Tentokrát na opravdu zaniklé trati. Skrývá se v hlubokých lesích Šumavy

Oblíbený video-seriál publikovaný na iDNES, který naplňuje Jakub Vrána svými příspěvky pořízenými při pátrání po zaniklých tratích na celém území České republiky (a kterých už je více jak šedesát) – ZDE -, bude v dohledné době pokračovat dalším dílem. Bude pojednávat o skutečném skvostu mezi zaniklými železničními tratěmi. Byl jsem pozván na natáčení, takže mám informace, jak se říká, „z první ruky“.

  Jestliže podle muzejníků, železničních historiků a publicistů, stejně jako amatérských badatelů, je tato trať až dosud obestřena řadou otazníků (a možná i fabulací), je tomu tak především kvůli chybějícím dobovým dokumentům, fotografiím či filmům, které lze obvykle dohledat v archivech. O této trati se moc písemných a obrazových dokumentů nedochovalo, resp. nenašlo. Přesto ale lze vycházet z několika málo publikovaných (a věcně podložených) informací1), které jsme si na místě mohli ověřit. Dokonce se nám podařilo objevit několik nových zjištění. To všechno se podrobně ukáže v budoucím video-dokumentu, který Jakub připravuje. Několik otazníků jsme ale přece jenom ponechali dalším badatelům.

Kde se ona „utajená“ zaniklá trať nachází?

  Dlužno předestřít, že asi 700 metrový úsek tratě, který na konci první dekády 20. století překlenul a spojil trať (dále jen „spojka“) z Vimperku, která směřoval do Volar, s tratí z Volar do Černého Kříže a Stožce (a dále přes Nové Údolí do Haidmühle, Waldkirchenu, resp. Pasova v Bavorsku), se nachází v lese pár kilometrů jihozápadně od Volar. Uplynulo ale pár let od otevření a „spojka“ byla zrušena a trať byla snesena. Proč asi?

  Ona dávno zaniklá „spojka“, přesněji její torzo, se dnes nachází na hranici Národního parku Šumava a CHKO. Tím je možná dáno, že je „utajená“ před davy turistů, které dnes válcují Šumavu. Možná, že o ní mnoho neví ani železniční fandové. Ale není nelegální se k ní po správných lesních cestách dostat. Ostatně, jako jsme to udělali my, navíc v doprovodu vedoucího Kulturně informačního centra Volary Jaroslava Pulkrábka, který nám místo ukázal a povyprávěl o jeho historii. Mimochodem, právě KIC Volary je připravené na návštěvníky, které by tato pamětihodnost mohla zajímat.

Kdo si vymyslel „spojku“ přes les?

  Traduje se, a je to popsáno v popularizačních knihách2), že to byli Vimperští patrioti, kteří přišli někdy na přelomu 19. a 20. století s nápadem, že by bylo užitečné vystavět tuto „spojku“. Snaha o přímé napojení železnicí z Vimperka do Bavorska je přisuzována, jak popisuje Kozák a spol., vimperské části společnosti Sdružených pošumavských místních drah, která prý navíc usilovala o to, aby ono napojení bylo situováno co nejblíže k Vimperku (např. z Kubovy Hutě či Zátoně). To ovšem skončilo neúspěchem, když přednost dostal projekt Volary – Černý Kříž – Haidmühle. „Spojka u Volar tak byla politickým kompromisem uvnitř zmíněné společnosti a její historie dlouho záhadou,“ jak napsal Karel Breiter.

  Je třeba připomenout, že v té době už byly na Šumavě zprovozněné tratě (dnes) č. 194 České Budějovice – Český Krumlov – Kájov – Nová Pec – Černý Kříž – Nové Údolí, č. 197 Číčenice – Prachatice – Volary a č. 198 Strakonice – Vimperk – Volary. Takže, upřímně, nelze se divit všelijakým nápadům tehdejších šumavských starousedlíků, že vymýšleli další a další možnosti železničního spojení.

  Proč ale Vimperští chtěli postavit „spojku“ mezi tratěmi č. 194 a 198? Mělo to logiku. Tehdy, když měl jet vlak z Vimperku na hranici v Novém Údolí a dál přes Haidmühle do Waldkirchenu, resp. do Pasova, musel nejdříve zajet do Volar, tam přepřáhnout lokomotivu a teprve pak se úvratí vydat směrem do Bavorska. A to se asi Vimperským zdálo málo komfortní. Takže, už v roce 1910 (resp. nějaký čas před tím) požádali příslušné úřady o povolení a během roku trať („spojku“) postavili.

  Paradoxní ovšem je, že trať jako takovou nikdy nezprovoznili. Proč? Už bylo uvedeno, že podle Breitera „spojka u Volar byla politickým kompromisem uvnitř zmíněné společnosti a její historie byla dlouho záhadou.“ Autor současně dodává, že „spojka nebyla nikdy pojížděna, a že již roku 1914 byly sneseny dvě nepoužívané výhybky a už následujícího roku bylo žádáno o likvidaci spojky z důvodu nepotřebnosti.“

  Tato fakta samozřejmě neznala bývalá ani současná občanská veřejnost, takže mezi místními se traduje z úst k ústům, že ti, kdo spojku prosadili, zřejmě záhy dospěli k názoru, že z Vimperku do Bavor neměl kdo jezdit. 🙂 Možná proto byla trať ještě před vypuknutím Velké války zrušena a koleje byly sneseny. A pevné stavby „spojky“ (most, propustek, násep) začaly chátrat, ovšem dochovaly se až do dnešních dnů. Kdopak asi zaplatil onu ztracenou investici?

_____________________________
1) zejm. sestavených Karlem Breiterem, především v jeho práci o šumavských tratích, která byla publikovaná v časopisu Svět železnice (ročník IX, Speciál č. 2, 2010); Stručné informace lze najít též v díle Kozák, Šlégr, Hajník: Svět šumavských železnic v proměnách času. Paseka, 2014
2) tamtéž

.

Po stopách v historických mapách

  Nicméně, po více jak 110 letech je mezi vzrostlými šumavskými smrky (kupodivu zde nenapadenými kůrovcem) hodně patrné, kudy „spojka“ vedla. A nejinak tomu je i v dobových – a kupodivu i aktuálních – mapách.

  Naše pátrání v různých archivech map bylo úspěšné, jak dokumentují výřezy z nich (obr. 1 až 5). Barevné šipky ukazují, kde je „spojka“ trasována. Překvapením pro nás je, že trasa „spojky“ je přesně zachycena i na současné (aktuální) mapě společnosti Google.

Obr. 1 až 4 – Výřezy z historických map: Obr. 1, 2 – „Mapy-Volary-triangl_xx.jpg“; Zdroj: Zeměměřický ústav, archiv, výřez z mapy čp. 26, 38301 Volary. Obr. 3 – Zdroj: mapy.opevneni.cz ČSR 1:75000 List 4452 – In: https://mapy.opevneni.cz . Obr. 4 – Podrobné mapy Koruny české v měřítku 1:75 000 – 00147_0007; Description: Volary (Česko : oblast), Creator: Bělohlav, Josef, Publisher: F. Topič; In: ExLibris, DigiTool, Resource Discovery; Mets Viewer (cuni.cz)

 

Obr. 5 – Aktuálně z Mapy.cz. Dosti zajímavé na ní je, že těleso bývalé a dávno zrušené trati je stále v mapě vedené

.

Jaká je současná (r. 2022) realita?

  První hmatatelná stopa po dávné trati je kousek za kilometrovníkem 68,4 vpravo na trati mezi Lenorou a Volary (na obr. 1 v protipohledu). Trať (č. 198) vedoucí od Vimperku, resp. Lenory jihovýchodním směrem vytváří za ostřejším obloukem táhlý oblouk a přechází do severovýchodního směru až do dotyku s tratí od Černého kříže (č. 197) (obr. 3 a 4). Odtud vedou koleje směrem k severu do Volar. Nutné upřesnit, že obě tratě tady běží souběžně (vedle sebe) až do Volar. Podrobněji to popisuje Kozák a kol. v cit. knize ad2) v kap. Odbočka Planina.

Obr. 6, 7  – Trať č. 198 (Vimperk – Volary) u kilometrovníku 68,4; tatáž trať o pár kilometrů blíže  k Volarům, kde se k ní zprava přimyká trať č. 194 od Černého Kříže a dál vedou souběžně k Volarům 

.

  Zpátky k původnímu odbočení „spojky“. Právě v ostřejším levém oblouku (viz výše) stále stojí za uvedeným kilometrovníkem 68,4 starý kilometrovník s údajem „0 km“. V tomto místě byla výhybka, která (ve směru od Lenory) odkláněla „spojku“ doprava, tedy ostřeji k jiho-jihovýchodu a velkým obloukem až k jihu, až se „spojka“ po tři čtvrtě kilometru napojila na trať Volary – Černý Kříž (kde byla druhá výhybka). Mimochodem, v Černém Kříži je napojení na trať od Českých Budějovic a Kájova (č. 194), která pokračuje až do Nového Údolí.

Obr. 8, 9 – Místo původního odbočení „spojky“ z trati Vimperk (Lenora) – Volary stále označuje „nultý“ kilometrovník (obr. 8 v protipohledu); obr. 10 – Jaroslav Pulkrábek, sedící na „nultém“ kilometrovníku, hovoří na kameru; obr. 11 – přejezd přes stávající trať kousek za místem odbočující „spojky“

.

  Nikde v okolí obou původních napojení „spojky“ však nenalézáme pozůstatky drážních domků, nebo alespoň nějakého přístřešku pro výhybkáře, z čehož plyne, že sem musel docházet, nebo se počítalo s tím, že výhybky si přehodí obsluha vlaku. Těžko říct?

  U dávného odbočení „spojky“ z trati Lenora – Volary je přejezd lesní cesty chráněný dopravní značkou „Stůj, dej přednost!“ Projíždějící motoráky zde také dávají dle předpisu důrazný výstražný signál (a to znovu a znovu na dalších přejezdech v lese, jak jsme měli možnost se přesvědčit). Díky tomu je vlak, resp. jeho troubení slyšel hodně daleko. Jak moc se to líbí chráněným tetřevům těžko posoudit, leč trať zde byla dříve jak aktivity Zelených, takže není co řešit, podotýká náš kameraman Marek.

Obr. 12, 13 – Přejezd chráněný dopravní značkou „Stůj, dej přednost!“ (motorový vůz směřuje do Lenory)

.

  Těleso „spojky“ je v lese nepřehlédnutelné. Dnes už je hustě pokryté vzrostlými stromy a další vegetací. I přes všudypřítomnou divokou vegetaci a polámané větve se po náspu dá celkem slušně jít. Pracovní aktivity nám nedovolují věnovat se spoustě hub, kterých zde je jen o něco méně než stromů. Na několika místech narážíme na zbytky štěrkového lože prokukujícího skrz všudy přítomný mech a jehličí. Násep se díky terénní nerovnosti zvyšuje z nějakého metru až do asi pěti metrů.

Obr. 13 až 16 – Násep zarostlý již vzrostlými stromy a náletovými dřevinami je v lese nepřehlédnutelný (obr. 16 je protipohled); obr. 17, 18 – Štěrk ze zbytku lože

.

  Po přibližně 300 metrech přicházíme ke zbytku viaduktu. Z obou stran ho tvoří už jen kamenné sokly, z nichž někdo opakovaně doloval opracované kameny. Nepochybně na jiné stavby. Z mostovky nezbylo nic. Pod viaduktem (přesněji mezi sokly) vede udržovaná lesní cesta, podle stop užívaná těžebními stoji a nákladními vozy svážejícími z oblasti dřevo.

Obr. 19 až 22 –  Zbytky viaduktu; stopy „těžení“ kamenů z obou soklů jsou očividné; podle postav lze snadno odhadnout původní výšku viaduktu

.

  Po dalších necelých sto metrech od torza viaduktu je u dna vysokého náspu propustek, kterým protéká lesní potůček. Jakub se prodírá vnitřkem a zjišťuje jeho stav. Objevil, že některé spáry v kamenech jsou čerstvě opravované. Lesníci zřejmě vědí proč to dělají. Z pravé strany pokračuje podél náspu udržovaná lesní cesta.

Obr. 23, 24 – Propustek pro lesní potůček v tělese trati; obr. 25 – udržovaná lesní cesta vedoucí podél tělesa „spojky“; obr. 26 – výhled do krajiny od propustku, na konci mokřadu teče Teplá Vltava

.

  Na druhé straně náspu (vlevo ve směru našeho pátrání) učiníme první objev – Kuba nachází cca 10 – 15 metrů od osy náspu mechem pokrytý „patník“3) definující hranici železniční správy, které pozemek dráhy kdysi patřil. Jednoznačně identifikujeme nápis „WRS“ (s odstupem několika dnů už víme, jaká železniční společnost se za zkratkou skrývá, leč rozluštění bude až v připravovaném video-dokumentu).

  Násep se za mostem rychle snižuje a po necelých sto metrech je těleso trati téměř v úrovni terénu. Zalesnění je ale stejné. V jednom místě si všímáme viditelného pravidelného příčného propadnutí původního lože, dnes většinou pokryté mechem a jehličím, což přisuzujeme stopám po odstranění pražců. Kupodivu, na pořízených fotografických snímcích toho moc vidět není.

_______________________________________
3) Wikipedie uvádí správnou terminologii: Dnes se podle Stavebního a technického řádu drah jedná o Traťové značky, které nejsou návěstidly. Nepochybně podobně tomu bylo i v minulosti. Podoba těchto značek není obecně závaznými předpisy přímo předepsána, může si ji určit provozovatel dráhy nebo může být dána technickými normami. Je jich několik druhů, např. hraniční znaky (mezníky), staničníky (kilometrovníky, hektometrovníky) aj. Hraniční znaky (mezníky) vymezují pozemek železniční dopravní cesty. Umisťují v lomových bodech hranice obvodu pozemků, v přímých úsecích hranice obvodu pozemků mohou být mezníky vzdáleny nejvýše 200 m. In: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tra%C5%A5ov%C3%A1_zna%C4%8Dka

 

Obr. 27 – Pozůstatky po uložení pražců (zdůrazněno šipkami); obr. 28 – Další z nalezených mezníků s nápisem WRS

.

  Za křížením tělesa „spojky“ s další lesní cestou nám průvodce Jaroslav Pulkrábek ukazuje tentokrát vpravo mezník se stejnou imatrikulací, jediný, o kterém dosud věděl. Vstupujeme na poslední třetinu „spojky“. Je v úrovni terénu a stále se stáčí doprava. Po několika krocích narážíme vlevo na další mezník. Náš průvodce je štěstím bez sebe a nahlas slibuje, že si vezme pořádné boty a co nejdříve se sem vrátí, aby detailně prošel obě strany trasy „spojky“, protože tuší, že těch mezníků zde bude více, než jen ten jeden jediný, o kterém dosud věděl. Hned o kus dál mu dáváme ještě dvakrát možnost se přesvědčit o správné úvaze. Každý z nalezených mezníků nese jiné číslo.

Obr. 29,  30 – Pokračování tělesa „spojky“ za lesní cestou a dosud jediný zadokumentovaný mezník vpravo ve směru našeho postupu; Obr. 31 až 34 – Další úsek „spojky“, stále se zatáčející doprava k napojení na trať Volary – Černý Kříž, a několik dalších nalezených mezníků

.

  V posledních metrech tělesa „spojky“ už vidíme zleva přibližující se trať Volary – Černý Kříž. Vycházíme z hustého lesa a je okolo půl jedné. Neopomeneme tedy zkontroloval částečné zatmění slunce, které je hlášeno na tento den. Efekt pozorujeme na monitoru zcela zacloněné kamery. Subjektivně ale setmění nepozorujeme. Ani příroda si toho moc nevšimla. Ptáci cvrlikají dál o sto šest. Při úplném zatmění se, jak známo, v přírodě rozhostí úplné ticho. Procházím ještě dobrých sto metrů po pravé straně cit. funkční tratě od místa, kde se měla spojka k trati napojovat. Nenacházím zde naprosto nic, co by tento železniční uzel připomínalo.

Obr. 35 až 38 – Konec „spojky“ přibližující se k trati Volary – Černý Kříž; na obr. 36 sice není částečné zatmění slunce patrné (objektiv fotopřístroje byl málo zacloněn, zatmění jsme pozorovali na monitoru kamery), leč polední slunce jasně ukazuje, kde je jih

    *      *      *

  Vracíme se k autu našeho průvodce a po lesních cestičkách dokličkujeme k existujícímu styku tratí od Černého Kříže a od Lenory směrem k Volarům, kterému místní říkají Odbočka Planina. Čekáme na průjezd motoráku, který přijíždí od Lenory, aby měl Jakub pro dokument pěkné „hýbající se obrázky“. Povedlo se. Kuba ještě natáčí poslední stand-up a nechává si pro něj malé, leč vtipné překvapení, které tak trochu parafrázuje legendu, která se ve Volarech povídá dodnes.

Obr. 39 – Na odbočce Planina (při pohledu od Volar) vede levá kolej směrem k Černému Kříži, pravá do Lenory; na dalším obrázku po ní přijíždí motorák; obr. 41, 42 – Nádraží Volary

Foto hlav; ilustrační snímek v perexu jsem nazval „Šumava v říjnu“

Autor děkuje za účinnou  spolupráci při vzniku článku Jakubu Vránovi, Marku Šteklovi a Jaroslavu Pulkrábkovi.

rev. 3. 11. 2022 – opraven popisek k obr. 5.

  Další díl seriálu „Zaniklé tratě“, který bude věnován popsané „spojce“, vyjde na iDNES začátkem příštího roku. Budeme informovat.

.

 

Rubrika: Skutečná železnice, VARIO, Ze života (reportáže), ZNÁŠ TO?, ZPRÁVY

komentáře 2

  1. Míra napsal:

    Ahoj, není tě škoda na modely mašinek? Máš vyznamenání: pochvala před 310.001

  2. Michal napsal:

    Ahoj, zajímavé, poučné a super. Děkuji.
    Jen drobná poznámka k obr. 5: Nejsou to spíše Mapy.cz než google?
    Michal

Vložit komentář

Text komentáře: