Když pára táhla Gagarinovu raketu na start, aneb co jezdilo a jezdí po kolejích na Bajkonuru

Mnohému čtenáři se může zdát, že jsem (snad vlivem tropických veder) přešel od modelování mašinek k raketám. Nikoliv. Stále držím téma železnice. Jelikož ale už něco pamatuju, tak docela dychtivě hltám všechny informace o kosmodromu, který je jen o něco mladší jak já, a o kterém se toho donedávna vědělo pramálo. Utajování a mlžení, což je v Rusku naprosto normální, v posledních letech polevilo a týká se to i nově budovaného kosmodromu Vostočnyj1)ZDE. I tak se nebývalá vstřícnost v poskytování informací (včetně „drbů“ ze zákulisí) o opouštěné raketové střelnici v Kazachstánu zdá dosti podezřelá a navozuje tak trochu podezření na budoucí: „Po nás potopa!“

  I to může leckoho napadnout, když se zamyslí třeba nad tím, že na starty kosmických lodí se dnes dokonce organizují turistické zájezdy, jak bylo možné se dočíst například z reportáží Jiřiny Borkové a Rosti Kopeckého, na které jsme upozornili v minulém článku – ZDE a ZDE.  Ostatně, jak vím od autorky, seriál ještě není u konce, stále ještě pracuje na zveřejnění dalších informací, které získala letos v červnu, když měla příležitost se na Bajkonuru podívat na start Sojuzu TM-09.

  Před pár dny mi poslala další informace k tématu „bajkonurská železnice“. Našla totiž ruský web Усадьба Урсы – клуб любителей переводов, kde autor píšící pod nikem Скальпель (Skalpel) publikoval dne 26. 11. 2012 článek s názvem Байконур железнодорожный – ZDE. A tam je zajímavé počteníčko doplněné mnoha fotkami!

* * *

  Ještě než si článek rozkliknou ti, které ruština ve škole minula (ale i ti, kteří už ji zapomněli), dovolím si naznačit, jak se dostal k celkem slušnému českému překladu. Tak především, URL z odkazu výše je potřeba otevřít v prohlížeči CHROME (jak se on-line překládá v Internet Explorer nevím; mně to nejde). V CHROME pak stačí kliknout na pravé tlačítko myši a vybrat „přeložit do jazyka čeština“ (hezký češtinec užívá ten Chrome). A je to. Strejda Google už se vcelku slušně naučil i ruštinu.

  Aniž bych chtěl zájemcům o téma železnice na kosmodromu, či širší téma kosmonautika nabídnout nějakou recenzi této stati (to nech si každý udělá sám), či snad sáhodlouhé komentáře, zmíním jen pár zajímavostí, které mne v článku Skalpela zaujaly.

  Předesílám, že je mi sympatické, že autor hned v úvodu přiznává, že se nemůže zaručit za stoprocentní pravdivost toho, co nastudoval z různých zdrojů.

  1. Skalpel uvádí, že „k dnešnímu dni je na Bajkonuru asi 470 kilometrů neelektrifikovaných železničních tratí o rozchodu 1520 mm a asi 40 kilometrů speciálních tratí“ (čímž je možná také myšlena „dvoj-kolej“ pro přepravu systému Energia-Buran na speciálním podvozku – viz dále).“ V současné době už není v provozu celý železniční systém. Autor dodává, že „jelikož původní raketová střelnice (objekt č. 5) byla (a zčásti i zůstává) vojenským cílem, je stále velmi málo informací o výstavbě zdejší železnice. Je známo jen, že stavba bajkonurské železnice byla provedena silami jednotlivých praporů železničních jednotek.“

Obr. 1 – Schéma železničních tratí na kosmodromu Bajkonur. Zdroj: Усадьба Урсы

.

  2. Zajímavostí je možná zjištění, že podle Skalpela „železniční dopravu mezi městem Bajkonur (dříve Leninsk) a kosmodromem zajišťují vlaky vypravované pouze dvakrát denně (tam a zpět). Jsou tvořeny německými klimatizovanými vagony z vagonky v Ammendorfu u Halle (Sasko-Anhaltsko).“

Obr. 2 – Osobní vagony používané na kosmodromu Bajkonur jsou z Německa. Zdroj: Усадьба Урсы

.

