Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (1)

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 8.12.2011

Tak jsem konečně začal. Na Mikuláše 5. prosince 2011. Tento datum si snad budu pamatovat. Po měsících příprav, shánění podkladů a materiálů, studování knih a časopisů, konzultování celků i detailů s kamarády, taky hádání se s manželkou hlavně o tom, kam vlastně umístím to „nádraží“ (jak hanlivě nazývá projekt mého N-kového kolejiště) jsem v pondělí po ránu, vcelku dobře naladěn, oblékl montérky a vešel do dílny. Jelikož všechno jednou začíná a taky končí, teoreticky lze předpokládat, že za nějaký čas budeme s vnoučkem Honzíkem drandit vlaky po našem kolejišti. Jak k jeho stvoření dospěju hodlám na pokračování popisovat.

  Ostatně, kvůli tomu, abych zadokumentoval pro sebe i ostatní, jak postavím kolejiště, jsem vlastně před více jak dvěma roky založil web Honzíkovy vláčky. Dělají to všichni, tak proč bych měl být výjimka? Jenže, místo abych se dal do práce na kolejišti, tak tady dva roky plkám a šířím moudrosti jiných. Nebýt však jich – těch nastudovaných moudrostí a zkušeností jiných – asi bych stvořil tak akorát něco podobného „kobercovému kolejišti“ na dřevotřísce. Takové mi sice vystačilo (muselo vystačit) začátkem 60. let min. století, kdy jsem coby jinoch začal modelařit (dále viz kap. Bona Mente), ale to bych asi dnes nebyl „in“.
Musím přiznat, že není úplná pravda, že jsem začal stavět kolejiště až toto pondělí. Pár všelijakých pokusů jsem už spáchal (pila, točna s rotundou, silo, pár domečků a stromečků aj.). Taky jsem si připravil (digitalizoval) několik mašin a posháněl pár vagonů. Ale všechno to byly jen takové testy, jak tomuto postupu ověřování si vlastních schopností říká Martin Pinta (Lokopin). Některé výtvory jsem dal do krabice, jiné jsem rozdal. Ale to všechno nepovažuji za začátek stavby kolejiště. Dokonce nepovažuji za začátek ani ty desítky narýsovaných plánků v měřítcích 1 : 10 až 1 : 1, stočených teď do ruliček a zastrčených za skříní.

Všechno začalo zhotovením rámů

  Ani to, že už pár týdnů jsem měl od profesionálního truhláře zhotovené tři rámy z překližky tloušťky 12 mm – dvakrát 1250 x 600 mm a jednou 1250 x 350 mm. Rámy jsou vysoké 100 mm. Ještě o tom bude řeč, nicméně rámy budou poskládané do tvaru písmene „L“ nad válendou, kterou zatím nemám povoleno zrušit. Ona se ale asi bude hodit, až budu „tvořit“ kolejiště zespodu. Budu moci konečně při práci ležet :-). Jeden velký rám bude spojen s malým rámem za delší strany, druhý velký rám pak k nim bude připevněn zboku. Rámy budou stát na nohou vysokých 800 mm. Aby se dalo event. na válendě i ležet, honí se mi hlavou systém „heverů“, který by kolejiště v případě nutnosti nadzvednul. Ale to už možná jen blbnu…
Válendu, která mi momentálně bude zavazet (a sloužit), nezmiňuji jen tak bezdůvodně. Její standardní rozměr (2000 x 900 mm) byl (po dlouhém dumání) vlastně základem pro plochu kolejiště.
V tomto okamžiku si dovolím konstruktivní kritiku autorů většiny publikovaných plánků kolejišť, tuzemských, stejně jako zahraničních. Při studiu plánků kolejišť jsem se jen zcela výjimečně setkal  s úvahou, že je potřeba vycházet z omezených, ale svým způsobem standardních (normalizovaných) možností našich příbytků. Vždyť panely, okna, dveře, stejně jako nábytek mají své standardní rozměry. Samozřejmě, s jistou variabilitou. A do nich se musíme s kolejištěm vejít. Jestliže si někdo může dovolit postavil kolejiště a obestavět ho rodinným domem – to je jistě něco jiného. Ale nikoho takového neznám (kromě Pavla Tvrze, který kolem postaveného kolejiště zvládl celkovou rekonstrukci domu; ale byly to nervy… :-)). I majitelé rodinných domků jsou limitováni více méně „standardními“ podmínkami. Jistě, ti šťastnější, co měli možnost zabrat půdu, sklep nebo garáž přesně definovaných rozměrů, mohli se při plánování rozměrů a tvaru kolejiště rozmáchnout, ale zase – museli se se svým kolejiště vměstnat do definovaného prostoru (viz např. Houmr – ZDE, nebo svého času Ivan Staša).

Prioritní pro stavbu kolejiště je prostor

  Krev mi proto pijí plánky, kterým sice nelze po odborné stránce nic vytknout, mají správně tvarované oblouky, rovněž i spády a stoupání, jsou příkladem max. využití kolejiva toho kterého výrobce, jsou v nich krásně zakomponované domečky, stromečky, silnice a potoky skoro tak, jako to je v reálu, ale…! Jestliže nakonec tvůrčí idea autora vyjde v rozměru x/y, ale já takové kolejiště nikam nedostanu, protože mi třeba bude chybět onen pověstný centimetr, tak je to celé špatně! A z toho plyne moje první poučení, že prioritní pro stavbu kolejiště je prostor, kde může kolejiště stát, resp. kde bude uloženo. A do tohoto prostoru se musí nakroutit koleje, ať se děje co se děje (navíc raději s rezervou). Že se třeba bude muset slevovat ze snů a přání? Ano, to je pravda, ale jinak to nejde.
Jistá varianta, jak dostát svých představ „nadupaného“ kolejiště, je postavit jej na několik pater (domy se taky tak staví), anebo vymyslet jiné netradiční řešení. Variant je bezpočet, třeba vyvést část kolejiště na zeď, nechci říct rovnou mezi obrázky. Jen jednou jsem viděl na fotografiích kolej, kterou modelář instaloval na jen několik centimetrů široké liště zavěšené na zdi podél pokoje, na jejímž konci byla něco jako úvrať. Nevypadalo to špatně. Motivovalo mne to k úvaze, že touto cestou se možná někdy vydám, až mi bude prozatím definovaný prostor malý…
Bavil jsem se o poznatku, že kolejiště by mělo vycházet z daného prostoru (přesněji ze standardních rozměrů bytů a jejich zařízení – viz výše) s Milanem Ferdiánem¹⁾, který se dušoval, že při tvorbě svých námětů kolejišť vychází právě z podobných úvah. Možná měl na mysli kolejiště, o kterém mi vyprávěl, jež vyprojektoval na míru. Muselo se vejít do patrové dětské postele. No, nechci provokovat, ale v jeho cit. knize jsem takových příkladů moc nenašel, navíc ani jeden ze tří N-kových plánků se mi nehodil. Ale to není problém jen plánků M. Ferdiána. Jak už jsem uvedl, podle mne jen minimum publikovaných plánů kolejišť vychází ze skutečně omezených prostorů panelákových a tzv. činžovních bytů. Viděl jsem ale na YouTube i opak, tj. promyšlené a propracované návrhy kolejišť, kde autor už dopředu věděl, že se musí vejít na plochu dveří, postele, do skříňky na lůžkoviny apod. Netřeba dalších slov, doufám, že jsem byl pochopen. Jistě, ne každý bude souhlasit, a to nejen proto, že každý pracujeme s modely v jiném měřítku.

Zpevnění překližkového rámu

  Začátek popisu stavby kolejiště jsem přerušil v okamžiku, když jsem vkročil do dílny. Přeskočím několik dlouhých minut, kdy jsem rozvážně přemýšlel. Stejně už nevím, o čem to bylo :-).
Prvním úkolem bylo zpevnit překližkový rám. To jsem udělal vloženými žebry z 5mm překližky vysoké 80 mm. Pokud si pozorný čtenář všiml, že žebra jsou o 20 mm užší než rám, tak je to proto, že jsem se po dlouhém zvažování pro a proti nakonec rozhodl, že budu kopírovat s jistými změnami nápad Pavla Tvrze, který vyrábí kolejiště ze styroduru – blíže ZDE. Do vzniklé 20mm prohlubně v rámu přijde vložit styrodurové deska stejné tloušťky, která bude tvořit základní rovinu kolejiště, odborník by asi řekl „level zero“.
Připravená žebra jsem přiříznul na délku a přesně zabrousil. Měřil jsem podle bočních stran slepeného rámu, protože i 12mm překližka se dokáže mírně prohnout. Míry jsem si vyznačil na rámu a podélném žebru, přičemž jsem se snažil zachovat symetrii umístění podélného i příčných žeber. Připravil jsem si výztuže z latiček (jedná se o „třísky“ s tvrdého dřeva používané na podpal v kamnech; někde jsem je sehnal za pár korun pytel). A pak už jsem jen natřel místa spoje disperzním lepidlem (Pattex) vložil žebra, přilepil výztuže a všechna lepená místa stáhnul svorkami. Toto práci jsem musel rozdělit do dvou dnů, protože byla nouze o svorky.

Obr. 1 – Rám s „tréninkově“ vloženými žebry (podlahu v dílně nemáme moc pěknou, že?)

Obr. 2 – Rám s žebry jakoby zespodu. Na trojúhelníkové rohy přijdou přišroubovat nohy (ono se to i rýmuje)

Obr. 3 – Detail spojení podélného a příčných žeber a vyztužovacích latěk rovněž ještě nanečisto (snad mi Jarda Jágr odpustí, že jsem mu při lepení disperzí upatlal ústa…)

Obr. 4 – Tady už je vše zalepeno a staženo svorkami (kromě jednoho místa)

 

Obr. 5 – Totéž z jiného pohledu; následoval čas na odpočinek

Obr. 6 – Detail stažení svorkami, kterých jak jsem poznal není nikdy dost

Obr. 7 – Tady už se druhý den lepí poslední (menší) rám

Obr. 8 – Spojení opět v detailu

Spojení rámů centrovacími kolíky

  Jsa poučen o nutnosti a způsobech přesného spojování modulů v Zababově, považoval jsem za rozumné řešit obdobně i spojení jednotlivých části mého kolejiště, resp. všech tří rámů. Stále mne totiž provází neblahá úvaha, že může přijít den, kdy budu muset (nebo někdo po mně) kolejiště rozebrat (a vyhodit :-)). Smontované by jej nikdo z bytu nevynesl a už vůbec by se asi nevešlo do výtahu. Jak už jsem ale několikrát na těchto stránkách poznamenal, jsem zastáncem užití centrovacích kolíků používaných britskými modeláři, tam označovaných pojmem Patter Makers Dowel – blíže viz ZDE. Přes všechny kritické výhrady některých tuzemských modelářů a zveličování kvality centrovacího systému a la Zababov (což ani zdaleka není totéž co systém britský) jsem zůstal věrný námětu užívanému nejen firmou PECO.
  Patter Makers Dowel, ve volném překladu „centrovací kolík“, je vlastně dvojitá součástka vyrobená z mosazi. Běžně se takové součástky označuji jako panenka a panáček, nebo sameček a samička (male/female). Tvoří ji kotouč o průměru 25 mm a síle 3 mm, který má v okruží o průměru 18 mm v dělení po 120° tři otvory se zahloubením pro šroub s plochou hlavou o průměru dříku 3 mm. „Sameček“ má středový kolík o průměru 8 mm, „samička“ má místo kolíku díru o témže průměru. Kolík a díra jsou lícovány suvně.
Po rozměření otvorů pro centrovací kolíky a otvorů pro stahovací šrouby jsem nejdříve vyvrtal do rámů vrtákem průměru cca 3 mm vodicí otvory. Plochým vrtákem šířky 25 mm jsem pak  vrtal do hloubky cca 3 – 4 mm otvory pro „samečka“, resp. protikus („samičku“). Nakonec se ještě musí v rámu zvětšit otvor (vrtákem průměru cca 8 mm) tam, kde bude přišroubovaná „samička“, aby do ní mohl zapadnout kolík od „samečka“. (Sakra, jak se tak jednoduchá věci musí složitě popisovat.. :-)) Oba díly centrovacích koliků se do otvoru fixují vždy třemi vruty.
Vrtákem o průměru 9 mm jsem dále vyvrtal otvory pro stahovací šrouby (M8), které budou dotahovány přes křídlové matice. Po zkušební instalaci rámů nad válendou jsem si poznačil místa, kde budou zespodu k rámu připevněny nohy. Ty jsem pořídil v obchodním domě. Mají výšku 800 mm, když připočteme výšku rámu, tak vychází, že základní rovina kolejiště se bude nacházet ve výšce 900 mm od země.

Obr. 9 – Otvory pro centrovací kolík a stahovací šroub

Obr. 10 – Centrovací kolík („sameček“) pokusně vložený do vyvrtaného otvoru, vlevo je protikus („samička“)

Obr. 11 – Detail usazení „samičky“ (ještě bez přitažení vruty)

Obr. 12 – Detail usazení „samečka“

_____________________________________________________

1) Ferdián, M.: Plány kolejišť. Chameleon print s.r.o., 2010. ISBN 978-90480-20-9

(pokračování, ale až zase na kolejišti něco udělám)

Foto hlav

Rubrika: Honzíkovo kolejiště, STAVBY, ZPRÁVY
Počet přečtení: 11 363 | Tisknout: | Poslat: