Mezi malými modeláři v Roudnici nad Labem

Honzík přivítal další plánovaný výlet do Roudnice pokřikem hurááá! Nechodí teď do školky a tak se doma nudí. Na rozdíl ode mne. Se školníkem Karlem Brejšou máme cosi rozdělané a bylo potřeba se setkat. Mne napadlo vzít s sebou vnoučka a současně se zúčastnit modelářského kroužku s těmi nejmenšími Brejšovými svěřenci. A tak jsme to setkání s malými modeláři naplánovali na dnešní odpoledne.

  „V Roudnici to mají dobré,“ pronesl vnouček, když jsme přicházeli ke škole. Musím ovšem vysvětlit, že tímto moudrem nemyslel ani kvalitu dlažby na místním náměstí, což rozhádalo místní občany, ani kruhové objezdy na komunikacích, ale řízek s bramborovým salátem, který jsme si dali v hospodě Na Rožku nedaleko školy. A když Honzík pochválí nějakou místní hospodskou kuchyni objevenou na našich výletech, tak je to pro tamního kuchaře větší ocenění, než které rozdává kuchař-sprosťák Polrajch.
  Ačkoliv už Honzík N-kové kolejiště ve škole Karla Jeřábka několikrát vidět, vždycky je uchvácen. Stejně jako každý, kdo se sem přijde podívat jednou za čas. Tohle kolejiště má jednu zvláštní přednost. Dalo by se říct, že to je taková netradiční zajímavá školní pomůcka. „V sobotu jsem půl dne čistil koleje, protože v pondělí a úterý se tady vystřídají snad všechny třídy prvního stupně,“ líčí školník, kterému se úderem jedné hodiny začali trousit první školáčci do modelářského kroužku. Děcka si posedala ke stolkům a každý začal pracovat na tom svém papírovém modýlku. Jeden stavěl rozhlednu, druhý vystřihoval díly k poměrně složitému domečku. Další cosi natíral. Jeden radil druhému, všem pak školník. Bez brýlí jsem myslel, že jeden malý klučina natírá křídla mouchám. „Co to bude?“ ptám se. „No hroby,“ kuňknul. Vůbec jsem jeho tichoučké odpovědi nerozuměl. „Cože?“ ptám se znovu a skláním se nad jeho titěrnými objekty už s brýlemi na nose… „Jo hroby, už to poznávám. A z čeho si je vyrobil?“ vyzvídám dál. „To já nevím,“ povídá ten klouček, „já je nedělal. Já je jen barvím!“
  V průběhu modelářské seance přichází pan ředitel školy a na pět minut si školníka odvádí. Byl jsem na chvilku pověřen dozorem, tak toho využívám a ukazuji dětem razítko na  modelování dlažebních kostek. Dozvídám se, jaké má kdo doma kolejiště. Měřítka jim ale ještě moc neříkají.
  Honzík dětem chvilku koukal přes rameno, ale protože měl od školníka dopředu slíbené ježdění, jal se vyžadovat splnění slibu. Což ovšem byl povel pro všechny, takže odložili nůžky a lepidla a šlo se jezdit. Z povzdálí jsem pozoroval hlavně školníka, který bravurně zvládal tisíce dotazů do minuty. „Pane Brejšo, můžu si zajezdit s rychlíkem?“ „Můžeš.“ „Pane Brejšo, co má za číslo tahle mašina?“ „Támhle to máš napsané.“ „Pane Brejšo, je to tak správně.“ „Ne, to musíš udělat takhle.“ „Matěji, co to tam děláš s tím ovladačem!“ „Pane Brejšo…“ Zatímco já měl za hodinu hlavu jak balón, pan Brejša mi připadá jako ryba ve vodě. „To si zvykneš. Když jsem s nimi každý dne, tak už fůru věcí neslyším…,“ vysvětluje mi školník v čem tkví odolnost jeho psychiky. „Nikolo, to je dost že jdeš, tady se postav k ovládacímu pultu a koukej těm klukům řídit vlaky, jsi jediná co to zvládá bez karambólů,“ nabádá štíhlou dívenku o půl hlavy větší jak okolo stojící kluci. Nikola se ujala své role výpravčí a vlaky se rozjely. „Bez problémů zvládá dva vlaky najednou, tři jí zatím dělají problém,“ chválí páťačku, která ještě neví, co bude dělat, až bude velká. Děvčat je ale v kroužku několik. „Některá jsou šikovnější jak kluci,“ chválí holky školník.
  „A co budeš dělat ty, až budeš velký,“ ptám se jednoho z kluků. Asi… – následoval opakovaný pokus o vyslovení slova „truhlář“. „Jo truhlář, to je pěkné řemeslo,“ pomáhám mu s označením této profese. „A s jakými nástroji pracuje truhlář víš?“ zkoumám, jestli ví o co jde. „No třeba s pilou, kladívkem, hřebíky a tím… no…“ „Hoblíkem,“ napovídám. „No, hoblíkem.“ „A co budeš dělat ty,“ ptám se dalšího. „Taky truhláře…“. „Tak to už známe, zkus vymyslet nějaké jiné řemeslo… A kdo budete mašinfírou, jako byl pan Brejša?“ Zvedne se asi pět rukou…
  „Pane Brejšo, budeme kouřit?“ žadoní kluci. Samozřejmě, školník Karel je v kroužku neučí balit si „retky“ či tahat nikotin z Partyzánek či Globusek. To ani náš školník pan Jaroš, jehož vnuk Radek teď slézá všechny osmitisícovky světa, nás kouřit neučil, ba naopak, řezal nás rákoskou, jak na něco podobného přišel. To požadované kouření se týkalo výtopny na horním nádraží, kde je instalovaný kouřový generátor. Hříšní kluci jsou ale ve všech generacích. Jen co z komínu začal stoupat dosti smradlavý bílý kouř, kluci přistrčili nosy a předvádějí čichání. Čemu se ale divím, když tuhle generaci už vychovávají písničky, ve kterých se zpívá o medvídcích z Bogoty. Honzík kouká na kouřící komín s otevřenou pusou. Zatím jen kouká, protože o kouření toho (snad) moc neví…
  Ve dvě hodiny dochází ke střídání stráží. Nejmenší školáčci si bez říkání balí své rozdělané modýlky a chystají se odejít. „Ještě pojďte sem,“ svolává je školník ke svému stolku a poznamenává si účast. Druhá parta přichází z družiny. Když vidí, že ti pře nimi jezdili, přemluví školníka ke stejné činností. „Ještě jste dneska neudělali kousek poctivé práce a už byste chtěli jezdit,“ láteří na oko školník. „Dobře, dneska ještě budeme jezdit, ale příště už musíme máknout z krajinou.“ Ptám se Nikoly, která zůstala i s druhou partou, co ji baví na modelařině nejvíc. „Asi flokovat trávu,“ říká. Po chvilce ji ale vidím, jak natírá štětečkem maličká plastové zábradlí červenou barvou.
  Tahle druhá parta už jsou větší divočáci. Je vidět, že už mají něco za sebou a že už také vědí, co je dobré a co je lepší. Žádné široké lokty se ale nekonají. Pěkně způsobně čekají, až na ně s ježděním přijde řada. Ale to věčné „pane Brejšo, támhle se mi zastavil motoráček“, „pane Brejšo, tady svítí červená..“, „pane Brejšo…“ pokračuje. Najednou se ozve ze školníkových úst dosti silné „TICHO!“ Zafunguje to jako stop tlačítko na digitálním ovladači. Na pár vteřin všichni ztichnou. „Všichni nastavíme ovladače na nulu,“ zavelí školník, alias výpravčí, protože se v jednom úseku zastavil z ničeho nic vlak a ostatní začaly švindlovat. „To je divné, to je divné,“ brblá si jako by pro sebe školník a přehlíží odborným zrakem kolejiště. Do minuty nachází závadu. Ze svorkovnice se uvolnil vodič a jeden úsek byl bez napětí. „Kdopak jste ten drát tady vytáhl,“ zkoumavě pátrá mezi malými modeláři, z nichž asi některý nevědomky zavadil o svorkovnici.
  Okolo třetí se děti vracejí do družiny. Odchází společně a spořádaně. Honzíkovi se ale domů nechce, nicméně když vidí, že ve škole se musí poslouchat, nechává se taky přesvědčit. „To bylo hustý, jak do sebe vrazily ty vlaky,“ najednou se rozpovídá v autě, což znamená, že se mu v hlavě honí odpoledne prožité u kolejiště. „Dědo, ale já jsem to nezavinil,“ dodává hned. „Já vím, uklidňuji ho.“ „Pan Brejša ale říkal, že když on dělá výpravčího, tak že jemu se bouračka nemůže stát. Tak kdo to zavinil?“ pátrá malý vyšetřovatel (nejspíš se ukazuje, že jablko nepadá daleko od stromu :-) ). „To je pravda, ale stalo se to proto, že pan školník opustil stanoviště výpravčího, když mi šel ukázat, kde bude kolejiště pokračovat dalším modulem. A jeden vlak dojel ten co stál před vjezdem do nádraží a narazil do něho,“ snažím se Honzíkovi vysvětlit odpolední železniční katastrofu. „Aháá,“ ozvalo se ze sedačky za mnou, ale jestli jsem ho opravdu přesvědčil, to nevím…
  „A pojedeme se sem zase někdo podívat?“ měl starost vnouček, když jsem ho vracel mámě. „To víš že jo, ale taky se pojedeme podívat i jinam. A už jsme dlouho nejeli vlakem, tak něco zase vymyslíme…!“

 

Foto hlav

 

Rubrika: FOTOGALERIE, Ze života (reportáže), ZPRÁVY

Komentáře: 2

  1. milan ferdián napsal:

    Honzo,ty se máš. Zajedeš ke Karlovi, pokecáte, pojezdíte, vnuk v pohodě. Karlovi držím palce a má fakt svatou trpělivost ;-) ))

  2. Bohouš Partyk napsal:

    Dobrá reportáž. Já také kdysi chodil do podobného kroužku v domě pionýrů, ale tam se to omezovalo na ježdění mašinkami po stole… Ono to záleží na člověku, který to vede. Ten náš byl primárně vedoucí radiokroužku – ani ne technik, ale spíš telegrafista. Vláčky měl jen na doplnění úvazku… Děcka v Roudnici mají štěstí, že tam mají takového školníka…

Vložit komentář

Text komentáře: