Honzíkovo kolejiště (14)

Plán instalace dekodérů systému DIGI-CZ do kolejiště. Ustoupil jsem z původní myšlenky, že na mém kolejiště budou jezdit digitalizované mašinky, ale jeho provoz bude přísně analogový. Po mnohých diskusích sice pro mne zůstává nedořešená filosofická otázka, co to vlastně je analogově ovládané kolejiště, jinými slovy, jestli lze ještě za analogové ovládání považovat to, že prst stiskne tlačítko na ovladači či ovládacím panelu např. u příslušné výhybky a všechno ostatní už obstarají elektronické obvody, ale právě takové ovládání budu mít. Takto zjednodušeně řečeno je totiž koncipován systém DIGI-CZ, který pro mne přišel právě včas.

Malé intermezzo

  Jen několik málo profesionálních firem s komponenty pro digitalizovaná modelová kolejiště nabízí přehledný SYSTÉM všech potřebných komponentů a souvisejícího příslušenství. Kdo si je chce pořídit v plném rozsahu má možnost, ale po pravdě – musí na to mít. A musí tomu také hodně rozumět. Bohužel, vyznat se v nabídkách jednotlivých firem není zase až tak jednoduché, nehledě na to, že ve všech nabídkách (tuzemských i zahraničních prodejců) především dominují obchodní zájmy. Jasně prezentované technické parametry, popis výhod a nevýhod, srovnání s jinými systémy, což laik (modelář) potřebuje nejvíc, se dohledává obtížně. Problém je komplikovanější o to, že technický vývoj je překotný a každou chvíli přináší nejrůznější změny. Do vývoje pak také vstupují amatéři a malé firmy, které jednotlivé profesionálně vyráběné komponenty různě modifikují, vylepšují a upravují (a pak je občas vydávají za své…), takže ve finále se chudák uživatel motá mezi mlýnskými kameny a na doporučení toho či onoho obvykle začne kombinovat jedno s druhým, většinou s cílem ušetřit. Výsledky bezporuchového provozu jsou ohroženy. Naši prodejci techniky pro modelová kolejiště pak zpravidla z celého portfolia systému nějaké profesionální firmy nabízejí jen některé komponenty, vše ostatní je pak nutné individuálně dokoupit v zahraničí. Kdo není jazykově zdatný, má problémy.
Mé úvodní úvahy k této stati jednoduše korespondují s tím, že dodnes u nás nebyl nikdo schopen detailně popsat výhody a nevýhody VŠECH digitálních systémů dostupných na našem trhu, jak po tom už dávno volal například Honza Merhaut. Sporadicky se objeví (i detailní) popis jen některého systému. V tomto smyslu lze vyzdvihnout aktivity Martina Pinty (Lokopin). Ale jaký je rozdíl mezi systémem firmy A, firmy B a firmy C a v čem; proč je lepší produkt firmy C oproti produktu firmy A; jak lze vzájemně propojit systémy A, B, C a k tomu i X, Y atd.? Objektivní odpovědi na podobné otázky neexistují, natož pak komplexní pojednání na téma digitalizace modelových kolejišť u nás. Ani já nemám tuto ambici, rozhodně ne v této stati. Připomínám jen, že používám systém LENZ, ale současně jedním dechem dodávám, že vše co budu dále popisovat a je součástí systému DIGI-CZ, je s Lenzem plně kompatibilní. A nejen s ním.

DIGI-CZ

  Systém zkráceně označený DIGI-CZ (nabízíme jej v N-šopíku – ZDE) je komplexní a charakterizují jej čtyři základní fakta: Obsahuje všechno, co je potřebné pro provoz digitalizovaného kolejiště. Je připravovaný tak, aby ho byl schopen instalovat i „neelektronicky“ vzdělaný modelář. Je modulární a snadno rozšiřitelný. Oproti jiným systémům je levnější. Navíc, ačkoliv v tomto okamžiku obsahuje čtrnáct nejrůznějších komponentů, není to systém uzavřený. Není to ale systém profesionálně vyráběný, což má svá úskalí. Tak či onak, možnosti jeho aplikace lze prezentovat různě, třeba popisem mé snahy o řešení ovládání kolejiště.

Stanovení počtu a rozmístění jednotlivých komponentů

  Než se na kolejišti rozjedou v digitalizovaném režimu první vlaky, musí se k tomu vykonat několik velmi důležitých a hodně méně důležitých věcí.
Mám za to, že nejdříve je nutné spočítat, jaké a kolik elektronických komponentů bude nutné do kolejiště instalovat. S tím bude souviset volba napájecích transformátorů a dalších obvodů. Bude také nutné spočítat kolik metrů (a jakých) vodičů, spínacích tlačítek, vypínačů, přepínačů atd. je třeba koupit. Myslím si, že v tomto okamžiku není nutné ani možné udělat projekt a absolutně přesně. Racionální odhad je ale nezbytný. Také je však nutné počítat s tím, že některé představy bude nutné časem upravit, redukovat, rozšířit či dokonce změnit. Takový je život…
Při volbě počtu digitálních ovladačů, dekodérů příslušenství či různých modulů zpětného hlášení či vratné smyčky se jednoduše vyjde z počtu a umístění všech pohyblivých komponentů, resp. mechanizmů na kolejišti, tzn. především výhybek, závor na přejezdech, mechanických návěstidel, ale také např. zavírání vrat u budov, prostě všeho, co se bude na kolejišti hýbat, ať už prostřednictvím elektromagnetických cívek, motorků nebo servopohonů.
Pravda, ubírat i přidávat tyto komponenty v budoucnu možné je, ale: Zaprvé, když se udělá prvotní odhad příliš velkorysý, může to znamenat zbytečně vyhozené peníze. Na druhé straně, všechny dekodéry a další ovladače mají svoji konstrukční kapacitu. Jinými slovy, mohou nastat situace, kdy není nezbytné (nebo možné) využít jejich konstrukční kapacitu až „na doraz“. Naopak, jestliže dojde k vyčerpání této kapacity, lze prostě příslušný komponent přikoupit, doinstalovat.
A nyní konkrétně: Je vhodné podotknout, že někdy nebude možné (z prostorových aj. důvodů) využít zmiňovanou konstrukční kapacitu dekodéru, protože např. jedno ze čtveřice serv, které by mělo být teoreticky dekodérem ovládáno, je tak daleko, nebo v takovém prostoru, že by byla překročena rozumná délka napájecích vodičů. Nebo prostě bude v určité části kolejiště instalováno sedm výhybek, což představuje potřebu dvou dekodérů, avšak s tím, že jeden výstup z dekodéru nebude obsazen. Apod.
Proto je dobré vyjít ze skici kolejiště, do které se postupně zakreslují a číslují jednotlivé výhybky a další komponenty. Doporučuji načrtnout si skicu kolejiště jen tužkou na papír, v lepším případě pak rozdělit kolejiště na jednotlivé moduly (části) a vytvořit si skici těchto jednotlivých modulů. Moduly je nutné si jednoznačně označit. (Pozn.: pojem modul zde nekoresponduje s modulovým provozem např. a la Zababov.) V tomto okamžiku není důležité, jaká čísla se jednotlivým výhybkám přidělují. Doporučuji zvolit si vzestupnou řadu s postupným přidělováním čísel v nějakém logickém sledu.

  V mém případě mi vyšlo rozdělení kolejiště na tyto moduly (schémata viz níže):
Modul A – základní plocha, mající vepředu hlavní nádraží, vzadu pak skryté nádraží
Modul B – plocha vpravo, prakticky jen druhé skryté nádraží, vč. spirály do 1. a 2. podlaží
Modul C – plocha točny s remízou a kolejemi pro odstavené pracovní vlaky v úrovni 1. podlaží
Modul D – plocha 1. podlaží (nad základní plochou), na které je smyčka
Modul E –vlečka do lomu a na pilu v úrovni 2. podlaží (v tomto okamžiku teoretická úvaha).

  Opakuji, že v tomto okamžiku vůbec není potřeba se zdržovat nějakým složitým rýsováním plánků, ať už na rýsovacím prkně, nebo dnes častěji v nějakém počítačovém programu.
Doporučení: Vyplatilo se mi pořízení půdorysných fotografických snímků kolejiště (z nadhledu, s odstupem cca 1,5 m, tzn. ze schůdků nebo ze židle, v bytě téměř od stropu). Tyto snímky jsem si vytisknul na formát A4 a posloužily mi jako skici, do kterých jsem si poznamenával čísla výhybek a dokreslovat a popisoval další komponenty.
Že ale patří k dokonalé práci též pořádná dokumentace, o tom žádná! Až bude všechno jasné, promyšlené a desetkrát změněné, rozhodně se vyplatí přemalovat si všechny skici v nějakém grafickém programu, sepsat si poznámky a schéma zapojení, a vše je potřeba uložit na HD i vytisknout na papír a tyto uložit do složky, protože lidská paměť je strašně špatná…. Takovou dokumentace nabízím v této stati.

