Modelářský spolek starších pánů navštívil zámek v Trmicích

Už podruhé jsem byl v Muzeu modelové železnice na zámku v Trmicích. A zase jsem byl fascinován především počtem zde soustředěných modelů, a to nejen železničních. Nebude asi daleko od pravdy tvrzení, že sbírka zdejšího kastelána Jana Součka, bývalého mašinfíry, bude jednou z největších u nás a možná i v Evropě (ne-li největší). Modelářský spolek starších pánů (který už má v současnosti sedm členů) přijal pan kastelán v mimořádném čase, kdy bylo muzeum pro veřejnost uzavřené. Proto se mohlo o železniční modelařině povídat nepřetržitě několik hodin – a v klidu.

  Zámek v Trmicích u Ústí nad Labem, který někdy v polovině 19. století vystavěl Albert Nostic podle plánů architekta Heindricha Ferstela, musel být tenkrát ozdobou zdejšího místa. To už bohužel v současnosti neplatí. Stojí totiž v „zakletí“ dálničního nadjezdu na Teplice, jehož betonová konstrukce vede jen pár metrů od střechy zámku, a jakési hnusné fabriky se dvěma kouřícími komíny, stojící pár desítek metrů před průčelím. Některá města to prostě nemají snadné, zvláště ta, která prošla pustošícími nálety, budováním těžkého průmyslu přímo uvnitř města nebo devastačním úsilím některých občanů…
  Ne tak funguje tento deprimující pocit uvnitř zámku. Zachovalé parkety a malby, vyřezávané dřevěné obložení stěn, stropů a okenic. Panstvo si už dávno umělo vytvořit pěkné životní prostředí. Teplíčko pak zajišťuje ústřední topení. Každý jiný kastelán právě teplo může Janu Součkovi závidět. „Naše muzeum můžeme provozovat celoročně a je to cítit na příjmech do rozpočtu,“ říká, „i když topení nás měsíčně stojí pěkné peníze.“ Ptám se na zájem návštěvníků. „Doslova opakované erupce návštěvníků zažíváme, když sem čas od času zavítá televize a natočí nějakou „toulavou kameru“,“ usmívá se kastelán. Nechávám si vysvětlit fámu, kterou jsem na zdejší muzeum zaslechl. „Ne, ne,  muzeum není moje, to je města, moje jsou „jen“ všechny modely,“ vysvětluje Souček. „Dříve zde byl depozitář ústeckého muzea, kvůli špatnému stavu budovy byl zámek pro veřejnost uzavřený. Od poloviny 70. zde dvacet let probíhala postupná rekonstrukce ve správě města Trmice. Vybudovali jsme tady reprezentační a společenské prostory, kde se mimo jiné oddává, také knihovnu a několik stálých expozic. Postupně jsem tady v několika místnostech v prvním patře postavil několik modelových železničních kolejišť všech měřítek,“ rozpovídal se Jan Souček.
  Počet kolejišť jsem si nespočítal. Natož pak počet lokomotiv, vagónů, domečků, mostů, komínů, přejezdů, stanic, stromů, lidiček, autiček malých i velkých, tanků či letadel. „Některá kolejiště jsou analogová, postupně ale přecházím na digitální provoz trakčních vozidel i některých součástí kolejiště. Když už osazuji lokomotivy dekodéry, tak jedině zvukovými,“ popisuje přechod do moderní modelářské současnosti kastelán Souček mezi tím, jak nám pouští vláčky na jednotlivých panelech. „Jednou sem přišli nějací pánové, mlčeli a jen koukali. Na konci mi do knihy hostů napsali, že v několika případech došlo při provozu k závažnému porušení drážních předpisů. Byly to inspektoři z Drážního úřadu. No, tak tohle určitě malé děti, které sem berou rodiče pro zábavu, určitě hrozně zajímá,“ směje se Souček.
  Podobně jako inspektoři tady může dostal kopřivku (pokud jej rovnou neflákne pepka) i ortodoxní modelář úzkoprse dodržující modelářské normy NEM. Na jednom kolejišti lze totiž spatřit parní lokomotivu projíždějící podél indiánského „týpí“, zatímco na přejezdu čeká na přejezd vlaku poslední model Hummera. Vše je ovšem v měřítku 1 : 32. „O to přece nejde, děcka víc zajímá houkání a blikání jak to, jestli existují nějaké modelové epochy,“ usmívá se tomuhle „miš-maš“ jeho autor.
  Jedna celá místnost je věnovaná modelům tuzemské firmy Merkur, kterou právě tento týden v televizi nebývale zpropagoval svými výroky současný ministr školství, který nahlas zauvažoval, jestli by se stavebnice Merkur neměly stát povinnou školní pomůckou. To muselo stát peněz, taková skvělá reklama! „Tahle mašinka s vagónky je z roku 1959 a stále jezdí,“ ukazuje pan Souček na modrou soupravu, přičemž kolega Jiří září a vzpomíná, že si přesně s takovou jako kluk hrál. Jako na povel klesá na kolena a prohlíží dobový transformátor pod panelem. „Bohužel, v současnosti se ve firmě nějak moc nezamýšlejí nad přesností modelového měřítka a s kvalitou to také není nejlepší. Třeba tahle mašinka, když mi ji sem přivezli, neuměla vůbec jezdit do zatáčky…“ kroutí hlavou Souček nad Rosničkou. „Když některému zákazníkovi na jeho dotaz na cenu řeknu, že start-set v této krabici stojí přes sedm tisíc, tak obvykle zalapá po dechu…,“ dodává.
  Ve skříňkách na stěnách většiny místností jsou k vidění skutečné modelářské unikáty – například série lokomotiv ve všech možných barevných mutacích, unikátní modely, které u nás nikdy v reálu nejezdily (Kyklop) apod.
  „Tady u té „ZET-kové“ mašinky mi vyhořel motor a tím pádem je neopravitelná,“ ukazuje na model parní lokomotivy nejmenšího zde vystavovaného kolejiště, na což mu odpovídá kolega Zdeněk něco v tom smyslu, že všechno je opravitelné… Pravdou je, že Zdeněk by asi dokázal zpojízdnit i koště.
  V nejkrásnějším sále zámku se kromě kolejiště v měřítku H0 (o kterém jeho autor říká, že bylo jeho první) a několika prosklených vitrín plných modelů vyjímá i kolejiště s modely vlaků původem ze SSSR. „Předlohou těmto plecháčům byly nejspíš modely firmy Märklin a do Sovětského svazu se mohly dostat jako válečná kořist,“ uvažuje nahlas Souček, zatímco několika nacvičenými pohyby „startuje“ bručící motor Sergeje. Když souprava s tradičními ruskými vagony, jejichž originály ještě v současnosti jezdí mezi Pravou a Moskvou, vyráží po okruhu se třemi kolejnicemi, Trmický zámek se zachvěje. „Nedivte se, lokomotiva je odlitek z litiny,“ vysvětluje kastelán.
  „Ještě vám musím ukázat zimní kolejiště,“ říká Jan Souček a vede nás do další místnosti, kde vysvětluje, jak se dělá modelový sníh. Tohle kolejiště si pamatuji od minule, jen jsem si nějak vysnil, že je v měřítku N. Není, bohužel je to TT-čko. Otázku z úst mi bere Zdeněk: „A kde jsou další  N-ková kolejiště?“ Dostává se nám vysvětlení, že ta, co jsme viděli, jsou všechna, která pan Souček na zámku má. Jedno nese nezaměnitelný rukopis modeláře Václava Píbla z Teplic.
  Ale to ještě nebylo ani zdaleka všechno, co nás na zámku čekalo. Ještě dlouhé minuty jsme u kafe a lahváčů diskutovali stav železničního modelaření v české kotlině. Shodli jsme se skoro na všem, leč popisovat naše hodnocení již nebudu.
  Kastelánu Janu Součkovi přejeme hodně platících návštěvníků, hodně dalších nápadů a plodných roků života a také štěstí, aby měl komu svoji obrovskou sbírku modelů předat.

 Foto hlav

Muzeum modelové železnice Trmice: http://www.masinky.tk/

 

 

 

Rubrika: FOTOGALERIE, Ze života (reportáže), ZPRÁVY

Komentáře: 2

  1. Dan Buchtela napsal:

    Ahoj Honzo, Trmice znám jen z Toulavé kamery, takže jsem si rád prohlédl obsáhlou fotoreportáž z návštěvy.
    Jen nevím, co máš proti dodržování norem NEM. Nebýt jich, nikdy bys nespřáhl dva vagóny různých výrobců a parně si ani s nimi nezajezdil na nějakém kolejivu dalšího výrobce…. O napájení modelů jednotným napěťovým rozsahem ani nemluvě…

  2. hlav napsal:

    Díky za poznámku, Dane, jako právník si samozřejmě uvědomuji význam norem (a nejen NEM) a to co píšeš je jistě pravda. V článku narážím na jedinou normu NEM, která řeší modelové epochy, což je norma, která nemá logiku. Tato kritika není jen z mé hlavy. I o tom byla řeč při naší návštěvě. Právě v Trmicích je totiž vidět, že i bez ortodoxního rozdělení „železničních epoch“ vlaky jezdí a líbí se to…

Vložit komentář

Text komentáře: