Zemřel Josef Jungmann – kamarád a Mistr „válečného“ modelářství

Špatné zprávy se nesdělují snadno. V sobotu odpoledne zavolal Karel Brejša: „Tak nám Pepan umřel,“ oznámil mi rozrušeným hlasem, protože to bylo věru velmi čerstvé. Oba jsme věděli, že Pepan dlouhé měsíce bojoval s covidem a většinu doby na tom vůbec nebyl dobře. Od velikonoc se mu věnovali na špičkovém covidovém pracovišti v Ústí n/L., následně na JIP a na běžném oddělení v Litoměřicích a posléze, když už to s ním vypadlo lépe, byl na doléčení v Neratovicích.

  Od chvíle, kdy onemocněl, chodily stran Pepanova zdravotního stavu špatné zprávy. Teprve před nedávnem se začal stav výrazně zlepšovat. „Doktorka říkala, že mu už pouští televizi a že ji sleduje,“ hlásil Karel. „Na ARO je vynikající personál, Pepan je oholený, ostříhaný a podle možností komunikuje. Má ale v puse tu hadičku, takže nemůže mluvit, ale kýve hlavou a očima,“ radostně doplnil Karel, když mi sděloval, že se pacient stále více zlepšuje. Byť připustil, že teď už musí víc bojovat sám a pomoct tak doktorům a sestrám. „Už dva měsíce leží, musí ho rozhýbat, rozcvičit, a hlavě musí sám víc dýchat,“ doplnil své čerstvé poznatky z návštěvy kamaráda v nemocnici v Neratovicích Brejša. „Pozdravoval jsem ho od všech; zvedl ruku a obrazně si se mnou přiťukl; už prostě věděl a chápal všechno, co mu říkám,“ uzavřel další náš telefonát Karel před asi dvěma týdny.

  Zakrátko ale bylo všechno jinak. Josef Jungmann z Roudnice nad Labem, mezi modeláři známý H0-kař, který se většinou věnoval válečné tématice, zemřel. Bylo to v sobotu 26. června 2021 odpoledne. Po dlouhých zdravotních problémech s covidem mu selhalo srdce. Zemřel ve věku 77 let.

  Jeho kolejiště, které sice zabírá jednu celou místnost, není na to „gigantické“ měřítko zase až tak velké, o to ale více propracované na každém čtverečním centimetru. Je plné pochmurných válečných scén WWII, rozbitých domů a vojenské techniky, mrtvých vojáků, chvatně ustupujících německých obrněných vlaků a naopak vítězného tažení americké armády (jsme přece na západě Čech), které zastavily akorát šraňky na železničním přejezdu 🙂 . „Hele, jak se dělá vybombardovaný dům,“ ptal jsem se ho při jedné z návštěv. „Jednoduše, to se postaví domeček se stavebnice, pěkně se nabarví, nepatinuje, a pak se do něj flákne kladivem,“ vylíčil svoji metodu Pepan s ironií jemu vlastní. Ale pozor, jeho kolejiště není jen hromada rozbitých modelů, je plně funkční, vlaky jezdí, všechno svítí a bliká jak má, všechno je funkční a navíc – hrůzu války zvyšuje i děsivá válečná vřava ze skrytého reproduktoru. „Neumíš si představit, co všechno si Pepan navymýšlel a já mu to musel po elektrikářské stránce zrealizovat,“ líčil s rukama nad hlavou a úsměvem ve tváři Karel. Zdá se, že Pepan uměl zaměstnat kde koho. Tak jsem byl zapojen do výroby forem a odlitků nějakých dělových věží. Obrazovou reportáž jsme publikovali ZDE.

  Pepan ale kamarádům i hojně rozdával. Dlouhé roky všem potřebným předělával modely na vojenské, vč. jejich nátěrů a kamufláží. Školní kolejiště v Roudnici vyzdobil malbou pozadí, kde se nejvíc „umělecky“ vyřádil u velkého lomu a vojenských kasáren. Přestože sám byl H0-kař, mnohým N-kařům lepil a patinoval modely domečků, např. Honzovi M. dodělal nádraží a pro Vláďu M. stihnul udělat pískovnu. Zbytek budov zůstal nedostavěn…

  Nepřehlédnutelný byl na bezpočtu výstav a veletrhů, kde pracoval ve stánku firmy Merkur – jediné firmy, která do Lipska, Drážďan či Norimberku i jinam vozila kromě tradičních stavebnic a modelů vlaků zn. MERKUR i soudky kvalitního českého piva, jež táhlo nejen české návštěvníky.

  Později, když firma Merkur omezila svoji veletržní účast, jezdil po výstavách s naší „delegací“ a celou cestu nás bavil svými příběhy ze života. Proto na konec tohoto nekrologu přidáváme snad nejveselejší vzpomínku s Pepanem. Bylo zase před nějakým veletrhem v Lipsku a já organizoval výlet. Míra, já a Karel byla jasná volba, načež Karel navrhnul, aby jel i Pepan. „Proč ne,“ říkám, a s nadsázkou jsem dodal: „Ale vyřiď mu, ať nám všem vezme svačinu, cesta je dlouhá…“

  Cesta z Roudnice do Lipska plynula v poklidu, smíchu bylo na rozdávání. Na lipské výstaviště jsme přijeli snad s půlhodinovým předstihem. Ve foyeru před pavilonem č. 3 jsme obsadili jednu lavičku a čekali na otevření, načež Pepan pro každého vyndal z tašky úhledně zabalené svačinky, které okamžitě rozvoněly okolí. Každý hned neomylně věděl, že pánové z Česka si přivezli pěkně propečený bůček mezi dvěma chleby. Samozřejmě, nechyběla okurčička. Jako ti baťůžkáři s konzervami v Jugošce. „To vám posílá manželka,“ přiznal barvu Pepan. Chudák paní Jaroslava večer pekla, jen aby její muž „splnil příkaz“. Pepan nezkazil žádnou legraci.

  Každý odchod příbuzného, kamaráda, přítele, známého je smutný. Patří to ale k životu. Tak jak jsme se každý narodil v různém čase, v různém čase i umíráme.

  Josef „Pepan“ Jungmann si zaslouží naši drobnou vzpomínku na webu Honzíkovy vláčky. Rád jsem si s ním povídal, popíjel a hodně často i špičkoval. V tomto jsme si dost rozuměli. Budu na něho vzpomínat jen v dobrém. Určitě nebudu sám.

  Kdo jste Josefa Jungamnna znali, vzpomeňte s námi. Čest jeho památce!

.  

  *     *     *

  Poslední rozloučení s Josefem Jungmannem se uskutečnilo ve středu 7. července 2021 ve 12 hodin v obřadní síni v Roudnici nad Labem.

.

Jan Hlaváček a Karel Brejša, 1. 7. 2021; foto rodina a hlav.

.

Rubrika: ZPRÁVY

komentáře 3

  1. Petr Zatřepálek napsal:

    Smutná zpráva v čase naděje… Navždy zůstane v paměti a srdcích přátel a rodiny. Upřímnou soustrast!

  2. Bohouš Partyk napsal:

    Smutná zpráva. Škoda férového chlapa a výborného modeláře. Upřímnou soustrast rodině.

  3. Karel Brejša napsal:

    Chtěl bych moc poděkovat všem, kteří si vzpomněli na Pepu, přišli se s ním dnes rozloučit, a zvlášť těm, kteří přispěli i finančně na věnec. Jelikož se mi však sešlo víc peněz, než stál věnec, rozhodl jsem se přeplatek použít na „modelářský potěr“. Hned po návratu do školních lavic zajdu s dětmi z kroužku na jejich oblíbenou pizzu, o kterou byly v celém loňském šk. roce ochuzeni. Pepan by s tím určitě souhlasil.
    Ještě jednou tedy děkuji všem a snad se co nejdříve zase někde sejdeme u mašinek.
    Karel Brejša

Vložit komentář

Text komentáře: