MY
Vydáno: 27.3.2010Tohle není „deníček“ ani zpravodajská rubrika. Rozhodně nemám ambice psát denně tři fejetony, rozhovor s osobností a k tomu s pravidelností úderů věžních hodin přidávat nějakou odbornou stať. Na to nemám. Přinášet však jakousi „zpověď“ o dění v mašinkářském světě, který se dotýká mého vnoučka, mě samotného, stejně jako mých kamarádů a přátel, to mne (zatím) baví. Jak už jsem někde napsal, k takové rubrice mne inspiroval zakladatel českých internetových novin, spisovatel, novinář a fotograf Ondřej Neff, který přišel první s deníkem Neviditelný pes. Měl jsem tu čest s ním pár let spolupracovat na tvorbě jedné rubriky a leccos jsem od něho pochytil. Tady však budou vycházet jen sem tam nějaké perličky ze života…
30. 5. 2010 20:30 hod.
MDD na nádraží v Braníku. Své dvě dcery, když byly malé, jsem na MDD vodil na akce pořádané vojáky. V té době se snad ani nic jiného dětem neukazovalo. Jejich NE-nadšení k bojové technice, sloužící k ochraně socialismu, jsem moc nechápal, stejně jako jejich matka nedovedla pochopit, že tanky a BVP jsou stroje, kde se její holčičky dokázaly ušmudlat, jak kdybychom navštívili peklo. Naštěstí dnes se dětem ukazuje v den jejich mezinárodního svátku jiná technika, i když ušmudlání zůstalo na stejné úrovni. Ani nevím kdo pořádal – a inkasoval – MDD na pražském nádraží Braník (v tom inkasování jest od minulosti změna, leč naprosto zasloužená). Vnouček byl u vytržení. „Dědo, ještě jsem nebyl v „Zamračené“, „dědo, pojedeme ještě jednou s parní lokomotivou“… Cestou vlakem z Braníku do Modřan, taženým stařičkou „434“, jsme málem ztratili kšiltovku; pan průvodčí měl mezi maličkými pasažéry očividně větší autoritu, jak paní učitelka ve školce. Branické pivo v nádražní restauraci bylo za cenu, kterou v centru Prahy nenajdeš. Eisenboňáci starších ročníků na palubách lokomotiv by se rozdali… „Co ti říkal ten pán,“ ptám se vnoučka, když slezl z paluby „stopasátky“. „Ukazoval mi páku, kterou se vlak přibrzdí, když přijíždí k přejezdu“ zněla odpověď čtyřletého kluka, kterého jsem po třech hodinách mezi lokomotivami nemohl dostat zpátky do reality. Moc pěkná akce pro děti i dospěláky. Patří se za ni poděkovat. Nejen proto, že jsem třeba měl možnost poprvé zalézt do motorového prostoru „Bardotky“. Pár fotek z akce snad dokumentuje atmosféru na nádraží v Braníku, dnes, poslední den měsíce května.
28. 5. 2010 20:30 hod.
Dětský den s mašinkami. Mezinárodní den dětí bude v řadě míst naší vlasti plný akcí pro děti. V neděli (30. 5.) bude jezdit mezi pražskými nádražími Braník a Modřany vlak tažený téměř sto let starou parní lokomotivou Čtyřkolák, jezdit bude také motoráček Hurvínek, Na nádraží v Braníku bude k vidění nejen historická, ale i současná železniční technika. První vlak odjíždí do Modřan v 10 hodin, v hodinových intervalech zde bude pendlovat asi do půl čtvrté. Zpáteční jízdenka pro dospěláka vyjde na osmdesát korun, děti do patnácti let platí polovic.
Zdroj: Novinky.cz, 28. 5. 2010
13. 5. 2010 20:30 hod.
Na dnešní, druhý den hlídání vnoučka Honzíka byl naplánován celodenní výlet. Už loni na podzim jsem organizoval cestu Posázavským Pacifikem, ale nějak z toho sešlo. Jelikož jsem zachytil zprávu, že v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy probíhá výstava o této železniční dráze staré 110 let, bylo rozhodnuto. Odjezd motoráčku z „Hlaváku“ byl sice až v 10:21 hod., ale Honzík na mne ťukal už v 5:50 hod. Nejspíš se nemohl dočkat (anebo ho jen trápilo čurání :-)). Mezi Zbraslaví a Vraným byla výluka, takže se přesedalo na autobus (ostatně, dnes bylo třináctého), což bylo také jediné zpestření jinak poklidné cesty na stráních nad řekou.
Horší byla cesta z nádraží do Jílového. Nějak nerozumím těm dnešním kapitalistickým metodám cestování, jak nám je servírují „modří ptáci“, tedy že autobusy navazující k vlaku jezdí na jaře a ve středu. Člověk se pak nediví, že se lidi železnici vyhýbají. Se čtyřletým klukem za ruku po okraji dosti frekventované silnici bez chodníku do kopce – to nebyla žádná legrace a už bych to nezopakoval. Zajímalo by mne, jak cestu mezi nádražím a obcí dlouhou více jak kilometr řeší domorodci.
V muzeu jsme viděli zdařilou výstavu. Člověk se až diví, kolik starých předmětů ze železnice se dochovalo. Jistě nebylo snadné je soustředit a sestavit do expozice. Jsou tady připravení i na malé návštěvníky. Mít více času, stálo by za to si prohlédnout další exponáty, zejména připomínající těžbu zlata, se kterou se v Jílovém váže i poněkud morbidní příběh středověkého alchymisty Eduarda Kelleyho, jenž působil u dvora císaře Rudolfa, následně byl císařem zatracen, aby po mnohých peripetiích spolkl roku 1597 jed.
Cestou domů se Honzík seznámil s panem výpravčím na nádraží v Jílovém až tak důvěrně, že se s ním loučil pozdravem „ahoj“. Ve vlaku mi pak usnul a doma babičce odříkal „sláva, nazdar, výletu, nezmokli jsme už jsme tady..“ (místo „tu“). Jelikož jsem podcenil přípravu svého drahého fotopřístroje na akci, mám jen jediný obrázek z restaurace na náměstí, když jsme čekali na oběd (mimochodem velmi chutný). Pak mi klekla baterie. Však říkám, bylo třináctého…
12. 5. 2010 20:30 hod.
Velmi smíšené pocity mám z dnešní návštěvy Království železnic a jsem naštvaný na provozovatele. Už jsem tam byl několikrát a přiznávám, že jsem byl dosud spíše na straně těch, co projekt chválili. Nějak jsem uvěřil tomu, že se stav bude zlepšovat. Dnes jsem tam byl znovu s vnoučkem, kterého dva dny hlídám. Nemohu říct, že jsme tam zavítali jen tak, náhodou, neplánovaně, protože by to nebyla pravda. Na Radio Blaník už nějaký čas běží reklama o fantastickém a nevídaném projektu v oblasti modelové železnice, tak jsem si říkal, že se tam už asi něco zásadního opravdu stalo. A tak když jsme se vraceli ze Smíchovského nádraží, zastavili jsme se. Budu stručný. V horním patře přibyly pouze dvě pouťové atrakce pro děti na tahání desetikorun z kapes rodičů (a drobič mincí!!!). Na třech kolejištích tráva nevyrostla, leč už hodně zapadaly prachem. Vlaků jezdí polovina a kdoví jestli?
Daleko horší stav je ve spodním patře. Z něho se stal jakýsi „Lego-sklep“. K jedinému slušně osvětlenému kolejišti s populárními mašinkami „Tomáš“ přibyly kreace na téma Lego. Kdyby to bylo v Domě hraček, neřeknu. Ale v Království železnic? Aby toho nebylo málo, tak mezi panely a vitrínami s krabicemi a „špalíčky“ Lega po návštěvnících z plakátů pošilhávají politici obou hlavních stran, kteří v současnosti čeří předvolební atmosféru. Děsné, kde všude a za co se dají rejžovat prachy!
Nechci dělat, že jsem si v tom napůl neosvětleném sklepě nevšiml kolejiště v měřítku H0 demonstrující Ústecký kraj. Kritické recenze odborníků už byly publikovány. Nemám co dodat, ale takhle nějak bych své kolejiště nechtěl zbudovat. Vím, kritizuje se snadno… Nicméně, dvě třetiny z tohoto kolejiště jsou ale doslova neviditelné pro děti do 1 metru (proto asi mají slevu), neboť prostě okolo nich není stupínek, ze kterého by na mašinky viděli.
A proč mne provozovatel dokonale naštval? Protože stejně jako ostatní návštěvníci (bylo jich tam okolo 18 hodiny tak do deseti i s dětmi) jsme bloudili v pološeru a ani na ty krabice od Auhagenu či Busche ve vitrínách (zdůrazňuji, že nikoliv modely staveb od těchto firem), ani na kolejiště firmy Merkur a dvě či tři další „hračkové záležitosti“ prostě nebylo vidět, protože se v celém sklepě pořádně nesvítí. Nechtěl jsem to psát, ale musím. Bylo to naprosto vyhozených 90 (důchodci) plus 20 korun (dítě do 1 metru) plus 2x atrakce „vrtulník“ po 10 Kč plus bublifuk za 20 Kč! Vůbec nejde o ty prachy, zvláště když by měly posloužit dětské radosti. Jde o ten podvod na platících návštěvnících, který se tady koná!
Víra nebo trestní právo?
Hinduisté věří, že pokud muž nežije spořádaným a asketickým životem, bude v příštím životě ženou.
Buďme proto k ženám tolerantní, protože jsou to vlastně normální chlapi ve výkonu trestu.
3. 5. 2010 18:00 hod.
Dneska mi přišel tištěný katalog firmy Micro-Mark na jaro 2010, užívající podtitul Specialista na malé nářadí. Párkrát jsem už u této americké firmy nakoupil a proto asi dostávám jejich katalog. Obsahuje oproti podzimu 53 nových položek. A tak v něm teď převracím stránky a jak se lidově říká – „slintám“ si nad ním. Tolik všelijakého užitečného nářadí, strojů, udělátek, materiálů a dokonalých nápadů na 80 stranách se hned tak nevidí. Ostatně, lze se o tom přesvědčit i v nabídce e-shopu firmy. Nejspíš se zase neudržím a utratím pár desítek dolarů, protože práce s pořádným „vercajkem“ je prostě radost.
2. 5. 2010 19:30 hod.
Na webu Petra Litomyského jsou už hodně dlouho zveřejněny některé modely lokomotiv a vagonů v měřítku N zhotovené Zdeňkem Krušinským. Byl jsem se na jeho dokonalé výtvory podívat v sobotu na 1. máje. Z výletu do Českých Budějovic byl nakonec takový malý „bytový seminář“. Přišel i Miroslav Roubíček (jeho kolejiště představuji zde) a tak jsme si dlouhé hodiny povídali o všem, co souvisí se stavbou železničních modelů. Pánové jsou svými zkušenostmi značně vepředu, takže to byla spíš pro mne taková jednostranná „nalejvárna“. „Všechny zhotovené modely mám rád, ale nejvíc se pyšním tady tím Papouškem,“ ukazuje Zdeněk na modrou parní lokomotivu řady 477 a hned ji nese na zkušební kolej, aby jí provětral. Panel na kolejiště v jeho modelářském pokojíku je již sice připraven ve sklopené poloze u zdi, ale jeho budování je teprve v plánu. Probrali jsem ve třech výměnu dvojkolí na atrapách lokomotiv, spřáhla a jejich konstrukce, osvětlení vagonů, stříkání barev (Zdeněk má zbudovaný agregát z ledničkového kompresoru a staré láhve na sifon), lepení obtisků a jejich výrobu, stavbu modelů z leptů a odlitků a fůru dalších zajímavých věcí. Dalo by se říci, že svátek práce jsme oslavili řádně, tedy intenzivní prací. Foto Zdeněk Krušinský.
28. 4. 2010 10:00 hod.
Včera jsem objevil obchůdek s železničními modely (modelloko) až na druhém konci Prahy (z pohledu bydliště), který ovšem zkušeným modelářům není neznámý. Majitel pan Ševčík, na kterého mi dal kontakt Lukáš Košťál (dk-model), mi na námitku, že to mám k němu daleko, opáčil, že k němu jezdí nakupovat lidi i z Popradu. Čímž mi padla brada poprvé. Podruhé jsem zůstal konsternován, když jsem se po krámku vytvořeném v kočárkárně paneláku porozhlédl. Tolik mašinek a vagónků (hodně z nich z malosériové výroby) všech velikostí v přepočtu na čtvereční metr jsem zatím nikde neviděl. Pravda, když jsem chtěl kovová dvojkolí pro vozy „Z“, kvůli čemuž jsem sem vlastně přijel, pan obchodník několik dlouhých minut usilovně hledal a pak konstatoval (stejně jako já, když se mi to nedaří): „Však až budu hledat něco jiného, narazím na ně!“ A pak mi došlo, že takhle nějak podobně vypadá jedna prodejna na Újezdě, jenž má v průčelí nápis Vetešnictví. Přesto (anebo právě proto) jsem neodešel z Lehovce s prázdnou. Koupil jsem si spřáhla od Fleischmanna a docela pěkné tříbarevné návěstí od RM Rotter Model z Litoměřic. Pěkná ruční práce, jen web této firmy neposkytuje dost informací. Ve vitrínce jsem také zahlédl lampy Dominik, které se obtížně shání a prý jsou k sehnání jen zde. Zajímavé poznání, ten „modelloko“ jen ty ceny zboží se mi zdály vyšší až předražené (třeba ve srovnání s „bursou“). Ale zase – kamenný obchod je kamenný obchod, že?
Jdou dvě blondýnky k vlaku na nádraží a jedna se ptá průvodčího:
„Prosím vás, doveze mě ten vlak do Prahy?“
„Ne, slečno, lituji…,“ odpoví průvodčí.
Ta druhá našpulí pusu, napne hruď a zeptá se:
„A mě?“
24. 4. 2010 16:30 hod.
Dnešní (dubnové) vzájemné výměnné setkání v Menze Jednota v Opletalově ul. v Praze mělo opět velmi slušnou účast. Po osmé hodině se tam nedalo dýchat, natož chodit mezi stoly. Když už nemohou být tato jedinečná setkání organizovaná v důstojnějším (větším) prostředí, škoda, že tam aspoň pořadatelé nezavedou jednosměrný provoz okolo stolů :-), protože když se proti sobě hrnou uličkou dva sto (a více) kiloví baťůžkáři, kde na každé straně uličky vadí ve volném průchodu vystrčené zadky chlapů předkloněných nad stolky, jenž studují nabízené zboží, provoz se ucpe a hotovo. Škoda, že mezi modeláři není více žen, které by se tam s námi mačkaly…
Obdivoval jsem taky trpělivost nabízejících. U pana Šátka zdržoval jeden člověk, který možná věděl co chce, ale podle všeho měl v peněžence 30 Kč. Vybral si dvě kolečka, nechal si je popsat a porovnat se svými součástkami, které vyhrabal z pytlíku, a když už to vypadalo, že konečně vypadne, položil otázku na cenu; pak půl minuty kalkuloval (a fronta narůstala). Načež kolečka vrátil do krabičky s tím, že si to ještě rozmyslí a zavolá. A tohle udělal třikrát po sobě s různými součástkami! Už dlouho jsem nebyl při nakupování tak nabuzený; naposledy, když jsem někdy na konci 70. let nakupoval dětem v nekonečné frontě mandarinky a zbyly na mne tři nahnilé kousky.
U pana Šátka (Pečky) jsem si objednal maličká dvojkolí pro drezínu, u pana Žitného (DETAIL) jsem si koupil nějaké dvojkolí pro podvozky atrap a u pana Pohořelého (Pojezdy.EU) maličké servo, ve kterém by mohl být hodně mrňavý motorek. U pana Štěpničky (Stavebnice technika TT a N) jsem si koupil další resinový model, tentokrát Tatry 111 s plachtou. Taky jsem s Béďou Rotreklem (Chrudim) a Radkem Wimmerem (Žďár n/S.) trošku pokecali o mašinkách a mazal jsem domů, kde na mne čekal vnouček Honzík. Měl slíbené ježdění na kole, což je teď jeho největší zábava.
23. 4. 2010 21:30 hod.
Odjezdové tabule – Pragotrony – z dílny Jirky Sládka. Šikovnost našich lidí je nekonečná. To se rozhodně netýká politiků. Před týdnem zveřejnil Jirka Sládek na Diskuzním fóru Modelové železnice svůj „vynález“ na svítící odjezdové tabule (viz obr). Sklidil zasloužilý obdiv kolegů: „Užasný, jen jsem valil oči,“ píše TTmili. „…úžasné! To už zavání nanotechnologií,“ míní Radekkrupka. „Tohle by mne nenapadlo,“ přiznává Rizoto když v diskusi zjistí, jaký materiálový polotovar Sládek použil. Autor zatím jen naznačuje princip svého nápadu: „Je to několik motivů nalepených přes sebe a přilepených na optické prostředí, prosvěcované SMD LED. Trochu byl problém zajistit, aby to neprosvítalo mezi sebou a ven, ale i to se celkem zdařilo. Návrh motivů jsem dělal na PC.“ Na dotaz, co to je „optické prostředí“, vysvětluje, že použil plexisklo, které obsahuje jako dělicí vložku každá krabice s CD-čky. Pro osvětlení „pragotronů“ použil boční osvětlení LED SMD; šíření a rozptyl světla popisuje stručně, bez detailního popisu či obrázku to moc jasné není. Říká jen, že boční hrany polepil bílou odrazivou fólií z displeje monitoru. Napadá mne, že použití přesné mikrofrézky (vedené strojem) k vytvoření nápisů do povrchu plastu by mohlo být řešení pro naprosto dokonalé nápisy.
Ale to není všechno, co uvádí autor. Nejpodstatnější nejspíš bude, že Jirka přemýšlel dál. Ještě jednou ho budu citovat: „Tabule jsou doplňkem k informačnímu zařízení pro cestující ve stanici „Skalice“. To si umí samo poznat, zda jedoucí vlak je osobní a bude zastavovat. Pokud ano, pak rozsvítí na příslušné koleji „pragotrony“ a při dojezdu vlaku k nástupišti spustí hlášení staničního rozhlasu. Po odjezdu vlaku ze stanice „pragotrony“ u příslušné koleje zhasnou. Pokud vlak čeká ve stanici u peronu a mezitím ho další vlaky předjíždějí nebo křižují, pak „pragotrony“ u této koleje stále svítí až do odjezdu příslušného vlaku.“ Dokonalé a blahopřeju.
20. 4. 2010 21:20 hod.
Další várka Brejlovců na obzoru. Jakoby nestačilo, že se na model ČD Cargo „Brejlovec“ v měřítku H0 od firmy Rivarossi čekalo téměř tři čtvrtě roku. Někdo odpovědný, zastupující v Česku firmu Rivarossi, resp. Hornby Group, nedokázal kvalifikovaně odhadnout zájem našeho trhu a u výrobce objednal nedostatečný počet modelů lokomotiv. Naštěstí žádná firma na světě by si nenechala ujít kšeft, zvláště v době krize, kdy lidé nemají peníze na zbytečnosti, když se ví, že je u nás velký zájem o Brejlovce od Rivarossi, mající špičkovou kvalitu a ve srovnání s modely jiných firem je prostě lepší. Dalo se ovšem čekat, že druhá série už nebude za stejnou cenu – i když…
Zajímavou nabídku dnes rozeslala firma BEN International svým zákazníkům, kteří si u ní již dříve objednali lokomotivu Rivarossi ČD Cargo „Brejlovec“ HR2255 (dříve HR2912) a nedostalo se na ně, cit.:
Z důvodu velkého zájmu o výše uvedený model připravujeme ve spolupráci s firmou Rivarossi výrobu další série. Lokomotiva bude mít číslo 753 755-8 s předpokládaným termínem dodání v 1. čtvrtletí 2011. Kvůli restrukturalizaci společnosti Hornby Group, bude přistoupeno k úpravě ceny. Cena nového modelu bude proto činit 4680,- Kč, včetně DPH (dle aktuálního kurzu).
Zákazníci, kteří měli u BEN International lokomotivu objednanou a ještě ji neobdrželi, mají nyní jedinečnou možnost zakoupit model za stejnou cenu, která platila v době originální objednávky, pokud nyní potvrdí svůj zájem o model z nové série. Všechny objednávky na předcházející model HR2255, které nebudou znovu potvrzeny na model HRS2290, budou následně zrušeny. Doufáme, že tato možnost cenové kompenzace Vám vynahradí delší čas čekání na nový model. Se srdečným pozdravem, Team Ben Model.
15. 4. 2010 22:30 hod.
Včera zahájil Ampér 2010. Velký zájem o Veletrh Ampér 2010 byl patrný už v metru cestou do Letňan. Po deváté hodině směřoval z konečné metra k výstavišti nepřetržitý had návštěvníků. „Samej elektrikář,“ okomentoval ten průvod mladík v partičce kluků s baťůžky na zádech pádících kolem nás přes louku. „A pak že je nás málo…,“ zaslechl jsem ještě. Přilehlá parkoviště byla také zaplněná. Nevím, kolik elektrikářů i ne-elektrikářů (jako já) na veletrh přijelo, ale naštěstí v rozsáhlých výstavních halách jsme se vcelku bezproblémově vešli. Ochota většiny asistentů u jednotlivých stánků mi byla chvílemi nepříjemná. Jen jsem se zakoukal na nějaký exponát, už mne někdo oslovil tradiční otázkou „mohu vám nějak pomoci?“ Nedokážu posoudit zda-li jde o posun ve slušnosti mezi lidmi, nebo je to jen další důsledek krize; nejspíš ale bude platit, že kdo není aktivní, neprodává. Nejsem elektrikář, takže u většiny exponátů mi unikaly souvislosti, leč několik zajímavých stánků z pohledu modeláře jsem na „Ampéru“ objevil. Rozhodně v mém hodnocení bodovala Dioptra, a. s., Turnov (a nejen ta). Po brouzdání na německých aj. webech jsem nějak pozapomněl, že doma umíme stále vyrobit špičkové a užitečné věci. Můj zrak je léta špatný a bohužel stále horší a horší, takže lupy, brýlové pomůcky a optické výrobky jsou pro mne nezbytné. Hned večer jsem přes e-shop udělal objednávku na adrese, kterou mi nabídla obchodní zástupkyně firmy Dioptra Jana Röhnischová.
13. 4. 2010 22:00 hod.
Výlet do Nučic. Ještě včera jsem netušil, že v okolí Prahy jsou nějaké Nučice. Omlouvám se místním za tuto neznalost; nemohu znát všechno. Po dnešku můžeme s Honzíkem tvrdit, že už jsme v Nučici byli – aspoň na nádraží. Nutno podotknout, že nově upravená budova ČD je obrazně i fakticky jediným světlým bodem na trati z Prahy-Smíchova do Nučic. Dovezl nás sem na dnešním výletě do jarní přírody motoráček přezdívaný Orchestrion (řada 810.086-9). Čekal na nás spolu s panem mašinfírou a průvodčím na konci Smíchovského nádraží. Kromě nás přistoupila už jen jedna blonďatá slečna a vyrazili jsme. Z počátku vcelku svižně, po pár kilometrech jsme se už proplétali Prokopským údolím, kde – nato, že se stále jedná o Prahu – to chvílemi kolem trati vypadá jak v pohraničí po válce. Milionová čtyřkolka u polorozpadlé barabizny mi připomněla televizní reportáž, ve které ukazovali, jak si v jednom severočeském městě jezdí cikáni pro sociální dávky audinami a jinými nejdražšími auty. Trať ze Smíchova do Nučic je krátká, nicméně modelář toužící po originálním ztvárnění svého kolejiště na ní nic motivačního nenajde. Snad jen praktická poznámka, že v přilehlých starých opuštěných lomech v Prokopském údolí, dostupných z lesních pěšinek, se dá posbírat opravdový vápenec, ze kterého lze pořídit odlévací formy pro modelové skály, anebo při trošce námahy i štěrk pro zasypání pražců. Pár snímků jsem umístil do fotogalerie.
9. 4. 2010 17:45 hod.
Firma Ben-Model.cz oznámila rozšíření svého sortimentu o zboží z produkce německé firmy Hornby International, resp. jejich značek Rivarossi, Jouef, Arnold, Lima, Electrotren aj. Tímto krokem zásadním způsobem rozšířila svoji nabídku železničních modelů a stává se tak jednou z největších prodejen modelářského zboží u nás, současně provozující e-obchod. Team Ben-Model současně potvrdil, že lokomotiva „Brejlovec“ ČD Cargo od firmy Rivarossi v měřítku H0 (po jejíž první dodávce se jen zaprášilo) bude znovu vyrobena a několik dalších verzí této lokomotivy a také českých vagónů se objeví na našem trhu a v prodejně Ben-Model v Ledařské ulici v Praze. Více na www.ben-model.cz.
9. 4. 2010 9:25 hod.
Nepřehlédněte současnou nabídku firmy Conrad.de. Na webové stránce firmy Conrad.de se již třetí týden drží exkluzivní nabídka na prodej dieselové lokomotivy v měřítku N BR V60/260/360 s označením DB Cargo (kat. č. 248790, resp. 246048, 246049), jejímž výrobcem je Hobbytrain, Německo. Za cenu 59,95 € lze získat dva modely třínápravové posunovací lokomotivy zařazené do V. epochy (liší se od sebe pouze jiným evidenčním číslem). Při přepočtu stojí jedna lokomotiva bezkonkurenčních 775 Kč. Model je vybaven rozhraním NEM pro dekodér. Blíže ZDE.
1. 4. 2010 21:15 hod.
Výstava v Novém Jičíně měla úspěch. Docela mne mrzí, že jsem nebyl minulý víkend v Novém Jičíně na výstavě železničních modelů, kterou v zdejší Městské knihovně pořádala Východočeská Společnost přátel železničního modelářství železnice a Městské kulturní středisko Nový Jičín. „Mezikrajská“ spolupráce neni zase tak obvyklá, anebo se o ní moc nepíše, nicméně funguje. Jak napsal Novojičínský deník.cz, Železniční výstava měla úspěch. Přišlo 885 platících návštěvníků ze širokého okolí. Pořadatelům se sázka na železniční tématiku bezesporu vyplatila. „Výstava s takovou návštěvnosti během pouhých dvou dnů tady ještě nebyla,“ pochvalovala si vedoucí bibliotéky Renáta Domoráková. Neni třeba pochybovat, že za zorganizováním výstavy je třeba vidět práci řády velmi moc zapálených lidí, kteří si nepochybně zaslouží poděkování a uznání. Byť je nejspíš z anonymity nikdo na světlo nevytáhne. Ani medaile na Hradě je samozřejmě nečekají, na to jsou vyvolení jiní. Jestli bych ale měl přesto někoho navrhnout „alespoň“ na „česné uznání“ (byť vim, že na něj rozhodně nečeká), tak by jím určitě byl Jirka Sládek z Chocně, provozující Jirkovo kolejiště. Pánové, blahopřeji vám!
28. 3. 2010 11:05 hod.
V sobotu jsem byli na otočku za Honzíkem. Celou cestu jsem vymýšlel legendu, Jjk mu vysvětlit, že ačkoliv nejsou vánoce, Ježíšek se na něho nevykašlal a poslal mu Brejlovce, kterého marně hledal pod stromečkem. Přitom mi bylo jasné, že mu nemohu motat hlavu tim, že nějací pánové od Rivarossi si z nás udělali prču, když nám slibovali, že mašiny budou na vánoce, a nestihli je dodělat ani do prvního jarního dne. Tak jsem na něho spustil takové ty úplně blbé řečičky jestli byl hodný, že mi Ježíšek napsal, že když nebyl hodný, tak že mu nemám dávat tu lokomotivu, co tak chtěl, a mával jsem mu přitom před očima fakturou od Franse van der Bena (kterou jsem dovezl tátovi pro případ reklamace). Honzík nakoukl na ten papír a snad si i myslel, že je to dobropis od Ježíška, ale stejně jsem v jeho klukovských očích viděl, že si v duchu říká: „Dědo, co mne tady lakuješ, tak už mi tu krabici dej…“. No, tak jsem mu tu krabici dal, táta Péťa se jal ometat kolejiště od prachu, což mi signalizovalo, že už dlouho nejezdili, pokusil se mašině přidělit adresu, abychom ji mohli vyzkoušet, ale jaksi mu to nešlo, takže Honzík se začal věnovat jiným věcem než vláčkům. Zatímco jsme se snažili s tátou pochopit systém programování v ROCO metodou Parkinsona (návod se používá až tehdy, kdy selžou všechny možné pokusy), Honzík se začal zajímat o to, kdy dostane masíčko s brambůrkami a špenátem, co mu přivezla babička k večeři. Dlužno dodat, že špenát od babičky miluje. Máma Eva mu řekla, že je ještě čas, že večeře bude až az odjede děda s babičkou. Tak za pět minut ke mně přišel a povídá: „Dědo, uz byste měli jet domů, už je večer ..“ což jsem bez znalosti jeho předešlé diskuse s mámou nejdříve nepochopil, ale když dodal, že už má hlad, bylo všechno jasné. Tak mu ženské daly ten špenát s brambůrkami a masíčkem, táta Péťa oživil Brejlovce a my s babičkou jsem jeli domů.
28. 3. 2010 7:45 hod.
Dostávám dotazy stran „Křišťálové pryskyřice“, kterou jsem ZDE prezentoval. Nejspíš informace o této bezkonkurenční odlévací hmotě pro modeláře zaujala. Jsem tomu rád. Bohužel zdroj, na který jsem odkázal, má potíže s dodávkami. Požádal jsem proto o vysvětlení Martina Bestajovského, provozujícího web www.ceske-tradice.cz. Kromě toho, že mi sdělil, že právě spouští nový web, resp. e-obchod na adrese www.decomania.cz, kde je rovněž „Křišťálová pryskyřice“ v nabídce, upřesnil mi, že cit.: „Křišťálová pryskyřice je na cestě od našeho německého dodavatele (francouzský dodavatel neni bohužel moc spolehlivý). Poté, co nám nedorazila ani v třetí dodávce zboží, rozhodli jsme se objednat konkurenční variantu. Zároveň v současné době jednáme s českým zástupcem firmy Axson (Most) ohledně dodávek pryskyřice a dalšího sortimentu (věřím, že v nejbližší době budeme mit tento materiál v nabídce).“ Takže, čeští modeláři mají nepochybně šanci. A to je dobře.
23. 3. 2010 22:10 hod.
Dneska jsem zajeli s Honzou Merhautem do Písku navštívit Martina Pintu a vyzpovídat ho především na téma RailCo. Moc užitečné setkání to bylo. Zatímco páni kolegové si špitali o dělení kolejiště na úseky, o tom, jak se pomocí software řídí jízda vlaků, nebo jak se kalibrují lokomotivy, tiše jsem přihlížel a mlčel. Tak daleko jsem zatím nedospěl. Chytal jsem se akorát když se řeč stočila na osvětlení vagonů pomoči světlovodů nebo Nn miniaturní diody o průměru 1 mm, které jsem přivezl ukázat a jejichž svítivost jsme hned vyzkoušeli. Shodli jsem se taky na tom, že atrapy lokomotiv, o kterých jsem psal předevčírem, jsou moc pěkné a že je škoda, že jich neni k sehnání více druhů. Martin mi proměřil elektrické zapojení osvětleného vagonu, které jsem „slepil“ podle jeho návodu a konstatoval, že je to dobré, takže mohu pustit vůz na koleje. Ještě jsme ze záznamu shlédli pondělní reportáž TV NOVY z Království železnic, konstatovali, že elektrické lokomotivy při jízdě by měly mit vztyčené pantografy, byť by se nedotýkaly troleje a vydali jsem se na cestu domů. Dohodli jsem se ještě na jedne věcí, ale to je zatím tajné :-).
22. 3. 2010 19:00 hod.
Konečně jsme se dočkali. Po několikaměsíčním zpoždění se na našem trhu objevil model české lokomotivy řady 753 Cargo, které se přezdívá Brejlovec. V měřítku H0 ji v Čině vyrobila italská firma Rivarossi spadající do sdružení Hornby z Německa. Dnes jsem si ji dovezl z firmy Holanďana Franse van der Bena, kde jsem ji měl objednanou od loňského léta.
První pohled na lokomotivu je velice sympatický. Karosérie je vyvedena ve dvou odstínech modré barvy, štředně tmavé a tmavé. Rám podvozku je natřený tmavě šedou barvou. Bílé české nápisy jsou velmi dobře čitelné. Na čelech a bocích je velký nápis „ČD Cargo“. Dokonale zasklená okna jsou orámovaná stříbrnými proužky. V jedné kabině sedí dvojice strojvedoucích. Všechny detaily (kliky, držadla, stupačky, větrací mřížky, podvozky atd.) jsou velmi precizně propracované. Lokomotiva je zabalena do fólie a je uložena v polystyrenovém výlisku v pevné krabičce. Ve zvláštním sáčku jsou uloženy drobné doplňky (spřáhlo aj.), které jE třeba na lokomotivu dodatečně osadit. Na tuto lokomotivu se vyplatilo počkat. Honzík bude mit radost. Bližší POPIS modelu ZDE.
21. 3. 2010 16:10 hod.
Kvalitní atrapy Lokomotiv v měřítku N. Kdyby měl tento model lokomotivy – jejíž originál je ZDE – jen trošku lépe propracovaný pantograf, byl by od funkčního modelu v prodeji k nerozeznání. Takhle se na obrázku prezentuje ATRAPA. Odhaduji, že její užití muže být několikeré – buď může zdobit vitrínku, nebo může stát v depu nějakého modelového kolejiště, anebo se může jednat o hezký dárek kamarádovi. Pro upřesnění: Série funkčních modelů francouzských lokomotiv řády 8100 ze starší produkce ROCO je ZDE, nebo ZDE. Od 1. února je jedna rovněž v nabídce eBay. Dá se najít i jinde.
Atrapy prodává (do vyprodání zásob) majitel e-shopu vlacky.biz Josef Richter.
20. 3. 2010 13:45 hod.
Dnešní bursa v Opletalce, vlastně výměnné setkání modelářů, se mi líbila, i když tam ze začátku opět nebylo k hnutí. Potkal jsem tam pár zajímavých lidí a dozvěděl se od nich hodně praktických rad (díky, pánové). Dostalo se mi také ponaučení, kde hledat miniaturní motorky pro drezínu Tatra, jejíž lept jsem koupil minule od dk-model. U stánku Václava Šátka mi slíbili vyrobit dvojkolí pro drezínu na míru (4,4 mm). Petr Litomyský mi donesl pár mosazných profilů a plechů – za tisíc Kč (a přitom to byl balíček do kapsy :-)) – taky pro drezínu. Jo, a neodolal jsem a koupil si tam jeden pivní vagonek a dva posypy o Nocha za dvacku.
Nakonec mne zaujali pánové skromně nabízející resinové modely nákladních aut – jak jinak než značky TATRA! TT-éčkařům a N-kařům by rozhodně mělo stát za to prostudovat jejich nabídku na webové stránce ttauta.wz.cz. Rozhodně, v pojmu TATRA je nostalgie, přiznávám. Vždyť i první automobil, který jsem si koupil, byl Tatraplán. A značka Tatra (stejně jako Praga) je pro mne pojem, který z mapy světa nesmažou ani Američani, kteří pod záminkou privatizace přišli zlikvidovat pro ně neporazitelnou konkurenci… Ale to je jiná kapitola.
13. 3. 2010 11:50 hod.
Obdivuji švýcarské železnice (a nejen železnice). Na této alpské zemi je pozoruhodné, že přes netradiční konfederativní uspořádání státu, kde se navíc (z našeho pohledu) ke každé „hlouposti“ konají referenda, se lidé dohodnou na všem, co je pro ně a pro přírodu výhodné. Projel jsem s poznávacím zájezdem velký kus Švýcarska (vřele doporučuji každému). Zažil jsem Zermatt bez aut, vyjel horskou železnicí až na Gornergrat ve výšce 3 130 metrů n. m., viděl jsem autobusy a kamiony na vagonech, ochutnal jsem nefalšovaný sýr i čokoládu.
Kamarád Honza Merhaut mi dnes poslal mail z Zürichu. Píše, že navštívil dvě modelářské prodejny. „V té jedné jsem neobjevil nic zajímavého, ta druhá byla zajímavější. Za prvé, ještě se mi nestalo, že by uprostřed rozlehlé prodejny byl velký stůl a první, co následovalo po příchodu, že mi pan majitel nabídl kávu. Pak mi ukázal, kde je zboží za 50% ceny. Podle vzhledu jsem ale usoudil, že zboží pocházelo ze skladu či prodejny, kde hořelo – krabičky i sáčky byly pokryté jemným černým povlakem. Koupil jsem si nějaké posypy, protože těm absolutně nemůže nic být, a také přípravek na montáž flexi kolejí.“ Honza už toho sjezdil a viděl hodně (a nejen co se mašinkářského zboží týče), takže jeho slovům na závěr mailu je možné věřit: „…ale zkušenost ukazuje, že se vyplatí kupovat přes internet. V kamenném krámě jsou ceny vždy tak o 30 % vyšší.“
11. 3. 2010 21:30 hod.
Neskutečné. I v Česku fungují slušné firmy s kvalitní výrobou. Čím víc se člověk poohlíží kolem a získává nové a nové informace o oboru, který ho zajímá, má díky už „jen“ druhému nejbohatšímu muži planety (Bill Gates letos víc rozdal jak vydělal 🙂 ) stále více starostí s tím, jak ty informace z prostředí internetu zpracovat a zapamatovat si je. Jak jsem tak po večerech studoval weby a pročítal, co je kde nového, zaujal mne článek předsedy Klubu železničních modelářů Zababov Zdeňka Waltera s názvem „Představujeme výrobce AL technologies, s. r. o.“, který publikoval web Výtopna.hekttor.biz. Zrovna se mi hodilo (po nákupu leptů a řešení pojezdů k nim), že jsem se mohl s produkcí firmy seznámit. Objednal jsem si podle intuice (více méně na zkoušku) pár ozubených koleček, šneků a dalších součástek a… a třikrát po sobě mi padla brada až ke kolenům. Poprvé proto, že zboží došlo 4. den po objednání! Podruhé, že pan majitel mi k nákupu za cca 800 Kč přidal hned dva užitečné bonusy. Zatřetí, že i v Česku snad ještě fungují slušné firmy! Bližší seznámení s firmou AL technologies, s. r. o., mi stálo za napsání příspěvku pro užitek ostatních modelářů. (P. S. Omlouvám se za trošku ironie v titulku. Ale stačí mi, když ve zprávách uslyším Topolánky a uvidím Langery a zuřím při pomyšlení, jak lidé tohoto typu dostali naši zem na pokraj státního bankrotu a ještě se přitom nafukují jak holubi a svalují vinu na jiné – děkujeme vám, holoubkové! Vás tedy volit nebudu!)
6. 3. 2010 21:40 hod.
Když u nás byl vnouček Honzík naposledy, večer se osypal a jelo se na pohotovost. Naštěstí asi jen nějaká alergická reakce. Dneska opět přijel „bydlet“ k dědovi a babičce. Už mezi dveřmi mi hlásil, která pražská nádraží musíme o víkendu navštívit. Z ruksáčku pak vysypal 28 dílů mašinky Tomáše a jeho kamarádů. Seřazeni za sebou měří 2 metry. Jeho máma sbírala „céčka“, což mne přišlo levněji… :-). Po obědě se pro dnešek nechal přemluvit, že návštěvu některého nádraží necháme na příště, dnes že půjdeme ven, protože do Prahy se vrátila zima. Během noci a dopoledne napadala pěkná peřina, 
která opět přikryla pražskou špínu a psí hovínka, kterých zde máme na rozdávání. Dnes sice v mrazu ztvrdla a tak nebyla tak nebezpečná, jako miny v Kambodži, ale přesto jít po zasněžených chodnících a teprve pak po zasněžené louce bylo dosti riskantní. Vysvětlete to ale dítěti. Vnouček se naštěstí v žádném psím exkrementu schovaném pod sněhem nevyválel, takže jsem měl štěstí, protože bych to v naší rodině stejně odnesl já… Sídlišťoví chovatelé psů jsou vesměs prasata (a nejen v Praze) a nikdo mi to nevymluví!
4. 3. 2010 23:10 hod.
Po obědě konečně vysvitlo v Praze sluníčko, což jsem pochopil jako výzvu k výjezdu za novými snímky. Už dlouho jsem se chystal okouknout vršovické lokomotivní depo. Na Googlu Earth jsou detailně vidět zaparkované lokomotivy, ale bude možné depo vyfotit ze stráně na východní straně? Dojel jsem autem na dohled a spustil se z ulice Ke křivce směrem k depu. Na zádech ruksak s foťáky, v ruce stativ. Desetileté a starší duby už shodily listy, po kterých to pěkně klouzalo, navíc šlahouny s ostružiní se pletly pod nohy. Pomyslel jsem si, co bych asi dělal, kdybych si zde třeba zlámal nohu … a přesně to se málem stalo. Můj pravý vyviklaný kotník opět povolil a přivodil jsem si výron. Povolilo i operované koleno. Situace jako z filmu… Po pěti minutách skučení jsem se dobelhal na dohled depa, ale stejně mi vzrostlé stromy zkazily plány. S oteklým kotníkem a bolavým kolenem upravuji (nic-moc) pořízené snímky a píši tyto řádky…
3. 3. 17:10 hod 2010.
Další virtuální prohlídky Pendolina. Nejmodernější vlaková souprava provozovaná na našem území Českými dráhami, a. s., elektrická jednotka řady 620 – Pendolino stále přitahuje pozornost veřejnosti. Ne každý v něm ale už cestoval. Právě proto vznikly další nové virtuální prohlídky interiéru soupravy. Se svolením firmy Panoramas.cz je prezentuji i na tomto webu – ZDE. Firma Panoramas.cz, se kterou spolupracuji, nabízí zhotovení virtuálních prohlídek nebo celých virtuálních procházek, velkoplošných panoramatických fotografií kolejišť, kluboven, obchodů, provozoven či výstav.
28. 2. 2010 22:15 hod.
Jenom tři kolejiště, ale ve vitrínách desítky lokomotiv. To čeká na návštěvníky výstavy železničních modelů ve Chrudimi. Zdejší modeláři připravují ve spolupráci s tamní Besedou výstavu, která se uskuteční ve víkendových dnech 5. – 7. 3. a následující víkend 12. – 14. 3. 2010 vždy od 9 do 17 hodin. V prostorách kavárny divadla Karla Pippicha v ul. Čs. partyzánů budou k prohlídce tři kolejiště v měřítku H0, TT a N. Měl jsem možnost si výstavu prohlédnout týden dopředu. Odvážím si poznání, že v Česku je „improvizace z nedostatku“ nedostižitelná. Pojezd z americké lokomotivy zkrácený o několik milimetrů a doplněný několika drobnými odlitky z vlastní dílny, na který se nasadí dentakrylový odlitek karoserie p. Číže = Ragulin (nebo Sergej?). Je to úplně jedno. Nejspíš nikdo na světě neumí tímto způsobem vytvářet neskutečně pěkné modely železničních vozidel v měřítku 1 : 160. Český modelář, který nezavítá do Norimberku o nic nepřijde. Všechno najde v katalozích nebo na internetu. Modelář, který nepřijede do Chrudimi však přijde o hodně. O motivaci, inspiraci a pocit, že je doma.
27. 2. 2010 11:55 hod.
Flirty od Liliput budou na trhu až před vánocemi. Před veletrhem v Norimberku jsem se dotázal u Euroforce.cz, která u nás zastupuje mj. firmu Liliput, kdy lze na našem trhu očekávat ohlášenou novinku na rok 2010 – elektrickou soupravu Flirt L163990 SBB-CFF v měřítku N. Podle katalogu Liliput 2010 budou flirty vyvedeny hned v několika barvách a také v měřítku H0. Josef Vraný mi po návratu z Bavorska sdělil s odkazem na jednání se zástupci firmy, že dodávky flirtů se předpokládají až v posledním kvartále roku 2010. Novinky na tento roku jsou na stránkách http://www.liliput.cz/, spolu s ceníkem Liliput 2010. Předpokládá se, že maloobchodní cena modelu (vč. DPH) by u nás mohla být pod 5 000 Kč.
22. 2. 2010 10:55 hod.
Šinkenzenem do Prahy. Mezi Prahou a Tokyem je vzdušnou čarou 9 095 km. Kdyby jel po této hypotetické trase Šinkanzen svojí obvyklou rychlostí, tj. 300 km/hod., cesta by mu trvala asi 30:20 hodin, to je den a čtvrt. Kdyby Šinkanzen přidal a jel svojí rekordní rychlostí (581 km/hod.), byl by v Praze za necelých 16 hodin. Jsou to hlouposti, vím. Ale o moc déle netrvalo dodání zboží, které jsem si objednal v firmy Hobby Search v Tokyu minulé úterý v noci. Dnes je pondělí a nervózní pošťák na mne vyzváněl už ráno chvilku po osmé. To je fofr ve srovnání se všemi tuzemských, evropskými i americkými dodavateli modelářského zboží! Tedy až na výjimky – podle mé zkušenosti Japoncům směle konkuruje pouze Lukáš Košťál z dk-model, který vyřizuje objednávky druhý den. A ptáte se kolik stálo balné a poštovné z Tokya? Obchodník mi naúčtoval 2400 jenů, což je pod 500 Kč, zatímco za zboží z USA se běžně platí okolo 35 dolarů (cca 600 Kč) a na zboží se obvykle čeká mnoho týdnů.
20. 2. 2010 18:20 hod.
V sobotu jsem viděl modelářské skvosty. Řetězec modelářských známostí začínající u Martina Pinty (LokoPin), pokračující přes Honzu Sticha (Výtopna-Hekktor) dospěl minulý týden k Lukáši Košťálovi z dk-model.cz. Celý týden jsem s ním vedl velmi zajímavou mailovou debatu týkající se leptů. Prozatím jsem si u něho koupil „na zkoušku“ lept drezíny Tatra ve velikosti N. Když koncem týdne přišla obálka a já zjistil, že model bude velký asi jako polovina krabičky na sirky, vyměkl jsem a objednal pro začátek tentýž lept ve velikosti H0. Na sobotní burze v Opletalce měl řetězec nových modelářských známostí pokračování. Od Košťála jsem dostal tip na Zdeňka Krušinského, jehož modelářská díla jsem znal z webu Petra Litomyského. Teď jsem ho poznal osobně. A tak jsme s Misterem modelářem trošku podebatovali o leptech a úskalích měřítka N. Zdeněk tvrdí, že hlavní problém je v pojezdech. Ukázal mi již dokončený model Vindobony a dalších modelů. Jsou to jedním slovem skvosty. Škoda, že v Česku není jediná profesionální firma typu Roco, Fleischmann aj., která by tyto (a samozřejmě další) prototypy od nejschopnějších modelářů byla schopná vyrábět ve větších sériích.
17. 2. 2010 00:21 hod.
Od tvůrčí práce na webu mne v současné době trošku zdržuje ta zimní olympiáda ve Vancouveru. Stíhám tak akorát o přestávkách mezi rychlobruslením, lyžováním a hokejem cpát na web Fan klubu Zadov – ZDE – články a fotky od kamarádů, kteří tam přece jenom vyjeli. A jen ve zbytku času studuji lepty, pojezdy, pájení a všechno co s tím souvisí, protože mne tato technologie tvorby modelů zaujala. Při poctivém čtení příspěvků zejm. na webu výtopna.cz a dk-model.cz (aj.) jsem našel i upozornění na nejvhodnější pájecí stanici. Ačkoliv Mistři mi tvrdí, že pájí obyčejnou českou trafopájkou, někteří připouštějí, že špičkou je WellerWS-81. A tak jsem prošel pár webů a zjistil, že zatímco v Česku lze koupit tento přístroj za cca 6 700 Kč, v Německu (v přepočtu) za 6 000 a v Anglii za 5 200 Kč – podotýkám, že u stejného značkového obchodu! Dále raději bez komentáře. A tak jsem nad Wellerem mávnul rukou a zajel do jedné prodejny na Žižkov (dneska ji výjimečně nebudu dělat reklamu) a koupil si pájecí stanici BaseTech ZD-99 48 W (za 498 Kč). Na dotaz, jaký je rozdíl mezi Wellerem WS-81, kterou měli v tomtéž regálu za (tuším) 7 666 Kč, mi prodavač řekl, že Weller je značkový výrobek, ta páječka co si kupuji má o 20ºC vyšší tavnou teplotu, a že i toho Wellera nepochybně dělají v Číně, jako všechno, tak že to vyjde na jedno. Tak už jsem se raději dál na nic neptal, zaplatil a šel. Teď mi ale vrtá hlavou, v čem je tedy ten Weller jiný? No, nejspíš to asi bude stanice s vodotryskem.
15. 2. 2010 00:21 hod.
Martina Sáblíková má zlato! Mašinkáři, víte o tom, že Martina Sáblíková je nejrychlejší rychlobruslařkou na světě na distanci 3 kilometry? Česká republika má první zlatou olympijskou vítězku v této disciplíně. Nejlepší ze 70 registrovaných sportovců v této zemi získala zlato na 21. zimní olympiádě jsem Vancouveru. Před 40 lety jsem k rychlobruslařům patřil, trénoval mne Jarda Doubek. Vlastně nic moc se od té doby nezměnilo. Jediná přírodní dráha v republice ve Svratce už zanikla, Martina trénuje na Pilském rybníku u Žďáru nad Sázavou. Porevoluční zlatokopové podporovaní zákonodárci sice zatím stačili rozkrást národní bohatství, ale na rychlobruslařskou dráhu nezbylo. Zatímco média každý večer referující o těchto „hrdinech“, za pár roků po nich ani pes neštěkne. Olympijští vítězové ale budou nesmrtelní! Martino, blahopřejeme!
14. 2. 2010 12:10 hod.
Včera bylo třináctého. A podle toho se mi taky dařilo 🙂 . Vzpomenu jen jednu epizodu, která nechť je varováním ostatním, kteří také chtějí ušetřit. Provozuji tiskárnu Canon Pixma iP4500. Už když při nákupu jsem byl upozorněn, že je to žrout inkoustů a že jí chutnají jen inkousty stejné značky. Asi dva roky jsem tuto zásadu dodržoval a nakupoval jsem jen originální zásobníky (cartridge). Jenže, v Datartu a i jinde už nevědí, co si za ně mají říct. Poslední zlodějská cena je 510 Kč/kus. Skutečně přemýšlím nad tím, jestli jsme v Česku potřebovali tyhle „skvělé“ velkoobchody, které stejně obvykle nemají, co člověk potřebuje, a proto vnucují něco jiného. A pokud jde o ceny? Škoda mluvit. Člověk si ale nepomůže, ani když chce jít opačnou cestou. Koupil jsem zásobníky zn. InkTec od jednoho internetového ochodu. Po včerejší zkušenosti varuji každého, kdo mne chce následovat. Už když jsem odlamoval pojistnou zátku, pocákal jsem se. Tohle zásobník od Canonu nikdy neudělal. Mělo to být varování. Nebylo. Za půl dne provozu mi barva přestala tisknout. Honem jsem ji vyměnil a zbytek dne jsem čistil tiskárnu. Ještě nevím, jak moc jsem byl úspěšný. Prostě, Hanzlíkovo ironické „nekupte to, když to bylo tak výhodné…“ (Slavnosti sněženek) stoprocentně platí!
11. 2. 2010 10:10 hod.
Vlakem do Paříže. Jako mašinkář a obdivovatel moderních vlaků jsem se rozhodl, že ke služební cestě do Paříže využiju vlak. Snažil jsem se vybírat taková spojení, abych si vyzkoušel co nejvíce typů vlaků. Měl jsem tedy v úmyslu jet cestou tam po trase Praha – Drážďany běžný rychlík, Drážďany – Frankfurt nad Mohanem ICE, odtamtud dalším ICE do Kolína nad Rýnem a pak Thalysem do Paříže.
Jenže v Drážďanech jsem měl na přestup jen 8 minut, a to jak se ukázalo nestačí. Vlak z Prahy měl již v Děčíně zpoždění 9 minut, německý průvodčí který nastoupil před hranicemi sice oznámil předpokládaný příjezd do Drážďan jen s pětiminutovým zpožděním – jenže pak se vlak zastavil na trati a stál asi čtvrt hodiny. Výsledek byl příjezd do Drážďan se zpožděním 25 minut. Sen o cestě Thalysem se tedy rozplynul – jedinou další variantou byla o dvě a půl hodiny později jiná varianta, do Frankfurtu nad Mohanem a odtud TGV přímo do Paříže.
Dlužno poznamenat, že vlaky TGV a Thalys jsou konstrukčně stejné, takže šlo pouze o to, že nemohu prohlásit „jel jsem Thalysem“. Jízda TGV byl ovšem zážitek. Na posledním úseku z Forbachu do Paříže dlouhém 305 km, který vlak ujede za jednu a půl hodiny, totiž dosahoval na trati místy až 321 km/h (poctivě změřeno mojí GPS navigací). Cestující rychlost přitom nijak nepociťujete, jízda je podstatně klidnější než v Pendolinu z Prahy do Ostravy – přesto, že se jede poloviční rychlostí. Teprve tato zkušenost ukáže, jak propastný je rozdíl v kvalitě trati a kolejového svršku – vnitřním vybavením si Pendolino s TGV a ICE nijak nezadá.
Do Paříže jsme dojeli o minutu před příjezdem podle jízdního řádu. Zpáteční cesta probíhala zpočátku po téže trase, opět s TGV s 300 km/h rychlostí do Frankfurtu nad Mohanem, odtamtud opět ICE, tentokrát ale do Norimberku. ICE jede citelně pomaleji, nejrychleji jsme jeli něco málo přes 200 km/h – je to proto, že trať vede hornatou krajinou. Na můj dotaz u průvodčího jsem se dověděl, že jedeme modelem ICE-T, což je provedení s automatickým nakláněním v oblouku. (Toto řešení používá i v Čechách jezdící Pendolino, to však s tímtéž technickým řešením jezdí nejvýš 160 km/h).
Nesmím zapomenout na speciální zážitek, který poskytují modely ICE 3 a ICE-T: Motory těchto jednotek jsou umístěny pod podlahou vlaku a cestující proto sedí také v čelních vozech soustavy. A dokonce je možné průhledem přes kabinu strojvedoucího sledovat za jízdy trať před vlakem.
Z Norimberku jsem pak pokračoval „nemašinkářsky“ autobusem provozovaným „DB non stop“ do Prahy, a to za tři hodiny a 45 minut. Německé dráhy tohle spojení zavedly pro neschopnost (zřejmě zejména Českých drah) vybudovat solidní železniční trať, schopnou provozu rozumnou rychlostí. Pro srovnání, vlak z Norimberku do Prahy jede 4 hodiny a 53 minuty, a to je světlá výjimka, mnohé spoje jedou tuto trasu šest hodin.
V Čechách se bohužel takových vlaků, jako jsou TGV, Thalys, Eurostar nebo ICE ještě dlouho nedožijeme, zejména pak pokud se naši páni politici neshodnou nad jednoduchou otázkou, tj. jestli je lepší národní bohatství rozšiřovat a rozvíjet, nebo ho projíst.
-jm-
10. 2. 2010 21:15 hod.
Pračka, Honzík a lokomotivy. Hned ráno jsem byl povolám do služby. Jednalo se o výměnu pračky v bytě dcery. Zeťák byl na cestách a tak děda přišel vhod. Už když jsem zazvonil, slyšel jsem vnoučka jak křičí: „Děda přijel.“ Jen co jsem sundal bundu, odtáhl mne do pokojíku a zkontrolovali jsem všechny jeho „Tomáše“ a ostatní lokomotivy. Jelikož jsem mu přivezl pár prospektů a katalogů v Norimberku, další hodinu jsme vybírali lokomotivy a vagony, které ještě nemá. Vždycky mu při tom listování v knihách a katalozích povídám o mašinkách a vagoncích na obrázcích nějaké povídačky, pravda občas si musím i vymýšlet… V jednu chvíli jsem se jen na chvilku začetl do textu v katalogu Roco a Honzík povídá: „Dědo, proč nic nepovídáš?“ A tak jsem mlel dál… Dalším mým úkolem bylo opravit lokotku řady 1800 NL. Krásná žlutá mašina (H0), kterou přinesl Ježíšek, prý drncá a skučí. Z vyprávění dcery jsem usoudil, že drhnou převody. Ačkoliv nejsem žádný odborník na opravy modelových lokomotiv, tak jsem lokotku vzal do ruky, obrátil vzhůru nohama, zkusil, zda-li se protáčí kolečka (neprotáčela se, takže byla v záběru), trošku jsem s ní zahrkal… postavil na koleje a … mašina jezdila jako z učebnice. Honzík to okomentoval nějak jako „No vidíš…!“ A když už bylo vše vykonáno a nová pračka byla na svém místě, přišel vnouček, nasadil smutný kukuč a povídá: „A dědo, až to opravíš tu pračku, tak pojedeš domů za babičkou?“ Řekněte vnoučkovi, že už jsem pračku opravil…
9. 2. 2010 23:30 hod.
„Žlutá“ začala jezdit. Vnouček Honzík dostal od táty model elektrické lokomotivy řady 1800 nizozemské železnice v měřítku H0. Když vnouček přijede k dědovi, který si hraje s N-ky, vidí zde jiné lokotky a ve věku svých čtyř let k tomu má příslušné průpovídky :-). Povedlo se mi ale pro něho připravit překvapení – díky chytrosti pánů konstruktérů od Trixe. Sehnal jsem stejný model elektrické lokomotivy v měřítku N. Docela jsem byl překvapen, jak snadná byla digitalizace tohoto modelu při srovnání s tím, co jsem si užil, když jsem digitalizoval „malého Arnoldka“. Zbylo mi ještě tolik času, že jsem to všechno stačil při televizních zprávách a „Růžové zahradě“ sepsat a publikovat ZDE.
8. 2. 2010 19:00 hod.
Balíčky z Ameriky. Konečně jsem se dočkal. Po pěti týdnech mi pošta doručila balíčky z Ameriky. A hned dva. V prvním bylo již avizované poměrové odpichovátko (proportional divider), který mi poslala firma Canyongold z Arizony. Překvapil mne velký podíl ruční práce na odpichovátku z mosazi s ocelovými hroty. Mimochodem, bylo dodáno v dřevěné krabičce zabaleno a bylo v sedmi vrstvách obalů. Dvě perličky k tomuto zboží: zatímco cena odpichovátka byla pouhých 26,15 $ (jiné e-shopy v USA totéž zboží prodávají za cca 100 a více dolarů), za poštovné a balné jsem zaplatil 32,50 $! Lepší ale bylo, že jedna firma v USA mi odmítla odpichovátko poslat se zdůvodněním bezpečnosti letecké dopravy 🙂 . Ten Bin Láďa ty Amíky ale vyděsil… Ve druhém balíčku jsem dostal další nářadí od firmy Micro-Mark – měřítka, svorky, diamantové výstružníky a velmi levné modelářské špachtličky z nerezové oceli. Postupně je představím a popíšu v rubrice Dílna. Zdroj: Tucson Arizona 85641-2351 – Mapy Google.
6. 2. 2010 14:20 hod.
Na tradičním již 61. ročníku Veletrhu hraček v Norimberku se představili vedle snad tisíců výrobců a prodejců hraček všeho druhu rovněž všichni přední výrobci železničních modelů a příslušenství. V rozsáhlém areálu výstaviště měli vyhrazen celý jeden pavilon. Při prvním pohledu měly zabranou největší plochu firmy Trix-Märklin, Roco-Fleischmann, Busch, Noch a také Bachmann. Sympatické se mi jevily stánky anglické firmy Peco a belgického výrobce osvětlení osobních vozů Brelec, protože zcela přehledně upozorňovaly na novinky pro letošní rok. U ostatních poznal novinky jen odborník. Prakticky nic nebylo k vidění ve stánku firmy Piko, tato firma neměla ani k zakoupení katalog velikosti N. Vystavovány byly modely všech velikostí. Úctu vzbuzovalo několik kouřících, funících a „zvučících“ parních lokomotiv rozměru O. Jestliže v prosvětlených skříňkách a na kolejištích bylo nejvíce modelů v měřítku H0, těžko říci, zda-li stříbro patří velikosti N nebo TT. Pravidelní návštěvníci veletrhu ocenili jakousi „otevřenost“ jednotlivých stánků. Návštěvník mohl i dovnitř stánků, kde si mohl nerušeně prohlížet vystavené exponáty. Dokonce u Fallerů bylo možné si modely staveb vzít do ruky a detailně si je prohlédnout. Větší katalogy byly požádání za cca 5 EUR, statní zadarmo. K veletrhu se ještě vrátím několika dalšími postřehy.
2. 2. 2010 21:20 hod.
Návštěva u Martina Pinty. Cestou z Českých Budějovic jsem se dnes zastavil v Písku. Pozval mne Martin Pinta, se kterým jsme se poznal teprve nedávno přes internet. Na to, že jsme se viděli poprvé v životě, se mi po půl hodině zdálo, že se známe odjakživa. Martina a jeho LokoPin naštěstí nemusím představovat. Jeho praxí nabytá moudra dnes využívají všichni, kdo zabředli do digitalizace modelové železnice. Vskutku je u něho možné vidět leccos. Serva za stovku, která chodí pomalu („modelově“) a tiše, návěstidla svítící podle tuzemských drážních předpisů, a hlavně vlaky, které jezdí sami – vlastně řízené softwarem TrainController, ver. 5.8 (od firmy Railroad&CO). Více jak přečtení stohu návodů pro mne bylo vidět na vlastní oči, jak se provádí kalibrace digitalizované lokomotivy v praxi.
31. 1. 2010 14:50 hod.
Včera jsem si od mladých převzal na hlídání vnoučka Honzíka. Bylo domluveno, že ze soboty na neděli u nás přespí, takže bude dost času na ježdění s vláčky. Do terénu jsem nemohli kvůli viróze, kterou prodělává. „Kobercové kolejiště“ jsem připravil s předstihem, jen jsem se zase nervoval s připojováním vodičů od „centrály“ ke kolejišti pomocí standardní kolejové příchytky tvořené dvěma mrňavými samosvornými plíšky s ještě mrňavější dírkou. Kdo tohle vymyslel..! To mne konečně donutilo k naletování dvou kousků vodičů na nejkratší kolejový díl, která jsem našel v šuplíku; příště už bude připojování kolejí snazší, jak o tom píšu jinde.
Večer se ale vnouček osypal, jako by se o něho pokoušely nějaké spalničky či jiná dětská nemoc. Poplach. Byl odvezen na pohotovost, kde pan doktor usoudit, že to může být projev virózy. Zůstal už ale doma na Kladně.
Když jsme projížděli lokomotivy, včetně dvou nových od Kroise z Vídně, všimnul jsem si, že kola náprav parní lokomotivy BR 24 se neprotáčí korektně, ale chvílemi se zastavená smýkají po kolejích. Tato lokomotiva má motorek v uhláku, takže „zbytek“ lokomotivy je tlačen. Musím se někde někoho zeptat, čím maže kolečka modelů. Usuzuji, že není oleje jako olej… Taky asi budu muset zatížit přední dvojkolí pojezdových kol, protože vyskakují z kolejí, směřuje-li například lokomotiva na obloukové výhybce do vnitřního okruhu.
27. 1. 2010 22:00 hod.
Ještě jedna vzpomínka na letošní vánoce mi přišla na mysl. Mohu ji doložit fotkou našeho malého výpravčího s „Tomáši“. Každá generace dětí má své oblíbené hračky nebo hrdiny. Moje dcery prodělaly období „céček“ a „Barbín“, dnešní děti mají mašinky Tomáše a jako kamarády. Chtěl bych být malý kluk, anebo ten britský kněz, co Tomáše a kol. vymyslel. Jak už jsem napsal, Honzíkovi se rodinka Tomášů o vánocích rozrostla. V naší rodině to funguje tak, že když chce někdo přispět do sbírky, musí se nejdříve zeptat správkyně depa (dcery), který „Tomáš“ je na řadě. Neomylně poradí. Před vánocemi se nemluvilo o jedné, ale hned o několika mašinkách. Tak jsme vzali papír a namalovali Ježíškovi, které – cit. vnuka: „nutně potřebujeme!“ Pod stromečkem v Praze byly čtyři nové exempláře. Kladenský Ježíšek ještě donesl ruksak na „Tomáše“. Už vidím, že to bude nejdůležitější zavazadlo, až v létě pojedeme k Balatonu.
27. 1. 2010 00:20 hod.
Kamarád Honza Merhaut za nějakých 6 hodin odjíždí na spanilou jízdu po našich, německých a francouzských kolejích. Vydal se s ženou na čumendu do Paříže, ale zvolil k tomu stylově jízdu rychlovlaky. V Drážďanech nasedne do ICE3, v Kolíně pak přesedne do Thalyse (TGV), který ho přiveze do Paříže. Tam má připravený bohatý kulturní a společenský program, který ale přede mnou tajil. Já když jsem s manželkou a přáteli vyrazil před pár lety s jednou pražskou cestovkou do Paříže, tak nás ubytovali v hotelu hned vedle Muzea sexu na Boulevard de Clichy, jen co by kamenem dohodil k Moulen Rouge. Kousek od nás byla světoznámá Pigalle. Nejenom z vybavení chambre séparée v hotelu mi bylo jasné, že bydlíme v bývalém (?možná funkčním?) bordelu. Ostatně, Čechům to mělo stačit. Odtud jsme vyráželi za pařížskými pamětihodnostmi. Když jsme se večer vraceli utrmácení z poznávacích výletů, den bohužel nekončil. Okolo jedenácté (v noci) začala dole v baru hrát kapela, což se rozléhalo celým hotelem, jako když řvali Kabáti na Vypichu a celý Břevnov nespal. Paříž je ale krásná, jen nevím, jak to tam funguje, když mrzne. To mi snad bude Honza vyprávět. Nazpátek se prý sveze TGV směrem na jih a pak ICE do Norimberku, odkud se vrátí autobusem do Prahy. Tož, šťastnou cestu.
• 26. 1. 2010 01:50 hod.
Brejlovec (T 478.3, 4) je jedna z nejpopulárnější českých lokomotiv. V reálu i v modelech. Váže se k ní historka s pravdivým základem o jejím pestrém barevném ztvárnění. Když byly v 70. letech min. st. rozhodnutím FMD natřeny všechny lokomotivy jednotně, uniformně, a pak se ukázalo, že nejsou vidět v kritických situacích v přírodě, vyšlo v r. 1982 další nařízení FMD, že čela lokomotiv musí být opatřena žlutým nebo oranžovým pruhem. Jak se lze dočíst v „Malém atlasu lokomotiv 2009“, tato uniformita se vyhnula jen Brejlovcům (ř. T 478.3, 4) a ještě el. jednotkám ř. SM 488.0. Pod záminkou nedostatku barev je železničáři v depu Brno dolní vlastními silami natírali pestrými barvami.
V loňském roce se na modelářském trhu objevily Brejlovci v barvách slovenských i českých drah od firmy Roco. Na konec roku byla ohlášena další novinka od sdružení Hornby (pod kódem 2912) Dieselová lokomotiva řady 753 „Brejlovec“, ČD Cargo. Prodejci začali brát objednávky v domnění, že využijí vánoční šílenství, modeláři a děti se těšili. Brejlovci od Rivarossi ale do konce roku nepřišly. Zřejmě to je k nám z Číny moc daleko. Jak mi včera potvrdil Petr Tichý z BEN International, i dnes paní Musilová z Classic Model, poslední zpráva říká, že Brejlovci ČD Cargo v měřítku H0 budou na pultech modelářských prodejen nejspíš až koncem února 2010. Tak snad se dočkáme. Mají prý být totiž ještě lepší jak mašinky od Roco. Honzík už se nemůže dočkat.
• 25. 1. 2010 23:40 hod.
Dotázal jsem se v českém zastoupení německé firmy Bachmann/Liliput, zda-li nemají informaci o tom, kdy firma Liliput dodá do ČR letos avizované novinky v měřítku N – tří, resp. čtyřvozové elektrické soupravy FLIRT. Jak už jsem uvedl předevčírem, mám zájem o model Rabe 521 typ FLIRT, SBB-CFF z V. éry, který nese kódové značení L163990. Pan Josef Vraný z EUROFORCE-CZ mi obratem sdělil, že maloobchodní cena tohoto modelu včetně 20% DPH se předpokládá pod 5 tisíc Kč. Ale, pokud jde o zahájení dodávek, víc bude vědět po Norimberském veletrhu hraček, který začíná příští týden (4. – 9. 2. 2010). Tak uvidíme, co v Norimbergu uvidíme a uslyšíme…
• 24. 1. 2010 14:25 hod.
Koncem loňského roku, přesně 28. prosince, se rozjely v oficiálním provozu mezi Moskvou a Sankt Peterburgem rychlovlaky SAPSAN. Je to poprvé v historii ruské železnice, kdy se zde budou prohánět rychlostí přes 200 km/hod. moderní elektrické jednotky typu Velaro RUS, které vyrobila firma Siemens. Dvě největší ruská města vzdálená od sebe 650 kilometrů budou prozatím Sapsany spojovat jen třikrát denně, což je sice zanedbatelné s ohledem na fakt, že mezi těmito městy jsou denně vypravovány tři desítky vlaků, avšak komfort, který Sapsan cestujícím poskytne, se výrazně zvýší. Nejspíš to ale bude komfort jen pro lidi z vyšší společnosti, protože jízdenka bude stát 5 300 (busin. tř.), resp. 3 500 (turist. tř.) rublů (v přepočtu 3 200, resp. 2 100 Kč). Pro srovnání, letenka na téže trase je i třikrát levnější. Když vlak nezastaví, projede trasu za 3:45 hod., se čtyřmi zastávkami jede vlak o půl hodiny déle. Doba cesty letadlem z centra do centra zabere minimálně 4 hodiny (když to ovšem „jede“ z letiště do centra..). Letos by se měly vydat další Sapsany též z Moskvy do Nižného Novgorodu. Prozatím ale Ruská železniční dráha vlastní jen sedm souprav. Zdroj: internet a ŽP 12/2010; další obrázky např. ZDE.
• 23. 1. 2010 12:30 hod.
Při téměř pravidelném nočním brouzdání na netu jsem se snažil najít některé regionální elektrické či motorové jednotky v modelovém měřítku, které jsou in natura prezentovány v bulletinu „Trakční vozidla v Evropě“. Zaujal mne tam FLIRT od firmy Stadler. Tyto cit.: „rychlé, lehké, inovativní regionální vlaky jsou nasazeny v provozu v Alžírsku, Finsku, Itálii, Maďarsku, Německu, Norsku, Polsku a Švýcarsku“. A právě švýcarský Flirt a ještě dva další (v barvách Eurobahn a DB) na mne v měřítku N vyskočily jako letošní žhavá novinka ze stránky modelářské firmy Liliput (Německo) – viz s. 30 – 32. A to mne moc zajímá. Model regionální čtyřdílné elektrické jednotky Rabe 521 typ FLIRT, SBB-CFF z V. éry nese kódové značení L163990 a podle výrobce by měl být na trhu v letošním roce. Model bude mít částečně kovový podvozek, motor opatřený setrvačníkem, gumové obruče na dvou poháněných kolech, přední (3) a zadní (2) osvětlení z LED a konektor pro dekodér. Délka přes nárazníky 460 mm. Zdroj: liliput.de
• 23. 1. 2010 12:30 hod.
Dnešní návštěva burzy v Menze Jednota v Opletalově ulici v Praze 1 se mi zdála nacpanější, jako ta předvánoční. Když jsem tuto úvahu polohlasně sděloval příteli, se kterým jsme se tam vypravili, přitakal nám jeden kolega, který se tam mezi stoly mačkal s námi. Chtít po organizátorech změnu ve smyslu získání většího sálu nejspíš nejde. A bylo by krajně nespravedlivé je za to kritizovat; určitě dělají všechno, co je v jejich silách. Zaplať pánbůh, že se tyto výměnné akce konají. Neodolal jsem a koupil si tam pivní vagon ROCO (25935) v barvách Budvaru, který sice piju jen výjimečně, ale vagonek je povedený. A taky jsem si donesl domů publikační novinku, která se mi zdá po prvním prolistování výborná: „Malý atlas lokomotiv 2009“.
• 20. 1. 2010 15:30 hod.
Dva dny jsem po chvilkách fotil a dopisoval to, na co jsem zapomněl v kapitole „Nářadí“. Kde jsem něco doplnil, tam je to vyznačeno symbolem „NEW“. Čímž samozřejmě s doplňováním této kapitoly nekončím. Rád přivítám upřesnění, doplnění, názory a zkušenosti k tomuto tématu.
Dnešním dnem se také trošku prolepšilo záhlaví webu a přibyla jedna položka v prvé liště. Zásluhu na tom mají kamarádi z firmy Christian-Element, kteří se mi o web starají
• 15. 1. 2010 14:20 hod.
Přišel další balíček, tentokrát od modelářské prodejny inženýra Čejky z Ludvíkovic, který provozuje e-obchod pro lodní modeláře www.modelylodi.cz. Doporučuji ho velmi bedlivě prozkoumat. I železniční modeláři zde najdou především moc zajímavé a užitečné nářadí. Tentokrát jsem si nechal poslat krabičku modelářských špendlíků (mají moc pěkné fialové hlavičky), vyřezávací kružítko (nese obchodní značku MORN SUN©). Jestli bude fungovat tak, jak ukazuje přiložený podrobný popis, bude to fajn. Zdá se, že moje oblíbené Kapa-desky určitě vyřízné. A ještě jsem dostal dvě sady pilníků (podle přívalového návodu od londýnské firmy Shesto Ltd.). Jedna sada obsahuje pět maličkých diamantových pilníčků, druhá pak deset oboustranných zahnutých jehlových pilníků. Dlouho jsem je nikde neviděl.
• 14. 1. 2010 13:50 hod.
V poledne mi poštovní doručovatel donesl dvě zásilky z Vídně od Johanna Kroise. Minulou středu 6. ledna v noci jsem v e-shopu firmy KROIS MODELL objednal tři dekodéry DCX33D (cTelektronik). Do vagonů, jenž budou svítit, mi je doporučil Ondro Kováčik. Zatím se mi totiž nepodařilo „rozchodit“ dekodéry TL1 od Digitrax ve spojení se systémem LENZ. Od objednání do doručení dekodérů z Rakouska uplynulo 7 dní a pár hodin. Tak rychle to u českých modelářských e-obchodů nefunguje. Bohužel. Ve druhém balíčku byly dvě digitalizované lokomotivy – parní BR 24 (DR) a dieselová řady 106 v holandských barvách. Obě jsem si nechal vybavit dekodérem DCX75. Montáž je u Kroise zdarma.
• 13. 1. 2010 18:30 hod.
Ještě jsem vlastně ani neporeferoval, jak u nás proběhly vánoce, tedy co přinesl Ježíšek vnoučkovi. Honzík s mojí pomocí napsal (vlastně nakreslil) dopis, ve kterém vyjmenoval hned několik bratříčků a sestřiček mašinky Tomáše. Naštěstí všechny jsem sehnal v Království železnic. Pak jsem mu taky posháněl celou sérii cisteren v H0 od PIKO. I když v provedení hobby, jásal nad nimi. Ale největší překvapení spočívalo v čepici pana výpravčího. Jelikož v rodině žádného železničáře nemáme, tak jsem musel rozhodil sítě. Na poslední chvíli se mi sešly čepice dvě. První donesl přítel, ex-ministr dopravy Jaromír Šling, druhou mi přivezl kamarád Jarda, který se zná snad s každou výpravčí z Prahy až do Letohradu. Čepicím jsem přidal netradiční hodnostní označení – generálské a praporčické. Honzík jásal a neomylně sáhnul po té „generálské“ brigadýrce. Druhou věnoval tátovi. V hierarchii funkcí na jejich kolejišti je tedy rozhodnuto. Já jsem byl pasován do funkce výhybkáře. Musím si k tomu ale někde sehnat pěkně promaštěnou „výhybkářskou“ čepici.
• 10. 1. 2010 17:30 hod.
Tak jsem se dnes na webu trápil s novou rubrikou – nazval jsem ji zkráceně „Virtuálky“. Pohyb ve virtuálním prostoru se pro uživatele internetových prezentací stal velice populární. Měl jsem štěstí, že když jsem v Liberci připravoval webovou stránku Mistrovství světa v klasickém lyžování (zde) potkal jsem Jaroslava Horu a Tomáše Bartůska, se kterými dnes spolupracuji. Jejich firma Panoramas.cz patří ke světové špičce v tomto oboru. Ostatně, více jak slova chvály, kterým někdo nemusí věřit, jsou jejich bezkonkurenční projekty (zde). Naše společné projekty virtuálních prohlídek z prostředí železnice jsou na této stránce „VIRTUÁLKY“.
• 9. 1. 2010 – 21:10 hod.
Tak, dnešní plánovaná návštěva pražského hlavního nádraží se nekonala. Nepřímo za to mohla sněhová kalamita. Nikoliv proto, že bychom se přes závěje, které sdělovací prostředky zveličují koeficientem 3,5, nedostali na „hlavák“. Ale proto, že jsme (my dospěláci) usoudili, že pro vnoučka bude větší atrakcí si užít sněhovou peřinu in natura. Stejně jako mnoho dalších dětí (a pejsků) byl Honzík přímo nadšen rochněním se ve sněhu. Zažil to vlastně poprvé v životě. Vyrazili jsme na procházku okolo Břevnovského kláštera. Při pohledu na něho, jak se válí ve vrstvě prašanu, snaží se z něho udělat kouli a po někom ji hodit, anebo jak řičí, když jsem mu natřepal sníh z větviček stromů za krk… vzpomněl jsem si, jak krásné byly zimy za mého mládí. To ještě nebyli ekologové a teoretici na oteplování a la A. Gor nebo V. Klaus. Zato byla mezi listopadem a březnem normální zima. Jednou zapadla parní lokomotiva i s vlakem hned mezi zastávkou v Novém Městě a přejezdem u nemocnice. Všichni chlapi z okolí vzali lopaty a snažili se sníh odházet. Nepovedlo se to. Vítr zas a znovu stroj zafoukával. Mašinfíra s topičem zůstali na stroji celou noc. Lidi jim nosili čaj a něco k jídlu. Až ráno je vysvobodila nějaká silnější mašina. Dneska je troška opravdového sněhu předmětem zájmu hlavních zpravodajských pořadů v zemi. Jó, časy se mění!
• 8. 1. 2010 – 17:47 hod.
Nedávno jsme s Honzíkem místo pravidelné exkurze na některé pražské nádraží vyzkoušeli jízdu „City Elefantem“ směr Beroun. Zakoupili jsme lístek, nasedli a čekali na odjezd. Asi jsme zvolili divný čas, protože nás ve vlaku jelo pět a půl. Vnouček byl nadšený, že mohl chvíli sedět dole a chvíli v patře. Pěkně to odsýpalo, hlášení dalších a dalších stanic z reproduktoru ho nechávalo klidným až do oznámení: „Další zastávka Mokropsy.“ „Cože, mokří psi?“ vykulil oči. „No jasně, vždyť jsi to slyšel“ povídám. Tady bydlí pejsci, co jsou pořád mokří,“ lakuju dál vnoučka. Nemohl se odlepit od okna, jak je hledal. Tak jsem mu tu záhadu dovysvětlil pohádkou, že v Mokropsech na návsi mají rybníček a tam si všichni pejsci chodí namáčet ocásky. Jak málo stačí malým dětem, aby takové blbosti věřily? Když jsme přijeli domů, hned mezi dveřmi hlásil: „Babi, a viděli jsme mokré pejsky…“. Babička samozřejmě kroutila nechápavě hlavou a proklála mne vyčítavým pohledem, protože tušila, že jsem zase vnoučkovi nasadil „brouka“ do hlavy. Nevím, proč se jí moje nápady nelíbí?
• 8. 1. 2010 – 15:35 hod.
Tak jsme si Honzou M. před chvílí povídali o tom, jak je dnes obvyklé, že se lidi (zejména v internetové korespondenci) oslovují křestními jmény. Je to praktické, protože ony „nedokonalé“ světové jazyky (viz angličtina), které k ženským jménům nepřidávají koncovku –ová, jako to umí čeština, vlastně neumožňují poznat, s kým vedeme hovor. Zvláště, když už i v té angličtině se přestává používat ono Mr., Mrs. či Miss. Ostatně, jisté menšiny snad ani svoji zkratku nemají. Líbí se mi to a naprosto vůbec mi oslovení křestním jménem nevadí. Jen si tak říkám, jestli jsme si my Češi zase nepopletly hrušky s bramborami. Oslovování se jménem snad není to samé jako tykání? Nebo ano? Ale co, vždyť je to jedno. Faktem ale je, že se trošku hůře říká „Vy vole…“.
• 7. 1. 2010 – 8:20 hod.
Včera jsem navázal kontakt s producentem webu LokoPin Martinem Pintou z Písku. Na to, že jsme se dosud neznali, jsme zahájili docela obsažnou debatu. Martin má značné zkušenosti zejména s ovládáním programu RailCo, jak na sebe prozradil, což je naopak pro mne zatím „španělská vesnice“. Já momentálně hledám po internetu lidi, kteří by mohli mít zkušenost s programováním dekodérů TL1 od firmy Digitrax (USA), ale tak, aby fungoval pod Lenzem. TL1 se mi zdály vhodné pro osvětlení vagonů. Zatím jsme s Honzou Merhautem už vyzkoušeli kde co, ZIMO, ROCO, DIGITRAX, i ústřednu DCC CS2,4 od STE electronic, samozřejmě i Lenze a dokonce i Trixe. Některé ústředny ho naprogramují, ale pod Lenzem to nechodí.
• 6. 1. 2010 – 14:30 hod.
V sobotu k nám zase přijede vnouček Honzík. Už mi v telefonu oznámil, že spolu zase pojedeme na „hlavák“ podívat se na vláčky. Jelikož zhruba vím, kdy přijíždějí a odjíždějí Pendolina, tak naši návštěvu Hlavního nádraží Praha plánuji podle toho. Vždycky dělám překvapeného, když souprava přijede právě ve chvíli, kdy mi tam přijdeme. Netvrdím, že tím možná v jeho očích stoupá moje „užitná hodnota“. Projdeme se kolem soupravy, Honzík mi opakovaně vysvětlí kde a na co jsou „kyvadélka“, obvykle pozdravíme i pana strojvůdce (ještě nám ani jeden neodpověděl) a chvíli koukáme na pána s copánkem, co očistí Pendolinu čelní sklo. Kolem několikrát projede „ošklivá“, jak si vnouček pojmenoval oprýskané a špinavé posunovací lokomotivy řady 111. Zajdeme se podívat na „slona“ (další jeho zkratka pro soupravu „City Elefant“) čekajícího na odjezd do Berouna a tak po hodině a více mi teprve dovolí jet domů. Už cestou na metro si ale vymíní další návštěvu.
Počet přečtení: 12 045 | Tisknout:
| Poslat: 
