Honzíkovy vláčky

Honzík byl u zápisu

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 29.1.2012

Zlí jakové tvrdí, že když jsem hledal jméno pro tento web, moc fantazie jsem prý neprojevil, jenžto jsem ho pojmenoval po sobě. Dokonce jsem tenkrát také slyšel, že tak blbý název si stejně nikdo nezapamatuje. Ejhle, dosud si ho zapamatovalo hned na dva tisíce lidí. Přísahám ale, že motivací při hledání názvu webu byl můj vnouček, což už jsem párkrát vysvětlil. Čas ale děsně letí – Honzík už půjde do školy. Zatímco já v sobotu kupčil na „burze“, on byl u zápisu.

  Jelikož zápis do školy, první pusu a odvod na vojnu si obvykle všichni řádní chlapi pamatují celý život (ne tak již narozeniny manželky či vlastních dětí), zpravidla ovšem jen tak, že u toho byli, nikoliv jak to probíhalo a co všechno se tam dělo, napadlo mne pro historii zaznamenat, jak Honzík zvládnul zápis do školy (alespoň z vyprávění dcery).
  Celý týden ho trápila angína, takže se až do poslední chvíle nevědělo, jestli vůbec k zápisu půjde. Nakonec se jeho máma domluvila s paní ředitelkou, že přijdou až v sobotu před polednem, kdy bude zápis pomalu končit. Nutno poznamenat, že vytypovaná byla škola, kam chodil i Honzíkův táta a kde učila i jeho druhá babička, která si pochopitelně nemohla nechat ujít tento historicky zajímavý den a přišla k zápisu taky. Hned za dveřmi do školy se ale potkala s kolegyní a asi bylo na co vzpomínat… Honzík s mámou se zatím dostavil k pohovoru. „Tak nám něco zazpívej, namaluj obrázek, víš jak se jmenuješ?“ ptala se postupně paní učitelka. Atd. Vše prý zvládal bez problémů. „A do kolika umíš počítat, zněla další otázka?“ „Do sto devíti,“ odvětil po pravdě vnouček, což ho ovšem paní učitelka nenechala odříkat, protože asi taky chtěla jít domů. Pak následovalo pojmenování číslic, které mu ukazovala na kartičkách.
  „Jen tak mimochodem se vždycky podíval na kartičku s číslem,“ komentovala tento úkol máma, „a bezchybně řekl pět, sedm, tři…“. Totéž, když mu ukazovala počet předmětů bez označení číslic. Na počítání ho nelze nachytat, to ho baví, už dneska zkouší sčítat a odčítat.
  Zlatý hřeb zápisu měl ovšem teprve přijít. V dalším testu mu byly předkládány série obrázků, kde jeden z nich tam tématicky nepatřil. A měl ukázat který. A pak se to stalo. „Co chybí na tomto obrázku?“ zeptala se paní učitelka u ukázala na obrázek rybky, která neměla namalované šupiny. Honzík nevěděl. „Tak já ti napovím,“ řekla paní učitelka. „No šu…, šu…“ snažila se napovědět. Mlčel. Když mi to dcera vyprávěla do telefonu, vytušil jsem, že vnouček si mohl všimnout, že rybičce chybí šulín. On se prý ovšem rozzářil a povídá: „Chybí jí šunka!“ Tak to jsem si oddechl, že podvědomě cítí, co je v životě dobré, ale co je lepší…
  No, tak zápis má za sebou a snad ho do školy i přijmou, tedy pokud nám ten nejlepší ministr školství v historii Česka zase nevymyslí nějakou ptákovinu, jak je u něho každý třetí den zvykem… Jelikož Honzík už asi k odvodu nepůjde, tak nás ještě čeká první pusa. A na to se taky těším.

 

Rubrika: ZPRÁVY
Počet přečtení: 4 793 | Tisknout: | Poslat: