Za parními stroji do Rosic nad Labem

Je úžasné, že pro cestu z Prahy do Pardubic (i dále) si dnes můžeme vybrat vlak hned od tří společností. Člověk by si řekl: pěkný příklad onoho „zázračného zákona“ o neviditelné ruce trnu, nebo jak mu říkají. Houbelec – v tomto konkrétním případě jde jen o přetahování zákazníků na jednom z nejfrekventovanějším železničním tahů v ČR. Černé ani oranžové soupravy se určitě nikdy nevydají na tratě, kde by to sice potřebovali obyčejní lidé, ale kde se právě na nich nedá nic trhnout. A tak to zase zbude na ty staré, dobré a osvědčené – dnes České dráhy.

  A protože jsem ze staré školy a České dráhy stále ctím, tak jsem u nich vnoučkovi Honzíkovi „pořídil“ k jeho svátku svezení Pendolinem. Sám jsem si ho už několikrát vyzkoušel a přes všechny plky železničních kritiků nemám proti tomuto vlaku sebemenší výhradu. A když hned na úvod reportáže ještě sdělím, že cestu dvou dospěláků a jednoho malého kluku jsem díky skupinové víkendové síťové jízdence pořídil tam a zpátky za 705 Kč, jistě budu pochválen…

Pendolinem do Rosic

  Cestu na „Parní víkend“ do Rosic nad Labem jsem připravoval ve vysokém stupni utajení právě proto, že jsem se těšil na Honzíkovo překvapení. Jenže Honzík už není bezelstné všemu věřící dítě, ale skoro už absolvent prvního ročníku základní povinné školní docházky. Tam se naučil obstojně číst a psát, a taky počítat a řadu jiných užitečných věci. Když jsme stáli na pražském hlavním nádraží u odjezdových panelů a řekl jsem mu, „hledej vlak, co odjíždí v 9:29 hod. na Ostravu,“ odhalil mé tajemství tak rychle, že jsem se nestačil divit. „Dědo, ale v tento čas odjíždí na Ostravu jen Pendolino,“ pravil. Mlžil jsem, jak jen to šlo. Nakonec se ale přece jenom překvapení konalo. Málem mu vypadly oči z důlků, když modro-žlutá souprava přifrčela k peronu. Strejda Bohouš byl svědkem.
  Jen jsme se uvelebili na čtyřce uprostřed vozu, čekalo ho druhé překvapení. Bohouš mu na notebooku nainstaloval kameru z čela soupravy a tím si ho zcela omotal kolem prstu. Na panelu nad dveřmi se zobrazovala rychlost soupravy, na notebooku viděl kudy jedeme a taky vlaky, které každou chvilku prosvištěly v protisměru. Honzík měl honičku všechno stihnout. Kupodivu ani moc neprotestoval, když jsme v Pardubicích přesedli do vlaku o několik řádů horší kvality.

Parní den v Rosicích

  Jestliže až dosud byl nadšený především vnouček, v Rosicích na nádraží byla z akce Pardubického spolku historie železniční dopravy (PSHŽD) – ZDE – nadšená celá naše výprava. A rozhodně nejen my. „Včera zde byly asi dva tisíce návštěvníků, dneska v neděli podle zkušeností jich přijde o něco méně, ale to nám stačí. My si nepotrpíme na nějaké gigantické akce, spíš se snažíme vymyslet zajímavá setkání pro děti a jejich rodiče,“ zhodnotil zájem veřejnosti jednatel spolku Oldřich Čížek, když se přikodrcal coby mašinfíra z vyhlídkové jízdy s Hurvínkem. „Včera tady točila i Česká televize,“ pyšně komentoval tuto skutečnost předseda spolku Tomáš Hodr, kterou mohl vidět celý národ na ČT24 – ZDE. Koupili jsme u něho vnučce Aničce další pohádkovou knížku o mašinkách.
  Spočítal jsem, že PSHŽD uspořádá během roku pro veřejnost přes dvacet akcí. Parní víkend je jen jednou z nich. Ovšem – při vědomí toho, že paromilců je v Česku méně jak šafránu, a bohužel ještě mezi sebou někteří vedou žabomyší války -, klobouk dolů před tím, co nabídli veřejnosti k vidění pánové z pardubického spolku.

 

Parní nostalgie

  Hned u prvního vystaveného parního stroje – mimochodem, žádný maličký model od firmy Merkur nebo Wilesco, ale opravdu velký funkční model s vertikálně instalovaným kotlem, kde všechny součástky vznikaly kus po kuse, a který v pravidelném rytmu vypouštěl obláčky páry a přes soustavu táhel a vačkových hřídelů roztáčel velký setrvačník – jsem oslovil člověka, kterému v životě zjevně nevadí olejem a mourem z uhlí ušpiněné ruce. „Není nás mnoho, co se modelům parních strojů věnujeme, to máte pravdu,“ přitakal mi Michal Malinovský z Heřmanova Městce na poznámku, že v republice by se asi daly spočítat na prstech jedné ruky spolky či kluby, které sdružují fandy parních strojů. „Dneska se nějak vytratila potřeba lidí sdružovat se ve specializovaných spolcích a klubech, kde se dají lépe soustředit výrobní prostředky, materiály, peníze, zkušenosti členů, a kde taky funguje radost z kolektivní práce,“ rozpovídal se. „Možná to je tím, že dneska se všechno přepočítává přes peníze a mezi některými lidmi to funguje tak, že první, co je zajímá, je ´co za to?´. Když se jednou za čas opéká prase, přijdou skoro všichni, ale když se hází lopatou nebo se něco stěhuje, spolek má jen tři členy,“ naprosto přesně zhodnotil současné kolektivní aktivity a tím, bohužel, potvrdil i moje zkušenosti. Ale aby to nevypadalo, že jsme jeli do Rosice filosofovat.
  Parní stroje Michala Malinovského pochopitelně nebyly jediné, na které staří koukali s nostalgií a mladí jako na zázrak. Před  objektem bývalé vodárny, která dnes slouží jako železniční muzeum, čmoudilo a prskalo několik dalších technických zázraků, jejichž kořeny spadají o dvě stě let zpátky. Opečovávali je Jan Vincenci nebo Radek Dopita. A taky tam bublal pěkně starý „stabilák“ a dokonce si z nedaleké fronty odskočil i sovětský vojáček na ukořištěném válečném motocyklu se sajdou :-) . Ve stínu budovy poutal pozornost znalců historie náklaďáček předválečné firmy Praga, který si ještě pamatuju v reálu, když s ním u nás na Vysočině pekař Goetz rozvážel housky po prodejnách Jednota.

 

Kluci, co si umí hrát v každém věku

  Kluci, co se nikdy nebudou stydět za to, že si umí hrát, měli své stanoviště na chodníku vedle první koleje. Na dlažbě si položili koleje podstatně menšího rozchodu a na nich drandili tam a zpět s vláčkem, v jehož čele byla taková trošku divná lokotka. Vypadala jako větší krabice od bot, ale vydávala zvuky jako opravdový Brejlovec. „Mám tam agregát ze sekačky na trávu, ten vyrábí elektriku a k pohonu slouží vrtačka. Když se něco pos…, tak to jednoduše vyměním a jezdíme dál,“ prozradil s širokým úsměvem na tváři tajemství tohoto stroje ukryté uvnitř Pan Modelář. Pochopitelně, právě tahle „atrakce“ zaujala Honzíka nejvíc a skoro byl problém ho přesvědčit, že zlatým hřebem návštěvy v Rosicích je jízda Hurvínkem zpátky do civilizace, tady na pardubické hlavní nádraží a odtud zpátky do metropole.

Železniční muzeum v Rosicích nad Labem

 

  Již sedmý ročník Parního víkendu v Rosicích byl vskutku mimořádný počin lidí zapálených pro historii české železnice. Jak napsal někdo jiný, „…ačkoli předposlední červnový víkend zdobí historické železniční akce nejtěžšího kalibru, jako je mezinárodní setkání parních lokomotiv z počátku 20. století nebo velké oslavy výročí táborsko-bechyňské elektrické dráhy, mnoho milovníků páry – nejenom té železniční – vyrazilo raději do Pardubic-Rosic nad Labem na sedmý rosický parní víkend.“  – více ZDE.

  Jsem rád, že jsme byli mezi účastníky Parního víkendu. A nepřehlédně tento odkaz: ZDE

Foto hlav

 

Rubrika: FOTOGALERIE, PÁRA ŽIJE!, Ze života (reportáže), ZPRÁVY

Vložit komentář

Text komentáře: