Modulářům v Bubnech stačí vykouknout z okna a vědí jak na to

Nádraží Prahy-Bubny i jeho okolí působí omšele. Jakoby se o něm ani nemělo moc vědět (blíže viz ZDE). I cestu k němu jsem si musel nastudovat podle mapy. Kdyby si zde snad někdo chtěl koupit lístek na vlak, neuspěje. Vstupní hala je zamčená, opatřená mříží, stejně jako okénka bývalých pokladen. Stanice jako taková ale funguje, odbavují se zde vlaky směřující z Masarykova nádraží na Kladno, anebo do Kralup n/V. Ale navíc, už několik let našla v nádražní budově střechu nad hlavou parta nadšených modelářů, kteří nosí na tričkách nápis „Moduláři Praha-Bubny“. Byl jsem k nim pozván na návštěvu.

  Tuhle partu chlapů, z nichž někteří se znají už tři desítky let, jsem poprvé zaregistroval na jiném nádraží, na Smíchově. Jednou jsme tam konali „inspekci“ s vnoučkem Honzíkem a všimli si plakátu, že v poschodí je modelářská výstava. Reportáž o ní je ZDE. Pak jsem zaregistroval jednoho z „modulářů“ prodávat v modelářském obchodě na Smíchově. Mírovi Hrůzovi jsem poslal pár fotek z jejich akce a on mne pozval na návštěvu do jejich klubu. Plynuly měsíce a já nebyl schopen si udělat čas. Až jsem se potkal s Michalem Janíčkem, který si něco kupoval v N-šopíku, trošku jsme pokecali o modelařině a rovněž od něho jsem dostal pozvání. A tak jsem při první příležitosti, která vyšla na toto úterý, zajel do Bubnů.
  Modeláři zde mají v pronájmu tři místnosti, kde nejen sochají svoje modely v měřítku H0, resp. H0e a k tomu moduly, ale mohou zde také provozovat na sestavené modulovce svoji bohulibou činnost. A taky zde mají zázemí na svoje jistě plodná rokování. V duchu si říkám, že to zde mají snadné – stačí vystrčit hlavu z okna a mohou „opisovat“ z reálu. U třetí koleje se právě zastavil brumlající Hekttor, který trošku ruší výklad. „Vždycky po výstavě se tak čtvrt roku nic moc nedělá, jen se hodnotí, rokuje a diskutuje. Jakmile se ale stanoví termín další výstavy, tak se už rok předem začne makat jak o závod,“ říká Zdeněk, který byl ještě před chvíli zabořený v ovládací bedně s milionem drátů a cosi tam montoval. Dozvídám se, že tahle parta nadšenců pořádá výstavy jednou za dva roky.
  „Žijeme jen z vlastních členských příspěvků, výjimečně se najde nějaký sponzor,“ vysvětluje Michal. „To nám stačí na nájem a na nějaký materiál. Ale funguje to,“ dodává. Už z minulé výstavy na Smíchově vím, že v Bubnech se provozuje takové to pravé nefalšované klubaření oproštěné od zbytečných formalit a jiných hloupostí, do kterého jsou značným dílem vtaženy i manželky. Vzpomínám, že na zmíněné výstavě bylo v koutku sálu něco jako ložnice; na karimatkách tam ve spacáku doháněli noc někteří „moduláři“. „Spíme tam mimo jiné i proto, že si musíme své modely hlídat před nepozvanými návštěvníky, ale hlavně, obvykle se naše vášnivé diskuse protáhnou do časných ranních hodin a kdo by pak odcházel vyspat se domů,“ dodává s úsměvem Zdeněk. „Minule tam s námi trávily noc i některé manželky, které nám zajišťuji stravovací servis,“ dozvídám se od hostitele.
  „Pojď se podívat, dodělal jsem modul s vojenskou pevností,“ ukazuje mi pyšně Michal. U kolejí se krčí v terénu zamaskovaný jeden z prvků obranného systému naší předválečné armády, který ale tehdejší vláda nechala opustit bez jediného výstřelu. Vzpomněl jsem si na kamaráda-„bunkrologa“, který se stará o jednu pevnůstku v Orlických horách a hodně o obranném systému ví. Dávám na něho Michalovi spojení. Zajímám se o použitý materiál na stavbu modulu. „Ve velkém jsme začali používat styrodur, ale žebra a ložnou desku děláme z překližky. Styrodur se dobře opracovává a taky lepí,“ říká Michal. „No, a na dekoraci jsou použité všelijaké materiály od Poláka nebo Model Scene, ale taky Nocha a jiné.“ Zvlášť jemně a citlivě jsou vypracovány přechody mezi jednotlivými travními „koberci“, skoro jako podle příručky… 🙂 „Vždycky se okolo dokončovaného modulu sejde několik chlapů a povrch tvoříme společně. Jednak je u toho sranda, ale každý má nějaký jiný nápad a tak vzniká model hodně podobný reálu.“
  Ve vitrínce nad kolejištěm je několik hotových i rozpracovaných modelů z leptů i plastů. „Já dělám raději z plechů, protože mám alergii kromě jiného i na prach z broušených plastových materiálů,“ říká Michal a ukazujeme mi několik svých modelů vagonů. Vím o něm od minule, že je perfekcionista, tak se ani nedivím tomu, že i zespodu na podvozku jsou vypracované ty nejjemnější detaily.
  Mezi tím se parta přítomných schází v prostřední místnosti okolo kolejiště, v jehož čele je dokonale propracovaná točna s výtopnou plná parních lokomotiv. Koleje se velkým obloukem stáčí doleva k díře ve zdi do vedlejší místnosti, ve které se nachází rozestavěné velké nádraží. Zatímco dva pánové si posílají skrz díru ve zdi krátkou soupravu, čímž testují správné zapojení ovládacích panelů ke kolejištím, ostatní debatují o naprosto obyčejných věcech, stejně jako to dělají jiní v hospodě u piva. Jenže, tady se sice pivo popíjí taky, ale při činorodé práci, ne jen tak při bezbožném tlachání o všem a o ničem.
  Od Zdeňka se mi dostává detailního výkladu o zapojení jednoho z ovladačů. Chápu princip, nikoliv detaily. „Zacvičit se dá každý,“ komentuje školitel když vidí, že se chvílemi nechytám. Faktem ale je, že na jim koncipovaném modelovém nádraží nejdou poslat po jedné koleji proti sobě dva vlaky, ani kdyby si to přál on sám. „Věnuji se zabezpečovacím systémům, takže to prostě nejde, protože v takovém případě nejde do kolejí el. proud,“ objasňuje podstatu řešení, kterou ovšem nelze v reálu docílit doslova, protože tady funguje ještě tzv. „lidský faktor“, ze který lze schovat nezvratný fakt, že reálné lokomotivy jsou poháněné jinak než modely.

  Odcházím teplým večerem z bubenského nádraží plného kolejí po betonové cestě zpátky do civilizace. Stále ještě svítící sluníčko osvětluje na západ přiklonený Žižkov s dominantou televizního vysíleče. Kde nic, tu nic. Dokonce i železniční provoz utichl. Kolem trati je jen bujné křoví a pobořené ploty a zítky. Mezi lidi se dostávám až u stanice metra Vltavská. Jednou sem musím vzít Honzíka, který už zná nejedno pražské nádraží. Pravda, některá už bohužel nepozná, jako třeba Denisovo nádraží na Těšnově. Jó, bořit, na to jsme kabrňáci (bez ohledu na právě vládnoucí režim). Ale něco nového postavit nebo aspoň opravit? To už nám tak dobře nejde. Všechny budovatelské kecy důležité před volbami zatím za posledních 20 let vždycky skončily u úsporných balíčků a zdražování.

Foto Honza Groh (v perexu) In: Wikipedia.cz; hlav (ostatní)

 

Rubrika: FOTOGALERIE, Ze života (reportáže), ZPRÁVY

Vložit komentář

Text komentáře: