Honzíkovy vláčky

  Je to už pěkných pár let, co jsme se potkali. Myslím, že to bylo ještě v době, kdy jsem chodil dělat podnikatele na „burzy“ do Opletalky. Nepřehlédnutelný černý klobouk na jeho hlavě byl vždy jako maják v davu modelářů, proplétajících se mezi stolky. Neomylně pokaždé doputoval spolu s věrným kamarádem Petrem Mojdlem až k mému stánku. Několik zdvořilých frází na uvítanou jsme záhy vyměnili za špičkování téměř vždy na téma co je lepší, zda modelovat v „jeho“ měřítku H0, nebo v „mém“ N-ku. Odtud byl jen skok k dalšímu „vážnému“ tématu, tj. kdo má nejlepší kolejiště na světě. S vážností ve tváři a argumenty, které Pavel snášel, mu bylo těžké oponovat. Zvláště, když se u toho hašteření naskytli nějací posluchači, kteří nevěděli o co jde. To se dostal do ráže. 🙂

  Vrcholným číslem vždy byla jeho argumentace, že má nejlepší styrodurové kolejiště (aniž by kdy přiznal, že se mu nekroutí jen díky tomu, že je instalované v masivním rámu z jäklových profilů). Když toto téměř povinné kabaretní číslo skončilo, všichni jsme řvali smíchy.

  Ostatně, „styrodurové kolejiště“ v reálu, jak o něm podrobně píšeme ZDE, nebo ZDE, anebo ZDE, byla realita a přes všechny drby oponentů a jejich pochybnosti, které se různě šířily, lze nápady Pavla Tvrze, které při stavbě realizoval, považovat svým způsobem za průkopnické. Podobně „jeho“ metoda pájení tenkých smaltovaných vodičů k LED SMD, nebo výroba táborových ohňů ze hřbitovních LED-svíček byly nápady, které byly v mém N-šopíku hodně populární.

  Modelářské diskuze na burze měly pravidelné pokračování. Z burzy jsme vždy jednosměrně doputovali do jedné čínské restaurace u nás na Břevnově, kde už nás znali. Ve třech jsme obsadili stůl pro čtyři (na volné místo byl posazen Tvrzův klobouk) a pokaždé zazněla otázka: „Co jsem si to tady dal minule? To bylo tááák dobré..“ No, tak jsme mu s Petrem pomohli vybrat něco, co si asi dal minule. Hlavně to muselo mít hodně pálivé omáčky. Z „číny“ jsme se přesunuli do cukrárny, protože tam se nám taky líbilo. „To víš, u nás na vesnici takové vymoženosti jako vy Pražáci nemáme, tam žijeme v chudobě..“ byla jedna z jeho dalších oblíbených hlášek.

  Jednou jsem organizoval spanilou jízdu, jinými slovy modelářskou pouť pro členy Modelářské besedy Nagano. Pozval jsem i Tvrze s Mojdlem. „To víš, ale nováčci se musí nějak zapsat,“ to znáš, ne? povídám. Den před odjezdem se hrozně pídil po tom, kam jedeme a kolik nás bude. Na první zastávce u Radka Wimmera ve Žďáru nad Sázavou sáhl do mošny a všem účastníků zájezdu rozdal dvojitý krajíc s řízkem mezi a okurčičku. Paní Marie stála dlouho do noci u plotny a smažila řízky, aby měl Pavel zápisné. Nezkazil žádnou srandu.

  Jestliže jsem výše použil v souvislosti s jeho kolejištěm minulý čas, z obýváku Tvrzových se jednoho krásného dne skutečně odstěhovalo k Brnu. Tenkrát jsme to nevěděli, ale to už zřejmě začaly první zdravotní potíže Pavla a on začal s modelářskými aktivitami „brzdit“ a moudře hledal způsob, aby nakonec jeho „světový unikát“ neskončil na skládce. Kolejiště prodal vážnému zájemci i se svými „vytuněnými“ modely mašinek a můžeme si jen přát, že je o kolejiště dobře postaráno.

  A nebyl by to Pavel, aby si nenašel náhradu modelaření. Rybářská vášeň, které holdoval už dávno, se u něho rozvinula na „plné pecky“. Kdykoliv jsme spolu telefonovali, nebo se nadále potkávali na burzách a jiných akcích, hecoval – teď už co by rybář. Jen mu nikdo nikdy neuvěřil, že chytil tu nejkrásnější rybu na světě… 🙂

  Pavel ale v posledních letech, co ho užírala rakovina, chřadnul. Vědělo to okolí, věděl to i on. Není se co divit, že postupně ztrácel zájem o všechno, včetně svých koníčků. Bolesti se zvětšovaly a tlumit šly částečně jen utišujícími preparáty. Dostavila se apatie. Smutné bylo, že ke konci už ani nechtěl s nikým mluvit. Ale nelze se mu vůbec divit. Obrovskou péči mu poskytla doma paní Marie a nejbližší členové rodiny. Proto už jen zbytečně (protože tak to my ateisté máme), posílám za ním kamsi do nikam tato slova:

 „Ahoj rybáři, dříve modeláři. Vím, že na konci života Ti do skoku, a vlastně ani do řeči vůbec nebylo. Chápeme Tě. Já jen, abys věděl, že na kamaráda nezapomínáme. Trošku srandy jsme si při našich setkáních užili, takže vzpomínat je na co. Nikdo Ti třeba nevezme, žes postavil nejkrásnější styrodurové kolejiště na světě. 🙂 Vedle Tebe jsme všichni břídilové. A těch keců, co jsme kolem toho vymysleli. Ne všechno jsi stihnul prožít, třeba zánik EU, který sis tak přál. 🙂 Nicméně, abys věděl, Tvé přání přebíráme jako proroctví. Tak se tam kdesi nikde měj. Jo, a ještě takový drobný detail: Měli a máme Tě rádi!“

Čest jeho památce!

.