Honzíkovy vláčky

LITERATURA

Autor: Hlav Vydáno: 30.1.2021

KNIHY

	Windrow, R.: Modelování terénu – průvodce profesionálního modeláře. Vyd. a nakl. Computer Press, Brno 2009. ISBN 978-80-251-2075-0
	Prigent, J.: Modelujeme bojovou techniku. Vyd. a nakl. Computer Press, Brno 2009. ISBN 978-80-251-2076-7
	Neuman & Göbel: 333 lokomotiv (Z německého originálu 333 Lokomotiven, vydaného nakl. Neumann & Göbel, přeložil Ivan Binar). Vyd. Euromedia Group, Praha 2008. ISBN 978-80-242-2287-5
	Spohn, Margot a Roland: Stromy – nový průvodce přírodou (v originálu Welcher Baum ist das?). V ČR vydal Knižní klub v Praze, 2008. ISBN 978-80-242-2044-4 (orig ISBN 978-3-440-10794-2)
	Kol.: Malý atlas lokomotiv 2009. 1. vydání, vyd. Gradis Bohemia, s.r.o., Praha 2009. ISBN 978-80-86-925-05-9.
	Krejčík, Mojmír: Po stopách našich žleznic. 1. vydání, vyd. NADAS, Praha 1991. ISBN 80-7030-061-2
	Ferdián Milan: Plány kolejišť. 1. vydání, vyd. Chameleon Print s. r. o., Praha 2010. ISBN 978-80-90480-20-9
	Vilingr Jakub: Průvodce světem plastikového modeláře. Vyd. nakladatelství IFP Publishing & Engineering, s.r.o. v r. 2012, 2013, 2014. ISBN 978-80-87383-16-2 .
	Vilingr Jakub: Průvodce světem plastikového modeláře 2. Vyd. nakladatelství IFP Publishing & Engineering, s.r.o. v r. 2013. ISBN 978-80-87383-26-1 .
	Škeřík Jan: Receptář pro elektrotechnika. Vyd. SNTL, Praha 1988, edice Praktické elektrotechnické příručky, sv. 42. 04-537-88 05/33 .
	Pavelka Robert: Milované „ENKO“ v době socialistické, aneb Nostalgické ohlédnutí za láskou jménem PIKO ve velikosti N. Vyd. powerprint. Praha 2020. ISBN 978-80-7568-220-8 .

Milované „ENKO“ v době socialistické… RECENZE

  Není mnoho knih, u kterých se již z titulu jednoznačně pozná, o čem v nich autor píše. Předlouhý titul knihy, ke které jsem se nabídl napsat recenzi, by dokonce mohl sloužit místo recenze. Když si totiž člověk tuto knihu přečte, a třeba jen prolistuje, na konci by výstižnější pojmenování nevymyslel. Ale taková recenze by asi byla málo. I když z vlastní zkušenosti vím, že recenze se stejně nečtou 🙂 .

  Autor Robert Pavelka (58) má už dost roků nato, aby měl právo ohlédnout se do nedávné historii naší země a s nadhledem zavzpomínat na jeden nepatrný segment z kategorie volnočasového vyžití relativně malé skupiny lidí, kteří zde v socialistickém Československu žili – ať dobrovolně (drtivá většina), nebo údajně z donucení (dnes módní tvrzení nemnohých). A dlužno dodat, že se tohoto zavzpomínání zhostil velmi dobře. Bez zbytečných řečí a zdůvodňování, věcně a pragmaticky a bez překrucování dějin (jak je dnes obvyklé pod heslem „historii vykládají vítězové“) popsal to, co bylo a co dokonce sám prožil. Může se ale stát, že tomu co bylo, (bohužel) neuvěří mnozí mladí čtenáři, pro které už je téměř tabu všechno, co bylo před rokem 1989 – tedy přesněji mezi roky 1948-1989. Nejde o to, že se např. moji vnuci diví, že „kdysi dávno“ byly černobílé televize, že byly dokonce doby, kdy žádné televize v domácnostech nebyly. Nebo že dokonce ty obrovské černé lokomotivy s komínem, které vidí dnes už jen v muzeích, dříve tahaly vlaky a nás dříve narozené vozily do školy, za dědou a babičkou, nebo na výlet. Anebo, že když si chtěl někdo zatelefonovat, musel mít v kapse 25haléř a hlavně musel vědět, kde je telefonní budka. Těžko proto říct, jestli knihu budou raději číst pamětníci (z důvodu přirozené nostalgie), nebo v ní naleznou poučení mladí. To fakt nedovedu odhadnout.

  Kniha obsahuje vzpomínky autora na dětství s mašinkami, a na pozadí toho popisuje především historii profesionální výroby modelových vláčků ve východním bloku a rovněž i fenomén papírových staveb, o kterých je přesvědčený, že patří na kolejiště. Kniha v pevných deskách má 224 stran formátu A5 a je vybavena mnoha ilustračními obrázky dobré kvality. Čtenář v ní ale nenajde nic o stavbě modelů, tvorbě kolejiště a dalších modelářských postupech. Tyto cíle si autor nedal.

  Autor píše svižným stylem zkušeného publicisty, pěknou češtinou, používá všem známá úsloví a formulace, čímž docílil toho, že text se velmi dobře čte. Pokud použije anglický nebo německý výraz, důsledně (a správně) uvádí český překlad.

  Hned na úvodních stranách autor vysvětluje to, co může díky titulu někoho iritovat a dokonce odradit od otevření této knihy. Proč si to myslím? Protože přece zabrousil až do éry veskrze špatného socialismu! Chápou ale tento odsudek opravdu všichni stejně negativně na pozadí toho, co za éry socialismu opravdu vzniklo? Nikoliv (i když to neříkají nahlas)! A jenom pro upřesnění, i když musím být jako recenzent nestranný – souhlasím se vším, co napsal. Ona totiž historie výroby železničních modelů a základ éry železničního modelářství sahá někam do 20. let min. st.. A navzdory politickým, ekonomicko-vojenským aj. „přemetům“, kterými svět za těch cca 100 let prošel, jeho vývoj a běžný život šel dál – bez ohledu na to, kdo se kde narodil a kde žil. Sledovaný fenomén sice přerušila 2. sv. válka, aby záhy po ní pokračovala výroba modelů na obou stranách rozděleného světa, byť specifickými způsoby. A jelikož velká část knihy je de facto zpovědí autora, jeho vzpomínkami na léta prožitá právě zde, v Československu, tj. na „Východě“, je pochopitelné, že píše zejm. o výrobě modelů ve východním bloku v éře socialismu. A dost už politických úvah, které ale určitě mnohého napadnou. Ten titul fakt provokuje…

  Ve druhé kapitole autor zajímavě komentuje vznik modelářských měřítek, i ten chaos v počátcích profesionální výroby prvních železničních modelů. Vysvětluje, z čeho vznikla dnes ustálené a běžně používaná označení měřítek písmeny a číslicemi (0, 00, H0 (proč ne HO), TT, N, Z, T). Okrajově v této souvislosti zmiňuje vznik norem NMRA (USA) i MOROP (Německo), což je škoda, že jen okrajově, protože této problematice se ostatní autoři zdárně vyhýbají. Pokud jde o měřítka, nezmiňuje kombinace označované m, e, f pro úzkorozchodné železnice a ani to nevysvětluje. Nebylo to ale zřejmě jeho cílem, protože v drtivé většině se věnuje výhradně „svému“ měřítku N (1:160).

  Třetí a další kapitoly jsou věnovány fenoménu PIKO ze Sonnenbergu a z nich zase především výrobkům v měřítku N. Vyjmenovává a posléze detailně popisuje devět trakčních vozidel, a bezpočet vagonů, které zde byly mezi roky 1964–1974 vyrobeny. Vysvětluje, že na rozdíl od západních výrobců byla výroba v zestátněném podniku PIKO direktivně ovlivněna RVHP. Na konci zmiňovaného desetiletého období hrozilo podniku PIKO zrušení, protože odbyt modelů klesal. Paradoxně se ale daly sehnat jen s obtížemi. Značku zachránilo rozšíření výroby o spoustu dalších hraček. Málokdo možná ví, že právě tato továrna později chrlila pro země východního bloku (ale i na Západ) i spoustu jiných hraček. Znovu se o zrušení výroby, tentokrát vláčků v měřítku N, rozhodovalo v r. 1989, což údajně vyvolalo bouřlivé negativní reakce modelářů. Cit.: „Předrevoluční PIKO jednoznačně zůstane symbolem rozvoje modelové železnice a bez nadsázky lze tvrdit, že celá řada modelářů na této značce vyrostla,“ říká autor a souhlasím. Navíc je pravdou, že i po půl století modely PIKO stále jezdí! Je nesmírně záslužné, že PIKO oslavilo v r. 2019 70. narozeniny.

  Čtenář se může a nemusí prokousávat kapitolou, ve které autor přináší osobní zpověď proč Nko a jak postupně budovat svoji sbírku a studoval podklady o modelové železnici. Ačkoliv každý u nás žijící „mašinkář“ – míněno děti narozené po válce, v 50., 60., 70., či pozdějších letech – prožil velmi podobné „útrapy“ jako autor, které spočívaly ve shánění hodně špatně dostupných modelů (zejm. PIKO), v přemlouvání rodičů a prarodičů ke „sponzorování“ tohoto koníčku atd., přece jenom rozdíly u každého z nás byly. Autor ve své knize popisuje (nejspíš aniž by si to uvědomil) stav pouze ve stověžaté Praze. Má to samozřejmě logiku. Žil zde. Tudíž měl i ideální možnost navštěvovat „chrámy“ modelářů jako byla prodejna Na Příkopě nebo později DTM na Národní třídě. Zmiňuje i Ústřední dům pionýrů a mládeže na Hradě, kde bylo velké kolejiště (a kam nesměli vkročit dospěláci). Také nemnohé výstavy s modely vláčků byly v Praze. Atd. Jedinou větou se ale nezmiňuje o tom, že i jinde v republice byly děti toužící po mašinkách, a že i jinde v republice byly modelářské prodejny a zřejmě i modelářské kroužky.¹⁾

  Já třeba nikdy nezapomenu na prodejnu na České ul. v Brně a na to, kolik jsem tam strávil času při prohlížení PIKO-vláčků a jak mne v tomto směru „sponzoroval“ děda Standa za vydatné pomoci babičky Josefy.

  V této kapitole autor také připomíná jednu z prvních knih pro železniční modeláře od Karla Šupíka – Moje první železnice (1973), ze které čerpal moudra. Autor přiznává, že nepatřil k těm dětem, které mohly navštěvovat modelářské kroužky (neb žádný takový poblíž bydliště neměl). Asi jako většina. Ve výčtu velmi omezené literatury, která se v době socialismu dala u nás koupit, vzpomíná na časopis Modelář. Vyčítá však jeho tehdejším tvůrcům, že se dostatečně nevěnovali modelovým kolejištím: „Celkově toto periodikum vlákařům příliš nepřálo,“ píše. Naopak s úctou vzpomíná na práci redaktorů časopisu ABC, kteří poskytli mladým modelářům daleko víc modelářských informací. Připomíná pravdivě, že zahraniční časopisy a stejně tak i katalogy nebyly prakticky k dispozici. Nebyly dostupné ani katalogy PIKO. Oni totiž ani reálně neexistovaly, protože papír byl v té době považován za strategickou surovinu. Naopak např. katalogy norimberské firmy ARNOLD (kterou v několika případech staví do protikladu podniku PIKO, neboť právě tam se také vyráběla Nka) existovaly, ale ty zase nebylo jednoduché získat.

  Zmiňuje první burzy modelářů v Praze – v Ústředním kulturním domě železničářů na Vinohradech, ale kriticky z vlastní zkušenosti dodává: „Upřímně řečeno, tato setkávání s jinými (prodávajícími) modeláři nepřinášela rapidní obohacení vlastněného sortimentu“ – nejspíš kvůli přemrštěným cenám, které nebyly pro kluky.

  Autorovi se v této kapitole naskytla možnost zavzpomínat na kolejiště Františka Adámka, které bylo naposledy k vidění v Domě vláčků na Petřinách v Praze, jenž ale bohužel měl krátké trvání (16 měsíců).

  Pátá kapitola je vlastně věnovaná nerudovské otázce „Kam s ním“. Tedy kam s kolejištěm? Možností v malých bytech nebylo mnoho. Autor se zde ale také rozepisuje s mírným despektem o dvojím pohledu na vyráběné modely. Polemizuje s dávným názorem zavilých modelářů, kteří s nepoměřitelným pohledem odmítali východoněmeckou produkci, např. PIKO, na rozdíl od dětí, pro které byly tyto modely vrcholem jejich touhy. („Dětem je totiž fuk, jestli má model o jedno okno více, nebo méně.“) S čímž také vřele souhlasím a dodnes se mi eklují hloupé názory „počítačů nýtů“. Důležitější totiž bylo něco jiného. Na druhou stranu, jestliže byl někdo v té době schopný vytvořit železniční model, který snesl označení TOP, tak dobře. Vypráví se ale, že ani jeden takový SUPER-modelář nenakoupil materiál za své a jen málo kdo měl pro takovou práci svoje stroje a nástroje. Pravda, socialismus dokázal být štědrý, takže chytře zarámovaný nápad (třeba vytvoření nějakého díla nad rámec běžné produkce podniku) dejme tomu k13. sjezdu strany, bylo vítáno a mnohdy i oslavováno. V ostatních případech ale nepokrytě připomínám socialistickou praxi dokumentovanou heslem: „kdo nekrade, okrádá rodinu!“ A kdo chce toto popřít, lže. Jenže, to je zcela jiná kapitola, která v knize není a která mi jen tak bleskla hlavou…

  V šesté kapitole se autor podrobně rozepisuje o všech devíti vyráběných modelech PIKO v měřítku N v letech 1964–1974. Byly to: V180 (V118), BB9200, T449.001 (ČME-2), NoHAB M61 (6 náprav), BR65.10, V180 (V118) panoramatické provedení, BR55 ř. G8.1, motorák VT 4.12, ČS4, S699.0 (ČSD)²⁾.

  Další kapitola nese název „Co jsme zapřahovali“. Je jasné, že se v ní píše o bezpočtu vagonů nákladních i osobních. Pro někoho bude možná neznámá informace, že v rámci socialistického bloku existovalo v reálu něco, čemu se zkracovalo OPW. Byl to společný vagónový park. V praxi šlo o „půjčování vagonů v rámci zemí RVHP“. V této kapitole je také hodně místa věnováno krabičkám, ve kterých byly modely PIKO adjustovány.

  Kdo se prokouše těmito detaily, jistě pak už jen prolistuje kapitolu „Pár dalších maličkostí“. Řádky o mostech, návěstidlech, závorách, přejezdech atd. jistě do knihy patří s ohledem na její svým způsobem encyklopedický význam, ale číst tyto řádky lze snad jen v případě potřeby. Mně stačilo prolistovat obrázky. Naopak, poučně je nutné hodnotit informaci o potížích s tehdejšími kolejemi. Z důvodu nedostatku vhodného materiálu se totiž kolejnice u PIKO vyráběly ohýbáním železného plechu, který byl následně galvanicky pokoven, nejčastěji niklem, a montovaly se do plastového lože. Problémem bylo, že byly špatně vodivé, což platilo zejm. o spojích. Kvalitní se obtížně sháněly na Západě. Myslím, že každý kdo si prožil tuto dobu a připomene se tyhle trable, tak se z plných plic zasměje, jak jednoduché to má dnešní generace, nebo jak snadné je tyto doplňky vč. kolejí vyrábět s dnešními technologiemi (lepty, 3D tisk atd.).

  Čekal jsem, zdali a v jakém rozsahu se bude autor věnovat železničním stavbám. V knize se jim věnuje, ale jen okrajově. Spíše se věnuje těm, kdo je vyráběl. Vzpomíná na věhlasné firmy OWO, TeMOS a Mamos (v r. 1972 znárodněná soukromá firma Auhagen, která ale po 1989 opět vstala z mrtvých). Stejně tak se jen několika obrázky věnuje nezbytné součásti každého kolejiště – transformátoru. Trafa FZ1 a FZ2 jsou pořád ještě využívané.

  Devátá kapitola je nazvaná „Vzhůru do terénu“. Už první řádky dávají tušit, že z převážné části bude věnována Ing. arch. Richardu Vyškovskému, bez nadsázky a ironie našemu největšímu propagátoru modelů z papíru. V popisované době bylo možné vybavit své kolejiště stavbami vlastní výroby, zkusit štěstí na burze, anebo sáhnout po časopisu ABC. V něm vycházel seriál Skansen, který naplňovali svými stavbami pánové Vyškovský a Blecha. Papírové stavby se staly velmi atraktivní pro určitou skupinu tehdejších „mašinkářů“. Rozhodně ale ne pro všechny, jak vím z osobní zkušenosti, ale i z jiných zdrojů, což ovšem autor – jakožto velký fanda papírových modelů – nezmiňuje. Sám píše k přístupu R. Vyškovského k měřítku N toto: „Měřítko postupem času ´putovalo´ a striktně se nedrželo Nkové velikosti“. Vysvětluje, že měřítko jeho modelů se „pohybovalo“ v intervalu mezi 1:160 až 1:120, velmi často pak bylo cca 1:140. Což prý bylo vhodné jak pro Nkaře, tak TTčkáře. Ale právě opak je pravdou. Na Nkovém kolejišti byly některé papírové stavby ve srovnání se správným měřítkem jako „větší bráchové“, a opačně na kolejišti TT. A právě toto řadu lidí od papírových modelů z ABC odradilo, nehledě na to, že barevnost staveb neodpovídala realitě (byla příliš „veselá“), že slícování barev na jednotlivých dílech bylo špatné, stejně jako kvalita papíru. Autor vysvětluje proč to všechno bylo a současně vyvrací další kritiku papírových modelů, totiž, že modely neměly svoji předlohu v realitě. Na několika příkladech vyvrací tento nesprávný názor. Tak jak tak, roli Ing. Vyškovského je nutné z hlediska jeho přínosu pro modelové železnice u nás hodnotit vysoce kladně.

  V desáté kapitole nazvané „Příběh jednoho snu“ se sice opakují některé již vyjádřené názory autora jinými slovy, ale je zde zařazena jedna velice zajímavá stať z pera mluvčího projektu Království železnic z pražského Smíchova, ve které bravurně shrnul celou anabázi, kterou vykonali Matěj Horn a jeho táta Jan, spolu s partou nadšenců, aby tento projekt vznikl. Myslel jsem si, že o tom vím všechno, ale řádky Rudolfa Pospíšila mne přesvědčily, že jsem si to jen myslel.

  Následuje kapitola, nazvaná „…made in DDR“, která je z mého pohledu z celé knihy nejhodnotnější, neboť obsahuje detailně, téměř investigativně zpracovanou historii bezpočtu východoněmeckých podniků, které měly co do činění s železničními modely. Překvapující jsou úžasné detaily, které dal autor na papír a shrnul je do jedné obsažné kapitoly. Musela to být dlouhá a úžasná badatelská práce. Kdoví, jestli takto přehledně existuje nějaká stať u našich německých sousedů? Je naprosto zbytečné cokoliv zdůrazňovat, citovat či opisovat. Kdo chce prostě vědět, jak to v éře reálného socialismu bylo (v důsledku závěrů 2. sv. války) v uměle vytvořeném státě – NDR, jak tam proběhly hned dvě vlny zestátnění, jak podniky krachovaly a zase vstávaly z mrtvých pod novými názvy, a zajímá ho to, musí si tuto kapitolu ne přečíst, ale doslova prostudovat. Jen naznačím, že mašinky a NDR ani zdaleka nejsou spojené jen se značkou PIKO. A dodám, že možná měla tato ještě více rozvedená kapitola tvořit samostatný druhý díl knihy o „ENKU“.

  Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že v kapitole nazvané „Letmý pohled k sousedům“ se nebude psát o sousedech ze zeměpisného hlediska (docela jsem se vylekal, že autor zavítá až k modelářům do SSSR, Polska atd.). Ono se naštěstí jedná o „sousedy“ měřítkové, tedy H0-káře a TT-čkaře. Nakonec jsem zde našel úžasné faktografické údaje zejm. o východoněmeckých podnicích, protože jak už víme, rozhodnutím RVHP se železniční modely vyráběly právě a jenom tam. Na druhou stranu si ale čtenář uvědomí, že jestli takový bordel, jaký popisuje autor stran výroby modelů, existoval i při výrobě husí paštiky, zámků do dveří, televizorů a kdoví čeho ještě, tak to ten socialismus vydržel fakt hodně dlouho. Zajímavý je i vcelku odvážný názor autora k otázce četnosti tří hlavních měřítek v té době u nás. Vychází mu pořadí: TT, H0 a N. Detaily jsou v knize na str. 202.

  V kap. „Konečná stanice“ čeká čtenáře už jen shrnutí vyjádřené takto: „Od počátku bylo jasné, že nepůjde o kroniku, encyklopedii či naučnou studii, nýbrž o pocitovou záležitost.“ S tím souhlasím, ale jen pokud jde o první (větší) část knihy, kde autor na příkladu vlastních prožitků s vláčky popisuje jejich obtížné shánění, potíže s instalací kolejiště a vším tím výše naznačeným. O pocity však nemůže jít při popisu výroby modelů v NDR. Tam se autor osvědčil jako dokonalý badatel a skvělý spisovatel. Používá brilantní češtinu, bohatý slovník, píše podrobně, ale úsporně. Těch několik překlepů v textu nelze považovat za chyby nejen proto, že autor byl sám sobě i jazykovým korektorem (což je dnes při vydávání knih naprosto běžné). O „autorské slepotě“ jsem už na stránkách Honzíkových vláčků psal…

  Robert Pavelka si rozhodně zaslouží poděkování těch, kdo si knížku koupí a přečtou. Objednávky a distribuce jsou možná na e-mailu: RobsonE (zavináč) seznam.cz

Jan Hlaváček, 30. ledna 2021

________________________________________
1) Škoda, že se autor nedočkal slíbených podkladů pro knihu od spolupracovníků z regionů, jak mi ve slabé chvilce svěřil, když jsme si po napsané recenzi povídali o tom, jak knížka vznikala. Sám moc dobře vím, že v Česku i na Slovensku je pár velmi schopných pamětníků N-ka, ale obvykle bývá složité z nich „vyrazit“ pár stránek textu. 🙂 Třeba se ozvou aspoň v rámci diskuze k této recenzi.

2) Pokud si čtenář všimne (jako já), že autor píše o devíti modelech PIKO, ale ve výčtu jich je uvedeno deset, je třeba si povšimnout dvou téměř stejných modelů V180 (V118) – jeden s a druhý bez panoramatického provedení.

 

_____________________________________________________________

FIREMNÍ BULLETINY

	Štěrba, R.: Trakční vozidla v Evropě – Vyd. jako přílohu dvojmagazínu GRAND EXPRES – ČD PRO VÁS Odb. komunikace Českých drah, pros. 2009

---

Povinná literatura každého železničního modeláře:

---

Rubrika:
Počet přečtení: 32 696 | Tisknout: | Poslat: