Honzíkovy vláčky

Vlakem do Rakovnika a zpět

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 22.2.2011

„Dědo, a když už tam budeme? Dědo, a vzal jsi svačinu? Dědo, a co je támhle to?“ Takové a další otázky musím na našich výletech s vnoučkem Honzíkem řešit celý den. Užívám si to. O cestě do Rakovníka bylo rozhodnuto už v neděli, když jsme se vrátili z exkurze na další pražské nádraží, a to do Libně. Čistá a docela útulná nádražní hala ve velké budově sice byla sympatická, ale na peronu mezi kolejemi zase až tak nic moc zajímavého nebylo; kromě ukrutné zimy, která nám vytahovala „nudle“.

  Pointa této nedělní exkurze, která byla vylepšena cestou rychlíkem z Libně na hlavní nádraží,  přišla až doma, kde jsme řešili letošní dovolenou, resp. na jak dlouho a kam si vezmeme v létě vnoučka na dovolenou, abychom se s rodiči prostřídali v hlídání. Tak je to myslím všude. Honzík poslouchal a kdoví co si představoval pod všemi možnými variantami z úst dospěláků. Když dostal přímou otázku, kam by chtěl jet na dovolenou, zřejmě ještě pod dojmem dopoledního výletu prohlásil: „Na hlavák!“ Tak už vidím, jak na druhém nástupišti stanice Praha – hlavní nádraží rozbijeme stan, vykolíkujeme teritorium (jako jsme to dělali v NDR) a začneme na Primusu ohřívat lečo z konzervy. Zajisté to přiláká nejen zdejší četné bezdomáče.
  Co bude v létě ještě nevím, ale dnes jsme jeli – jak jinak než vláčkem – do Rakovníka. Hlavně proto, že cesta vlakem z Kladna tam trvá asi hodinu, a to je tak akorát, co děti ještě nenudí. Nevím jak moc má název tohoto středočeského města ležícího cca 60 km západně od Prahy společného s raky, ale Honzíkovi se tahle moje teorie líbila. Ostatně, v místním muzeu, kam jsem měli namířeno, jej v tom utvrdili, protože tam viděl (nejspíš poprvé v životě) kostry a fotky raka bahenního, říčního i amerického. Dlouho mu sice nešlo do hlavy, proč rak leze pozpátku, což mně jasné není taky. U akvárií s rybičkami zkoušel fotit a hrozně ho rozčilovalo, že zejména pruhovaní karasi mu nepočkali před objektivem. Expozice důlní těžby nerostů ho zaujala zejména proto, že jsem mu vysvětlil, že takhle podobně se dolují tunely pro vlaky. I to si vyfotil, stejně jako postupně všechna vycpaná zvířata v patře. Moc velký odvaha ale asi nebude, protože když se měl vydat po čtyřech jako foxteriér do liščí nory, kterou mají v muzeu připravenou pro děti, tak po mně chtěl, abych to vyzkoušel první. No, nakonec jsem ho přemluvil, nicméně kolem vycpané lišky za sklem se norou proplížil v rekordním čase.
  Zapomněl jsem ovšem podotknout, že už cestou z nádraží ho popadl děsný hlad. A tak ještě před kulturním zážitkem se hned na náměstí pustil do řízku, co nám usmažila máma Eva. A vůbec mu nevadilo, že ho lavička studila do zadku. Naše krmení spíš vadilo dvěma pánům ošumělého zevnějšku, kteří mrzli o kus dál.
  Procházkou po náměstí v Rakovníku jsme narazili na prodejnu knih. „Jé, dědo, támhle mají tu knížku s těmi mašinkami, co o nich byla v televizi ta pohádka…,“ ukázal do výlohy; tak jsem nechal v krámu tři stovky a šli jsme dál. Kafe a čaj v cukrárně se už obešly bez přídavků, i když ze mne zkoušel vyrazit další krabičku s tik-tak. Stačilo však zatřepat mu kasou bundy, kde už jedny tik-tak z minula zahrkaly.
  Kousek od rakovnického nádraží prodával nějaký pan řezník všelijaké flákoty z opravdovského masa. Tak jsem si koupil dvě klobásy k večeři, abych si spravil chuť po těch „mastných výrobcích“ plných drtin a soji („t“ v prvním slově píšu úmyslně), které nám Pražákům nabízejí slavně obchodní řetězce. „Dědo, tys koupil mně a sobě klobásu?“ „Ne, jen sobě, děti klobásy nejedí, protože jsou v nich křupky,“ vysvětluju.  „Ale mně křupky nevadí,“ lže jak když tiskně a pokračuje v útoku směřujícím k dělbě nákupu na půl. „Ale ta klobása je pálivá,“ oponuju. „To mám rád,“ odzbrojuje mne dalším výmyslem, i když si myslím, že zatím neví, co to je pálivá. No tak jsem argumentaci ukončil tím, že doma mu máma určitě nějakou dobrou večeři připraví. Ušli jsem snad 300 metrů skoro mlčky, načež Honzík prohlásil: „Ale dědo, když nemůžu klobásu, tak jsi mně měl koupit aspoň ty párečky, co tam ten pán měl taky!“ Kdyby nám nejel za pár minut vlak, nejspíš bych vzal zpátečku, jak mi to škemrání vnoučka pro kus uzeniny přišlo líto.
  Nezbývalo než jeho pozornost nasměrovat k železničnímu muzeu v Lužné, kde měl oči na šťopkách, aby zahlédl co nejvíce mašin. Na jaře tam určitě zajedeme.

Rakovnické náměstí

Rakovnické muzeum

Z dlaždiček mají v Rakovníku i lavičky

A mají tam i jesetera říčního, který v přírodě žije prý jen v Bosporské užině

Důlní těžba musela být zadokumentována

V rakovnickém muzeu mají přístroj, který jsem viděl poprvé v životě – polarograf prof. Heyrovského, který za něj obdržel Nobelovu cenu

… a mají tam i řadu jiných zajímavých věcí

Rakovnické nádraží je hezčí ze strany od kolejí

Železniční muzeum v Lužné u Rakovníka z okýnka rychlíku 

Foto hlav

Rubrika: ZPRÁVY
Počet přečtení: 5 819 | Tisknout: | Poslat: