Půlstoletý „eNkový“ evergreen – nákladní nádražíčko

Šedesátá léta 20. století byla u našich severních sousedů v Německé demokratické republice v oblasti modelové železnice ve znamení přechodu na nové modelářské postupy. Plasty už byly populární dříve, ostatně existuje jeden důkaz nade všechny pádný – „bakelitový zázrak“ ze Zwickau (u nás Cvikov) s honosným názvem Družice (to je opravdu překlad německého Trabant). Do železničního modelářství ale plasty vstupovaly zejména v oblasti doplňků, přesněji staveb, pozvolna.

  Nebylo to snad kvůli nedostatku výrobních prostředků, ale na půdě NDR panovaly poněkud rozhárané poměry; určité podniky se nechtěly vzdávat zaběhlých technologických postupů a pak se neustále kouzlilo s jejich podobou. V roce 1972 došlo ke druhé zásadní vlně znárodnění a do té doby přežívající soukromé a polosoukromé firmičky přešly pod křídla státu. Nebylo to sice extra drastické opatření, v mnoha VEB (Volkseigener Betrieb, obdoba našich národních podniků) dokonce po nějaký čas zůstali ve vedoucích funkcích bývalí majitelé.

  Měnily se však názvy do strašlivě dlouhých a obtížně zapamatovatelných sousloví, takže následovalo scelování do kombinátů, zastřešujících desítky podniků. Jedním z takových molochů byl i Kombinat VERO (zkuste si několikrát po sobě říci nahlas Vereinigte Olbernhauser Spielwarenbetriebe a aspoň jednou se nezakoktat), sdružující i několik „domečkových“ výrobců, mezi nimi například bývalé OWO (Olbernhauser Wachsblumenfabrik Olbernhau). S jeho produkty se mohli seznámit i modeláři v tehdejším Československu, takže fundament tu byl velice slušný. Dá se proto předpokládat, že jeden z nejúspěšnějších doplňků železnice měli dost možná na svědomí bývalí zaměstnanci OWO.

Kdy? Nevíme!

  S tiskovinami nejen v NDR, ale porůznu v celém socialistickém bloku, byla potíž. Hodně se napsalo o skutečnosti, že papír byl v zemích RVHP považován za strategickou surovinu a tudíž na příděl (snad i proto ony soustavné výzvy ke sběru starého papíru…), což takový časopis ABC, neustále bojující s nedostupností, řešil pomalu každý rok. Výrobci mašinek v „endéer“ si tak nemohli dovolit – ale podobně i „konkurence“ za železnou oponou – tisknout propagační materiály každý rok. Ba co víc, chybělo i vročení. Dále je nutné si uvědomit, že před vytištěním probíhal schvalovací proces, dlouhý i půl roku, ale ani úspěšné odsouhlasení neznamenalo, že katalog okamžitě půjde do rotačky – i tady byla čekací doba v řádu měsíců. Proto nelze přesně říci, kdy se v modelářských prodejnách objevil oranžový katalog VERO. Jen souslednost a další vývoj naznačuje, že se tak mohlo stát na počátku let sedmdesátých, přesněji mezi roky 1970 a 1972.

Jak to vlastně pojmenovat

  Na stránce 16 tohoto katalogu tištěného na silném kartónu najdeme model nazvaný Sortiment Bhf. Arnsrode (tedy nádražní sortiment Arnsrode1)) katalogového čísla B 5930/129/001. Evidentně se jedná o novinku, protože na předchozí plachtě VERO tento model nenajdeme. Co se názvu týče – první pohled naznačuje, že spíš bychom mohli uvažovat o nákladním zázemí, protože tu nejen není jediná budova pro cestující, ale nikde není ani uveden nápis se zmíněným titulem. Ostatně v závěru článku najdete hned několik variant, jak se s tímto problémem vypořádali současní prodejci.

  V krabici najdeme vlastně stavebnici, sestávající se ze skladiště typicky hrázděného provedení, nástavby k vagónu (jedna část), zauhlovacích boxů, vážnice s domkem, boudy pro hlídače – tato druhá část je rovněž řešena jako nakládací, o čemž svědčí provedení pro kusou (nebo lidově slepou) kolej. Součástí stavebnice byla i kupka uhlí, několik dřevěných palet, polen, prken, lavičky a stromku, k němuž byl v sáčku přiložen molitanový „posyp“.

______________________________
1) Skutečné nádraží takového názvu ale vážený čtenář nenajde nikde na světě

 

Obr. 1 – Model tak, jak jsem jej po 35 letech vytáhl z krabice. Pravda, jeví určité známky únavy – např. chybí plůtek a někam zapadlo i dřevěné obložení rampy. Naopak oproti nové variantě je tu stromek a nástavba nákladního vagónu

Obr. 2 Tři varianty jednoho modelu

Obr. 3 – Nahoře „rukávová“ varianta, dole klasická krabička

.

Specifika balení

  Celý tento sortiment i s návodem vytištěným na listu papíru byl v tradiční kartónové krabici s červeným potiskem a emblémem podniku VERO. Jak se ale časem šetřilo, přišly chytré hlavy v kombinátu na úsporné šetření – krabice se změnila na jednoduchou se zaklepávacím víkem a vše bylo vsunuto do papírového „rukávu“ – po jeho rozstřižení vejpůl našel modelář na jeho rubu vytištěný návod. Ovšem proč byla barva tohoto inovovaného souboru změněna na zelenou, to netuším – sortiment zůstal nezměněný. Moderní balení už ctí vzhled modelů nástupnické, znovuobnovené firmy Auhagen.

Obr. 4 – Takto vypadá stará verze stavebnice před sestavením

Obr. 5 – Pohled do obalového „rukávu“ s natištěným návodem

.

Malá záhada

  Když jsem sháněl podklady pro publikaci „Milované ENKO“ (jejíž recenze je ZDE), dohledal jsem už pouze původní trosky modelu. Naštěstí se mi podařilo sehnat dva exempláře – a ty mi řádně zamotaly hlavu. V obou – jeden původní, druhý úsporný – totiž byl navíc i strážní domek (Bahnwärtenhaus kat. č. 5920/129/561). Ač se čas nedá zastavit a člověk na leccos zapomene, jsem si na sto procent jist, že když jsem si onu VERO krabici před nějakými 40 lety koupil, strážní domek tam nebyl. A že by dva nezávislí prodejci byli takoví grandi, že by oba do balení tento domek přidali? To se mi opravdu nezdá.

Padesátiletý dědeček výrazně podražil

  Po sjednocení Bundesrepublik Deutschland a Deutsche Demokratische Republik došlo na privatizaci někdejších subjektů a podstatnou část sortimentu Kombinatu VERO převzal obnovený výrobce doplňků Auhagen GmbH. Sortiment Arnsrode v nabídce zůstal a ač se to zdá neuvěřitelné, funguje v ní dodnes. Pravda, u skladiště už nenajdeme onu vagónovou nástavbu a také stromek byl ze setu vypuštěn. Najdeme ho v katalogu zmíněné firmy pod číslem 14451 a německý termín Güterschuppen mit Ladestraße je překládán různě: Skladiště s nakládacím prostorem, Skladiště s nakládkovou plochou, Nákladiště + skladiště až po dobrodružné Nákladní boudy s nabíjecími rozměry (to opravdu v nabídkách webových e-shopů najdete!!!).

  Docela na závěr jedno srovnání pro pamětníky: V NDR, odkud si tuto stavebnici určitě nemálo fanoušků eNka přivezlo, stála krabice 8,35 marek. Což při oficiálním kursu znamenalo vynaložit 25,20 Kčs. Jak už jsem naznačil, paměť přestává sloužit, matně si vybavuji, že když jsem si tuto sestavu pořizoval v nějakém modelářském obchodě či hračkářství, platil jsem něco mezi 22 a 25 korunami. Současná cena je také zajímavá – Auhagen na svých stránkách požaduje 20,42 €, dovážející podniky umožňují Arnsrode získat od 520,- do 560,- Kč.
Jak je vidět, některé výrobky, třebaže je stvořili „soudruzi z NDR“, chybu nemají a jsou nadále, i po padesáti letech, připraveny stát se majetkem modelářů.

Foto autor

.

Rubrika: Budovy, STAVBY, ZPRÁVY

Vložit komentář

Text komentáře: