Honzíkovy vláčky

Možnosti řešení ozvučení N-kových lokomotiv (když to tradičním způsobem nejde)

V následujícím povídání si ukážeme, jaké jsou některé možnosti řešení, když je model pro digitalizaci příliš malý, špatně odebírá proud a navíc nemá bandážovaná kolečka, takže nic neutáhne. Což se pochopitelně nejvíce týká rozměrově malých modelů, jmenovitě  v měřítku N. Jako vždy, každé řešení má své pro a proti. Proto si kromě popisu na příkladech i jednotlivá řešení zhodnotíme.

Problém: Pořídil jsem si novou malou lokomotivu, která již z výroby byla opatřená jízdním dekodérem, ale prostor pro reproduktor tam žádný není a ani výrobce ozvučenou lokomotivu nenabízí (BR064 – obr. 01). Stejný případ je lokomotiva BR260 – obr. 02. Navíc lokomotivy mají jen tři nápravy blízko sebe a tedy často někde uvíznou.  

1.1  

Obr. 1 – Lokomotiva BR064 s připojeným vagónkem

 

Obr. 2 – Lokomotiva BR260  s připojeným vagónkem

  Pro tyto dva případy jsem zvolil variantu dvou dekodérů na stejných adresách. Jeden jízdní dekodér od výrobce je v lokomotivě a druhý zvukový jsem umístil, včetně reproduktoru, do vagónku s propojenými potenciály odběru z kolejnic pomocí magnetického vodivého spřáhla. U modelu lokomotivy je potřeba do magnetického spřáhla vyvést pouze potenciál kolejnic. U vagónku je pak třeba zajistit odběr z kolejnic (metodou „samo-doma“, nebo použít vagónek, který má odběr již zajištěn například pro osvětlení). Do něj se umístí zvukový dekodér a reproduktor. Potenciál kolejnic se rovněž vyvede do magnetického vodivého spřáhla.  

Poznámka: Pro zvukový dekodér je třeba zajistit připojení „umělé zátěže“ (odběr proudu) na místo motorku (odpor, žárovka), jinak se dekodér nepodaří rozchodit. Jinými slovy:  Pokud k dekodéru není připojen motorek (tedy zvukový dekodér ve vagónku), dekodér zvukově nereaguje na jízdní příkazy; asi na výstupech očekává nějakou reakci. Po připojení žárovičky, nebo nějakého el. odporu (použil jsem výraz „umělá zátěž“), vše běží jak má. 

• minimální zásah do stávající lokomotivy s jízdním dekodérem,
• nenarušeno osvětlení lokomotivy,
• kvalitní odběr proudu z kolejnic,
• díky kvalitnímu odběru možnost přidat bandáže na lokomotivu pro zlepšení tahu (možnosti instalací – bandáží viz poslední kapitola),
• možnost použít vagónku dle potřeb na více lokomotivách (odpojitelnost),
• dost místa pro snadnou instalaci zvukového dekodéru s reproduktorem;

Nevýhody:

• drahé řešení (dva dekodéry),
• nutnost sladění dekodérů (rychlost x zvuky) – pozor! – vždy nastavovat zvlášť jízdní dekodér lokomotivy a zvukový dekodér ve vagónku i když mají stejnou adresu,
• omezená provozuschopnost samostatné jízdy bez vagónku (zhoršení odběru),
• problém s instalací vodivého magnetického spřáhla (spřáhlo je určené přednostně pro velikost TT, a mně se nepodařilo ho jednoduše připojit do míst klasického spřáhla tak, aby nedocházelo k vykolejování soupravy). Mé umístění spřáhel do prostřední, či horní části, působí dost nemodelově. 

Poznámka:  jako inspiraci lze nabídnout řešení „vodivého“ spřáhla dle Honzy Plutnara – ZDE a ZDE.

Problém: Lokomotiva je „podvozková“ (tedy je zajištěn jak dobrý odběr, tak dobrý tah díky bandážím), nelze však do ní jednoduše umístit reproduktor, pouze lze do připraveného konektoru umístit dekodér. Nebo se modeláři nechce do stávající konstrukce modelu výrazně zasahovat zejm. kvůli umístění reproduktoru. V mém případě šlo o lokomotivu T466.2 od MTB (obr.  03). 

  Postup instalace je stejný jako výše ad 1.1, tedy do lokomotivy jsem vložil jízdní dekodér a pro zvukový dekodér na stejné adrese s reproduktorem a „umělou zátěží“ jsem zvolil nákladní čtyřnápravový vagón s dodělaným sběrem proudu z kolejnic. Vagónku i lokomotivě zůstaly standardní spřáhla, můžou být tedy umístěny i nezávisle na sobě.  

Obr. 3 – Lokomotiva T466.2 od MTB s vagónkem s instalovaným zvukovým dekodérem a reproduktorem

Výhody:

• minimální zásah do stávající lokomotivy spočívající pouze v zasunutí jízdního dekodéru do konektoru,
• nenarušeno osvětlení lokomotivy,
• nenarušen vzhled modelu,
• možnost použít vagónek dle potřeb u více lokomotiv, popřípadě možnost ponechat vagónek samostatně (například v oblasti depa) a využívat ho i pro reprodukci dalších různorodých zvuků,
• možnost zcela samostatné vzdálení jízdy lokomotivy (stačí vypnout jízdní zvuky),
• dost místa pro snadnou instalaci zvukového dekodéru s reproduktorem do vagónku;

• drahé řešení (dva dekodéry, lokomotivní a zvukový),
• nutnost sladění dekodérů (rychlost x zvuky) – pozor! – vždy nastavovat zvlášť jízdní dekodér lokomotivy a zvukový dekodér ve vagónku i když mají stejnou adresu;

  Toto řešení vyžaduje propojení lokomotivy s vagonem minimálně čtyřmi vodiči.

Problém: Lokomotiva je malá, navíc staršího tipu, a nelze do ní umístit ani jízdní dekodér (v mém případě šlo o posunovací lokomotivu BR236post), nebo standardně je tento problém řešen u modelů parních lokomotiv se samostatným tendrem a pohonem umístěným v kabině (obr.  04 a 05). 

Obr. 4 – Lokomotiva BR236

Obr. 5 – Lokomotiva BR23

  Pro tento případ jsem zvolil variantu jednoho zvukového dekodéru umístěného  spolu s reproduktorem do trvale připojeného poštovního vozu (obr. 4), nebo tendru (obr. 5), oba vybavené i sběrem proudu z kolejí, a se vzájemným elektrickým propojením pomocí čtyř vodičů (2x potenciál kolejnic, 2x výstup na motorek). V lokomotivě je pak potřeba pro zapojení těchto vodičů striktně oddělit potenciál kolejnic od motorku. Nezapomeňte v lokomotivě odstranit i kondenzátor, a pokud to půjde, zbavte se i tlumivek. Pokud by jste chtěli mít u lokomotivy ještě i osvětlení, lze využít přímo napájecího napětí v kolejnicích (svítí trvale s napětím 16V), nebo v případě požadavku spínaného osvětlení bude třeba z dekodéru ve vagónku táhnout další dva vodiče (tedy šest vodičů). Můj model je ponechán bez osvětlení.  

• vzhled modelu je narušen jen nepatrně propojovacími vodiči,
• použití pouze jednoho zvukového dekodéru,
• dost místa pro snadnou instalaci zvukového dekodéru s reproduktorem do vagónku

Nevýhody:

• složitější zásah do lokomotivy,
• není možná jízda bez přidaného vagónku,
• nelze od sebe vagónek s lokomotivou jednoduše oddělit, a to se týká i skladování, či převážení;

 Problém: Lokomotiva je dostatečně velká pro umístění zvukového dekodéru i reproduktoru. Má však málo náprav pro odběr proudu a tak často uvízne na nerovnostech, či na výhybkách. Jde většinou o dvounápravové motorové vozy (např. M152), nebo o vozy kde je jeden podvozek pouze hnací a druhý je určen pro odběr, což je můj případ u motorového vozu BR608 (obr.  06).

Obr. 6 – Motorový vůz

  Protože je v modelu dost místa, zvolil jsem řešení s použitím kondenzátoru řízeným zvukovým dekodérem, který dokáže na krátkou dobu nahradit přerušené napájení. U zapojení je třeba dbát na polaritu (obr. 07). Mínus pól u kondenzátoru bývá nějak označen a mívá kratší nožičku (obr. 08).

Upozornění: Kondenzátor připojte až po nahrání zvukového projektu. Při zapojeném kondenzátoru nelze updatovat dekodér. 

Obr. 7 – Schéma zapojení dekodérů s kondenzátorem

Obr. 8 – Detail kondenzátoru

• vzhled modelu není narušen,
• použití pouze jednoho zvukového dekodéru;

• složitější zásah do stávající lokomotivy,
• řešení vyžaduje dostatek místa,
• problémy při updatování softwaru dekodéru (nutné odpojení kondenzátoru);

4. V modelu lokomotivy je už od výrobce nainstalován zvukový dekodér včetně reproduktoru (nebo jen lokomotivní dekodér), ale pro zlepšení jízdy je k lokomotivě vodivě připojen vagónek vybavený odběrem z kolejnic (řešení používají i výrobci pomocí různých tipů vodivých spřáhel, a to například u dvouvozových motoráčků)

Problém: Lokomotiva jezdí plynule díky setrvačníku, ale zvuk je při každém výpadku neustále přerušován, a je proto takřka nepoužitelný. Nebo jde z výroby o dvounápravový motoráček, ale bez přípojného vozu dochází k zastavování. Lokomotiva tedy vyžaduje velmi kvalitní odběr napájení z kolejnic. U mě šlo o starší model od MiniTRIXu BR290, nebo o MTVčko DB (obr.  09, 10).

  Řešením je ve stávající lokomotivě vytáhnout potenciály kolejnic k magnetickému vodivému spřáhlu, a k lokomotivě připojit přes toto spřáhlo vagónek vybavený sběrem potenciálů z kolejnic.   

Obr. 9 – Lokomotiva BR290

 

• minimální zásah do stávající lokomotivy s jízdním dekodérem,
• nenarušeny žádné funkce lokomotivy,
• kvalitní odběr proudu z kolejnic,
• díky kvalitnímu odběru možnost přidat bandáže na lokomotivu pro zlepšení tahu (možnosti instalací – bandáží viz. následující kapitola),
• možnost použít vagónku dle potřeb na více lokomotivách, odpojitelnost;

Nevýhody:

• problém s instalací vodivého magnetického spřáhla (spřáhlo je určené přednostně pro velikost TT, a mně se instalace spřáhla do míst k tomu určených podařilo pouze u jedné soupravy tak, aby nedocházelo k vykolejování). Mé častější bezproblémové umístění spřáhel do prostřední, či horní části, působí dost nemodelově.

Problém: Lokomotiva sice jezdí plynule, ale ve stoupáních se zastaví díky prokluzování koleček. Lokomotiva není vybavena bandážovými koly, ani pro ně není připravena.  Tento případ jsem řešil dvěma možnými způsoby u malých motorových lokomotiv BR260 a BR236post. 

5.1  

  U BR260 jsem přidání bandáží řešil na zadní kola (obr. 11) . Protože kola nejsou vybavené drážkou, a tedy hrozí jejich rychlé spadnutí, povrch kol jsem přebrousil pomocí jehlového pilníku (aby zhrubnul) a bandáž jsem přilepil pomocí tenké vrstvy lepidla B-7000. Jako bandáže používám teplem smršťovací bužírky, které prodávají v různých velikostech a jejichž potřebnou šířku si uříznu odlamovacím nožem (obr. 12). Výhodou je, že v případě volnosti bandáže si teplovzdušnou pistolí bandáž hezky ke kolu ještě přitáhnu. Navíc mám nekonečně mnoho pokusů. Pokud je na dvojkolí sběr proudu na místě, kam jsem umístil bandáže, je třeba sběr proudu oddálit, či odstranit.

 

 

Obr. 12 – Detail „výroby“ bandáže

• dlouhá výdrž,
• dobrá přilnavost;

• nelze použít na jakékoli dvojkolí (zvláště né na střední), protože přizvedává dvojkolí, a u ostatních náprav hrozí vykolejení; 

5.2 

  U BR236 jsem použil takzvané ušpinění. Při rotujícím dvojkolí povrch kola odmastím a jemně zdrsním pilníčkem. Následně při rychlejším otáčení nanesu vrstvičku lepidla B-7000 a pak ho ještě štětečkem jemně namočeném v acetonovém ředidle hezky vyhladím po povrchu (obr. 13). Po nanesení lepidla nechám aspoň 10 minut kola otáčet (kvůli vystředění). Před použitím modelu je třeba nechat lepidlo zaschnout dalších 24 hodin. Postup je možné opakovat. Pokud je na dvojkolí sběr proudu na místě, kam hodlám nanášet lepidlo, je třeba sběr proudu oddálit, či odstranit. 

Obr. 13 – Detail nanášení lepidla B-7000 nahrazující bandáž

Výhody:

• zvětšuje průměr kola jen minimálně,
• dobrá přilnavost,
• není třeba nápravu demontovat;

• při aplikaci se musí kolo točit, což nejde někdy jednoduše zajistit,
• doba účinnosti této bandáže je výrazně kratší než u standardních bandáží;

Počet přečtení: 40 | Tisknout: | Poslat: