Honzíkovy vláčky

Honzík má sestřičku Aničku

Autor: admin Vydáno: 13.8.2010

Včera navečer byla v naší rodině spuštěna dlouho očekávaná a plánovaná krizová akce – porod. Moje role byla jednoduchá: pohlídat Honzíka. Už pár dní měl připravenou pohotovostní tašku jako máma a věděl, že až to přijde, pojede k dědovi. Stalo se. Večer se najedl a vykoupal, několikrát nám zopakoval, že bude mít sestřičku Aničku (což celá rodina už půl roku ví), s babičkou si zahrál pexeso, já mu přečetl půlku jedné pohádky z knížky Pohádky o mašinkách a vytuhnul. Večer se nakonec nic nekonalo, porod císařem byl naplánován na ráno. A tak jsem příchod nového človíčka na svět podporoval fernetem..

Ráno náš mladý pán vstával před sedmou. Žena už odešla do práce, mladší dcera byla na odchodu. Honzík vyžadoval moji živou přítomnost a mě bolela hlava… Nebyl to pěkný začátek obávaného pátku třináctého. Přetrpěl jsem první dvě hodiny dne. Když zazvonil zeťák, že Anička je na světě, byl jsem už schopen vnímat. Zapamatoval jsem si i to, že má dvě kila šedesát pět a 46 cm, a poslal jsem tu zprávu dál do světa. Přece jenom jí podle hmotnosti a velikosti pár dní do plánovaného porodu schází – mohli jsem také spolu slavit narozeniny, kdyby tři dny vydržela -, ale hlavně že jsou obě holky v pořádku.
Honzík jásal a jen stále opakoval „tak už jsme se Aničky dočkali“, a to i na návštěvě v Království železnic, kam jsme měli namířeno, neb jsem tam byl pozván. Napsal jsem sice minule na adresu tohoto vláčkařského gigantu jedovatá slova, ale přesně jak se říká: „nikdy neříkej nikdy“. Rozhovory s vedením společnosti o možné spolupráci vedly k velmi slibným závěrům. Uvidíme.
Je jasné, že Anička bude mít nejspíš jiné záliby než Honzík, takže mne asi nebude tahat na „hlavák“ vypravovat Pendolina, anebo nebude chtít jezdit lokálkou do Jílového. Ale kdo ví? Kdo ví, co bude zítra, pozítří za měsíc, příští rok? Stačí si jen jednou za den pustit rádio a poslechnout si jedny zprávy o geniálních nápadech našich vůdců a člověk má pocit, že státní bankrot už proběhl, jenom nám to zapomněli říct.
Je ale zajímavé, že první co mne napadlo, když jsem si uvědomil, že mám dalšího potomka, že je dosti reálné, že vnučka se dožije začátku 22. století :-). Přeju jí to, ale nezávidím.

Hlav, 13. 8. 2010, 16:00 hod.