Honzíkovy vláčky

Bedřich Rotrekl

Autor: admin Vydáno: 1.3.2010

Bedřich Rotrekl, 59 let, vyučený automechanik, poznal skutečný život na dráze, naposledy pracoval jako průvodčí, v současné době je nezaměstnaný. Od mládí se věnuje železničnímu modelářství, převážnou část doby modelové velikosti N. Jeho kolejiště, ale především modely trakčních vozidel mají vysokou odbornou úroveň. Dlouhé roky se věnuje výchově mladé generace. Perspektivu železničního modelaření v Česku ale nevidí růžově.

Peří mi načechral sedmdesátiletý mašinfíra, který mi pochválil můj model Litevky

Nejdříve prosím Tě představ váš klub, jak jste vznikli…?
Na popud modelářů starší generace, kteří se tomuto koníčku věnovali již dávno před revolucí v rámci Svazarmu, jsem byl osloven, abych dal znovu dohromady partu mladších lidí, kteří si tady u nás v Chrudimi a okolí každý sám stavěli modely. Jeden dělal „H0“, jiný „TT“. A tak jsme se zase pomalu dali dohromady. Bylo to někdy v polovině 90. let.

Kolik vás žije klubovým životem?
Je nás osm, ale já mám navíc na starosti ještě skupinku dětí, většinou však jen z rodin členů klubu. Zkoušel jsem to přes Dům dětí v Chrudimi, ale tam jsou samé dívky, které o technické záležitosti samozřejmě zájem nemají. Dříve jsem vedl malé pionýry, ale dneska už o podobné aktivity s dětmi není zájem ani od obce, či školy, ani ze strany rodičů. Děti z naší skupiny začínaly se stavbou jednoduchých hradel, dnes už umí postavit i nádraží.

Každá taková klubová činnost ale potřebuje peníze, jak je sháníte?
Zatím jsme volná, nikde neregistrovaná parta nadšenců. Žádné oficiální sdružení. Sondoval jsem mezi našimi členy zájem o registraci třeba přes Svaz modelářů ČR, ale nikdo o to neměl zájem. Kdybychom byli samostatný klub, ať už vytvořený podle občanského zákoníku, nebo registrovaný u Ministerstva vnitra jak občanské sdružení, tak by přibyla neskutečná spousta administrativní práce, a o to nikdo z nás nestojí. Jenže, v tomto stavu se vlastně nedají sehnat žádné peníze na činnost. Jediným naším příjmem je výtěžek z dobrovolného vstupného na výstavách, které pořádáme zhruba jednou ročně.

Jakou míváte návštěvnost?
Velkou, přichází okolo tisíce lidí. Zatím je dobré alespoň to, že při výstavách nemusím platit nájem (letošní výstava se koná v prostorách místního divadla – pozn. J. H.).

Jak jsi se k modelaření vlastně dostal?
Protože si píšu Almanach, tak si také pomatuji, že v roce 2003 to bylo 40 let od chvíle, kdy jsem začal. Tenkrát mi bylo 13 let. Vždycky mne ale zajímaly jen mašinky. Začalo to tak, že nám někdy v roce 1964 rodiče koupili v Praze základní okruh s lokomotivou a pár vagonky od Piko. Tenkrát bylo k dispozici měřítko H0. Protože jsme to nějak dopředu věděli, tak než naši přijeli z Prahy, měli jsme připravený základ pro kolejiště. Večer se už jezdilo. A vlastně hned nato jsem začal stavět svoje modely. Prvním byla moje představa Hurvínka (M131). Jenže, byli jsme tři bráchové, takže probíhaly takové ty spory co kdo bude dělat. Nakonec někdy v třiasedmdesátém roce padla sázka, jestli já dostavím spíš kolejiště než brácha Charkovčanku. Mně pak už zůstala ta železnice.

Kolik lokomotiv jsi za ty roky postavil?
Z hlavy bych to nespočítal, určitě přes dvacet.

A bylo víc lokomotiv, nebo vagonů?
Lokomotiv, určitě; to mně strašně baví…

Jaké technologie ke stavbě modelů dnes po létech praxe preferuješ?
Stavím především z papíru a kovu. Moje parní mašiny jsou sletované z kovu, ale některé díly jsou papírové. Používám především mosaz, ale nikoliv lepty. Všechny díly jsou ručně stříhané, řezané, pilované, leštěné a letované.

A jak vyrábíš pojezdy?
No, to je tady v Česku problém. Obvykle se snažím využívat profesionálně zhotovené pojezdy. Sázím na větší přesnost převodů vyrobených strojní výrobou. Lokomotivy potom jezdí klidněji a tišeji.

Kdy jsi přešel od „velkého“ měřítka k poloviční velkosti, tedy k N-kům?
V roce 1967. Zavinil to brácha, který přinesl domů vagonek v měřítku N, který tenkrát stál 5 Kčs! Okamžitě jsem byl vyslán osobním vlakem do Prahy a tam jsem v pasáži Černá růže U krále železnic nakoupil za 60 Kčs mašinu. K ráno získanému vagonu jsme večer měli lokomotivu a už jsme jezdili. V Pardubicích byla prodejna, kde jsme následně po pětikorunách nakoupili fůru vagonků. Pro N-ko jsem se vlastně rozhodl kvůli ceně a velikosti. Dodneška žiju ze zásob výrobků Piko. V minulých dobách totiž Svazarm organizoval řadu soutěží a já vyhrával jednu za druhou, z čehož plynula výhoda, že jsem dostával jakýsi bonus, za který jsem mohl nakupovat v servisu v Olomouci všechno možné. No a dneska když to nejde jinak tak nakupuju na burze.

Kolik jsi dosud postavil kolejišť?
Asi osm. První bylo v měřítku H0, zbytek už byly N-kové. V roce 1976 jsem začal pracovat u ČSD, a tak jsem někdy v roce 1980 stavěl kolejiště již se znalostí drážních předpisů. Měl jsem tam už mechanická návěstidla. Z té doby jsou taky mé první modely brejlovců.

Co podle Tebe chybí modeláři u vás, v bývalém okresním městě?
Jednoznačně zázemí, ale to nemám na mysli specializovanou prodejnu. Nemáme kvalitní klubovnu. Našli jsme si prostor ve staré škole, kde se z úsporných důvodů topí jen ve čtvrtek, aby se barák následkem mrazů a vlhkosti úplně nerozpadl. Jenže v ten čtvrtek se tam střídáme se vzpěrači a dalšími. Tam ale nelze mít nějaký klubový majetek, nářadí či stroje, každý si proto svoje věci nosí z domu.

A co podpora zdejší radnice a škol? Tady v Chrudimi není zájem vymýšlet dětem zábavu, aby se neflákaly a nakonec neskončily na heroinu? A co páni podnikatelé? Těm je to asi taky jedno, že?
Nějak tak. Děcka podnikatelů asi mají co chtějí, a tak si hrají doma. Do osmdesátého devátého jsem vedl každý rok nějaký kroužek, vydržel jsem to do poloviny 90. let. Chodil jsem se svými nabídkami do Domu mládeže, ale tam nebyl zájem. Stejně jako na dráze. A tak jsme časem zalezli do ulity a troškaříme. Věkově jsme chlapi tak od třiceti do šedesáti, plus těch pár našich dětí.

Jaký největší modelářský úspěch máš za sebou?
Pro každého modeláře je asi největším úspěchem, když ho někdo za něco pochválí. Mně se stalo, že přišel pamětník, který jezdil na lokomotivě řady 399 – Litevce. Když viděl můj model, tak mne pochválil ze detailnost a celkové provedení. Tak to mi jak se říká „načechralo peří“.

Kolik hodin jsi věnoval svému poslednímu kolejišti?
To nejde spočítat, dělám a vylepšuju ho třetí rok. Je to všechno zhotoveno v analogu, předělávat to na digitál by asi ani nešlo. Koleje jsou od Peco v kódu 80, přestavníky pod výhybkami jsou zhotoveny z telefonních relátek.

Všiml jsem si, že na Tvém kolejišti je fůra skal, úvozů, dokonce kamenolom. V tom je nějaký záměr?
Ne, ne (smích). Skály tam mám z trucu. Když kluci budovali klubové kolejiště TT, tak jsem tam chtěl prezentovat skálu, nějaký masiv. Vymyslel jsem pěknou zatáčku se skálou a řekou, ale oni to odmítli. Tak jsem ty skály použil na mém kolejišti.

Jakou technologii používáš?
Používám koupené silikonové formy, do kterých si nadělám sádrové odlitky, které pak různě poskládám. Podklad je vytvořen z vrstev papíru lepeného Herkulesem.

Pokud jde o travní plochy a stromečky?
V N-ku je to složitější, je to moc maličké měřítko. Podle mne není ideální materiál, který by v měřítku odpovídal trávě. Preferuji velice drobounký molitanový posyp, navíc ještě prosýpaný přesátým pískem. Papír se musí nejdříve natřít hnědou nebo šedou barvou, na něj se nasype písek a potom ten molitanový posyp. Smrčky děláme tradiční metodou stáčením dvou středových drátů, mezi kterými jsou poskládány ústřižky z rozpleteného sisalového provazu, pak se to ještě posype drtí, obarví a na kmeny se natočí toaletní papír, který se provlhčí lepidlem. Pro listnáče je základní podmínkou mít předlohu. A ta je v přírodě. Každý strom je jiný a v modelu se to musí poznat.

Jak stavíš domečky?
Z papíru, všechno je moje vlastní tvorba a fantazie. Obvykle mám fotografie, udělám si skici, včetně detailů, pak přesné plánky a podle nich stavím. Vybírám si takové typické drážní budovy. Největším objektem na mém kolejišti je třeba výtopna, k jejíž stavbě posloužilo několik skutečných předloh, ale zafungovala i moje improvizace.

Myslíš si, že je nezbytné, aby modelář znal detailně drážní předpisy?
No, detailně asi ne, ale rozhodně by měl znát obecné zásady, podle čeho dráha jezdí. Základní normy lze dneska snadno získat na internetu. Faktem je, že některé detaily z předpisů nelze převést do modelů, ale základy by měl znát.

Z jiného soudku: máš kromě mašinek i nějakého dalšího koníčka?
Mám, fotografování a filmování. Mám kvalitní kameru a další zařízení. Vytvořil jsem si velkou videotéku. Videa si stříhám sám, problém je s použitím hudby. Díky zpřísněným autorským právům si mohu videa pouštět jen sám pro sebe a nemohu je ukazovat třeba dětem na výstavách apod.

Jakou vidíš perspektivu modelaření v Česku?
Moje představa asi bude stejná jako jsou názory dalších kolegů. Prostě, modelaření se u nás už masově nerozvine, jako tomu bylo v minulosti. Bylo to vidět už v polovině 90. let, kdy se sice otevřel „západní“ trh, přišlo nové a pěkné zboží, ale zvláště pro děti, které jsem vedl, byl nákup těchto modelů neskutečně drahý a dodnes je. Jen minimum rodičů může dětem tohoto koníčka sponzorovat. Bude to zábava pro bohaté, ale ty už to pravé modelaření nejspíš nebude zajímat.

No, vždyť je vidět, jak jsou dnes obchody s železničními modely narvané mašinkami a vagonky, a nikdo je nekupuje, protože lidi nemají peníze. A to k nám opravdová krize teprve přijde v nejbližších dvou letech. Počítám, že řada těchto obchodů zanikne.
I to je možné.

A jak bude pokračovat modelaření v Chrudimi?
Jsem rád, že modelaření v Chrudimi neumřelo, i když to občas vypadalo všelijak. A že držíme všechny tři hlavní měřítka. Není nás zde sice moc, ale dovedeme táhnout za jeden provaz a zatím jsem se vždycky nějak dohodli. Parta jsme dobrá. A taky si myslím, že máme dost vysokou odbornou úroveň.

S kterým modelářským klubem nejčastěji spolupracujete?
Dneska běží spolupráce hlavně po internetu, členové klubů se ale nescházejí. Potkáváme se jen na výstavách, kde si ukážeme, co má kdo nového. My jsme hodně otevření, rádi prezentujeme své zkušenosti, nic netajíme, když se nás zeptá kdokoliv na cokoliv co víme, tak se snažíme mu poradit.

Cítíš na vaší úrovni nějakou stmelující a dejme tomu i normotvornou roli Svazu modelářů ČR?
Vůbec, ale může to být i tím, že nejsme členy Svazu. Nevím, jestli je tento Svaz schopen nahradit z hlediska řízení bývalý Svazarm. Třeba jim o to ani nejde. Já mám ale na tu dobu minulou dobré vzpomínky zejména proto, že modelaření bylo mezi mladými lidmi velmi oblíbené a vznikaly fantastické projekty.

Za rozhovor děkuje Jan Hlaváček