Honzíkovy vláčky

Železnice NASA

Autor: Jan Hlaváček, Jan Plutnar Vydáno: 28.9.2025

V roce 2013 a posléze 2018 jsme na stránkách Honzíkových vláčků přinesli tři obsáhlé statě o železnici obsluhující vesmírné středisko býv. SSSR, známého pod označením Bajkonur. Tento kosmodrom na území Kazachstánu funguje dodnes, jak mj. v poutavé reportáži popsali Rostislav Kopecký a Jiřina Borková, s jejichž souhlasem jsme převzali reportáž ze startu kosmické lodi Sojuz MS-09 uskutečněný 6. 6. 2018. Podstatou studia mnoha pramenů tehdy bylo potvrdit nebo vyvrátit, zda po Bajkonuru tahaly rakety československé lokomotivy přezdívané Čmelák. Což se podle nás zdařilo. Blíže ZDE, ZDE a ZDE.

Naprostou náhodou se nám nedávno podařilo objevit relativně stručný článek, o jehož hodnověrnosti není třeba přemýšlet. Byl totiž vydaný Národním úřadem pro letectví a vesmír (NASA), resp. Ředitelstvím pro veřejné záležitosti Vesmírného střediska Johna F. Kennedyho na Floridě. V jednom z publikačních listů označených Fakta o NASA si lze přečíst následující informace (překlad do češtiny Jan Plutnar). Faktografické a technické údaje o zmiňovaných amerických lokomotivách, které používala (používá) NASA a letectvo Spojených států k přepravě materiálů na Vesmírném středisku JFK na Floridě jsme dohledali ve Wikipedii a jiných podkladech.

* * *

NASA Railroad (dále česky „Železnice NASA“) je 61 kilometrů dlouhou průmyslovou tratí (vlečkou) v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. Napojuje se na další vlečku na letecké základně Cape Canaveral, která sousedí s vesmírným střediskem. Celý systém je ve vlastnictví státu a je provozován smluvním provozovatelem.

1963 to 1983

V roce 1963 postavila společnost Florida East Coast Railway 12 km dlouhou odbočku ze své hlavní tratě vedoucí severně od Titusville do Kennedyho vesmírného střediska. Trať překračuje řeku Indian River a pro zachování splavnosti této součásti Intercoastal Waterway bylo třeba přes ni vybudovat zvedací most. Tento ocelový most je dlouhý přibližně 800 metrů (včetně nájezdů) a je postaven na betonových pilířích. Most je nepřetržitě otevřený a spouští se pouze pro průjezd vlaku.

K 45 kilometrům tratí vybudovaných NASA se Florida East Coast napojila odbočkou s názvem Wilson’s Corners.

Florida East Coast postavila dvě seřadiště, jedno sedmikolejné na hlavní trati, označené jako Cape Canaveral Junction, dnes přezdívané Jay Jay Yard, a druhé, také sedmikolejné, nazývané Wilson Yard, mírně západně od geografické polohy Wilson’s Corners.

Východně od Wilson Yard se trať dělí na 14,5 km dlouhou jižní větev vedoucí k raketové montážní hale Vehicle Assembly Building (VAB) a průmyslové zóně Kennedyho vesmírného střediska a druhou, stejně dlouhou, k Antlantiku mířící východní větev, která obsluhuje odpalovací rampy NASA a napojuje se na vlečku letectva.

K obsluze těchto tratí získala NASA na konci 70. let 20. století tři vojenské lokomotivy ALCO S2 z doby druhé světové války. Florida East Coast zajišťovala údržbu tratí, obsluhu a palivo pro lokomotivy.

Obr. 1 – Schéma „Železnice NASA“ na Floridě

1983 až současnost

V červnu 1983 NASA část železniční trati Florida East Coast odkoupila. Kvůli přepravovanému nebezpečnému nákladu, zejména raketovým posilovačům na tuhá paliva pro raketoplány, se NASA rozhodla trať kompletně přestavět a modernizovat.

Původní trať byla postavena ze 110 nebo 112 liberních kolejnicích¹⁾ pokládaných na dřevěných pražcích zasypaných vápencovou drtí a spojovaných šroubovými spojkami . Při rekonstrukci byly nahrazeny svařovanými 132 liberními kolejnicemi položenými na betonových pražcích.

__________________________________
1) Tento údaj uvádí hmotnost jednoho yardu kolejnice (poznámka překladatele)

Rekonstrukci provedla dceřiná společnost firmy Florida East Coast.

Trať byla postavena pro rychlost 60 mph (96 km/h), což odpovídá rychlosti hlavní trati Florida East Coast. Kvůli prodloužení životnosti a snížení nákladů na údržbu je však maximální provozní rychlost jen 25 mph (40 km/h).

Jako náhradu zastarávajících lokomotiv ALCO S2 pořídila NASA trojici lokomotiv EMD SW1500, vyrobených v letech 1968-1970 původně pro Peoria a Western Railway v Toledu. Byly opatřeny nátěrem podle červeno-šedo-černého schématu barev Železnice NASA a očíslovány 1 až 3. Jsou servisovány v železničních dílnách NASA v Kennedyho středisku. Jedna z původních lokomotiv ALCO S2 je zachována v železničním muzeu Florida Gold Coast Railroad Museum v Miami.

Na „Železnici NASA“ byly provozovány hlavně plošinové vagóny přepravující tuhé palivo pro raketoplány. Každá ze dvou nosných raket raketoplánu se skládala ze čtyř segmentů, každý o délce 32 stop (9,75 m) a průměru 12 stop (3,65 m), s průměrnou hmotností 150 tun. Pro každý start tedy bylo tedy třeba osmi plošinových vozů.

Každý vagón váží 510 000 liber (231 t) a v celé flotile jich bylo 24.

Do Kennedyho středika byly dodány z továrny Thiokol ve Wasatch v Utahu po trase, kterou využívá Union Pacific, Kansas City Southern, Norfolk Southern, CSX a Florida East Coast Railway.

Obr. 2 – Lokomotiva NASA míjí raketoplán připravený ke startu cestou po vlečce směrem k letecké základně Cape Canaveral. Na vozech je naloženo hélium používané při startech rakety Titan.

Segmenty byly sestaveny v budově VAB a následně připojeny k vnějším nádržím (boosterům) a samotnému raketoplánu. Po každém startu byly boostery vyloveny z Atlantiku, rozebrány na jednotlivé díly a po železnici navráceny do Thiokolu. Tyto boostery byly také později používány při zkušebním letu rakety Ares IX.

Až donedávna mělo letectvo také tři speciálně upravené lokomotivy SW8 určené pro obsluhu rakety Titan IV. Tyto tři lokomotivy, které se využívaly k výměně segmentů raketových motorů na tuhá paliva na letecké základně Cape Canaveral, byly kompletně přestavěny mechaniky v železničních dílnách NASA. Později také dopravily na odpalovací rampu kompletně sestavenou raketu Titan IV. Program Titan IV však již byl ukončen. Vlečky NASA byly často využívány k dopravě speciálních nákladů na leteckou základnu Cape Canaveral a také pro námořnictvo.

K proplachování potrubí dopravujícího tekuté palivo pro raketu Titan se používá helium. Na základnu se dopravuje zkapalněné, v Kennedyho centru je zplyňováno a plněno do speciálních vozů, které je pak přepravují na leteckou základnu. Vozy na helium původně vlastnilo Ministerstvo hornictví, ale jakmile vláda opustila obchod s héliem, část vozového parku byla převedena do Kennedyho vesmírného centra.

„Železnice NASA“ vlastní malou flotilu specializovaných a výsypných vozů a také některé vysoce specializované vozy, jako například vůz pro přesun boosterů na tuhá paliva. Mnoho z těchto vozů se využívá pro návrat komponent raket z jiných základen NASA, které nelze přesouvat po silnici. Příkladem jsou velké a objemné spojovací části raketových stupňů.

Přeprava součástí raket pomocí speciálních a modifikovaných železničních vagónů NASA umožňuje uspořit nemálo prostředků, které by bylo jinak třeba vynaložit na leteckou nebo pomalou lodní přepravu. Umožňuje často přepravovat i objemné součásti raket bez potřeby jejich demontáže. Pro vlastní potřeby si ve svých dílnách NASA vozy upravuje i staví zcela nové. V některých případech se stavba upraveného vozu může vyplatit i pro jedinou jednosměrnou cestu.

30. března 1982 byla mise STS-3 raketoplánu Columbia ukončena na záložním přistávacím místě v testovacím zařízení White Sands v jižním Novém Mexiku, protože ranvej na Edwardsově letecké základně, nacházející se na dně vyschlého jezera, byla zaplavena silným deštěm. Veškeré pozemní podpůrné vybavení, které mělo být použito k obsluze Columbie po přistání, muselo být do White Sands poblíž Las Cruces v Novém Mexiku přesunuto z letecké základny Edwards v Kalifornii.

Podle původních plánů se vybavení mělo převážet letecky nákladními letadly C-5 a C-141. V době přistání STS-3 však nebyly k dispozici v dostatečném předstihu tak, aby bylo možno White Sands na přílet Columbie připravit. A tak bylo veškeré vybavení na vzdálenost 1 000 mil (1 600 km) mezi základnou Edwards a místem nouzového přistání Columbie ve White Sands přepraveno po železnici dvěma vlaky po tratích Sante Fe a Southern Pacifik, čímž NASA na přepravě ušetřila přes 2 miliony dolarů.

Obr. 3 – Vlak NASA s nákladem boosterů pro raketoplány v Kennedyho vesmírném středisku překonává řeku Indian River po vlečce NASA. Z bezpečnostních důvodů jsou mezi jednotlivými segmenty s boostery zapřaženy nákladní vagóny.

Nejnovější informační listy o Kennedyho vesmírném středisku naleznete na adrese http://go.nasa.gov/11KROr6.

Národní úřad pro letectví a vesmír
Ředitelství pro veřejné záležitosti Vesmírného střediska Johna F. Kennedyho
Kennedyho vesmírné středisko, FL 32899

www.nasa.gov

* * *

ALCO S2 a S4

Dieselelektrické posunovací lokomotivy ALCO S-2 a S-4 o výkonu 1 000 hp (746 kW) vyráběla v letech 2. sv. války, a ještě téměř dvě dekády po ní americká společnost ALCO a v licenci Montreal Lokomotive Works (MLW). Lokomotiv S-2 bylo vyrobeno mezi roky 1940 až 1949 1502 kusů, S-4 v letech 1949 až 1957 celkem 797 kusů. Zajímavé je, že několik těchto lokomotiv S-2 a S-4 je stále v provozu na krátkých tratích v zemích okolo Spojených států. Několik dalších je uloženo v amerických a kanadských železničních muzeích. Je pochopitelné, že v době 2. sv. války byla řada lokomotiv ve službách armády. Tři z nich se později dostaly do služeb NASA.

Obr. 4 – ALCO S2

Lokomotivy mají pojezd se dvěma dvounápravovými podvozky (B-B). Rozvor podvozků je 9,3 m. Kola mají průměr 40 palců (1 016 mm). Rozměry d/š/v: 14,2/3,11/4,42 m. Hmotnost 100 tun. Lokomotivu pohání čtyřtaktní vznětový motor přeplňovaný turbodmychadlem. Velikost válce: prům. 318 mm, zdvih 330 mm. Čtyři trakční motory GE 731 jsou uloženy na každé nápravě. Tažná síla 26 100 kg.

Zdroj: Wikipedia – https://en.wikipedia.org/wiki/ALCO_S-2_and_S-4

* * *

Lokomotiva EMD SW1500

Lokomotiva EMD SW1500 je dieselelektrická posunovací lokomotiva o výkonu 1 500 hp (1 119 kW) vyráběná divizí General Motors Electro-Motive (EMD) v letech 1966 až 1974. Typ SW1500 nahradil v produktové řadě EMD předešlý SW1200. Mnoho železničních společností lokomotivy SW1500 pravidelně používalo pro nákladní dopravu.

Obr. 5 – EMD SE1500

Tento typ je vzhledově podobný typu EMD SW1000, který měl jiný motor a měl jedno výfukové potrubí, zatímco SW1500 měl dvě.

Wikipedie zaznamenala všechny původní majitele lokomotiv SW1500 (viz Zdroj). Původ lokomotiv pracujících pro NASA je zde možné dohledat.

Mnoho SW1500 zůstává i přes svůj fyzický věk v aktivní službě. Jsou používané většinou na krátkých tratích, k posunu apod. Řada dalších strojů se dochovala pro muzejní účely i v provozuschopném stavu. Není na škodu připomenout, že o této lokomotivě byla napsána řada publikací, jak uvádí Wikipedia.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/EMD_SW1500

* * *

EMD SW8

EMD SW8 je dieselová posunovací lokomotiva vyráběná společnostmi General Motors Electro-Motive Division a General Motors Diesel mezi zářím 1950 a únorem 1954. Pohon zajišťuje osmiválcový (do V) dieselový dvoutaktní motor EMD 567B o celkovém výkonu 800 hp (600 kW). Pro železnice Spojených států bylo vyrobeno celkem 310 kusů tohoto typu a dalších 65 kusů pro kanadské železnice. Od října 1953 bylo vyrobeno několik SW8 s motory 567BC nebo 567C. Model SW8 byl v produktovém katalogu EMD nahrazen o něco výkonnějším modelem SW900, který byl představen v prosinci 1953.

SW8 ve službách americké armády

Armáda Spojených států amerických objednala 41 lokomotiv SW8 s čísly 2000–2040 pro službu v Koreji během korejské války. Ty byly odeslány na jaře 1951. Po korejské válce bylo mnoho SW8 vlastněných americkou armádou předáno jihokorejské vládě, zatímco jiné si armáda ponechala a byly přiděleny na různá armádní stanoviště, sklady a muniční závody. Většina z nich byla vyřazena kolem roku 1990 a nahrazena jinými stroji.

Obr. 6 – Sacramento Southern (Ex-USAX) 2008 v Sacramentu v roce 2021

Ze všech lokomotiv předaných Korejské národní železnici se ví pouze o jediné, která stále existuje. V květnu 2011 byla umístěna v lokomotivním depu kolejových vozidel Korea Railroad Busan Rolling Stock. Údajně se jedná o nejstarší dieselovou lokomotivu v zemi.

Dva exempláře těchto lokomotiv, ex-USAX #2019 a #2022, jsou uloženy v muzeu Heart of Dixie Railroad Museum v Alabamě. Po službě v Koreji byly oba stroje po renovaci a přestavbě u výrobce v roce 1955 předány armádě a až do počátku 90. let min. st. obě sloužily na vojenských základnách ve Spojených státech.