Byli jsme na výletě

Tak dlouho jsme plánovali výlet za mašinkami, až jsme zmokli. Organizačně byl výlet jako vždy zajištěn bezchybně :-). Včas jsme vydali podrobný program, harmonogram cesty i pokyny kdo má co zajistit. Leč, když se tři posádky sjeli ve středu dopoledne ve Žďáře nad Sázavou a pršelo jako o závod, zaznívala první kritická slova a také pochybnosti, jestli bude program naplněn. Pak věřte rosničkářům. Chmury ovšem rozptýlil šéf logistické skupiny, který všem rozdal řízky s chlebem od paní Marie, protože byl takto úkolován a úkol bez reptání splnil. Připsán mu byl velký červený puntík…

  Naopak tři černé puntíky dostal Fulda, který přijel s více jak půlhodinovým zpožděním. Sice se před cestou holedbal, že z Prahy do Žďáru stačí jeho super rychlému autu se dvěma převodovkami hodina a půl, ale pak hledal výmluvy v chybné satelitní navigaci. Jó, Vysočina, tam je všechno nevyzpytatelné. Třeba dodnes není mezi tímto „okresním“ městem a sídlem kraje Jihlavou železnice, a dokonce ani pořádná silnice. Je to nepochopitelné při zamyšlení se nad tím, kolik lidí z tohoto města už prošlo jen za posledních 20 let poslaneckými a senátorskými lavicemi…

 

Kolejiště ve Žďáru je dokončené

  Co nedokázali lidem volení, ze kterých se časem ve funkcích stávají vyvolení, dokázal v jiném ohledu Radek Wimmer se svými přáteli a spolupracovníky. Ve sklepních místnostech místního kulturního domu během relativně krátké doby vybudovali doslova modelářskou atrakci – velké kolejiště v měřítku 1 : 87. Na rozdíl od jiných obdobných předváděcích kolejišť v Česku je na tom žďárském na první pohled patrné, že ho tvoří skuteční železniční modeláři s velkou praxi a hlavně s citem pro modelové ztvárnění železnice a krajiny. Žádné lego, žádné hračičky. Možná, že autoři kolejiště budou oponovat, že kolejiště nebude dokončené nikdy, leč z pohledu návštěvníka hotové je.

  Jsou na něm prezentovány všechny významnější pamětihodnosti bývalého žďárského okresu zahrnující Novoměstsko, Bystřicko, Velkomezeříčsko, pochopitelně Žďársko aj. Několikrát jsem v průběhu budování kolejiště do Žďáru zavítal. V některých etapách výstavby jsem byl skeptický, přiznávám. Leč teď po dokončení to je paráda. Vlaky jezdí v digitálním režimu, co má svítit svítí, co má blikat bliká. Do toho několik souprav fallerových modelů aut. A nutné dodat, že celku dodala dokonalou tečku akademická malířka, která vytvořila okolo celého kolejiště pozadí, jež naprosto věrně dokresluje prezentované dominanty. Ať už to jsou lesy okolo hotelu SKI v Novém Městě na Moravě, nebo vysoké kopce okolo hradu Pernštejn, těžké mraky za strojírenským podnikem ŽĎAS, či pohledy do kraje u známých železničních mostů na trati Havlíčkův Brod – Žďár – Křižanov – Tišnov. Prostě paráda.
  Expozice, která je teď v letních měsících otevřená o víkendech a navíc ve středu a ve čtvrtek, byla plná. Malých, velkých, starých, mladých. A nemyslím si, že to bylo jen proto, že v den naší návštěvy pršelo a turisté se stahovali do interiérů. Ostatně, velký zájem o kolejiště mi potvrdili i organizátoři. Takže, klobouk dolu a hodně spokojených návštěvníků.

Na návštěvě u Radka Wimmera

  Dávno před tím, než mohli milovníci modelové železnice i prostí návštěvníci chodit se kochat ve Žďáře kolejištěm vybudovaným ve zdejším kultůráku, řada modelářů mohla vidět soukromé kolejiště v podkroví domku Radka Wimmera. A stejně jako mně, když jsem tam byl poprvé, padaly asi brady všem. Kolejiště jednak překvapí svojí velikostí, ale také systémem jeho ovládání. „Když se ohnete, pánové, tak uvidíte tisíce relátek, které to všechno řídí,“ vysvětluje hostitel, zatímco ti pánové, kteří se ještě dokáží ohnout a neupadnout při tom, nakukují pod kolejiště, které má něco více jak 5 x 3 metry.

  Ve skutečnosti samozřejmě řídí kolejiště výpravčí, který k tomu má tři velké ovládací panely plné tlačítek a kontrolek. Jako na opravdovském nádraží. A k tomu počítač, který má sice občas navrch nad hostitelem, ale přesto se občas s reproduktoru ozve hlasem paní domu namluvené hlášení o zpoždění vlaku. Nejsme v Japonsku, ale ve Žďáru. Kdo měl štěstí a nenarostl příliš do výšky a do šířky, ten má možnost procpat se okolo kolejiště a shlédnout skrytá nádraží umístěná pod okrajem střechy podkrovní místnosti. „Místa zde už moc nezbylo,“ přiznává Radek. „Abych docílil správných radiusů oblouků, musel jsem kolejiště rozšířit a tak teď se tady mačkáme…“ Nevadí, menší nepohodlí se dá vydržet. Radek své domácí kolejiště budoval asi deset let, jak vysvětluje. „A jak často kolejiště čistíš?“ ptá se jeden zkušený modelář. „Nečistím,“ udivuje odpovědí hostitel. „Není to třeba, protože se zde vůbec nepráší. Samozřejmě, v této místnosti nepiluju, neřežu, nebrousím a taky se tady nekouří,“ dodává. Pít se zde ale může, dodávám z doslechu, přestože jsem se zde nikdy nočních jízd nezúčastnil…
  „Jednou vidět je lepší jak desetkrát slyšet,“ slyším na schodech při odchodu z podkroví. Někteří kolegové ještě ve spěchu nakupují důležité věci v Radkově elektro-prodejně, zatímco ostatní venku moknou. Děkujeme, Radku.

Sklářem snadno a rychle

  Díky místní znalosti jsme mohli do programu cesty po Vysočině zakomponovat i návštěvu sklárny v Karlově, kterou založil, vlastní a provozuje profesor Jaroslav Svoboda, jeden z našich nejlepších uměleckých sklářů. Bohužel, pan profesor byl nucen odjet k zubaři, ale plnohodnotně se nás ujala paní Chmelíková.

Vidět foukat sklo je pro laika zážitek, natož když si sám může fouknout do píšťaly. Podle fotek to vypadá, že páni kolegové, co si to zkusili, by mezi skláře snadno zapadli. Při bližším pohledu na obrázky je však patrné, že celkový dojem kazí postoj, ve kterém funí do píšťaly. Lehce by se jim totiž mohlo stát, že v této pozici by si mohli fouknout i jinam…

Zahradní železnice Josefa Vítovského

  Na jednom z jarních setkání v Pečkách jsme se seznámili s majitelem „přenosného“ kolejiště v měřítku G (45 mm rozchod), umístěném na automobilovém přívěsu. Slovo dalo slovo a na zpáteční cestě z vysočiny jsme se zastavili u něho doma. A opět padaly brady údivem. „Koleje jsem začal pokládat asi před šesti lety, ale to už tady měla manželka nadělané skalky,“ líčí kolega Vítovský a vypráví, jak získal první lokomotivu tohoto vskutku gigantického měřítka. „Začalo to tím, že jsem koupil vnoučatům lanovku, kterou jsem jim tady natáhl, a pak jsem uviděl v jedné modelářské prodejně tuhle velkou lokomotivu a bylo vystaráno,“ vzpomíná. Čehož se chytili majitelé jiných, menších gigantických měřítek (H0), a začali mne napadat, abych si důkladně všímal, jak vypadá skutečně gigantické měřítko. Já měl ovšem při focení víc starostí s tím, abych nespadl do jezírka s živými želvičkami.
  Aby toho nebylo málo, dohnal nás déšť. Což není dobrý přítel zahradní železnice. „Kolejím a stavbám se nic nestane, ať prší, nebo padá sníh,“ říká hostitel, „ale s vlaky v dešti nejezdím.“ To už mezi tím zřejmě vlivem vlhkosti z předešlé přeháňky vypadl jistič, který odpojil část kolejiště a jednu lanovku.

  „Musí to být pěkné sedět tady na lavičce, popíjet kafe a hrát si s vláčky,“ říká jeden z návštěvníků. Jistě, má pravdu, ale mezi těmi kafíčky je na dokonalé skalce plné keřů a kytiček protkané kolejemi vidět neskutečné množství práce. „Včera musela manželka protrhat skalničky, abychom dnes mohli jezdit,“ usmívá se pan domácí. Jen postavit drážní budovu z kostiček nařezaných z pravého pískovce či mramoru, nebo spájet střechu z měděných tašek, natlouct tisíce nýtů do mostů – za tím je úžasná práce. Ale výsledek je naprosto dokonalý.
  Jednou sem budu muset vzít vnoučka, jestli kolega Vítovský dovolí. A taky zde projedeme moji tramvaj zhotovenou v G-čku, kterou jsou získal zvláštní shodou okolností, ale jako naschvál ji zapomněl vzít s sebou na výlet.

Foto hlav; řïzkové foto Z. Krušinský

 

 

 

 

Rubrika: FOTOGALERIE, Kolejiště, Ze života (reportáže), ZPRÁVY

Vložit komentář

Text komentáře: