Honzíkovy vláčky

Barvení stavebnic z kartonu (laser-cut)

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 4.1.2024

V nedávno započatém seriálu o barvení modelů štětcem padla na HV zmínka o tom, že volba mezi natíráním štětcem, anebo stříkáním barvy (např. airbrushem) závisí mj. i na materiálu, který je barven. To jsme ještě netušili, že než se dopracujeme k nějakému závěru o barvení štětcem, budeme nečekaně řešit barvení modelu drážního domečku, jehož díly byly vypáleny laserem z kartonu – ZDE. Ve zmíněném seriálu jsme prostě na tento materiál a moderní metodu výroby modelů jednoduše zapomněli.

Jasno v metodice barvení stavebnic z kartonu vyrobených vypálením laserem nám udělal Karel Barták – KBmodel. Dlužno předeslat, že stavebnice z kartonu se uplatňují především u modelů drážních i civilních objektů, jako jsou drobné i rozsáhlé stavby, mosty, propustky, portály, ploty, zídky apod. (dále jen „modely“), a to ve všech modelářských měřítcích. Samozřejmě nemluvíme o potřebách architektů, projektantů, stavbařů, filmařů, kde jsou obvyklá i jiná měřítka.

1. Obecně o kartonu

Hovoříme-li o kartonu, máme na mysli tuhý papír vyšší plošné hmotnosti (gramáže)¹⁾, zpravidla nad 150 g/m². Jak uvádí wikipedie²⁾, karton je silnější než běžný papír, ale tenčí než lepenka, která má gramáž nad 250 g/m². Pro účely tohoto článku není ani tak důležitý detailní popis papíru, kartonu či lepenky (v dalším textu budeme pro tyto materiály používat jednotný pojem „karton“), které jsou běžně používané na výrobu stavebnic modelů. Podstatné je, že všechny tyto materiály se vyrábí ze směsi celulózy a odpadového (sběrového) papíru, které se rozmělní a pomocí vody se zhotoví kašovitá hmota. Odstraní se z ní barviva ze sběrového papíru, přidají se pojidla a různé příměsi vč. nových požadovaných barviv (při výrobě barevných kartonů), a speciálním technologickým postupem (založeným na lisování a vysušení vody) se vyrobí papírová vrstva určité síly, de facto gramáže. Podle požadavku na výslednou gramáž se pak jednotlivé vrstvy slisují v kartonovacím stroji. Polotovar se před distribucí řeže na formáty.

To všechno uvádíme jenom proto, aby si vážený čtenář a modelář uvědomil, že při sestavování modelu bude pracovat de facto s papírem, jehož obecné vlastnosti nepochybně zná.

_______________________________

1) Zatímco pro rozlišování druhů papírů, kartonů a výrobků z nich se běžně používá jako hodnotící prvek „gramáž“ (vyplývající z plošné hmotnosti), modeláři jsou zvyklí na měření jejich tloušťky (v milimetrech). Bohužel, závislost gramáž vs. tloušťka není definována.
2) Karton, wikipedie.cz. In: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karton

Pokud nejdříve připomeneme zásadní negativní vlastnost kartonu, tak tou je hygroskopie, tj. jeho schopnost snadno pohlcovat a udržovat vzdušnou vlhkost. S tím souvisí i jeho nasákavost kapalin (ať už vody, nebo i jiných chemikálií), tedy samozřejmě i barev ředitelných vodou. Karton pak při nasycení vodou vč. vzdušné vlhkosti měkne, za sucha naopak ztvrdne. Druhotným negativním projevem kartonu nasyceného vlhkostí je různé kroucení, bortění či rozlepování. Na to je potřeba myslet nejen při sestavování těchto modelů vč. jejich barvení, ale třeba i při skladování hotových kolejišť, především modulů. Viděli jsem zcela znehodnocené kartonové modely na modulu nevhodně uskladněném přes zimu ve vlhkém a studeném skladu.

„Když se bavíme o nasákavosti,“ doplňuje úvahu Pavel Mihula, „typickým problém je rozdíl v nasákavosti na ploše kartonu a v jeho řezu. Toto se projevuje hlavně u hran staveb, kde se stýkají tyto dvě naprosto odlišné vlastnosti materiálu.“ (Možná řešení tohoto problému jsou popsána v dalších kapitolách – pozn. J. H.).

Obr. 1 – Ilustrační snímek k poznámce P. Mihuly

Pozitivní vlastnosti kartonu jsou nepochybně jeho dostupnost, variabilita z hlediska gramáže, barev či povrchů (lícového i rubového), dále relativně nízká cena a snadná zpracovatelnost. Je to doslova ideální materiál pro laserové řezání.

Poznámka: Kvalitní laser (přístroj) řízený počítačem lze naprogramovat tak, že paprsek nařeže naprosto přesně jednotlivé díly modelu vytvořené v počítačovém grafickém programu (např. Corel), a to v různých tloušťkách materiálu (nejen ve zmíněném kartonu, ale samozřejmě i v překližce, dřevě, plastové fólii či plechu). Paprsek ale dovede vytvořit na povrchu kartonu nejrůznější varianty povrchové úpravy, i prostorově značně složité, čemuž se jednoduše říká gravírování. Zkušený pracovník ale dokáže na kvalitním přístroji vytvořit i plastické (3D) díly, za které lze například považovat okapové roury, které se při instalaci slepí ze dvou půlek.

Pro výrobu modelů se používají kartony různé tloušťky. Což je velká přednost, která např. u modelů, jejichž díly vznikají ve „vstřikolisech“, není běžná. Je tak možné vytvářet modely s výraznou tvarovou rozmanitostí povrchových stěn a instalováním zkrášlovacích detailů.

Kartony se vyrábí v různé barvě. Po pravdě, pro výrobce modelů není jednoduché nakoupit pro svou výrobu všechny možné barevné varianty kartonu. Proto KB-model upozorňuje, že pokud je ve stavebnici některý kartonový díl „nelogicky“ barevný (např. žlutá střecha), zdaleka to neznamená, že takto má vypadat střecha na hotovém modelu 🙂 . Výběr takového kartonu výrobcem byl motivován vlastnostmi, nikoliv barvou použitého kartonu. Z toho plyne, že takový díl je potřeba přebarvit podle reality nebo předlohy (viz obr. 9).

Kartony se samozřejmě vyrábí s různou povrchovou úpravou na lícní a rubové straně. (A teď nemáme na mysli gravírování.) Někdy jsou obě strany bez povrchové úpravy, jindy má jedna strana lesklý „papírový“ povrch, jindy obě. U kartonů s rozdílným povrchem na lícové a rubové straně bývá licová strana „ošetřena“, tzn. je hladká, bílá apod. To ale výrobce modelů může (a nemusí) ignorovat, protože jeho zajímá fakt, že „jeho“ lícová strana bude přijatelnější k realitě. (Hrubší povrch rubové strany kartonu lépe koresponduje s hrubou omítkou na budově.)

Proto co je líc a co je rub na aršíku stavebnice vysvětluje Karel Barták takto: „Lícová strana dílu je (i když to není uvedeno v návodu) vždy ta strana, na které je cokoliv gravírováno (čísla dílů, logo KB-model, ohýbací drážka apod.). Jediné zmatení oproti logice může být u záklopu střechy, kde je středem sedlové střechy vedena ohýbací drážka, jakož i označení a další gravura ve výsledku uvnitř budovy. Ale i tak jde vždy o lícovou stranu stavebního dílu.“

Definování lícu a rubu na dílu modelu je důležité nejen z hlediska barvení, ale samozřejmě i lepení dílů k sobě.

Kartonové díly vypálené laserem mohou mít v místě řezu opálené (ohořelé) okraje. Okolo je usazený popílek. To je bohužel nectnost této technologie. Ve velkém se to projevuje u levných čínských přístrojů. Pokud se ve stavebnici takové díly objeví, lze popílek očistit pomocí např. vyřazeného kartáčku na zuby. Popílek se nedoporučuje stírat vlhkým hadříkem, protože by došlo k jeho rozpuštění a umazání dílu. Pokud je karton takto znečištěn, ušpinění lze odstranit běžnou školní gumou. Definitivní zakrytí umazání kartonu se podaří při barvení.

Obr. 2 – Ilustrační snímek k poznámce o „ušpinění“ modelu, resp. usazení popílku od laserového paprsku

TIP: V souvislosti s vlastnostmi kartonu Karel Barták připomíná, že se „osvědčilo po sestavení NEbarvené stavebnice a dolepení doplňků, zejména na fasádu a podezdívku (ještě před zaklopení střechou) nasáknout řídkým vteřinovým lepidlem všechny hrany budovy. Pokud je karton tlustší, tak opakovaně. Karton lze pak brousit a tmelit jako plast.“

TIP: Z jiného modelářského zdroje se dozvídáme, že se rovněž osvědčilo nastříkat vypálené díly v celé ploše, ještě než jsou vyřezány z aršíku, nejdříve bezbarvým lakem (i v několika vrstvách, podle savosti kartonu), a následně pak bílým Surfacer Primer od Tamiya. Po vytvrdnutí se plochy lehce přebrousí, případně se dotmelí hrany. Pak se již dají použít běžné barvy na plastikové modely (nejlépe stříkáním).

TIP: K tomuto poznatku Karel Barták říká, že je „vhodné tmel aplikovat až u sestaveného modelu, tedy nejprve lak, pak surfacer – sestavení – a tmelení. Někteří modeláři podle svých zkušeností používají bezbarvý lak ke zpevnění dílů stavebnice před samotnou stavbou, potom je ale nutné stříkat lakem z obou stran, aby se díly nezkroutily.“

TIP: V případě NEsestavených dílů tuto metodu Barták používá taky, např. u stavebnic mostů: „Stavebnici před samotnou stavbou nastříkám základovou barvou a většinou i šedou vrchní barvou z obou stran. Po uschnutí je dobré nechat plochy před další stavbou pod zátěží vyrovnat. Je ale nutno podotknout, že lakovaný karton se hůře lepí disperzním lepidlem. V tomto případě je lepší spoje dílů k sobě bodovat vteřinovým (kyanoakrylátovým) lepidlem.“

Ostatní doporučení a triky uvádíme dále v jednotlivých kapitolách.

Obr. 3 až 6 – Reálné možnosti řezání dílů laser při výrobě konkrétních modelů staveb představených firmou Faller již v r. 2010 na veletrhu v Norimberku. Autor hlav

2. Jaké (modelářské) barvy lze na barvení kartonu používat

Důležitá poznámka: Čtenář (modelář) asi nebude nadšený, leč opravdu není při nejlepší vůli možné napsat: „Vezmi takovou nebo makovou barvu od toho či onoho výrobce a nanes ji štětcem (variantně pistolí) na díl č. 10“. Ne, takovou radu nelze dát. Existuje bezpočet variant, stejně jako u barvení modelů z leptu, plastů, tištěných na 3D tiskárnách atd. Každý materiál, povrch, konečně i barvy různých výrobců mají své individuální vlastnosti, a to co „funguje“ v případě A, neplatí v případě B. Je to tak. Proto i v dalším textu nejsou uvedena dogmata, ale „jen“ zde jsou sepsány zkušenosti těch, kteří jsou ochotní se o ně podělit. Ale neznamená to absolutní pravdu. Ta ani neexistuje. A není to o tom, že bychom nechtěli doporučit barvy toho kterého výrobce, nebo naopak se tvářili alibisticky a ze strachu z kritiky konkrétního výrobce barev neuváděli.

Na vytvoření vlastního barevného schématu modelu (byť podle zvolené předlohy) je nejvhodnější používat odstíny barev podle vlastního uvážení. Je to vaše kolejiště a na každého šťourala, byť s průkazkou věhlasného modelářského spolku, se můžete vykašlat. Něco jiného jsou samozřejmě rady starších a zkušenějších.

Lepší jak natírání barev štětcem je stříkání, buď barvami ve spreji, nebo ještě lépe airbrushovou pistolí. Ale proboha – není to dogma. Zejm. malé modely, anebo doplňky modelů lze velmi úspěšně natřít štětem (mnohdy to ani jinak nejde).

Chceme pouze naznačit, že sprejování se vyznačuje značnou ztrátou barvy (což je způsobeno rozstřikem, a to je markantní zvláště u modelů menších rozměrů). Na druhou stranu to jsou vždy barvy ředěné nějakou chemikálií, které rychle vyprchají, nikoliv vodou (viz dále).

Tuto kapitolu si z praktických důvodů rozdělíme podle fází nanášení barev:

1. základní nástřik,
2. svrchní vrstva,
3. uzavření barvené plochy.

2.1

Základová barva musí dostatečně krýt a nesmí způsobit degradaci povrchu kartonu. To je základní poučka. Hodí se k tomu např. základové barvy malířské (typu primalex) (hodně husté, ze dna plechovky). Nebo „základovky“ ve spreji (na opravu autokaroserií, nábytku aj.), anebo též modelářské barvy ve spreji, např. od Tamiya, stejně jako jiné základové syntetické barvy stříkané airbrushovou pistolí (např. Revell aj.). Jde o to, že „základovka“ by neměla být řídká barva a navíc ředitelná vodou. Což se zdá být v rozporu s trendem ochranářů z Bruselu, kteří tvrdí, že jen akrylové barvy jsou ekologické, protože se ředí vodou. Ano, jde to, ale proč tedy např. firma Vallejo doporučuje pro ředění svých barev „speciální“ chemikálii?

Takže – praxe je nade všechny polemiky a bláboly politiků: Jako základ je možné klidně vyzkoušet též základní akrylový surfacer primer od Vallejo (či jiného výrobce). Nepřehánět to s ředěním a stříkat díl z kartonu v mnoha vrstvách. Několikavrstvé stříkání či nanášení barvy štětcem ovšem platí i o barvách zmíněných v předešlém odstavci. Pokud možno, z obou stran. Jestli jeden ze sta pokusů nevyjde, nekamenujte nás!

Je také možný nástřik lakem, či ošetření hran dílů vteřinovým lepidlem, jak je uvedeno v předešlé kapitole. Anebo lze použít nástřik tekutých tmelů.

2.2

Na otázku jaké konkrétní svrchní modelářské barvy používat na barvení kartonových modelů už bylo částečně odpovězeno (a zdůvodněno). K tomuto tématu vřele doporučujeme opakovaně si prostudovat stať o nátěrových hmotách pro modeláře, kterou jsme publikovali ZDE.

Principiálně jsou opět doporučeny barvy NEředitelné vodou. Obecně to jsou barvy lihové (např. Agama), barvy syntetické (např. Revell, Tamiya, Humbrol aj.), případně barvy nitrocelulózové (míchané v automatech obchodů pro kutily).

Naopak barvy fermežové, temperové, akvarelové, příp. práškové vhodné nejsou, pokud ovšem nejsou nanášeny na předchozí (základové) vrstvy, kterými je povrch modelu ošetřen.

Pokud jde ovšem o temperové barvy, Pavel Mihula s jejich nepoužitelností nesouhlasí a říká: „Já temperové, stejně jako akrylové barvy, běžně používám. Finta je v tom, že používám hustou barvu, kterou nanáším, přesněji tupuju štětcem nebo houbičkou. Tím dostanu povrch typický u hodně starých staveb, kde je omítka věčným natíráním vápnem úplně hladká. Husté barvy také používám třeba k imitaci vysekaného šlicu třeba pro kabel a následně jenom zapraveného sádrou nebo nějakou bílou maltou.“

Zmiňovat se o vhodnosti či nevhodnosti dalších druhů barev, jako jsou barvy polyuretanové, silikonové, asfaltové, polyesterové, chlorkaučukové, alkydové, disperzní, epoxidové, fermežové, latexové, lazurovací, penetrační a další je mimo účel této stati.

Jsou ale ještě další druhy barev, které ještě nebyly zmíněné a které jsou vhodné k použití pro daný účel. Jedná se o barvy vhodné pro kutily typu Terakota (cihlová, modrošedá, pískovcová), různé imitace betonu, kamene či omítky (Polák), ale i barvy na omítky (typu Balakryl aj.). U nich ale pozor – lze je použít pouze na předem upravený podklad, protože se v drtivé většině jedná o akrylové barvy na vodní bázi.

Otázkou (ale snad již objasněnou v kap. 2.1) jsou modelářské barvy akrylové. Všeobecně doporučované tzv. „ekologické“ barvy mají již zmíněnou kontraproduktivní vlastnost, kterou způsobuje ředitelnost vodou. Podle mnohých zkušeností lze jejich použití obejít jen tím, že tato barva nebude nastříkaná přímo na karton, ale na nějakou mezivrstvu, která se vytvoří nástřikem laku, příp. základové barvy. A ještě jedna podmínka: Pokud bude stejným způsobem ošetřena lícní i rubová strana kartonového dílu, aby se předešlo jeho kroucení.

„Jde jen o to se s akrylovými barvami naučit zacházet,“ uzavírá tuto kapitolu Karel Barták. Doporučujeme experimentovat, protože teorie z nikoho Mistra nedělá.

2. 3

Uzavření (zafixování) barveného povrchu lze nejlépe matným syntetickým lakem od kteréhokoliv výrobce, který má modelář vyzkoušený, samozřejmě až po patinaci (viz dále). Hodí se na to buď matný syntetický lak pro airbrush, anebo v nouzi nejvyšší (ve stylu architekta Vyškovského) – obyčejný lak na vlasy.

2. 4 Patinování

Pro dotvoření celkového vizuálního charakteru modelu lze na okapech, hranách stěn, na střeše u komínu, u paty domu atd. používat tzv. „na sucho“ temperové barvy nebo i tzv. vodovky, a nanášet je především tupováním molitanem. Také lze použít velice řídkou lihovou barvou (na hranici krytí – viz dále), či pigmentový nebo křídový prach. K tomu se hodí patinovací prášky od Agama, Vallejo, Revell aj., příp. nejrůznější křídy např. od Koh-i-Noor zbroušené hranou čepele skalpelu nebo na smirkovém papíru.

O patinování se lze dozvědět mnohá moudra ať už na stránkách Honzíkových vláčků – např. ZDE nebo ZDE či ZDE -, anebo na různých jiných modelářských webech či na různých fórech plastikových modelářů.

TIP: „Možná neznámým trikem při patinování modelu je oplach špinavou vodou³⁾,“ říká Karel Barták. K tomu se používá lihová barva (většinou matná černá) naředěná na samotnou hranici krytí – tzn., jako když se vypere špinavý štětec v lihu. Tímto „špinavým“ roztokem se model (budova) opakovaně přestříká airbrushem s tím, že nástřik se vícekrát opakuje v rozích a exponovaných místech (pod okapy, kolem komínu, vikýře atd.).

TIP: Na dobarvování detailů se také velice hodí různé lihové fixy, třeba ty na opravu nábytku (existuje jich několik druhů hnědé barvy). Také se dají použít bílé barvy na omítku, šedé na imitaci betonu – např. na schody apod.

TIP: POZOR, je velice důležité používat jen matové (ne lesklé) barvy.

____________________________________

3) … a dodává: „Tento trik zase až tak neznámý není. Někteří tomu říkají ošklivě anglicky „wash“ – mrzí mne jako hrdého Čecha, že se najdou prznitelé našeho krásného rodného jazyka a za každou cenu „musí být světoví“, a kam to jde, narvou nějakou zkomoleninu anglického slova. A přitom stačí říci „oplach“, nebo „omytí“…“

Jaké barvy jsou na barvení modelů z kartonu nevhodné (konkrétní značky)?

Na takto položenou otázku nelze jednoduše odpověď. Jinými slovy řečeno, žádné nejsou nevhodné. Ale ani to není pravda. Při zvažování vhodnosti použití té které barvy existuje jen jediné řešení, a tím je TEST. V praxi to obvykle probíhá tak, že modelář najde v regálu nějakou zapomenutou barvu, jejíž odstín se mu líbí. O složení toho moc neví, ale chce „ušetřit“. No, tak pak je možné si vzít kousek odpadu z aršíku laserem vypáleného dílu a natřít ho touto barvou. Druhý den by měl mít jasno 🙂 .

Obr. 7, 8 – Snímky prvních pokusů s využitím laseru u firmy Miniatur (2011). Foto Jiří Šafář

3. Příprava dílů vyřezaných laserem na slepování

Když už jsme se pustili do sepisování doporučení k barvení kartonových dílů vypálených laserem, stručně doplníme tuto stať ještě několika poznatky o přípravě těchto dílů od okamžiku jejich vybalení ze sáčku.

Jako u všeho, základem by měla být kontrola úplnosti stavebnice. I když každý výrobce dbá na správný obsah stavebnice, stát se může leccos.

Byť podle jednoho z údajných Parkinsonových zákonů⁴⁾ se návod čte až když selžou všechny dřívější pokusy, není od věci si návod prostudovat na začátku stavby modelu, protože výrobce nejlépe ví, jak dospěl k posloupnosti jednotlivých pracovních etap stavby modelu. Právě při studiu návodu se lze připravit na to kdy a čím se bude lepit, co je potřeba udělat před barvením atd.

Karel Barták k tomu dodává: „Právě pro to, že návod se čte až ex post, snažím se při tvorbě stavebnice číslovat díly vzestupně tak, jak na sebe navazují a jak jde posloupnost kroků při stavbě. Takže základová deska má v drtivé většině číslo dílu 1 a díly osazované na střechu pak některé z posledních použité číselné řady.“

________________________________________

4) C. N. Parkinson: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Northcote_Parkinson

Roztřídění aršíků a kontrola dílů by měla vést k jednoznačnému pochopení, co kam patří a kdy se ten který díl bude zpracovávat, a pochopitelně i jak. Bude se barva stříkat, nebo nanášet štětcem? Bude potřeba barvit celý (celé) aršíky nebo postupně jednotlivé díly? Mám k dispozici všechny potřebné barvy? Bude potřeba hrany dílů napustit akrylátovým lepidlem (mám ho?), nebo ošetřit jinak? Bude třeba některé (nebo všechny) díly tmelit? Mám vůbec vhodný tmel? Těchto a jiných otázek jistě bude více a je dobré se na stavbu modelu připravit. Tohle zkušený modelář neřeší, protože všechno má. 🙂

Když přijde řada na vyřezání dílů z aršíku, hodí se k tomu nejlépe ostrý skalpel (podle zkušenosti modeláře). V praxi se často používají skalpely OLFA, různé chirurgické skalpely, ale i odlamovací nože apod. Nejhorší jsou měkké „plíšky“ z výroby Made in „kdosi“. Ty totiž neřežou, ale škudlají. Navíc nejdou brousit. Spojovací můstky, jakož i mezery mezi díly vypálené laserovým paprskem (0,1 – 0,3 mm), jsou u kartonu děleného laserem mnohem menší, než je tomu např. u mosazných leptů. Proto se jako řezací nástroj musí vzít do ruky skalpel s úzkým břitem.

Karton se řeže(!) snadno, ale břit je nutné v materiálu „táhnout“, tj. řezat, nikoliv jen na materiál „tlačit“. A už vůbec ne s ním kvedlat do boků. Pouhým tlakem jednak dojde k degradaci děleného místa kartonu, jednak k zbytečnému tlaku na hrot nástroje, což může vést k ulomení špičky apod.

• Pokud zůstane na dílu v místě můstku zbyteček patrný po přejetí prstem, je vhodné jej odstranit zbroušením jemným smirkem (vhodný je např. pilník na nehty).

• Jestliže jsou hrany dílů ušpiněné od popílku (zbytek po řezání laserem), lze je očistit suchým kartáčkem, jak už bylo uvedeno výše.

4. Tmelení dílů

• S rozmyslem lze hrany dílů napustit kyanoakrylátovým lepidlem⁵⁾, po jeho zaschnutí pak hrany přebrousit do ztracena.

• Na tmelení přechodů v rozích (tam, kde roh není překrytý dalším celým/ohnutým dílem) lze použít rychleschnoucí tmel pro plastikové modeláře (např. Tamiya). Po první tmelení a lehkém přebroušení se hrany a plochy přestříknou syntetickou (nebo akrylovou) základovou barvou ve spreji, nebo airbrushem (podle velikosti modelu). Přestříkání základovou barvou je vhodné opakovat i po druhém (obvykle finálním) tmelení, tentokrát i zevnitř.

• Alternativně lze rohy modelu namísto tmelení přelepit disperzním lepidlem přes roh proužkem novinového papíru natrhaným podle pravítka (vytvoří se nepravidelný okraj!); nikoliv nastříhaným anebo nařezaným, protože po zaschnutí by byla vidět hrana řezu. Pak nabarvit a event. přetmelit.

Poznámka: Pozornému čtenáři nejspíš neunikne, že kap. „Tmelení dílů“ jsme do textu zařadili trošku nesystémově. Někdo by ji třeba rád viděl někde v té části článku, kde píšeme o barvení „základovkou“. Pravda. Otázkou je, v které fázi stavby modelu bude tmelení prováděno. Máme za to, že pokud vůbec bude modelář tmelit, tak v převážné většině případů to bude až když bude mít model sestavený. Proto se o této práci zmiňujeme až zde.

______________________________________

5) Záměrně uvádíme tento „chemický“ název lepidla, protože pod obecným názvem „vteřinové lepidlo“ se skrývá řada jiných druhů.

5. Lepení dílů

Pro lepení dílů k sobě se nejlépe osvědčilo, jak jistě všichni vědí, disperzní lepidlo. A je úplně jedno jaké obchodní značky, protože ve výsledku jsou všechna disperzní lepidla stejná – tedy s výjimkou hustoty a přísad do ředidla, kterým je v základě voda. Takže veškeré diskuse na různých modelářských fórech o tom, které disperzní lepidlo je lepší, je nutné chápat jako „modelářský folklór“ 🙂 .

Množství disperzního lepidla ve spoji by mělo být přiměřené. Rozhodně je potřeba dávat pozor na to, aby lepidlo ze spoje nikam nevyteklo, především tam, kde se bude teprve barvit. Krycí barva nemusí na ploše upatlané od disperze krýt, resp. barva tam může mít světlejší odstín. Nejlepší je proto slepený spoj po krátké chvíli přejet prstem (a přebytečné lepidlo setřít); když má někdo prsty, že na ně musí mít zbrojní pas, tak raději doporučujeme použít vhodnou profilovanou stěrku či jiný nástroj. Ze stejných důvodů se doporučuje slepený a vytvrzený spoj lehce přebrousit jemným smirkem.

Doba zaschnutí disperzního lepidla je ovlivněna jeho schopností se vsáknout do kartonu. Tak či onak ale vytvrdne za 12 až 24 hodin (podle teploty okolí).

Při lepení dílů je nutné dbát na správné postavení dílů z hlediska líc/rub, samozřejmě též podle doporučení v návodu: Rozhodně důležité je dodržet pravoúhlost dílů vůči sobě, příp. přesné umístění dílů do „zámků“, a to po celou dobu zasychání lepidla! A to bývá někdy problém, protože spoléhat se na fixaci bez užitečných pomůcek (šablony, svorky, přípravky) může být někdy ošidné a může to vést k vyrobení zmetku.

Jak už je uvedené, pokud byly díly ošetřené napuštěním kyanoakrylátovým lepidlem, tak lepivost disperze může být ovlivněna (při menším množstvím naneseného lepidla). Proto je účelné spoj nejdříve „nabodovat“ vteřinovým lepidlem, anebo disperzi rovnou nahradit „vteřiňákem“.

6. Barvení a lepení doplňků stavby

Výrobce modelů z kartonu vypalovaných laserem s výraznou zkušeností a znalostí věci usnadňuje modelářům práci tím, že na jednotlivé díly, které jsou ve finále okrášleny různými doplňky (vlysy, cihelné nástavby, okna, dveře, krokve, krokvice, trámky, komíny, hřebenáče, okapy a svody atd.) vypaluje na lícní straně tenkou linku, podle které se doplňky instalují a lepí.

Doplňky se průběžně barví před jejich usazením a nalepením na místo, pokud nebyly nabarveny ad hoc při barvení celého aršíku. Některé malé díly se nedají barvit jinak než štětcem, příp. tupováním molitanem.

Obr. 9, 10 – Jeden z modelů z produkce firmy KB model. Vlevo slepený model ještě v „pseudobarvách“ (barevný karton použitý při výrobě), vpravo po obarvení a patinování. Foto hlav a K. Bárta

7. Zasklívání

Naprosto zvláštní pozornost je potřeba věnovat zasklívání oken a event. dveří. Stejně jako při zasklívání lokomotiv a vagonů jsou aplikovány běžně známé a ověřené modelářské postupy. Ty jsou zhruba tři:

• použití tenkých průhledných (resp. průsvitných) fólií,

• použití tekutých přípravků na bází disperze (velmi osvědčeným je např. Micro Kristal Klear od firmy Microscale Industries. Inc.).

• s rozvojem 3D tisku se stále častěji objevují přesné výtisky oken (i sady oken na jedné straně např. vagonu) z čirého resinu.

Při zasklívání průhlednou fólií se tato instaluje zevnitř, takže nejdříve musí být do stěny zasazen okenní rám (příp. s příčkami atd.), také obvykle zevnitř. Je na úvaze modeláře, zda nejdříve přilepí rám a pak na něj samostatně přesně ustřiženou fólii, nebo zda si rám s fólií připraví předem a zalepí je společně.

Daleko důležitější je při lepení fólie na rám zabránit tomu, aby se disperzní (ve výjimečných případech vteřinové) lepidlo rozlilo po ploše „skla“. Vzniknou neodstranitelné a škaredé mapy. „Vteřiňák“ navíc zapříčiní zmatnění fólie. Existuje ale jistá pomoc spočívají v použití již zmíněné disperze Micro Kristal Klear. Ta po zaschnutí vytvoří neznatelný a průhledný povlak.

Pokud se k zasklívání použije zmíněná disperze, dělá se to nabráním kapičky této husté suspenze na špičku párátka (nejdříve jen trošičky, se kterou se otřou všechny čtyři hrany rámečku). Pak se větší kapkou zakryje nacvičeným grifem vnitřní prostor rámečku. Disperze by tam mělo být tak akorát, což je problém; je-li jí málo, nevytvoří se blanka, je-li jí moc, po zaschnutí je okenní tabulka jakoby vrstvená. Tato metoda bezproblémově funguje u malých a menších oken. Hranici velikosti ale nelze stanovit. Rozhodně pro modely v měřítku N je optimální.

Při zasklívání (ať už fólií, disperzí, anebo i 3D modulem) platí především zásada, že se prování až úplně nakonec stavby modelu, když je objekt nabarvený, napatinovaný a zafixovaný krycím lakem, protože jen tak nedojde k zastříkání oken právě tímto lakem. To vede k jejich neprůhlednosti, příp. zmatnění.

8. Závěrečná úprava modelu

Jak už bylo uvedeno výše, do závěrečné fáze úpravy modelu patří především jeho nastříkání fixovacím lakem. Ten brání především opadání patinovacích prášků na povrchu, budoucímu zaprášení barev modelu, případně otěrům při manipulaci s modelem.

Jsou ale ještě další modelářské techniky, spadající do fáze závěrečné úpravy modelu, a tím je například jeho osvětlení. To je velmi oblíbená činnost mnoha modelářů, protože není nic krásnějšího než svítící kolejiště a la vánoční stromeček 🙂 . K tomuto tématu jsme se bohatě rozepsali již před lety např. ZDE nebo ZDE.

Osvětlení objektu je samozřejmě fakultativní a svým způsobem překračuje rámec této stati. Nicméně, za připomenutí to stojí, protože výrobci modelů vyrábějících díly laserovým řezáním pochopitelně s „elektrifikací“ nepočítají. Jenže instalace LED a event. dekodérů se neobejde bez jisté přípravy, ke které musí dojít už v průběhu stavby objektu. Do modelu je potřeba zabudovat závěsy pro LED, vytvořit průchody pro vedení kabelů mezi patry, příp. prostory pro uložení dekodéru nebo konektoru.

Obr. 11 až 14 – Ukázka dalších modelů v měřítku N z produkce firmy KB model: výpravní budova Liteň, polabský domek, strážní domek K.F.N.B. a výpravní budova Ledečko. Zdroj: KB model

9. Doporučené nástroje, nářadí a materiál potřebné pro stavbu modelu z dílů vypálených laserem

• Skalpel s ostrým a úzkým břitem
• Řezací podložka
• Ocelové pravítko
• Úhelníky
• Pinzety různých velikostí
• Nůžky
• Svorky různých tvarů a velikostí
• Brusné papíry zejm. jemné zrnitosti
• Vrtací frézka s vrtáky a obráběcími nástroji
• Štětce různé
• Lepidlo disperzní
• Lepidlo kyanoakrylátové
• Tmel modelářský jednosložkový (např. Tamiya)
• Barvy základové /surfacer/ (v nádobkách, ve spreji)
• Barvy svrchní matné
• Barvy patinovací, resp. prášky
• Laky syntetické matné (v nádobkách, ve spreji)
• Vyřazený zubní kartáček na čištění laserovaných dílů po vyjmutí z rámečku
• Školní guma na gumování – na čištění ušpiněných dílů od popílku

Fakultativně
• Airbrushová pistole s kompresorem.

Autor děkuje Karlu Bartákovi za nezištnou pomoc při sestavení textu a za umožnění exkurze v jeho dílně, kde jsme mohli na konkrétních příkladech článek doladit. Současně děkuji i recenzentům, především Pavlu Mihulovi za posouzení, ale hlavně za účelné doplnění textu poznámkami vycházejícími z jeho letitých zkušeností s využíváním laseru při výrobě dílů pro modelové stavby.

Foto: V perexu je lustrační snímek 3axis.co, In: pinterest.de; další snímky KBmodel, Miniatur, PaMi, hlav