Honzíkovy vláčky

Pouť do PIKO

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 25.6.2011

Když mi děda koupil první vláček, bylo mi asi 10 let. Dodnes si pamatuji ona čtyři písmenka na krabičkách – PIKO. Shodou okolností je novodobá historie této východoněmecké firmy stejně stará, jako jsem sám. V posledních letech se stalo tradicí, že vedení firmy připraví na některou z červnových sobot „Den otevřených dveří“. A tak jsme v sobotu 25. června 2011 vyjeli do Sonnebergu podívat se, jak se vyrábí vláčky.

Všechno začalo kompletní sadou PIKO-Express v roce 1949. Za více jak šedesát let bylo pod značkou PIKO vyrobeno bezpočet modelů v několika základních měřítcích. Slyšel jsem, že i u nás je pár sběratelů, kteří vlastní kompletní sbírku výrobků PIKO. Firmu provázely roky úspěšné i zlé. Díky firmě PIKO se například do Československa dostaly ve větší míře i modely v měřítku 1:160. Před pár roky to zase vypadalo, že nejen N-ka, ale celá firma skončí. Jsou kompetentnější a lépe informovaní, kteří by mohli psát o osudech PIKO. Já to nejsem a proto v této fotoreportáží popíšu jen to, co jsem spolu s kamarády viděl v Sonnebergu.
Když jsme v poklidném tempu po necelých 4 hodinách jízdy z Prahy dorazili do městečka Sonneberg, jenž leží v podhůří opačné strany Krušných hor, nebylo kde zaparkovat. Hodinu před námi přijeli stovky a možná tisíce dalších návštěvníků a svými auty obsadili ulice okolo továrny. Jeden z členů naší posádky během pěší túry k fabrice dlouhé asi jako Václavák prohlásil, že tak daleko v posledních mnoha letech nešel.
Osobní prezentace za vrátnicí sloužila k vydání lístečků s číslem, na které se vyhrávaly všelijaké upomínkové předměty. Kdo nevyhrál, mohl si je koupit. Honzík dostane hrníček s lokomotivou a nezbytnými čtyřmi písmenky. Zatímco mnozí poutníci zasedli rovnou k pivním lavicím a začátek Dne otevřených dveří pořešili typicky domorodým způsobem, tedy klobásou a pivem, jiní (i my) jsme nejdříve vtrhli do dílen a občerstvení pravou německou pochoutkou jsme si nechali na závěr pouti do PIKO.
V zájmu zachování historického okamžiku jsem byl nucen ignorovat ceduli na vstupních dveřích zakazující fotografování, a od nástrojárny až po expedici jsem nablikal snad stovku snímků (viz dále) – nikdo mi nic nevytýkal. Možná ten zákaz neplatil v tento den.
V nástrojárně plné jednoúčelových obráběcích strojů ležely na stolech složité montované přípravky používané při výrobě karoserií modelů metodou tlakového stříkání. Zaměstnanci ochotně vysvětlovali návštěvníkům k čemu to všechno je dobré. Hned vedlejší hala se přeměnila v jakési skoro by se chtělo říci tržiště. Na obou stranách haly byly stolky s všemi možnými výrobky firmy. Všemi – ale výhradně v měřítku H0 a G. Jediné dvě mašinky v N-ku jsem zahlédl jen v jedné vitrínce. Nebylo kde a jak se zeptat, ale usuzuji, že N-ka se vyrábějí v daleké Číně (nebo možná ve Francii?) a vozí se rovnou do nějakého firemního velkoskladu a odtud do obchodů.
Napravo se halou táhla mnoho desítek metrů dlouhá fronta v mnohostupu. Dychtiví modeláři čekali dlouhé minuty na přístup k „hrabákům“, kde cpali do igelitek všechno, co jim přišlo pod ruku. Šasi, karosérie, části plastových domečků apod. Čím víc „odpadků“ získali, tím větší šanci mají na sestavení něčeho funkčního. Pohledem z několika metrů jsem odhadl, že se jedná o „kazovky“ a šli jsme dál.
Stříkání karosérií a jejich krášlení potisky metodou tamponového tisku probíhalo v návštěvní den in natura. V drtivě většině šikovné ženské ruce nastříkaly ručně či s pomocí poloautomatických strojů každou karosérii. Rovněž ručně se kastličky upevňují do přípravků, které jimi otáčejí a nastavují do polohy, ve které se vystaví dotyku tamponu s barvou.
V montážní hale jsme viděli sestavování dvou lokomotiv – jedné v měřítku H0, druhé v měřítku G. A zase šikovné prstíčky žen postupně smontovaly mašinky, které v téže hale skončily v krabicích se známým potiskem.
V jedné z hal (odhaduji však, že jen pro ukázku návštěvníků), rozložil svoje nádobíčko firemní fotograf. Samozřejmě, že jsem mu chvilku koukal pod prsty, ale nic navíc, co jsem už někde neviděl, tam neměl. Bylo nabíledni, že obrázky zpracovával v „Mecu“. To už tak u profesionálů bývá…
Byl jsem překvapen velikostí továrny, ale také rozsahem provozů zpřístupněných veřejnosti. „Muselo dát dost práce tuhle ukázku připravit,“ konstatoval kolega. Z venku nevypadá továrna moc vábně, prostě „stará fabrika“, ale uvnitř to je jiné. Snad i příjemné počasí dovolilo doslova a do písmene otevřít všechny dveře. Tím se i dovnitř hal linula vůně opečených klobás, což nás pochopitelně přilákalo taky. Ti co k této kulinářské rozkoši zasedli už ráno tam ještě seděli, my ostatní jsem si přisedli taky. Do toho pánové s těmi igelitkami plnými plastových zbytků. No prostě, bylo tam narváno. Jako na pravé pouti.
V PIKO samozřejmě vědí, že těmi hlavními zákazníky, kteří jim zajišťují výrobu, jsou děti, resp. děti prostřednictvím svých rodičů. Jeden z pánů kolegů sice nahlas projevil zájem zaskákat si s dětmi na trampolíně, ale pak to vzdal, protože na trampolínu se může vlézt jen v ponožkách… „Tyhle zahradní mašinky se mi vždycky strašně líbily,“ komentoval se slzou v oku jeden z nás, který nejspíš tiše záviděl dětem, které poskakovaly mezi gigantickými vláčky jezdícími na trávníku.
Den otevřených dveří v PIKO je rozhodně pěkná tradice a je potřeba ji vidět. To si asi řekla i řada našich spoluobčanů, kteří neváhali do Sonnebergu vyrazit i z Česka. Lze si jen přát, aby vláčky s touto značkou poznali nejen naši vnuci, ale i jejich děti a jejich vnuci. A hlavně, aby to pořád byly ty staré dobré vláčky a ne nějaké virtuální 3D obrázky v počítači.

Foto hlav