Plán rozmístění dekodérů příslušenství

  Při tvrobě plánu rozmístění dekodérů příslušenství je nutné si ujasnit, jaké typy dekodérů budou v kolejišti používané. V mém případě budou použity (v tomto okamžiku) tři druhy dekodérů. Jednak:
– dekodér pro ovládání točny,
– dekodér příslušenství pro ovládání servopohonů (viz DIGI-CZ 004),
– dekodér příslušenství pro elektromagnetické přestavníky nebo světla (viz DIGI-CZ 005).

  Později přibudou další dekodéry a moduly, např. dekodér obsazení úseků, vratná smyčka aj.

Hnízda pro dekodéry příslušenství

  Dekodér pro ovládání točny jsem detailně popsal (vč. programování) ZDE – viz 12. díl. Oba další dekodéry příslušenství jsou konstruovány tak, že ovládají čtyři serva nebo čtyři elektromagnetické přestavníky.
Z toho vyplývá, že při vymýšlení plánu kolejiště, resp. při připojování přestavníků na jednotlivých modulech k jednotlivým dekodérům, je potřeba se zamyslet a vytvořit jakési „logické čtveřice“ ovládacích prvků a na skice, resp. na rozkreslených skicách modulů se hledají a zakreslují „hnízda“ pro vhodné umístění dekodéru příslušenství. Rozhodující je jakýsi přirozený střed mezi čtyřmi přestavníky či servy, které mají být ovládány, ale především pak skutečné místo v „podpalubí“, kde bude dekodér přišroubován (přilepen).
Pokud jsou přestavníky či serva umístěné v rovině příslušného modulu kolejiště, nebude to nejspíš problém. Některý z přestavníků nebo serv ale může být instalován na vedlejších modulech, nebo v různých úrovních kolejiště. A přesto bude logické jej zahrnout do jedné čtveřice. Někdy se ale stane, jak uvádím výše, že se prostě čtveřici nepodaří sestavit, a tak dekodér příslušenství nebude plně obsazen.
Je zde ale jedna limitující podmínka. Serva by neměla být od dekodéru ve větší vzdálenosti jak 20 cm. Je to kvůli těm mnohokrát probíraným problémům s rušením. Názory na tuto podmínku ale mohou být různé. Vzdálenost elektromagnetických přestavníků od dekodéru není kritická.

  Více jak další slova bude asi vhodnější si prostudovat následující schémata:

Obr. 1, 2, 3 – Schéma zapojení digitálních systémů v kolejišti

Ovladač příslušenství XbusTCO

  Ovladač příslušenství XbusTCO  (viz DIGI-CZ 002) slouží k ovládání výhybek a příslušenství pomocí přepínačů nebo tlačítek. (Pozn.: Na základě doporučení recenzenta doplňuji, že pokud zde používám pojem „přepínač“, ve skutečnosti se jedná o jednopólový páčkový spínač; pravda, z mechanického hlediska přepíná do dvou poloh, z elektrického hlediska má ale přesnější označení)
Ke každému spínači (tlačítku i „přepínači“) je do série připojená dioda a tato dvojice je zapojená do matice vždy mezi jeden řádek a jeden sloupec. V závislosti na řádku a sloupci, ve kterém jsou diody umístěny, umožňuje vybrat ovládání vyhybky nebo dalšího příslušenství. Matice má 15 sloupců a 7 řádek, takže lze ovládat výhybky s adresami 1 až 105, což je celkem 105 přepínačů, nebo tlačítek. Pokud použijeme přepínače, stačí nám jeden na jednu výhybku (přepínač v poloze A = výhybka v poloze A, přepínač v poloze B, výhybka v poloze B). Pokud se rozhodneme pro tlačítka, bude počet ovládaných výhybek poloviční, protože potřebujeme tlačítko pro polohu A a druhé pro polohu B.
Teoreticky se jako vhodnější jeví ovládání přepínači, v praxi ale narazíme na problém. Pokud totiž vyhybku přehodíme z jiného ovladače (a že jich můžeme mít k centrále připojeno několik je další přednost systému DIGI-CZ), pak poloha přepínače nebude v tomto okamžiku odpovídat poloze vyhybky a její přehození do správné polohy znamená „rumplování“ s přepínačem sem a tam.   V etapě plánování instalace dekodérů a dalších komponentů do kolejiště je potřebnější vědět, že jedním tlačítkovým TCO lze zvládnout maximálně 52 výhybek, tedy zhruba 13 dekodérů (zhruba proto, že číslovací plán nemusí být shodný a pak nemusí dojít k plnému obsazení prvního respektive posledního dekodéru). Bližší informace o TCO jsou uvedeny ZDE.

  TCO se instaluje do ovládacího panelu. Čtyřžilovým telefonním kabelem se TCO propojí s centrálou. Vodiče se zavedou buď do konektoru LMBA – např. u systému LENZ, nebo do speciálního telefonního rozbočovače (u systému Fleischmann – Roco) – obr. 4.
Jestliže je v ovládacím panelu nutné instalovat více TCO, tyto se navzájem propojí rovněž čtyřžilovým telefonním kabelem.

Obr. 4 – Dvou a pěti rozbočka pro telefonní kabel

Propojení ovladače příslušenství XbusTCO s dekodéry

  Schéma osazení dekodérů pro přestavníky výhybek i točnu je na mém kolejišti připraveno pro ovládání tlačítky, nikoliv přepínači. Akceptuji názor, že stavět kolejiště se musí ruku v ruce s představou, jak bude kolejiště ovládané, přesněji řečeno, jak bude vypadat ovládací panel. Je to tak, protože jinak nelze provádět kontrolu provozu. Ovšem to, že je možné v tomto okamžiku vytvořit ovládací panel provizorně a tlačítka a TCO na něm instalovat třeba na sololitovou desku, se může dokonce ukázat jako výhoda. Jednak se může ukázat, že rozmístění tlačítek nebude z nějakého důvodu vyhovovat, za druhé, při provizorní instalaci tlačítek není potřeba šetřit s místem. Jistě by se našlo důvodů více.
Všechny dekodéry systému DIGI-CZ mají svorku pro signál J, K. Jejich připojení k centrále se doporučuje udělat zvláštním dvoužilovým vodičem (stačí průřez cca 0,25 až 0,5 mm2). Vhodný vodič se dá koupit např. v tzv. „hobby obchodech“.
Pod kolejištěm je samozřejmě již instalovaný napájecí obvod stromového charakteru pro napájení jízdy lokomotiv, svícení vagonů atd.. Jak už je uvedeno v jednom z předešlých dílů seriálu, vývody J, K z centrály se větví k jednotlivým částem kolejiště, přičemž konce větví jsou připojeny na mnoha místech ke kolejím.
Praxe ale ukazuje, že není vhodné tímtéž vedením posílat digitální signály k dekodérům příslušenství pro ovládání přestavníků, serv a dalších „pohyblivých“ zařízení. Nemá teď cenu vysvětlovat proč, ani s tím polemizovat. Prostě to je třeba vzít jako fakt. Deset či dvacet metrů dalšího vodiče už není v tom „lese drátů“ pod kolejištěm žádnou větší zátěží. Tato praxe se osvědčila zejména v případech, kdy kolejiště začne narůstat a přijde den, kdy je jeho tvůrce donucen instalovat další zesilovače (správně napájecí stanice, nesprávně boostery). V tom okamžiku se jednoduše oddělí okruh pro jízdu od okruhu pro příslušenství, což je nejjednodušší rozdělení.
Zvláštní vedení pro spojení dekodérů příslušenství s ovladačem příslušenství TCO je lepší i pro údržbu, hledání závad atd. Doporučuje se použít jiné barevné provedení těchto vodičů, než je použito pro vodiče k napájení kolejí.

Přidělení čísel výhybkám (číslovací plán)

  Nyní se konečně dostávám k praktickému návodu jak vytvořit tzv. číslovací plán, jinými slovy, jak správně očíslovat jednotlivé výhybky (event. další komponenty). Jakkoliv se zdá tato záležitost triviální, není tomu tak, navíc se jedná o alfu a omegu celého číslovacího plánu.
Jak již bylo uvedeno dříve, na svém kolejišti používám točnu. Dekodér točny obsazuje větší množství adres a není jednoduché s tímto blokem adres pohybovat. V mém případě (připomínám že používán systém Lenz) jsou použity  adresy 13 – 28. Opět zmiňuji, že není třeba zkoumat, proč tomu tak je. Někdy je praktičtější tuto informaci vzít prostě jako fakt.

  Další krok, který budeme potřebovat k návrhu číslovacího plánu jsou adresní plány pro TCO (tab. 1). Jsou dostupné v dokumentaci k DIGI-CZ.

Tab. 1 – Adresní plány pro TCO

Adresa Svorka Adresa Svorka
49- 50+ 50- 51+ 51- 52+ 52- 98 99- 100+ 100- 101+ 101- 102+ 102- 98
46+ 46- 47+ 47- 48+ 48- 49+ 92 96+ 96- 97+ 97- 98+ 98- 99+ 92
42- 43+ 43- 44+ 44- 45+ 45- 85 92- 93+ 93- 94+ 94- 95+ 95- 85
39+ 39- 40+ 40- 41+ 41- 42+ 78 89+ 89- 90+ 90- 91+ 91- 92+ 78
35- 36+ 36- 37+ 37- 38+ 38- 71 85- 86+ 86- 87+ 87- 88+ 88- 71
32+ 32- 33+ 33- 34+ 34- 35+ 64 82+ 82- 83+ 83- 84+ 84- 85+ 64
28- 29+ 29- 30+ 30- 31+ 31- 57 78- 79+ 79- 80+ 80- 81+ 81- 57
25+ 25- 26+ 26- 27+ 27- 28+ 50 75+ 75- 76+ 76- 77+ 77- 78+ 50
21- 22+ 22- 23+ 23- 24+ 24- 43 71- 72+ 72- 73+ 73- 74+ 74- 43
18+ 18- 19+ 19- 20+ 20- 21+ 36 68+ 68- 69+ 69- 70+ 70- 71+ 36
14- 15+ 15- 16+ 16- 17+ 17- 29 64- 65+ 65- 66+ 66- 67+ 67- 29
11+ 11- 12+ 12- 13+ 13- 14+ 22 61+ 61- 62+ 62- 63+ 63- 64+ 22
7- 8+ 8- 9+ 9- 10+ 10- 15 57- 58+ 58- 59+ 59- 60+ 60- 15
4+ 4- 5+ 5- 6+ 6- 7+ 8 54+ 54- 55+ 55- 56+ 56- 57+ 8
1+ 1- 2+ 2- 3+ 3- 1 51+ 51- 52+ 52- 53+ 53- 1
+0 +1 +2 +3 +4 +5 +6 +0 +1 +2 +3 +4 +5 +6
Přepínač 7 otevřený □ Přepínač 7 sepnutý ■

  Z tabulky je zřejmé, že jeden TCO je schopen ovládnout adresy 1 – 52, anebo 51 – 102. Překrývající se adresy 51 a 52 mohou být s výhodou využity tehdy, pokud máme dekodér, který zasahuje do dvou logických částí kolejiště.
Výše jsem uvedl, že ovladač příslušenství TCO (jako všechno ostatní) má svoji kapacitu. Abych se v budoucnu nedostal do problémů, rozhodl jsem se, že pro ovládání svého kolejiště použiju dva ovladače TCO. První (byť v mém plánu nese označení „TCO 2“) bude určen k ovládání točny a výhybek a dalších zařízení v její blízkosti. Druhý – „TCO 1“ – bude ovládat větší „zbytek“ kolejiště.
Paradoxně je potřeba začít plánovat od konce, tj. od TCO 2 (ovladač pro točnu a výhybky kolem ní). Pro ovládání točny musím rezervovat „výhybky“ 13 až 28. A jelikož si mohu v této stati dovolit přeskočit hodiny přemýšlení nad kolejištěm a plány, sdělím hned, že jsem dospěl k jisté výjimce, ve které jsem uplatnil možnost využít překrývající se adresy. To proto, že mi v plánu vycházela jedna výhybka na rozhraní modulů C a D a její ovládání jsem z logických důvodů chtěl přiradit k jinému TCO než ostatní vyhybky ovládané příslušným dekodérem. Proto jsem této „výjimečné“ výhybce přidělil číslo 52, a pak už bylo možné postupovat v číslovacím plánu pro TCO 1 přidělováním čísel „shora dolů“.
Opakovaně bylo zdůrazněno, že dekodéry příslušenství DIGI-CZ ovládají vždy čtveřice adres, ale doposud nezaznělo, že ne jakékoli, ale vždy čísla v násobku 4. Vzhledem k tomu, že první čtveřice je 1, 2, 3, 4, druhá 5, 6, 7, 8, třetí 9, 10, 11, 12 atd., lze snadno vypozorovat, že celý násobek čísla 4 označuje vždy poslední ovládanou vyhybku ve čtveřici.
Výhybky pro ovladač příslušenství TCO 1 budou mít označení (po čtveřicích) počínaje číslem 53. Jak je patrné z následujících tabulek, i při osazení celkem čtyř dekodérů příslušenství pro elektromagnetické přestavníky a šesti dekodérů pro serva zbude dost rezervních čísel, nehledě na to, že rezerva vznikají i u některých dekodérů. Důvody byly vysvětleny výše.

Tab. 2 –  Čísla výhybek pro TCO 1

TCO 1

Výhybka Dekodér pro elmg. přestavniky DIGI-CZ 005 Pozn. Staré značení výhybek Umístění
53 DEK-e-A 1 modul A
54 2
55 3
56 4
57 DEK-e-B 5 modul B
58 6
59 7
60 spirála 26
61 DEK-e-C 22 modul C
62 21
63 24 modul D
64 rezerva
65 rezerva
66
67
68
69 DEK-s-A 8 modul A
70 9
71 23 modul D
72 rezerva
73 DEK-s-B 12 modul A
74 13
75 14
76 15
77 DEK-s-C 10 modul A
78 11
79 16
80 rezerva
81 DEK-s-D 27 modul E
82 28
83 29
84 30

 

Tab. 3 –  Čísla výhybek pro TCO 2

TCO 2

Výhybka Dekodér pro točnu DIGI-CZ 013 Pozn. Staré značení výhybek Umístění
13+ DEK-t-A 1 modul C
14+ 2
15+ 3
16+ 4
17+ 5
18+ 6
19+ 7
20+ 8
21+ 9
22+ 10
23+ 11
13- 15
14- 16
15- 17
16- 18
17- 19
18- 20
19- 21
20- 22
21- 23
22- 24
23- 25
24 až 26 rezerva
27 servisní
28 servisní
45 DEK-s-E 19 modul C
46 20
47 neozn.
48 rezerva 31
49 DEK–s-F 16 modul C
50 17
51 18
52 25 modul D
61 DEK-e-C 22 modul C
62 21
63 24 modul D
64 rezerva

Závěr

  Zbývá drobnost. Všechno zapojit, propojit, vyzkoušet, příp. předělat…

Autor děkuje spoluautorovi Jindrovi Fučíkovi za podrobné metodické vedení při tvorbě číslovacího plánu kolejiště, za rady, návody i úpravu a doplnění textu.

Rubrika: DIGI-CZ, Honzíkovo kolejiště, STAVBY, TECHNIKA, ZPRÁVY

1 komentář

  1. Bohouš napsal:

    Analog nebo digitál ?
    Téměř hamletovská otázka … Já osobně celé toto řešení považuji za jednoznačný digitál. I u toho, čemu dnes říkáme analogové ovládání, bylo příslušenství vždy ovládané DIGITÁLNĚ (tedy dvoustavově – zapnuto/vypnuto, vpravo/vlevo, svítí/nesvítí). Analogově se ovládala pouze rychlost jízdy. Tlačítka na přehazování výhybek a dalšího příslušenství se sice připojovaly ohromným množstvím drátů, ale analog to nebyl (napětí nebo proud se vždy dal popsat jako jednička nebo nula). Tím, že Honza (možná jen zatím) neuvažuje použití software na ovládání jízdy a příslušenství se žádné chyby nedopouští, ale i tak buduje digitální ovládání. K plánovanému systému pak lze jednoduše připojit USB rozhraní, a pak pár týdnů, měsíců nebo i let si hrát s programováním (možná už i s pomocí dnes malého Honzíka). A kdykoliv lze mašinky ovládat z TCO. Já jsem původně uvažoval jen o ovládání z počítače, ale před nejakým časem jsem rozhodnutí změnil a TCO si také udělám.

Vložit komentář

Text komentáře: