Honzíkovy vláčky

Černý pátek – a to nebylo třináctého

Autor: admin Vydáno: 30.7.2010

Není každý den posvícení. To zná každý. Vydal jsem se do Zbečna, obce na břehu Berounky, kde jsem před dovolenou objevil stavebně velmi zajímavou železniční budovu (sklad – silo) z roku 1925. Dnes je v zuboženém stavu, stejně jako převážná většina jiných železničních objektů, zřejmě je i nevyužívaná. Leč už když jsem ji spatřil poprvé, byl jsem fascinován její konstrukční členitostí. A tak jsem to vzal jako výzvu. Přemýšlím o tom, že si ji postavím v měřítku 1:160. Ačkoliv jsem si minule budovu nafotil ze všech stran i s detaily, jakmile jsem začal rýsovat, uvědomil jsem si, že mi chybí alespoň základní míry. Proto ta opakovaná návštěvě. A tak jsem hned při té příležitosti pořídil dvě virtuální prohlídky, které jsou ZDE. Potud nic zajímavého. Ale pak to přišlo.

Už dopoledne, když jsem odjížděl, tak jsem potřeboval natankovat. Minul jsem jednu Benzinu, druhou Benzinu, protože mám příkaz od vnoučka, že musím hodně jezdit, ale benzín můžu tankovat jen u „fej-fau“ (pro ty co nepochopili – ÖMV, což se čte é-em-fau, v podání vnoučka fej fau), protože zřejmě od táty ví, že tam teď dávají kartičky k získání nějakých odměn od Shreka. Ale žádnou „fej-fau“ směrem na západ od Prahy jsem nepotkal. No a tak se stalo, že jsem na zpáteční cestě, poprvé po 46 letech, co vlastním řidičák, vycucl nádrž do poslední kapky. Jak jsem si nadával přeskočím. Dost na tom, že to bylo na karlovarské rychlostí silnici, jen 2 km před Prahou, resp. od pumpy oné značky! Přijel mne zachránit zeťák s vnoučkem, který se mi smál. Co mi přivezl v kanistru za benzín jsem se zapomněl zeptat.
Ale to není všechno, co se dnes stalo. Žena čekala s obědem, a aby jí uvařené jídlo nevychladlo, položila plastovou místu s rizotem na hrnec, ve kterém měla teplou vodu od vaření. Přijel jsem, dostal jsem na talíř, chvíli jsme povídali. Jenže, mezitím začaly fungovat fyzikální zákony. Voda v hrnci vychladla, mísa se přicucla a začalo drama… Nepomohlo opětovné nahřívání hrnce, zaříkávání, ani hrubá síla. Nebyl jsem to naštěstí já, kdo při snaze oddělit od sebe obě nádoby utrhl ucho u hrnce(!) Netušil jsem, jak jsou dnes ty hrnce nekvalitní a jakou má moje manželka strašnou sílu. Musím s tím napříště počítat, zvláště když budu rozbalovat modelářský vercajk s tím, že opět si udělám z obýváku dílnu. Mohl bych taky přijít o uši. Mimochodem, dělení nádob se nepodařilo, a tak skončily v popelnici. Prý už byly staré.
Čekám, co se dnes na „černý pátek“ přihodí do třetice a přemýšlím, jestli nemám jit raději spát.