Honzíkovy vláčky

Tak jsme zpátky, ale čím začít?

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 16.7.2011

Čtrnáct dní dovolené s vnoučkem Honzíkem skončilo. Odjížděli jsme s lehkou dietou kvůli třídenní střevní chřipce a tudíž i bez větší nálady. Závěr se už zase nesl ve znamení těšení se na rodiče a sestřičku Aničku. Mezi tím jsme ale viděli několik moravských měst a jejich železničních stanic, také dvě modelová kolejiště, projeli jsme se na kole, přičemž jsem si hezky natloukl, Honzík se naučil plavat, přišel o první mléčný zub a taky jsme poznali pár nových hospod, dobrých i velmi špatných.

V Lednici a okolí bylo narváno turisty

Jistě k tomu přispěly dva dny státních svátků začátkem července. Všichni Brňáci nejspíš vzali kola a přijeli se projet kolem Dyje. Cyklostezek je tam dost, stejně jako občerstvovacích stanic na nich. V Sedleci bylo dokonce v areálu místního vinařského podniku něco jako „pouť za vínem“. Hrála cimbálovka, lidi se příjemně bavili, kupodivu, všichni jsme se na úzkých cyklostezkách vcelku bez problémů vyhýbali vpravo. Fotka s Honzíkem je pouze ilustrační. Děti tam ještě nepijí…

Obr. 1 – 3 V Sedleci se lidé umí radovat ze života..

V Lednici mají i překrásně zrekonstruované nádraží (viz perex). Podle jízdního řádu ale sem, na konečnou, přijede vlak z Břeclavi jen dvakrát denně, a to ještě v létě. Neměli jsme ale štěstí ho vidět, což Honzíka trápilo. Pár kilometrů od nádraží jsme však objevili železniční raritu – stanici na hrázi rybníku označenou jako „Lednické rybníky“, kde ale kromě návěstí „Konec nástupiště“ pro zastavení vlaku není lautr vůbec nic. Ani budka na lopatu. Místo nástupiště tam je vlastně jen cyklostezka. Tak jsme se tam aspoň vyfotili. Více obrázků ZDE.

Obr. 4 – Stanice Lednice rybníky – nejspíš nejprostší želeniční stanice v republice, kde už lze ušetřit snad jen vymazáním poloviny písmen v označení stanice

Ani železniční stanice v nedalekých Valticích asi dlouho nepřežije, neboť o její konečnou likvidaci se postarají vandalové. O likvidaci faktickou se už postarali panáčci z ministerstva a ČD. Mají na to takovou debilní formulku o úsporných opatřeních (s mým dovětkem „po nás potopa“). Na okně zavřené čekárny visí smutná cedule, že už se zde „neúřaduje“. Více fotografií ZDE.

Obr. 5 – Stanice Valtice město

Ačkoliv ve vesničce Hlohovec, ležící mezi Lednicí a Valticemi, koleje nevedou, nemohu toto místo nevzpomenout. Bydleli jsme tam týden. Metodou „zabodnutí prstu do internetu“ jsem zde objevil penzion označený jako Usedlost pod vinohrady – ZDE. Krásné nové rozlehlé stavení po všech stránkách připravené na české turisty, kteří si chtějí užít přepychovou dovolenou, ale pokud možno co nejlevěji. Nevím, ale myslím si, že pan majitel Jan Sítek se ženou vsadili na naši tradiční lakomost vypěstovanou už v dobách návštěv Baltického moře v NDR, Jugošky či Bulharska Trabanty a Embéčky s kabelami plnými konzerv a řízků. V penzionu jsou v apartmánech dokonale zařízené kuchyňky umožňující pracovitým ženám vyvářet do sytosti svých rodin. Emancipovanější ženy (či línější) se naopak mohou nechat vodit do restaurace, kde se vaří vskutku dobře. Celý den se zde zastavují na jídlo cyklisté. Pro děti skluzavky a hopsadla, pro auta garážové stání, pro kola přístěnek, pro táty a mámy venkovní posezení s grilem a dostatek všeho tekoucího. A pro všechny ubytované krytý bazén s protiproudem. Vše za cenu velmi přijatelnou. Nemohu jinak než doporučit.

V Mikulově letos vsadili na modely vláčků

Mikulovské nádraží mne ničím výrazným nezaujalo. Z vnějšku je to omšelý standard, uvnitř ale upravený interiér a fajn paní prodavačka lístků, která velmi ochotně navrhla nejlevnější taxu za dopravu. Na Mikulovské nádraží ale budeme vzpomínat jinak.

Obr. 6 – Honzíkovi chybí zub

Když jsme vystoupili z motorového vlaku vedeného vozem 842 (M273.2) „kvatro“, zatímco já dokumentoval situaci, mladý pán se napájel jakýmsi pitíčkem a zjevně se s tím loudal. Jelikož jsem měl nastudováno, že z nádraží do centra to je v Mikulově pěkně daleko, tušil jsem přistavení městské dopravy. A taky že jo. Před budovou stál autobus a už už se chystal odjet. Tak jsou zavelel k nástupu, načež Honzík se nejspíš leknul, při manipulaci s pitíčkem ocáknul zadní část babičky, která mu při cpaní do autobusu patřičně nadala. Já v klidu nastoupil, zaplatil a kochal se malebnými pohledy z okna autobusu. Na náměstí u kafe jsem se opět ujal výchovy vnoučka. Koukám, chybí mu spodní jednička vpravo. Když jsem mu to sdělil, měl z toho málem šok. Jako každý správný chlap se o sebe samozřejmě začal bát. Což o to, zoubek se už pár dní viklal, ale že jsme ho nezachránili, to nebylo dobře. A tak jsme to raději hned ohlásili jeho mámě. Samozřejmě, nadšená nebyla; ony ty ženské si schovávají kde co. Celou dobu jsem přemýšlel, kde mohl zub ztratit, aniž bychom si toho všimli. Až mi došlo, že to nemohlo být jinde a jindy než na nádraží při nastupování do autobusu, kde si ho nejspíš vytrhl o uzávěr, jak vyndával z pusy pitíčko.
Pointa přišla odpoledne při odjezdu z mikulovského nádraží. Milostivá se opět vrátila k tématu se ztraceným zubem. Tak jsem coby zkušený kriminalista zašel na místo činu, kde jsem zoubek bez velkého hledání našel ve spáře mezi dlaždicemi. Radost byla veliká, i když jsem svůj nález raději zpochybňoval tvrzením, že to může být klidně i zub od nějakého kokršpaněla. „Ne, ne, ten je můj, já si ho poznám,“ oponoval vnouček. A tak jsme zase zavolali mámě, že zoubek se našel a bylo legrace na cestu zpátky.
V Mikulově se jedna paní postarala, že na zámku je přes léto instalovaná výstava železničních modelů. Ostatně, do Mikulova jsme zvali ZDE. Za dvacku je tam k vidění středně velké kolejiště ve velikosti H0, které digitálně oživil Libor Schmidt z Marathonu. Okolo je několik prosklených vitrínek, ve kterých jsou vystaveny modely všech velikostí zapůjčených různými modeláři, včetně železničních hraček od firmy Merkur a Lego. Jelikož jsme na této výstavce maličko spolupracovali, zajímal jsem se u paní producentky o zájem veřejnosti. Podle údajů za první měsíc je zájem značný, což je ostatně vidět i na výstavě. Takže, kdo ještě nebyl v Mikulově, doporučuji. Více fotografií ZDE.

Obr. 7 – Zaujetí kluků pro vláčky je pochopitelné

A až půjdete ze zámku, tak se stavte na oběd na náměstí; vlevo průchodem v radnici se dostanete na dvůr, kde mají výborného moravského vrabce.

V Břeclavi na nádraží nemají záchody

Při návštěvě Břeclavi jsme pochopitelně zavítali i na zdejší nádraží, hlavně proto, že tudy frčí rychlovlaky na Vídeň. Pravda, také proto, že při výletech je potřeba se někde vyčůrat. Bohužel, právě tohle zařízení bylo ve stavební rekonstrukci, a to co nabídnul provozovatel cestující veřejnosti náhradou, to by si měla jít natočit Prima i s Novou. Dvě ToiToi budky před nádražím smrdí už na dálku a probojovat se k nim s vnukem přes mrak much jsem vzdal. Právě tímto se lišíme od zbytku západní Evropy.
Na první koleji vrčel dosti špinavý Taurus se zapřaženými dvoupatrovými vagony a ne a ne se rozjet směrem na jih. Myslel jsem si, že čeká na nějakého rychlejšího bráchu, ale dlouhé minuty se nic nedělo. A jelikož jsme nechtěli občůrávat perón, museli jsme odjet. Více fotografií ZDE.

Obr. 8 – Rakouský Tuarus v Břeclavi se neměl k odjezdu

V Novém Městě na Moravě se připravují na mistrovství světa v biatlonu

Z první části dovolené na jihu Moravy jsme se přenesli stovku kilometrů na sever, tam, kde jsme byli kdysi doma, tj. na Vysočinu. Honzík už je sice Kladeňák, ale do Nového Města na Moravě s námi jezdí rád.
Tam se připravuje velkolepá sportovní akce – mistrovství světa v biatlonu – více fotografií ZDE. Uskuteční se sice až v zimě roku 2013, ale už v letošní zimě zde budou dva světového poháry – v biatlonu i v klasickém běhu. A tak se okolo SKI areálu buduje o sto šest. Vznikají zcela nové běžecké tratě na severním svahu kopce Harusák, v areálu naproti střelnici se staví další tribuna, zvětšuje se vodní nádrž na výrobu technického sněhu. Maká se i v zákulisí, třeba na technologiích internetového spojení pro televizní stanice. Počítá se s tím, že do Nového Města přijede možná až 60 tis. diváků, převážně z Německa, kde je biatlon extrémně populární. (Na tradiční Zlatou lyži sem chodí až 20 tis. fanoušků.) A to znamená vybudovat ubytovací kapacity, dopravní spojení atd. V Novém Městě se už proto rekonstruuje nádraží, to samé čeká zastávku, ze které je to do lyžařského areálu coby kamenem dohodil. Uvažuje se i o speciálním „hotelovém vlaku“ vypraveném z Německa, který by stál na nádraží v nedalekém Žďáru nad Sázavou. Že biatlonové mistrovství světa Novoměšťáci zvládnou, o tom vůbec nepochybuju, protože tam už se odehrály jiné velké sportovní akce světového významu.

Obr. 9 – Nádražní budovu v Novém Městě na Moravě mají v práci zedníci

Modelové království ve Žďáru nad Sázavou už je realitou

Ve zmíněném Žďáru na Sázavou naše putování Moravou skončím. Radek Wimmer tam s partou mladých i starých buduje v suterénu Domu kultury velké kolejiště v měřítku H0. Už mu bylo zřejmě těsno pod střechou jeho vilky, kde má zbudované kolejiště úctyhodných rozměrů – virtuální prohlídka ZDE – a tak expandoval.
Žďárské kolejiště je komponované tak, že připomíná zajímavosti centrální Vysočiny z pohledu železnice. Dominantní je pochopitelně žďárské nádraží s pozadím obrovského strojírenského podniku ŽĎAS. Na dvoukolejce k Tišnovu je zbudováno několik velmi zdařilých mostů. Na jednokolejce vedoucí přes Nové Město na Moravě, Bystřici nad Pernštejnem a Nedvědici do Tišnova, s tradicí od roku 1905 – blíže o této trati ZDE -, samozřejmě nechybí SKI hotel, hrad Pernštejn a třeba malebné nádražíčko v Nedvědici.
Pro eventuální návštěvníky je nutné dodat, že kolejiště je ve výstavbě, takže některé plochy jsou ještě „bíle polystyrénové“. „Tady nám nasliboval zatravnění a zalesnění nějaký profík snad z Brna, nebo odkud,“ postěžoval si pan uvaděč. Právě na části věnované Novoměstské lokálce ční jako pěst na oku obdélník foliáže jisté známé firmy, jakoby položený jen z reklamních důvodů. „A tak se naši kluci naštvali a vyrobili si stromky a všechno ostatní sami a tady je výsledek,“ dodává a ukazuje na vskutku modelářsky precizní dílo na jiné části kolejiště. Profíku, přimlouvám se, dodělej ve Žďáře slíbené (jestli to je tak, jak říkal ten pán – s Radkem Wimmerem jsme se bohužel nepotkali, abych si to mohl ověřit…).
Modelové kolejiště je provozováno v digitálním režimu za výrazného přispění firmy Marathonmodel Brno. To co veřejnost bohužel neuvidí (nebo jen částečně) se schováno v podobě několika skrytých nádraží pod panely. Přejezdy mezi jednotlivými částmi kolejiště jsou řešeny i pomocí kruhových tobogánů, protože Vysočina je kopcovitá a tak jsou na kolejišti značné výškové rozdíly.
Co je nutné zvlášť ocenit je přístup tvůrců Modelového království Žďár nad Sázavou k malým návštěvníkům. Už nyní jsou okolo panelů zbudované masivní schůdky s pevným zábradlím, aby maličcí viděli a tátové je nemuseli šponovat do výšky, jako je to obvyklé na jiných obdobných prezentacích. Určitě dobrým počinem pro zdejší region je i to, že v prostorách Modelového království je i malá prodejna modelů a doplňků, a to nejen železničních. Více fotografie ze Žďáru ZDE.

Obr. 10 – Část rozestavěného kolejiště ve Žďáru na Sázavou

Místo závěru

Abych to povídání o letošní dovolené s vnoučkem Honzíkem nějak důstojně a stylově zakončil, podělím se s jedním z mnoha jeho nápadů. Seděli jsme v blahém nicnedělání, když najednou Honzík povídá: „Dědo, a kdes vlastně koupil babičku?“ Já i zmíněná osoba jsme se na sebe nechápavě podívali a očima jsme si předali informaci, že vlastně otázce nerozumíme. „Jak to myslíš?“ ptám se vnoučka. Načeš hošík jen tak utrousil: „No táta taky koupil Matýska (Yorkšírský teriér) v obchodě.“ Čehož jsem pochopitelně využil a následovala replika, že se spíš budu muset zamyslet nad tím, kde bych mohl babičku prodal a za kolik! A za tahle pravdivá slova jsem schytal kartáč a musel jsem jít na pivo…

Foto hlav