Honzíkovy vláčky

Po roce opět v Lužné, aneb Není facka, jako facka

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 25.9.2011

Zatímco podle socialistického kalendáře plynul rok od jednoho výročí k druhému – jednou to byl Den čs. dělostřelců, pak Den vítězství vojsk u Stalingradu, den úmrtí toho či onoho, MDŽ, a samozřejmě taky Den čs. železničářů -, podle dnešního kapitalistického kalendáře si člověk musí dávat pozor hlavně na termíny pro zaplacení daní – tu z nemovitosti, tu z užívání silnic, tu z podnikání a tak stále dokola. Naštěstí některé významné dny, které už kalendáře neuvádějí, lidé přesto přechovávají ve své paměti. Den železničářů připadá na 27. září¹⁾ a rozhodně nepatří k těm významným dnům a pro někoho svátek, o kterých se diskutuje, zda mají být zachovány nebo vymazány. A tak jsme se vydali s Honzíkem „slavit“ do Lužné u Rakovníka.

Poslední zářijový víkend se povedl. Překrásné slunečné a teplé odpoledne přilákalo do Železničního muzea v Lužné řadu návštěvníků, ne však tolik, že by tam po sobě šlapali. V odpoledním ostrém slunci se blyštěla série Brejlovců seřazená okolo točny. Tyhle překrásné stroje sem přispěchaly potěšit oko fandů železnice ze všech možných koutů naší vlasti. Byly mezi nimi lokomotivy vyrobené dávno, i ty co prošly důkladnou rekonstrukcí a dostaly k tomu i nový kabát.
Samozřejmě, děti tradičně povozila stařičká parní mašinka na oválu s úzkým rozchodem. Podle fronty čekajících na svezení někdy jen dvě kola, jindy i více. „Dědo, já jsem jel sedmkrát,“ hlásil Honzík, což neznamenalo, že jsem mu koupil sedm lístků, ale že vláček objel sedm kol.
A co se taky líbilo návštěvníků v Lužné byly modely vláčků, Honzíka jsem pozdě odpoledne nemohl dostat domů. Tentokrát byly modely k vidění nejen ve stálé expozici muzea, ale i v hlavní opravárenské hale, ve které stály i dvě opravdové a dokonale naleštěné parní lokomotivy. Klub Zababov si připomíná 10. výročí založení, a tak se halou vinula trať sestavená z modulů zejm. v měřítku H0. Zababovské moduly postavené na vysokých nohách sice nejsou ke koukání pro malé děti, i když jsou podél nich nainstalované stabilní lávky se zábradlím, prostě proto, že dětem chybí těch pověstných 10 centimetrů, aby viděly, co se děje na kolejišti. To „konkurence“ – FISAIC²⁾, která svou prezentaci v Lužné pojala jako mezinárodní výstavu -, jež sestavila moduly podél druhé stěny haly, byla malými prcky ve stálém obležení. „Dědo, uhni, doprovázím Karkulku,“ děl vnouček a strčil mi do ruky baťůžek se svačinou, aby se mohl lépe prodírat davem návštěvníků. I já jsem okukoval některé překrásně zhotovené a z modelářského hlediska naprosto perfektní moduly. Bohužel, rovněž jen v měřítku H0, ve kterém se sochá samozřejmě jinak než v měřítcích malých.
Nelze zapomenout na modeláře z Kladna, kteří předváděli produkty svého koníčku v jednom z vagonů propůjčených jim vedením muzea. Bylo ale smutné naslouchat jejich steskům o tom, jak je v rodném městě vystěhovali z pronajatých prostorů právě kvůli nájmu, který samozřejmě není schopný žádný amatérský spolek modelářů zaplatit. I v tom je zásadní rozdíl od doby minulé, kterou jsem ironicky vzpomněl v perexu.
Nejde mi v žádném případě o přivolávání starých pořádků, to opravdu v žádném případě, ale o připomenutí, že i tenkrát se platily státu daně, ale stát je uměl nějak jinak přerozdělovat, mj. i tak, že zbylo na zájmovou činnost mládeže a obyvatel. Dnes nás správce eráru den co den přesvědčuje, že na nic peníze nejsou, a že i z těch, co jsou, se musí ukrajovat. Nejspíš na zalepování děr v tom dně, od kterého jsem se měli před časem odrazit, abychom směřovali k lepším zítřkům. Jenže, jak to tak teď vypadá, nadělali jsme v tom dně plno děr, jak jsme na něho postupně naráželi hubou, a těmi děrami teď čím dál tím víc proudí naše bohatství jinam, především do ciziny. Docela by mne zajímalo, kolik peněz zůstane v naší státní pokladně třeba jen z těch, které 10 milionu lidí každý den utratí za jídlo v obchodních řetězcích (jak se těm cizáckým velkým obchodům odborně říká). Možná lepší nevědět! A když se pak někdo ozve, že se mu to či ono nelíbí, dostane preventivně facku, nebo dokonce spršku vodním dělem, aby napříště moc nevyskakoval. Pravda, dobře mířená facka má zpravidla výchovný účinek. Leč není facka jako facka. Bude zajímavé sledovat, jestli Kalouskova facka dojde stejného soudního odsouzení jako ta Mackova. Osobně si myslím, že ne, protože nepříčetnost způsobená zdravotním stavem patří mezi okolnosti vylučující trestnost. Ostatně, dokonce pan premiér už tuhle diagnozu pacienta Kalouska vyslovil pro sichr veřejně!
Ale to jsem se při prohlížení fotografií z Lužné dostal ve svých úvahách zase dál, než jsem původně myslel. Všem pánům a paním od železnice, která taky dostává pěkně na hubu, přeju vše dobré a ať jim vlaky jezdí aspoň jako dosud. A totéž přeju kamarádům modelářům, kteří se v mašinkách shlédli…
No a my s Honzíkem jsme si v Lužné udělali pěknou tečku za výletem v hostinci naproti nádraží, kde jsme objevili velmi „pojedlé“ klobásky. „Dědo, ta klobáska je mňam, mňam,“ opakoval Honzík při konzumaci a přitom si mnul bříško a koulel očima jak Hurvínek :-). Napadlo mne přitom, jestli až se z něho stane v nějakých 75 letech důchodce, zda si ještě vůbec bude moci nějakou klobásku koupit… Ach jo!

________________________________________