Honzíkovy vláčky

Pátek s Honzíkem

Autor: admin Vydáno: 18.6.2010

Dnešní den byl neplánovaný od časného probuzení. Dcera zavolala, že její požehnaný stav jí nedovoluje postarat se o synka a zda-li bych nezaskočil. Pár minut po osmé už seděl vnouček Honzík v mém Picassu a směřovali jsme ku Praze, a ani nebylo potřeba detailně probírat, jak moc bylo mamince po ránu špatně. Hlavní naší starostí bylo, co všechno spolu za ten (neplánovaný) den stihneme.

Dopoledne pršelo, a tak jsem provětrali několik lokomotiv a hodně vagonků odpočívajících v šuplíku. Je zajímavé sledovat, jak se malému čtyř a půl letému klukovi rozvíjí myšlení, slovní zásoba, nápady. Tisíckrát vyřčená pravda, že u vlastních děti tohle nemá člověk čas sledovat je vždycky překvapující. Ačkoliv doma Honzík „drandí“ mašiny s ovladačem Roco, přechod na Lenze je pro něho otázkou pár minut. Faktem je, že na mém „kobercovém“ kolejišti zvládnul provoz už vloni.
Rychlý oběd ve stylu „dva chlapi v chalupě“ mu ve školce nejsou schopni poskytnout. Vnuk mi nejspíš po pravdě sdělil, že jsem šikovný. Prohlídli jsme si ještě atlas, abych mu ukázal, kde je Balaton, kam pojedeme za měsíc na dovolenou, a taky lexikon o zvířátkách, kde ho nejvíce zaujal klokan. Po praktické ukázce, jak klokaní matka nosí mláďátko ve vaku, byl spokojen a svolil k výletu. Kam jinam než na další pražské nádraží.
Dvaadvacítkou jsme se vydali do Vršovic, setrvali na tamním nádražím snad dvě hodiny, načež se mi dostalo sdělení, že „tohle je dědo nejlepší nádraží“. Nejspíš proto, že tudy projíždí každou chvilku nějaký vlak, a možná i proto, že jsme tam stihli průjezd Pendolina. Když jsem výlet vylepšil nápadem, že se svezeme nějakým osobáčkem na „Hlavák“, nadšení vnoučka bylo na vrcholu. Babičce pak po návratu přerecitoval všechno, co dnes viděl, avšak na rozdíl ode mne si ani moc nepřidával. Ještě ho musím hodně naučit…

Pár fotek z vršovického nádraží je ZDE.