  3. Hodně prostoru věnuje Skalpel v cit. čánku nešťastnému projektu Energia-Buran. Pro méně zasvěcené se jedná o sovětský raketoplán Buran, který spatřil světlo světa v závěru studené války. Více méně měl být „náhradou“ za neúspěšný pokus o prvenství v dobytí Měsíce lidskou posádkou. Svoje plány s ním měli hlavně vojáci.

  Nebylo to nic levného. Bylo nutné dostavět obrovské objekty pro montáž rakety a raketoplánu, odpalovací rampy (byly dvě), letiště pro přistání raketoplánu, řídící centrum a bezpočet dalších objektů. Jen hala, kde se kompletovala raketa a raketoplán a vše se připravovalo na start, měla plochu 254 x 112 metrů, vysoká byla 80 metrů. Hlavní objekty byly propojené dvojitou železniční tratí. Raketa byla smontována s raketoplánem a vše se z haly na startovací rampu vezlo na obrovském podvozku po dvojitých kolejích. Komplex táhly dvě „dvojité“ lokomotivy PTE3 (viz dále). Do přípravy letů raketoplánů je ale nutné zahrnout vývoj a výrobu dalších obřích strojů, např. letoun Mrija, který v jediném exempláři a pod ukrajinskou vlajkou létá dodnes.

  Raketa N-1, původně vyvíjená pro let na Měsíc, čtyřikrát havarovala. Pro raketoplány proto byla vyvinuta nová raketa, která dostala název Energia. Bylo vyrobeno několik prototypů raketoplánu (nelétajících maket i létajících strojů bez motorů i s motory), ale jen jeden jediný letěl do kosmu a úspěšně přistál zpět na Bajkonuru. Bohužel jen jednou jedinkrát. Zato v autonomním režimu bez posádky, což americké raketoplány neuměly, a to bylo asi taky jediné, čím se od sebe lišily. Proto se dodnes na několika místech kosmodromu i jinde ony prototypy vyskytují a nezasvěcení si lámou hlavu, jak je to možné, když se stále dokola mluví o jediném raketoplánu.

  Pak všechno najednou skončilo. Svoji roli v tom všem sehrála politika, vojáci a hlavně peníze. Ekonomicky totálně vyčerpaný SSSR se rozpadl a Rusko na další drahý kosmický výzkum nemělo peníze. Následovalo něco, co se zdá být nepochopitelné. Místo (byť nákladného zakonzervování) se všechno dosud vystavěné nechalo ležet ladem. Skalpel píše: “Po uzavření programu … se prošli halou č. 112. barbaři. Místní obyvatelé vytrhali a odnesli všechno, co mohlo být vytrháno od země. A pak: V 9.20 hodin 12. května 2002 se střecha haly č. 112 zřítila a zavalila jediný funkční sovětský raketoplán Buran i s jeho nosnou raketou Energie a osm lidí.“

  Chápu, že tohle obyčejní Rusové nesou velmi těžce.

Obr. 3A, B – Zřícená hala č. 112, kde byl mj. zničen jediný funkční raketoplán Buran s raketou Energia. Zdroj: FlyRosta.com a Усадьба Урсы

.

  4. A nejlepší nakonec: Ačkoliv se o tom nikdy nahlas nemluvilo (aspoň já to nikdy neslyšel ani nečetl) – ne snad proto, že by to bylo tajné, ale nejspíš proto, že ti, co o sovětských raketách mohli psát, asi byli natolik oslněni skvělými výsledky vědy objevující kosmos, že jim připadalo pod úroveň komentovat, že první rakety se Sputnikem, Lajkou a konečně i Gagarinem (a možná i dalšími kosmonauty) tahaly na startovací rampy „obyčejné“ parní lokomotivy. Je to tak, i když tomu asi ne všichni budou věřit.

  Ostatně, nejen Skalpel o tom přináší důkazy. Slavná parní lokomotivy řady Eu 709-81 se dokonce dostala na sošný podstavec 🙂 . Pravda, jestli je to právě ta, která táhla Gagarinovu raketu s kabinou Vostok na rampu, už asi nikdo nevypátrá ani v odtajněných archivech či v Muzeu kosmonautiky zbudovaném přímo na kosmodromu Bajkonur. Ale tento typ lokomotivy to určitě byl. Lokomotiva na obr. 4 byla postavena na podstavec na počest 50. výročí kosmodromu Bajkonur.

  Skalpel také přináší detaily o lokomotivách řady Eu. Píše, že jejich konstruktérem byl V. Lopushinsky. „Byl jedním z nejlepších konstruktérů parních lokomotiv na světě, postavených v prvním desetiletí dvacátého století. Rozhodující pro tyto stroje byla kvalita, vysoká spolehlivost a schopnost spalovat nekvalitní palivo. Během let 1912 – 1957 jich bylo vyrobeno10 800, včetně kopií v zahraničí. Základní verze „E“ jezdily kromě Ruska v Německu (700 kusů) a Švédsku (500 kusů). Později vznikly další verze „Em“ (upravené), „Eu“ (zesílené) a „Er“. Tato lokomotivy se ukázala být jedním z nej-dlouhověkých strojů na ruských železnicích.“ Autor vzpomíná, že „ještě v roce 1975 jsem vidět tuto lokomotivu v provozu na kolejích u Semgratova (Jaroslavská oblast). V železniční hantýrce dostala přezdívku „Eshak“, nebo také „Eshka“.“

Obr. 4A – Parní lokomotiva řady Eu 709-81 na nedatovaném snímku. Zdroj: Усадьба Урсы

Obr. 4B (vpravo) – Pro srovnání: Stejná lokomotiva Eu 709-81 s opraveným a pozměněným nátěrem. Snímek byl pořízen v červnu 2018, autorka Jiřina Borková

* * *

  V závěrečném dílu svého rozsáhlého článku autor píšící pod nikem Skalpel podává přehled všech lokomotiv, které plnily (či stále plní) výkony na kosmodromu Bajkonur, byť se opět omlouvá za možnou nepřesnost, neb tato zajímavé kapitola historie sovětské a ruské kosmonautiky zřejmě nebyla nikdy důkladně sledována.

.

  Na Bajkonutu jezdily nebo jezdí několik lokomotiv:

Lokomotiva TEM2UM

  Tato posunovací šestinápravová dvou podvozková dieselová lokomotiva je vyráběna strojírenským závodem v Brjansku (uspořádání podvozků Co´Co´). Je upravena z modelu TEM2 a TEM2U. Dieselový motor má 1 350 hp, namísto běžných 1 200 hp. Jsou v ní použity generátory 1PD-4A. Jedná se o modifikaci nejběžnější motorové lokomotivy jezdící na území bývalého SSSR.

  Dlužno dodat, že její „babička“ byla vyvinuta v ČKD Praha, ale o tom autor nepíše. Ani ruská Wikipedia.ru neuvádí žádnou souvislost mezi lokomotivami ČME3 a TEM2, kromě zmínky, že „dnes je to (rozuměj TEM2 – pozn. J. H.) spolu s československou lokomotivou ČME3 nejběžnější posunovací lokomotiva využívaná v zemích býv. SSSR.“ – ZDE.

  Jak jsme podrobně popsali ZDE, ono to asi bylo tak, že nejdříve v ČKD Praha vyvinuli, vypiplali a vyrobili lokomotivy T669.0 a T669.1 (později řada 770 a 771). Následně předali výrobu také do ZMS Dubnica nad Váhom. Lokomotivy byly vyráběné v letech 1963 – 1972 v ČKD i na Slovensku. Už první prototypy T669.0 měly podvozky pro rozchod 1 435 mm, ale i 1 520 mm, protože se s nimi počítalo pro překladiště na východě Slovenska, a jistě i pro tratě v zemích býv. SSSR a jinde ve světě, kde mají široký rozchod. Nakonec se jich v různých modifikacích vyrobilo okolo 8 000 kusů a tak se tyto lokomotivy staly dosud nejpočetnější sérií lokomotiv vyrobených na území Československa.

  V železničářské hantýrce dostaly tyto lokomotivy přezdívku „Čmelák“. Přisuzuje se to podle označení ČME3, pod kterým se prodávaly a jezdily (a jezdí) v zemích bývalého SSSR. Vizuální podobnost ČME3 a TEM2 je neoddiskutovatelná. A má to logiku. Jak tvrdí pamětníci, „na začátku výroby TEM2 se do SSSR vozily podvozky od nás, ty ze Čmeláků,“ říká bývalý mašinfíra Karel Brejša. Tvrdí, že tehdy bylo běžné, že do Sovětského svazu se lokomotivy ČME3 dodávaly s oběma podvozky, širokým i úzkým, ale tuto informaci se nám nepodařilo ověřit. A dodává: „Teprve další série TEM2 vyráběné v SSSR dostávaly podvozky „ruské“, stejné, jaké byly na Sergejích (u nás T679).“

  Bylo by ale namyšlené tvrdit – jak je občas slyšet na vlnách „jedna paní povídala“ – že sovětské a dnes ruské rakety na Bajkonuru tahaly/tahají naše lokomotivy. Ale to už jsme podrobně rozebrali a kupodivu dosud se nenašel nikdo, kdo by nám tento závěr vyvrátil pádnými argumenty, doplnil něčím novým, nebo aspoň potvrdil dalšími důkazy – ačkoliv bychom o to upřímně stáli…

  Na následujícím obr. 5A převzatém z webu Усадьба Урсы je lokomotiva TEM2UM-201 a jsou na něm vidět dvě zajímavosti. O jedné píše Skalpel: „Na střeše je patrný nástavec výfuku vyrobený z dvousetlitrového sudu bez dna, svařený v místech výstup původního tlumiče hluku, aby se kouř zmotoru nedostával na taženou raketu na podvozku.“ (Jestlipak tenhle zlepšovák vznikl na konstrukčních prknech pánů inženýrů od raket, nebo v dílnách bajkonurských eizenboňáků? 🙂  )

  Za druhé, jak je patrné na snímku, lokomotiva má základní nátěr v modré barvě s červenými a žlutými doplňky (tedy pokud ta modrá není kvůli špatné expozici), patrný je nápis „Kosmotrans“. Snímek stejné lokomotivy (poř. č. 201) z června 2018 (viz obr. 7), který pořídila Jiřina Borková (ZDE), má nátěr zelený se stejnými barevnými doplňky, i na nástavci výfuku, ale nápis je v novém provedení.

Obr. 5A – Lokomotiva TEM2UM-201 (nedatový snímek); zdroj: Усадьба Урсы

Obr. 5B – Stejná lokomotiva TEM2UM jako na obr. 5A (poř. č. 201); snímek byl pořízen v červnu 2018, autorka Jiřina Borková. Lokomotiva je připravena k vytažení rakety s kosmickou lodí Sojuz MS-09 z hangáru; raketa odstartovala 6. 6. 2018. Tato lokomotiva potáhne soupravu v 1. fázi cesty na rampu, ve 2. fázi bude na postrku, ve 3. fázi odstoupí ze soupravy

Obr. 6 – Další lokomotiva, TEM2UM-179 (nedatový snímek); zdroj: Усадьба Урсы

Obr. 7 – Souprava přepravující raketu s kosmickou lodí Sojuz TM-09 na start – 2. fáze cesty. Tato fáze začíná za 1. úvratí, kde je do čela soupravy připojena lokomotiva TEM2UM-179. Na tomto snímku nelze přečíst čísla, ale vlevo táhne soupravu do stoupání lokomotiva právě TEM2UM-179, vpravo je na postrku lokomotiva TEM2UM-201, která na vrcholu stoupání od soupravy odstoupí spolu s jedním plošinovým vozem. Za lokomotivou v čele soupravy je modrý „obslužný“ vůz, za ním plošinový vůz vezoucí technologické komponenty, pak je zařazen speciální dvoudílný podvozek s raketou, jinými slovy též zvedací “vertikalizační” systém, na kterém je přímo umístěna 50 metrů dlouhá raketa, další plošinový vůz je prázdný a má zřejmě jen funkci zajištění bezpečného odstupu lokomotivy od trysek „motorů“2), a konečně tlačná lokomotiva TEM2UM-201. V pozadí vpravo je hala č. 112 – „hrob“ Burana. Autorka snímku Jiřina Borková 

.

Obr. 8 – Impozantní snímek rakety Sojuz při přepravě na startovací rampu na „vertikalizačním“ dvoudílném podvozku. Pořízeno teleobjektivem. Zdroj: FlyRosta.com

.

Obr. 9 – Souprava s raketou Sojuz vyjíždí ze 2. úvrati a vytáčí pravý oblouk směrem ke startovací rampě. Soupravu tlačí lokomotiva TEM2UM-179 (není vidět na snímku). Lokomotiva TEM2UM-201 již odstoupila (vycouvala zpět k 1. úvrati). Autorka snímku Jiřina Borková 

.

Obr. 10 – Poslední 3. fáze cesty rakety s kosmickou lodí TM-09 na startovací rampu. Souprava nyní couvá z 2. úvrati a tlačí ji lokomotiva TEM2UM-179, která soupravu v předešlé fázi táhla. V pozadí je připravená startovací rampa, kam souprava míří. Autorka snímku Jiřina Borková

.

  Dlužno dodat, že v době předstartovní přípravy je v akci více lokomotiv, než tyto dvě. Další přivážejí na startovní rampu cisterny s palivem a okysličovadlem, odvážejí prázdná „vertikalizační“ systém  apod.

.

Lokomotiva TEM2-7095

  Dalo by se obrazně říci, že to starší lokomotiva je „maminka “ TEM2UM a současně „dcera“ naší ČME3. Lokomotivy TEM2 měly mj. oblou střechu kabiny, kruhový světlomet a kombinovaná světla zabudovaná ve výši rámu podvozku. Motor měl výkon 1 200 hp, konstrukční rychlost byla 100 km/hod. Jen pro zajímavost – soupravy táhnoucí raketu na Bajkonuru se pohybují rychlostí max. 5 km/hod.

Obr. 11 – Lokomotiva TEM2-7095 (nedatovaný snímek); zdroj: Усадьба Урсы

.

Akumulátorové lokomotivy

  Skalpel uvádí, že „tuto lokomotivu vyráběli v Družbovském strojírenském závodě v Doněcké oblasti na Ukrajině. Od roku 1936 se továrna údajně specializuje na výrobu důlních zařízení. Lokomotiva byla původně určená pro přepravu hořlavých materiálů a výbušnin.“ Právě takový typ lokomotivy, od které nehrozí zahoření, potřebovali na Bajkonuru, když se testovaly a posléze vypouštěly kosmické lodě série ZENIT. Šlo o to, že v těchto raketách se používalo mimořádně nebezpečné (vysoce hořlavé a jedovaté) palivo. Podle Skalpela „byly pro provoz na kosmodromu upraveny tři lokomotivy:

11T125 – pro přepravu LV „Cyclone“
11T186 – pro přepravu vzletové rampy rakety Zenit-2
11T756 – pro přepravu LV Zenit“

Obr. 12A – Lokomotiva 11T186 – jednotka v sestavě při testování před zahájením letu kosmické lodi AMOS-3 vynesená nosnou raketu Zenit-3SLB z kosmodromu Bajkonur. Duben 2008. Zdroj: Усадьба Урсы

Obr. 12B – Vytahování rakety ZENIT z hangáru. Zdroj: Pavel Toufar

.

Lokomotivy PTE3, čísla 2511, 2512, 2521

  Skalpel uvádí, že „v roce 1966 byly tyto lokomotivy vyrobeny pro přepravu první rakety N-1 určené k cestě na Měsíc.“ (Bohužel, bylo to už po smrti geniálního konstruktéra Koroljova, jehož nástupcům se nepodařilo obří raketu konstrukčně dotáhnout do zdárného konce – pozn. J. H.) Skalpel v této souvislosti uvádí, že s raketou N-1 „byly uskutečněny čtyři pokusné starty, ale všechny byly neúspěšné. Pak byl program zastaven.“ Nicméně, následně byla vyvinuta raketa Energia, která pak vynesla raketoplán Buran.

  Zpátky k lokomotivě PTE3: „Byla to dvoudílná modifikace standardní dieselové lokomotivy TE3 s možností řídit druhou lokomotivu z kabiny prvního stroje kabelovým propojení. Její výkon byl 2 x 2000 hp. Lokomotivy TE3 se vyráběly v letech 1953 – 1973, celkem se jich vyrobilo více než 6800 ks. Na sovětských železnicích masově nahrazovaly parní lokomotivy,“ píše Skalpel.

  A dále: „PTE3 existovaly až do 90. let min. st. a následně se také podíleli na transportu speciálního obřího podvozku komplexu Energia-Buran. Problém byl s opravami kvůli značné vzdálenosti o výrobního a servisního podniku. Písmeno „P“ v názvu je interpretováno různými způsoby: Někdo tvrdí, že je to od slova ´průmyslová´, jiný říká, že od slova ´paralelní´. Neexistují žádné spolehlivé údaje.“

Obr. 13A – Jedna z mála dochovaných fotografií zachycujících část lokomotivy PTE3 při dopravě rakety N-1 na start. Zdroj: Усадьба Урсы

Obr. 13B – Dopravu rakety Energia s raketoplánem Buran na speciálním podvozku zajišťovaly po dvojité železniční trati dvě dvojité lokomotivy PTE3. Koleje byly 18 m od sebe. Zdroj foto: Pavel Toufar

.

M62

  Podle zdroje, ze kterého čerpáme v této stati, existuje předpoklad, že na Bajkonuru v jisté době tahaly náklady i lokomotivy M62, vyrobené v Lugansku, údajně reexportované od maďarské železnice MÁV. Spolehlivý důkaz o tom ale prý není. Mimochodem, M62 je u nás velmi známá a hojně používaná lokomotiva Sergej, tedy T679, resp. řada 781.

  Skalpel vychází z jednoho nekvalitního snímku, na kterém je zachycen transport rakety s kosmickou lodí Sojuz 19 (program Sojuz – Apollo), kterou táhne lokomotiva hodně připomínající M62, dokonce snad v nátěru MÁV. Sám ale s tímto názorem polemizuje.

  V různých obměnách se od úst k ústům traduje historka, jak vlastně došlo k rozhodnutí o výrobě „Sergejů“. Skalpel uvádí: „V roce 1961 údajně Maďarsko nakoupilo pro své potřeby švédské lokomotivy NOHAB (Nydqvist och Holm AB – Nohab). Lokomotivy získaly u MÁV označení M61. Nikita Chruščov, býv. generální tajemník ÚV KSSS, byl prý velmi rozezlený, když se dozvěděl, že socialistický stát nakupuje lokomotivy od kapitalistů. Sovětské těžké lokomotivy v té době ještě nebyly vyráběny s podvozky pro rozchod 1435 mm, a tak prý okamžitě nařídil zacelit mezeru. V závodě v Lugansku bylo postavena lokomotiva s rozchodem 1435 mm, podobná M61, kterou začali dodávat do Maďarska – a to pod názvem M62. Postupně se tyto lokomotivy rozšířily v Německu – jako V200, BR120 a BR220, Polsku – ST44, v Československu – T679.1 Sergej (později 781), Číně – K62, na Kubě – 61,6 a v Mongolsku.“ Ale to všichni víme. I to, že kvůli tomu šel k ledu náš Kyklop! 🙂

.

Lokomotiva 3M62P

  Skalpel uvádí: „V roce 1988 byla v Lugansku zahájena výroba lokomotivy speciálně určené pro přepravu komplexu Energia-Buran. Měla nahradit již existující a poruchové PTE3. Byly postaveny celkem tři lokomotivy pod čísly 3М62P-0001, 0002, 0003.“

  Jednalo se podobně jako u PTE3 o dvojité stroje kvůli zvětšení výkonu. Řízení probíhalo z jedné kabiny, druhá lokomotiva byla synchronní přes kabelové spojení.

  „Protože ale kvůli zrušenému projektu Energia-Buran neměly tyto lokomotivy využití, byly časem vyřazeny ze služby.“ Zda-li ještě existují nebo byly sešrotovány autor neví. Také se mu nepodařilo zjistit, proč bylo levé okno kabiny zaslepeno (jak je patrné na dochovaných snímcích).

Obr. 14 – Lokomotivy 3M62P. Zdroj: Усадьба Урсы

.

Závěr

  Jsem velmi rád, že díky článku „Bajkonurská železnice“ od autora píšícího pod nikem Skalpel (In: Усадьба Урсы) se obohatilo naše téma „co tahá rakety na Bajkonuru“ o nové informace. Jistě, ne všechno uvedené musí být stoprocentní pravda. Některé údaje totiž nelze ověřit. Ale i tak… Je možné, že se najde někdo další, kdo bude mít k tématu co říct. Určitě jsou mezi námi ještě pamětníci, kteří Čmeláky vyráběli (možná i vymýšleli), kteří na nich jezdili a třeba i tací, kteří je prodávali do SSSR. Rád od všech přijmeme další informace a případně článek doplníme či upravíme. Děkuji předem.

  Doufám jen, že se zase celá diskuse k článku nezvrhne na trapné debaty o tom, jestli byl Čmelák česká, slovenská, nebo československá lokomotiva, jak nám to předvedl jeden zarputilý „odborník“ v minulé diskusi na iDnes, kde byl náš článek přetištěn.

_______________________________________

1) Dle Wikipedia.cz, cit. (kráceno): “Kosmodrom Vostočnyj je budován v Amurské oblasti Ruska asi 300 km severně od města Blagoveščensk pro civilní i vojenské starty. Po jeho dokončení se očekává snížení závislosti Ruska na kosmodromu Bajkonur. Z nového kosmodromu budou startovat jak nepilotované tak i pilotované mise. Výstavba kosmodromu byla schváleno ruským prezidentem Putinem v r. 2007. Vlivem ekonomické krize v Rusku se ale výstavba dostala do několikaletého zdržení. V roce 2011 započalo projektování a mapování oblasti budoucího kosmodromu a následně byla zahájena výstavba. Mají zde stát mj. kosmické výrobní komplexy a také přistávací a vzletové dráhy pro letouny An-124 Ruslan, kterými sem budou přiváženy bloky nosných raket. Nedaleko kosmodromu je také budováno nové hvězdné městečko Ciolkovskyj (dříve Uglegorsk). V srpnu 2017 začala příprava na druhou fázi výstavby kosmodromu, která zahrnuje i druhou odpalovací rampu pro rakety Angara, práce měly být zahájeny letos (2018).  První start Sojuzu 2.1 se zde uskutečnil 28. dubna 2016. V současné době (V/2018) se na kosmodromu nachází startovací komplex pro rakety Sojuz 2 a připravuje se stavba rampy pro rakety Angara. Po jejím dokončení je v plánech také výstavba třetího komplexu určeného pro supertěžkou raketu.“ Kosmodrom lze nalézt třeba v aplikaci Google Earth na souřadnicích 51°53´4″ N 128°20´5″ E
2) Hovořit o motoru asi není úplně přesné. K pohybu rakety se nepoužívá žádný spalovací motor jak ho známe z aut, lodí či lokomotiv, ani tryskový motor z letadel atd. Jedná se vlastně „jen“ o difuzor (velmi zjednodušeně řečeno), do kterého se vstřikuje palivo na bázi petroleje a okysličovadlo (tekutý kyslík), které zde hoří. Způsob zažehnutí motoru je vidět třeba ZDE (v čase 0:54 sec.).

.

Použité zdroje:
Скальпель (Skalpel): Байконур железнодорожный. In: Усадьба Урсы; 26. 11. 2012
Borková, J.: Baikonur 2018, Sojuz TM-09 Launch 6th June 2018
Hlaváček, J.: Sergej versus Ragulin. In: Honzíkovy vláčky, 14. 4. 2010
Hlaváček, J.: Co tahá vlaky s raketami na Bajkonuru? In: Honzíkovy vláčky, 11. 3. 2013
Hlaváček, J.: Léto láká k výletům, aneb unikátní návštěva Bajkonuru. In: Honzíkovy vláčky, 6. 8. 2018

Foto (zdroje): Borková Jiřina,  Toufar Pavel, Усадьба Урсы

.

 

Rubrika: VARIO, Ze života (reportáže), ZPRÁVY

1 komentář

  1. Dash9 napsal:

    Dobrý den, nerad Vám beru iluze, ale lokomotivy řady TEM2 mají napřímo nejspíš pramálo společného s naším čmelákem. Jejich předchůdkyně, řada TE-1 byla „odvozena“ reverzním inženýrstvím z amerických lokomotiv ALCO RSD-1, které byly na sklonku války dodány v rámci spojenecké pomoci do Sovětského Svazu.
    Pododný vzhled se čmelákem k myšlence příbuznosti svádí, ale on je to poměrně obvyklý vzhled pro tento typ lokomotiv a v případě TEM2 tak jde pouze o zahranacené tvary původní TE-1.
    Ale abychom příbuznost zcela nezatracovali, tak ve čtyřnápravovém provedení byly lokomotivy ALCO nesporným vzorem naší T434.0 (respektive T436.0), z níž byl později odvozen Hektor T435.0, takže sovětské i československé lokomotivy mají ve výsledku společný rodokmen. Zdraví MR

Vložit komentář

Text komentáře: