Po stopách nerealizované parní rychlíkové lokomotivy u PIKO
Vydáno: 15.2.2021Jen málokterý obor – a nemusí být nutně modelářský a ani železniční – má svá tajemství a záhady. Sonneberské PIKO v době socialistické není výjimkou – také tady se objevil typický Erlkönig. Že nevíte, co tento termín znamená? Pravda, bývá typičtější pro automobilový průmysl, ale situace u východoněmeckého výrobce na počátku 70. let se na něj hodí jak ušitá. Takže jde o vozidlo z důvodu především konkurenčních pečlivě utajené.
Stoupenci velikosti N ve východním bloku dostali v roce 1970 do rukou po tendrovce BR65 druhou parní lokomotivu, pruskou G8.1 (BR55), označenou v reklamní kampani jako „Präzision auf 114 Milimeter“. Její hodnocení bylo rovněž kvalitní – hovořilo se o výborné úrovni. Zakrátko se začalo mezi lidem modelářských šuškat, že se brzy na trhu objeví další parní stroj. Místo toho pak zčistajasna předpovědi utichly a nastoupily dohady. Není třeba je zvláště uvádět, ostatně většina z nás dobře zná, co se všechno napovídá, když „… se něco mělo objevit a nakonec z toho nic nebylo.“
V tomto případě ale záhadný Erlkönig nebyl tak docela zapomenut. Zásluhu na tom má bývalý zaměstnanec východoněmeckého podniku VEB Werzeug- und Formenbau v Míšni, Jens Auerswald. V roce 1994 uveřejnil své poznatky v šestém čísle modelářského železničního magazínu Modelleisenbahner a doložil, že se v Sonnebergu skutečně chystala třetí parní lokomotiva. „Můj mistr věděl o mé zálibě ohledně modelové železnice a jednoho dne k mému překvapení přinesl nedokončené výlisky rychlíkové parní lokomotivy. Úroveň byla špičková s množstvím perfektně zvládnutých detailů,“ vzpomínal Auersweld. Tendr byl v podstatě dokončený, u samotné lokomotivy měla svou podobu budka, kotel, podélné lávky a přední nárazníková sekce. „Mistr se domníval, že mělo nejspíš jít o typ BR01, ale podle struktury kotle bych usuzoval spíš na BR03 či typ 41,“ pokračuje Auersweld. Vzhledem k rozpracovanosti nebylo možné odhadnout, jaký způsob pohonu konstruktéři zvolí – jestli bude použito stejné řešení jako v případě BR55 (napájení přes připojený tendr nebo samostatné u lokomotivy). Jak napovídá jeden z obrázků, asi byla pravděpodobnější první varianta.
Co se však nestalo? Někdy v druhé polovině roku 1972 se v Sonnebergu objevila skupina neznámých lidí, předložili oprávnění k předání všech vzorků a dokumentace, poté si svolali konstrukční dílnu a oznámili jim rozhodnutí o okamžitém ukončení prací na modelu. Jak to v té době bývalo, bez vysvětlení nebo udání důvodu. Zajímavé na tom je, že netrvalo dlouho a výroba velikosti N v podniku PIKO byla razantně omezena (nakonec na sklonku existence NDR dokonce zastavena). Jen „zaručené zprávy“ hovořily o tom, že přednost dostala BR03 ve velikosti H0 a „eNko“ bylo obětováno kvůli nařízení netříštit vývojový potenciál.
Mistr Jensi Auersweldovi nikdy neprozradil, jak se k výliskům dostal a ten také netuší, kde skončily. I tady se rozbíhají informace různými směry a dokonce se hovoří, že někde na internetu koluje video, zachycující ony polotovary ručně a soukromě dokončené a v provozuschopném stavu, ovšem modeláři přes veškeré snahy nejsou schopni jej dohledat. Stefan Troitsch, jeden z tvůrců podrobných webových stránek o velikosti N (piko-n.com) informoval, že několikrát vyslal k případným majitelům apel, aby pomohli dopsat poslední kapitolu tohoto zajímavého příběhu, ale nikdo nereagoval. Stefan alespoň nabízí několik obrázků doprovázejících zmíněný článek, a tak si můžeme udělat rámcovou představu, co bychom si v lepší konstelaci mohli pořídit.
Třeba některý čtenář Honzíkových vláčků o tomto již zapomenutém projektu něco slyšel?
Zdroj: Modelleisenbahner, č. 6/1994
.
Rubrika: Lokomotivy, PIKO aj. z Německa, VARIO, ZNÁŠ TO?, ZPRÁVY
17.2.2021 at 09:45
Dobrá práce! Máte (máme) toho ještě hodně, co je potřeba sledovat a připomínat. Díky, už se těším, na pokračování. Doba přeje takovým činnostem, které nás vracejí k osvědčeným a smysluplným činnostem.