Honzíkovy vláčky

Zastávka u školníka v Roudnici

Cestou z Drážďan jsme přibrzdili v Základní škole Karla Jeřábka v Roudnici nad Labem. Zatímco dětičky a učitelé si užívají prázdnin, jejich školník celý den maká na kolejišti. Už jsem o něm (školníkovi Karlu Brejšovi i kolejišti v N-ku), ale také o tamních dětech několikrát psal. A přesto jsem včera na zababovské diskusi zaregistroval, že mnozí tyto reportáže neznají. No, všichni nemohou znát všechno, ale Honzíkovy vláčky by lidi znát měli, že :-).

  Tak raději ten ojedinělý příběh o výchově mladých modelářů připomenu několika obrázky ze současnosti.
  Karel Brejša, bývalý mašinfíra a nyní školník (a také novopečený člen klubu Zababov 🙂 ), si ke své práci přidal modelářský kroužek pro děti. Chodí mu do něho kluci i holky různého věku. Raritou této jedné ze tří roudnických škol je kolejiště (v měřítku TT) před ředitelnou, kde se o velké přestávce jezdí. Pod střechou, v bývalé kotelně, školník s dětmi buduje druhé, podstatně větší N-kové kolejiště. Školáci se školníkem mají důležitou podporu vedení školy, ale také rodičů. Občas si na ně vzpomene i nějaký sponzor, ať už s nějakým nevyužitým modelem, materiálem nebo i finanční částkou. „Vždycky když o nás něco napíšeš, tak mi někdo zavolá a něco mi pošle na kolejiště,“ říká mi bokem Karel. „Ale to je dobře, ne?“ dodávám: „Když o vás něco napíšu, tak mi vyskočí týdenní návštěvnost webu o více jak sto procent. To vypadá, že si článek přečte snad celá Roudnice?“  komentuji holý fakt… 
  Kolejiště už je v dosti pokročilém stavu. Vlaky (v digitálu) už jezdí, funguje i ovládání – které bude většinou analogové (kvůli dětem, aby mohly přehazovat výhybky atd.). Ovládací pult se mi zdá jako velké dílo a děsím se, až začnu něco podobného budovat u svého kolejiště. „Celý den tady tahám dráty a pájím, až se ze mne kouří,“ opakuje Karel větu, kterou nás vítal mezi dveřmi. A pak už nás nepustil ke slovu.
  Kouřil ovšem víc jeden komín u fabriky a musím dodat, že já, i přítomní budějovičtí modelářští experti, jsme jen zírali, co všechno jsou schopní vysochat školáci (a trošku i jejich školník :-)). Poprvé jsem viděl kouřit komín jinde, než u lokomotivy. „Jeden pán mi volal, že má rozebranou mašinu, jestli ji nechci,“ vzpomíná Karel. „Beru všechno, co kdo nabízí a tak jsem v krabici našel taky cosi, co jsem ani nevěděl, co to je. A on to byl kouřový generátor, ale takový velký. No tak jsem ho zabudoval tady do té kotelny, dovnitř nainstaloval táborový oheň od tebe, aby to tam plápolalo jako když se otevřou dvířka do kotle, a už topíme,“ ukazuje školník. Koukáme, že pod kolejištěm, přesně pod kotelnou, visí k zemi snad metr dlouhá novodurová roura (vypadá jako od pisoáru na chlapeckých záchodcích). „Co to je?“ zajímám se. „No to aby měl komín dobrý tah a kouř stoupal nahoru,“ chechtá se Karel. „Kvůli sání vzduchu jsem dal do roury maličký ventilátor z počítače a jak se zapne kotelna, proudící vzduch unáší kouř, který z komínu stoupá pěkně nahoru…“ Konečně jsem pochopil, proč po mně Karel chtěl koupit v Drážďanek litr „kouřového oleje“. Kotelna má asi spotřebu.
  Také pila (kde já už jsem ji jenom viděl? – jo ZDE) už je pěkně obestavěná, plná klád a (laserem) nařezaného dřeva. Také vrata, co mi je kdosi při stěhování urval, už se opravují (ale to asi nebude na fotkách vidět). „A taky už jsem rozchodil tu Z-kovou výhybku,“ říká Karel. Tu výhybku u manipulační vlečky k navážení dřeva ke katru jsem totiž zalepil disperzním lepidlem, když jsem lepil dřevěnou podlahu na nádvoří pily…
  Moc pěkně je udělaná vodní nádrž a její okolí. No jo, jenže když má někdo písek a kamínky rovnou od Labe, to se jim to staví… :-). Už loni mi školník slíbil, že mi je taky nasbírají, ale zatím je nakupuju u Poláka.
  Pěkně vypadá i hlavní nádraží. „To osvětlení perónu se mi líbí,“ komentuje Zdeněk Krušinský. „Používám obyčejné diodové pásky. Diody jsou na nich instalované po třech i s odpory, a u nás je prodávají v ´elektře´,“ vysvětluje Karel. „Diody mají buď s teple bílým, nebo zářivkovým světlem,“ dodává. Přitakávám, že tyhle pásky jsou výborné; používám je na osvětlení vitrínek s mašinkami i nad zkušební kolejí.
  Zajímám se, co používají v Roudnici na stavbu silnic, protože zrovna se mi nedaří sehnat modelovací hmotu DAS. „U nás v drogerii prodávají BIXIT, jednosložkový tixotropní tmel. Kupuju ho v malých kyblících. Báječný materiál. Nejen na silnice, ale modelujeme s tím všechno, skály, chodníky, perony, tmelíme s tím také všelijaké škvíry apod.“ říká Karel a hned také předvádí, jak se s tímto materiálem pracuje. „Napatlám to třeba tady špachtlí, když to trochu zavadne, tak vezmu měkčí štětec a urovnám plochu do žádaného tvaru, přičemž štětec namáčím do neředěné jarové vody, skoro samý jar tam mám. Za 24 hodin to zatvrdne, podle potřeby se pak dá tmel brousit či jinak opracovat.“
  Odjíždíme, protože do Budějek je cesta dlouhá. Ještě po schodech nám školník Brejša vypráví, co všechno dokáží jeho svěřenci. „Jsou děsně šikovní,“ chváli stále dokola své malé spolupracovníky. Ale i Karel zaslouží pochvalu nejen za kolejiště, ale především za práci s dětmi, což by určitě ne každý z nás zvládnul…

Obrazová příloha

[Show as slideshow]

Foto hlav

Počet přečtení: 13 487 | Tisknout: | Poslat: