Honzíkovy vláčky

Jak běží život, aneb Šikovnosti zdar!

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 10.11.2012

V návaznosti na reportáž ze čtvrtečního posezení v Naganu se děly věci. Ke stánku na „burze“ již od časných hodin přistupovali známí ale i ještě osobně neznámí kolegové-modeláři, a buď jen tak soucitně pokyvovali hlavami, anebo ještě citlivěji utrousili třeba něco jako „to jste se teda v tom Naganu pěkně vožrali…“. Člověk ovšem viděl ve tvářích těch dobrých mužů, že každý z nich už má podobnou situaci za sebou, kdy ze všeho nejhorší je ten druhý den. Bzučení v hlavě, malátné pohyby, výčitky manželek.

  Jeden příchozí vyžadoval ukázat maličké „talbotky“. Zřejmě jsme jej inspirovali popisem jejich stavby z leptu. Firma etchIT asi bude mít žně. Fulda si ale přispal, takže jsem musel improvizovat. Když kolem stánku procházel pán se živým psem, zaslechl jsem také poznámku, že to je ten pes Baskervillský z reportáže. Inu, všem co poctivě čtou Honzíkovy vláčky děkuji za součinnost a také za inspiraci pro další statě. Právě o životě píšu rád.
  Stala se věc neobvyklá. Pavel Tvrz, kterého vždy na „burzu“ vozí drahá limuzína i s řidičem, přijel tentokrát vlakem. Má to do metropole ze vzdálené vesničky v polích za Kladnem dost daleko. Však taky přijel až před devátou a s ohledem na zpáteční spoj neměl stání. Naštěstí se našel jeden kladenský kolega, který se nabídnul, že ho v klidu odveze zpátky, aby se včas vrátil k manželce. To je ta hodná paní, která když jedeme na modelářský výlet, pošle po Pavlovi řízky mezi chleby pro všechny.
  Přišel tak asi desetiletý synek, pokoukal po předmětech na stánku a všimnul si, že tam mám (vlastně zapomenutý) tunelový portál v H0. Veliká zvláštnost na mém stánku. Nechal mi ho už před nějakým časem jeden hodný kamarád, prý ho nepotřebuje. Já také ne. „Kolik to stojí?“ zeptal se chlapec. „Pro tebe za deset korun,“ povídám a klučina nevěřícně: „Fááákt??“ „Jo, jestli máš deset korun, ale v drobnejch, tak je tvůj,“ povídám. Kluk měl jistě od mámy větší peníz, ale poctivě začal skládat korunku ke korunce. Dal jich dohromady jen osm a smutně koukal… „No dobře, tak to stačí,“ říkám a podávám mu portál. Jeho větší kamarád hned nabídnul, že by ty dvě koruny doplatil. A protože už zřejmě něco ví o veletržních slevách, zkusil to: „A kolik by stál tamten stáhovák?“ „Tak ten by stál tři sta padesát…,“ říkám. Asi jsem mu zkazil plány.
  Dneska máš nějakou dobrou náladu, komentoval tuhle drobnou epizodku Bohouš Partyk a já si v duchu uvědomil, že je vlastně dobře, že nějaký zákonodárný mudrc zakázal pod pokutou desítek tisíc korun pro tyhle „lidové trhy“ používat slovo burza (protože burza je prý něco jiného), protože důležitější jak ty kšefty jsou podle mne ta setkání. Dobře, výměnná setkání. Už mockrát jsem si položil otázku, cože vlastně na těch modelářských výměnných setkáních hledám? A jestli bych tam chodil, kdybych se neznelíbil jednomu velkému modrému ptáku, co si myslel, že budu pískat podle jejich not (před pěti se ještě nahlas nemluvilo, kde a jak se rodí korupce gigantických rozměrů… a já jim to programově kazil…). Nedávno jsem si povídal s jedním důvěrným přítelem o mé celoživotní profesi, a také o mých cestách do Interpolu, Akademie FBI, na konference třeba na Thaj-wanu a jinde po světě, a vyslechl jsem si, proč jsem ještě nezačal psát paměti. Prý je to moderní. „Nezačal. A víš proč?“ říkám.  „Protože je v pozicích mocných ještě moc těch, kteří by se v mém vyprávění poznali. Ještě je čas…“ On zalomil rukama a nešlo mu do hlavy, že místo psaní pamětí chodím prodávat na trh. No a co? Všechno zlé je přece k něčemu dobré. Na burze stejně jako v Naganu je aspoň sranda. 
  Když odešli kamarádi, co si chodí k mému stánku pokecat, a blížil se konec „burzy“, tradičně se objevili kolegové-prodejci, kteří přicházejí až na poslední chvíli. Je to pokaždé stejné. Člověk začne balit a přemýšlí, jak všechny ty krámy poskládat do kufru, a v tu chvíli začíná nové kolo prodeje. Mnohdy je nutné už zabalené věci opět vybalit. I na to si lze zvyknout. Dneska jsem ale ve spěchu ukazoval jednomu kolegovi, co chtěl vidět maličká dlátka, jak kvalitní jsou nástroje od firmy MEDIN, až jsem si tu věc vrazil do levého ukazováčku. Asi jsem se trefil do nějaké žilky, protože se vyvalila krev a můj stolek se změnil v řeznický stánek po zabijačce. Tak jsem si prst obvázal posmrkaným kapesníkem, dokončil prodej téhož dláta, ze kterého jsem akorát utřel krev do kalhot – a dokončil jsem balení. V tramvaji mi kapesník nasákl, jak kdybych v „Šerbrůnu“ u hlaváku  utrpěl průstřel ze samopalu. Krev ze mne kapala ještě doma. Už jsem se chystal jít na šití do ÚVN, ale pak mne zlomila slabost, a tak jsem si zdřímnul, protože jsem někde četl, že spánek léčí.
  Šikovnosti zdar!

*    *    *

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, 
tvrdí jedno přísloví. Napadá mne ještě několik dalších přirovnání, jako třeba „když se to se…, tak se to se..“.
  Moje dnešní neskonalá šikovnost má pokračování. Po TV zprávách jsem dostal za úkol otevřít flašku – a už mám zalepený další prst. Kdo by řekl, že ti blbci vinaři v jedné cizácké zemi EU neumí zavřít flašku jinak než plechovým uzávěrem.
  Dneska už nebudu nic dělat – tedy až tu flašku dopijeme!!

 

Rubrika: ZPRÁVY
Počet přečtení: 5 436 | Tisknout: | Poslat: