Pojezd pro M131.1 za využití pojezdu VT 75 od Minitrix

Technologie využití leptů při amatérské výrobě železničních modelů je jedna z nejefektivnějších. Kde profesionální výrobci modelů nemohou z řady důvodů plnit přání modelářů, tam jsou právě modely zhotovené z leptu nejlepším řešením, i když někdo dává spíše přednost modelům z resinových odlitků. Tak či onak, aby model jezdil, potřebuje pojezd. Copak v měřítcích gigantických i pologigantických, tam je hej. Pojezdy pro modely H0 dotáhl k absolutní dokonalosti třeba Pavel Gülich – ZDE. Ale v N-ejlepším měřítku už to tak veselé s pojezdy není, i když..

I. Několik poznámek ke stavbě dvounápravových pojezdů

  Za určitých okolností lze k zprovoznění modelu z leptu nebo odlitku využít profesionálně vyráběné pojezdy, v současnosti zejm. od firmy TOMITEC (výroba přenesena z Japonska do Číny, ale kvalita je velmi dobrá). I když v nabídce firmy je okolo dvaceti různých pojezdů (dostupné jsou za slušné ceny např. na eBay či ve velkých německých modelářských obchodech, třeba DM-Toys), problém je v tom, že rozchod náprav na podvozcích (u čtyřnápravových pojezdů), ale také i vzdálenost podvozků, resp. rozchod náprav (u dvounápravových pojezdů) ne vždy odpovídá naší potřebě. Také masky kol obvykle neodpovídají, a aby toho nebylo málo, i motorky jsou napájené jiným napětím než potřebujeme. Naši modeláři si ale umí poradit s lecčíms, a tak tyto pojezdy upravují – ZDE např. úprava z dílny Jozefa Fetterika.

  Hodně rozšířená metoda stavby modelů provozovaných u ČSD, ČD resp. na Slovensku spočívá ve využití pojezdů z jiných profi modelů, zejm. provozovaných u DR a DB, na které se postaví jiná karosérie (vozidlo naší provenience). Pro některé naše dieselové lokomotivy je takovým vhodným pojezdem třeba model SW8 od firmy Bachmann, nebo pro našeho Hurvínka (M131.1) pojezd z motorového vozu VT 75 (Minitrix), o čemž bude pojednáno v tomto příspěvku. Využívání podvozků originálních modelů je logicky zcela běžné u mnoha modelů parních lokomotiv, zejm. těch, které se k nám do Československa dostaly po II. sv. válce v rámci repatriace z Německa. I o takových přestavbách jsme už psali.

  Nejodvážnější a také nejšikovnější modeláři přicházejí s vlastním řešením pojezdů. Řada našich amatérských konstruktérů vytvořila naprosto dokonalá řešení. Pro ně samotné a jistě i pro uživatele je důležité, že jejich pojezdy jsou funkční, že vyjedou do stoupání, přejedou každou výhybku a nemají problémy v obloucích. Největší cenu mají podle nás taková řešení, která jsou výrobně opakovatelná podle předlohy, anebo ještě lépe podle návodu s obrázky. Je nám ctí, že některé tyto konstrukce pojezdů, vč. návodu na jejich stavbu, třeba od Jirky Kubíka, Jozefa Fetterika či Karla Brejši jsme mohli publikovat i na webu Honzíkovy vláčky.

.

II. Kdo nemá model Hurvínka, není modelář 🙂

  Obecně platí, že z hlediska funkčnosti (a to i u originálních modelů) jsou na potíže v provozu náchylnější dvounápravová trakční vozidla, což jsou obvykle motorové vozy (M124, M131, M152), různé dreziny aj. Důvodem je sběr napájení z kolejí. Pokud jsou obě nápravy v podvozku uloženy bez možnosti byť nepatrného pohybu ve směru nahoru/dolu, je zle. Katastrofou pak je, když je takový model se špatným pojezdem digitalizován; v takovém případě při každičkém přerušení napájení se dekodér restartuje. A to je pak jízda! Každý konstruktér se proto snaží, aby alespoň jedna náprava byla výkyvná a tak v každém režimu jízdy modelu (např. přes výhybky atd.) byla všechny čtyři kolečka ve styku s kolejnicemi. Dílčím řešením u takového modelu je dostatečné zatížení modelu, anebo také sdružení napájení z přípojných vozidel, což bývá řešeno propojením vozů magnetickými spojkami, např. a la Honza Plutnar – ZDE.

  Škoda přeškoda, že jiný zdatný konstruktér a výrobce mj. doplňků pro železniční modely Luděk Aschenbrenner nedotáhl do konce vývoj převodovky pro dvounápravové modely v měřítku N, což navíc modelářům již před lety slíbil – ZDE. Pravda, technologické a zejm. materiálové možnosti mají u tak maličkých soustrojí své limity, to je jasné, ale i tak řešení musí existovat. Ani nevíme, jak dalece se ujaly tytéž převodovky u modelů v měřítcích TT a H0.

  Malým příspěvkem k tématu dvounápravového pojezdu pro Hurvínka (M131) je náš prototyp sestávající z leptaného rámu, držáku motoru (Mashima 1015), držáků převodovek a skříní převodovek. Vše vychází z konstrukce téhož pro model M152, jenž v analogu vytvořil a již také zprovoznil Jozef Fetterik. Mosazný plech pro rám, držáky i převodovky má tloušťku 0,5 mm. Převodovky jsou koncipovány pro volné zavěšení na podélných strunách, což bude umožňovat jejich výkyvy podle nerovností kolejí. Prototypy převodovek jsou konstruovány pro převodový poměr 1:14, 16 a 18, což se jeví jako nevhodné (příliš rychlý převod). Další verze bude proto pracovat s převodovým poměrem až 1:24. Šneková osa i náprava jsou uloženy v kluzných mosazných ložiskách, šnek je mosazný, šnekové kolo je z delrinu.

.

III. Popis úpravy motorového vozu VT 75 (Minitrix 2090) pro novou nástavbu motorového vozu M131.1 včetně digitalizace

  V následujícím textu doplněném 25 obrázky je v dvaceti čtyřech krocích předveden postup úpravy motorového vozu VT 75 od firmy Minitrix (2090), který se rozměrově i tvarově nejvíce hodí pro pojezd k našemu motorovému vozu M131.1 (Hurvínek). Model motorového vozu VT 75 od Minitrix je stále běžně k sehnání jak nový (v modelářských prodejnách v Německu), tak nový i použitý např. na eBay.

1. Celkový pohled na motorový a přípojný vůz VT 75 (Minitrix). Na první pohled je patrné, že oproti československému Hurvínku se německý VT 75 liší vstupy do vozu. Zatímco u M131 jsou vstupní dveře na obou stranách vozu v šikmé stěně, VT 75 má v této části karosérii zúženou, dveře jsou rovnoběžně s podélnou bočnicí. To ale nebude mít velký vliv na sesazení karosérie M131 postavené z leptu 1).

 

2. Po sundání originální plastového nástavby VT 75 je přístup k pohonu a podvozkům. Samotná demontáž karosérie se provede standardně pomocí dvou planžet zasunutých zespodu z boku mezi rám pojezdu a stěny karosérie, aby došlo k její uvolnění ze zámků.

 

3. Nad oběma nápravami jsou patrné čepy, které na pojezdu drží masky náprav se stupátky a spřáhly. Čepy se vytlačí, čímž dojde k demontáži zmíněných dílů.

 

4. Sejmuté masky podvozku se spřáhly.

 

5. Celkový pohled na částečně odstrojený pojezd.

 

6. Z obou čel pojezdu se nyní odstraní osvětlení. Nejdříve se musí odpájet plastové patice, které drží v rámu žárovičky osvětlení. Jsou na každé straně dvě, jedna bílá a jedna červená. Po odpájení vodičů se patice vysune tahem vpřed směrem od pojezdu a žárovičky se vyjmou z otvorů v rámu.

 

7. Uvolnění zámků motoru. Zámky jsou dva na obou stranách motoru. POZOR: Při jejich vysunování je potřeba je pojistit překrytím prstem, protože jsou napružené a po uvolnění mohou odletět (a hledej je pak na koberci 🙂 ).

 

8. Pohled na vyjmutý motor na jehož ose jsou nalisované šneky, a plastová ozubená kola, která jsou v rámu držena v osičkách (čepech), jenž současně drží masky dvojkolí – viz bod 3.

 

9. Po odstranění motoru je vidět „analogová“ DPS se součástkami. DPS je zajištěna šroubkem uprostřed. Při vyjmutí se musí uvolnit ze zámečků (dva čepy na odlitku rámu) a vysunout na tu stranu, kde pojezdová kola sbírají napájení z kolejí. Napájení z jedné strany kolejí je vedeno celým kovovým rámem pojezdu až na DPS; z druhé koleje je vedeno sběracími plíšky, které jsou na DPS izolované.

 

10. Spodní strana DPS se sběracím plíškem napájení.

 

11. DPS bude nutné upravit. Zelenou čárou je naznačené místo řezu DPS; jeho větší část se musí odstranit, aby se pod motor vešel dekodér.
Poznámka: má-li být model digitalizován, musí se vytvořit prostor pro dekodér, což by samozřejmě šlo i jinde, ale jedině po odfrézování části závaží. V této souvislosti ještě dodávám, že na dovážení modelu po vyfrézování prostoru pro dekodér použiji na střechu leptu olověnou destičku tloušťky 3 mm, čímž docílím toho, že váha modelu je větší než u původního model od Minitrix.

 

12. Přeříznutá DPS s odpájenými součástkami. Menší část (vlevo) budeme potřebovat, větší část (vpravo) se už k ničemu hodit nebude. Řez začistíme pilováním, ale pozor, aby nedošlo k poškození sběracího plíšku.

 

13. Pohled na střední část rámu pojezdu a odříznutou část DPS; v přední části rámu jsou vidět dva čepy, do kterých bude zpětně umístěn fragment DPS se sběracím plíškem.

 

14. Nejnáročnější etapou úpravy rámu pojezdu bude odfrézování jeho části tam, kde bude umístěn dekodér. Na obrázku je naznačené vyšrafované místo. Skutečný rozměr odfrézovaného otvoru bude pochopitelně záviset na použitém typu dekodéru. 1)

 

15. Odfrézování materiálu lze s jistou dávkou zkušenosti provést i ruční frézovací vrtačkou (např. PROXXON) s vhodným nástrojem. Odstrojený rám je ale potřeba upnout ve svěráku a tuto operaci je rozhodně třeba dělat ve „špinavé“ dílně. Při frézování se také musí podle úhlu zešikmení karosérie modelu M131.1 postaveného z leptu srazit hrany na čelech z obou stran rámu pro jednodušší nasazení pozdější nástavby z leptu – na obr. 20 vyznačeno červenými šipkami.

 

16. Na okraji, vedle místa, kde je vyfrézovaný prostor pro dekodér, jsou zelenými tečkami naznačena místa, kde se musí vyvrtat otvory pro zasunutí očka z jakéhokoliv tvrdého vodivého drátu pro „ukostření“ černého vodiče dekodéru. Očko je nutné proto, že materiál, ze kterého jsou rámy vyrobeny, jde špatně pájet.

 

17. Ve vyvrtaných otvorech je zasunutý vytvarovaný drát (očko)…

 

18. … který se následně zamáčkne do rámu…

 

19. … a na druhé straně se kleštičkami ohne a zkrátí; to bude stačit k připájení dekodérového vodiče.

 

20. Na čepy ve střední části rámu pojezdu se nasadí fragment DPS se sběracím plíškem. Před tím je ale potřeba celý rám a všechna ozubená kola a další díly dokonale vyčistit v isopropylalkoholu (nejlépe v ultrazvukové čističce) a ofoukat stlačeným vzduchem, což je zaručená metoda, jak odstranit i mikroskopické kovové piliny.

Poznámka: Pokud jde o motor, rozhodně se vyplatí – pokud není zcela nový – jej rovněž rozebrat, dokonale vyčistit (vymýt v isopropylalkoholu a vyfoukat), očistit komutátor a zkontrolovat stav uhlíků. Obecně je tento postup popsán ZDE.

 

21. Jak už je uvedeno v předešlém kroku, fragment DPS se sběracím plíškem přijde nasadit na čepy ve střední části rámu pojezdu, ale pro jeho dokonalou fixaci je třeba ho přilepit nejlépe dvousložkovým epoxidovým lepidlem. Je to pro tento účel nejspolehlivější lepidlo.

 

22. Lepidlo je třeba nechat dostatečně dlouho vytvrdnout pod zatížením, což lze docílit nejrůznějšími svěrkami. Na snímku není dostatečně zřetelné, že sběrací plíšek se dotýká pojezdových koleček. Před přilepením se doporučuje zkontrolovat přítlak plíšku. Nesmí být předpružený ani moc, ani málo.

 

23. Umístění dekodéru ve vyfrézovaném otvoru v rámu. Vřele se doporučuje jeho odizolování od okolí plastickou páskou. V tomto případě jsem použil dekodér zapouzdřený v plastu, který se do prostoru vešel tak-tak. A hlouběji odlitek vyfrézovat nejde. Otázkou samozřejmě zůstává jeho chlazení, ale to už záleží na jeho typu a zkušenostech modeláře.

 

24. Na obr. 24. a 25 je celkový pohled na dokončený pojezd, vhodný na použití nástavby motorového vozu M 131.1 z leptu.

.

Sestavení modelu a zapojení dekodéru

  Samotné sestavování modelu je vlastně opačný postup rozebírání, jak uvádím výše.

  Samozřejmě, už v počátku přestavby modelu je potřebné mít jasno, jestli model zůstane v analogovém, nebo digitálním provedení. Upozorňuji, že výše popsané úpravy byly prováděny s vědomím toho, že model bude digitalizován.

  V průběhu sestavování modelu je třeba připojit dekodér. Pro tento model motorového vozu nejspíš bude stačit takový dekodér, který má standardní vyvedení s šesti vodiči, protože nepředpokládám, že by si někdo hrál s osvětlením vnitřku kabiny apod. (aby využil vývody AUX). Vodiče od dekodéru tedy budou připájeny dle návodu výrobce, tedy standardně:

  • červený vodič k sběracímu plíšku fragmentu DPS přilepenému do rámu pojezdu,
  • černý vodič k uzemňovacímu očku rámu pojezdu,
  • oranžový vodič na jeden kryt uhlíku motoru,
  • šedý vodič k druhému krytu uhlíku motoru,
  • bílý a žlutý vodič k osvětlení – viz dále;
  • pokud má dekodér i modrý „+“ vodič, ten z dekodéru můžeme odstranit, protože „+ pól“ nahrazuje v tomto případě černý vodič, připájený k rámu pojezdu; rám také tvoří protipól pro žárovičky, tj. čelního bílého a zadního červeného osvětlení, resp. čelního bílého a zadního žlutého vodiče od dekodéru.

Osvětlení modelu

  Pokud jde o osvětlení modelů obecně, jsou modeláři, kteří mají rádi, když jim lokomotiva svítí jako vánoční stromeček a mnohdy nedbají na fakt, že např. parní lokomotivy nikdy nesvítily vzadu červeně (tzv. do vlaku), stejně tak i motorové vozy zapojené v soupravě. Tedy, že je podstatnější, aby trakční vozidlo svítilo dopředu bílým světlem (další otázkou je jestli teple bílým či jiným světlem 🙂 a také, jestli by mělo být toto světlo vypínatelné 🙂 🙂 ) a rovněž bílým světlem v případě změny směru jízdy. Jestli samostatně provozovaný motorový vůz bude „navíc“ při jízdě vpřed svítit také vzadu červeně a jestli se budou tato světla „prohazovat“ při změně směru jízdy, to už nechť posoudí každý sám.

  Na tomto modelu, kde představuji především možnost využití pojezdu od motorového vozu VT 75 pro podobný motorák M131.1, nedošlo k úpravě osvětlení, tzn. výměně žárovek za LED. Vycházím z toho, že žárovky v modelu VT 75 hřejí do celého kovového rámu a stačí se tak v kovu dostatečně chladit, a když nedělaly neplechu v plastovém odlitku karosérie VT 75, rozhodně nebudou škodit v mosazné nástavbě M131.1, kde nemají ani co zdeformovat.

  Za úvahu proto stojí vyzkoušet (v případě samostatného provozu modelu Hurvínka) jednoduché propojení čelního bílého a současně zadního červeného osvětlení s připojením bílého vodiče dekodéru, a to samé v opačném provedení se žlutým vodičem dekodéru. Okolo motoru by se propojení žárovek mělo podařit, byť by se měl použít tenoučký lakovaný drát.

IV. Několik poznámek k úpravě karosérie z leptu

  Jak už bylo uvedeno, karosérii M131.1 vyrábím z leptu od Jana Cekula. Je to bezpochyby nejlepší řešení na českém modelářském trhu. Pokud se ale má tato karosérie nasadit na pojezd od VT 75, musí se provést několik drobných úprav.

  Při letování karosérie se musí vynechat připájení přepážek dělicí kabiny na obou stranách vozu od prostoru pro cestující. Pájený spoj obrousím.
Druhou úpravou jsou zámky, které drží karosérie na pojezdu. Přiměřím je podle originálních výřezů na rámu pojezdu a zhotovím je z kousků plechu, který zevnitř připájím ke karosérii. Samozřejmě v etapě před stříkáním modelu.

  Na leptu se také musí zevnitř zalepit otvory pro červená světla. Zůstanou jen otvory pro světla poziční.

 

____________________________

1) Lept modelu motorového vozu M131.1 byl zakoupen u firmy Jana Cekula – ZDE
2) Zcela záměrně neuvádím typ použitého dekodéru, protože v současnosti kvalita dekodérů jednotlivých výrobců dosti kolísá a to co platí dnes, nemusí platit zítra. Rozhodně ale svůj účel splní každý lokomotivní dekodér se standardními šesti výstupy (černý, červený, šedý, oranžový, bílý a žlutý).

Text a foto I. a II. části Jan Hlaváček, text a foto III. a IV. části Karel Brejša. Redakční úprava a doplnění textu hlav. Ilustrační foto v perexu hlav.

Doplnění IV. kap. 10. 3. 2018

.

Rubrika: MODELY, Modely Karla Brejši, ZPRÁVY

komentáře 2

  1. ViP napsal:

    Ahoj Honzo,
    dovolil bych si opravit jednu nepřesnost ve Tvém textu: ALS (tedy Luděk Aschenbrenner – pozn. J. H.) už N verzi převodovek nabízí, i když to jsou zatím spíš první vzorky pro ověření zájmu než nějaká masová výroba: http://www.rcmicrocars.eu/obchod/product.php?id_product=1938
    Viktor

  2. admin napsal:

    Vím, je to jistý pokrok oproti stavu před několik lety, kdy jsme nad prototypem diskutovali s „budějovickou sekcí MBN“ a kdy se hovořilo o intenzivní spolupráci. Je to i pokrok od pozdější doby, kdy mi Luděk poskytl několik vzorků studií převodovky N, které ale ještě nebyly zralé ke zkoušení (dlouhé osy, nevhodný převodový poměr..). Co mi před časem říkal, tak vzhledem k mimořádně obtížné výrobě šnekových kol s modulem M015 bylo nutné opustit myšlenku dělené osy pro kolečka (což uplatnil u modelů v měřítku TT a H0), čímž není možné z neotáčejících se ložisek snímat napájení; musí se ve velmi omezeném prostoru pojezdu vytvořit snímání napájení z koleček, která musí být tím pádem izolovaná (aspoň jednostranně). Pokud jde o pojezd pro aplikaci Luďkových převodovek, není ani náčrt konstrukčního řešení, takže event. pokračovatelé vývoje se nemají čeho chytit. Což o to, zvládnout by to asi šlo – viz řešení Jozefa Fetterika. Někoho možná odradí cena převodovky (na Hurvínka či Orchestrion cca 800 Kč! – i když samozřejmě ani ťuk proti stanovené ceně této mimořádně složité, pracné a náročné součástky!!) A konečně, převodový poměr 1:20 asi nebude stačit pro např. výše cit. modely. Moje řešení převodovky z leptu to ukázalo.. Podle doporučení skutečných Mistrů pojezdů-N by to chtělo převod prý až 1:24.
    Osobně jsem nadšený, že Luděk pokročil, leč škoda přeškoda, že se přerušila jeho spolupráce s modelářskými nadšenci, jak jsme si to plánovali u něho doma den před katastrofální potopou, která ho postihla.. – ZDE

Vložit komentář

Text komentáře: