Honzíkovy vláčky

Když se stane z mašinfíry školník, aneb Honzík má za sebou první zvonění

V třináctitisícové Roudnici nad Labem jsou tři základní školy. Ta na ulici Karla Jeřábka má díky svému školníkovi zajímavou raritu: o přestávkách zde děti neřvou a nezlobí, ale hrají si s modelovou železnicí. Vedení školy zde modeláře podporuje i jinými formami. Děti se mohou ve volném čase realizovat v několika modelářských kroužcích (rozdělených podle věku), které vede školník Karel Brejša, bývalý mašinfíra. Takové štěstí moc malých modelářů nemá, aby jim moudrosti předával živý „ajzenboňák“. Dnes jsem provedl ve škole „inspekci“ i s vnoučkem Honzíkem.

  Karel se stal členem našeho virtuálního Modelářského spolku starších pánů na první pokus poté, co si objednal v N-šopíku nějaké věci z „bazárku“. Stačila věta, že objednané věci potřebuje pro děti ve škole, a dostal k tomu jako přídavek moji pilu, která odpočívala bez užitku zabalená ve sklepě. Přijel, pokecali jsme a slovo dalo slovo.
  Už přijetí ve sklepní školníkově dílně plné užitečného nářadí a jednoduchých obráběcích strojů ve mne vyvolalo vzpomínky na minulost. Náš školník, děda dnes slavného horolezce Radka Jaroše, byl určitě taky šikovný, jako jeho syn, se kterým jsem dělal kdysi dávno v Chiraně, ale stejně víc vzpomínám na paní školníkovou, která nás dovedla proprcnout za každou blbost. To byla skutečná „herdek baba“ – jak má asi školnice vypadat!
  To školník Karel Břejša asi bude mezi dětmi v roudnické škole něco jako hodný strejda. On jim totiž nemusí nadávat za zapomenuté úlohy, nemusím jim psát poznámky za obyčejné klukoviny, on je „pan Brejša“, který rád a vždycky poradí. „Mě to tady s těmi děcky děsně baví,“ přiznal se člověk protřelý světem. Dlouhé roky řídil všechny možné lokomotivy (snad bude čas na tyto doby na stránkách Honzíkových vláčků zavzpomínat). Pak objížděl evropská moře a na požádání spravoval lodní motory. Na stará kolena přijal místo školníka.
  „Na kolejišti u ředitelny dětem vždycky připravím nějakou blbůstku a nechám je pátrat, co je tam nového. Postavil jsem jim třeba na štafle malíře k zadní straně benzínky. Hledaly ho tři dny,“ chechtal se školník, který mezi tím pustil vláčky jen pro Honzíka, zatímco ve třídách se učilo. „Člověče, to bys nevěřil, i kluci ze druhé třídy už dovedou tohle kolejiště ovládat,“ nadšeně vypráví Karel. Dozvěděl jsem se také, že o velké přestávce je na této škole obvyklé, že kluci i holky se sejdou u kolejiště a jeden z žáků se ujme (za odborného dozoru bývalého mašinfíry) jeho řízení. Viděl jsem to na vlastní oči a zaujalo mne především to, že dětem bylo úplně jedno, že na ně blikal můj fotografický blesk – byly zcela zaujaté „svým“ kolejištěm.
  Sám jsem už dlouho nebyl ve škole, leč zvonění na přestávku mne nevyplašilo jako Honzíka. Jeho doslova první zvonění bylo dosti dramatické :-). Jakmile spustil zvonek, rukama si zacpal uši, v očích měl výraz jakoby přicházel konec světa a vrhnul se ke mně. Tep jsem mu neměřil, ale nejspíš ho měl vyšší než já před první souloží. Nemohl pochopit, že tímto drsným způsobem se dětem oznamuje přestávka.
  Školník Brejša nás vzal i pod střechu školy, do velmi dobře zařízené modelářské dílny, kde byla dřív kotelna. Dneska tam roudnické děti modelaří a připravují zde velké kolejiště v měřítku N. Na několika stolcích u zdi plných rozdělané práce bylo k vidění leccos. „Mám tady dvě malé holky, které jsou v lecčems šikovnější jak kluci. Jejich rodiče mne přemluvili, abych je vzal do kroužku. Udělají fůru užitečné práce na budovaném kolejišti,“ vypráví školník Brejša, který mezi tím otevřel skříň plnou modelů domečků a všelijakých vagonů. „Tohle všechno máme připravené k instalaci,“ ukazuje Karel. Honzíka mezi tím zaujala skříňka s několika modely lokomotiv. Jedna parní, několik dieselových, také několik motorových souprav.
  Zajímám se, kde shání peníze na budování kolejiště a nákup vozového parku. „Škola dostává prostředky na činnost kroužků a náš ředitel nám fandí,“ vysvětluje Karel. „A pak jsou tady sponzoři a taky někteří rodiče, kteří občas něčím přispějí. Hodně věcí jsem sehnal levně na bazarech.“ Hned mne napadá, že třeba po přečtení této reportáže se najdou modeláři, kterým se doma po šuplících válí věci, které se připravuji vyhodit, přičemž v Roudnici by se mohly dětem hodit. „Třeba ty relátka od tebe jsme rozebrali a já děckám ukázal, jak to vlastně funguje,“ říká Karel. 
  Honzík žadoní o ukázku jízdy dalších a dalších modelů ze skříňky. Školník přiznává, že některé už má digitalizované, zatímco kolejiště bude ovládané analogově. Tohle Honzíkovi nejde vysvětlit a tak mu to zjednodušujeme tvrzením, že mašinky jsou polámané. Očividnou radost má Karel z osvětlených nástupišť hlavního nádraží, kam instaloval diodové pásky. Zhasínáme osvětlení a kocháme se fakt realistickým osvětlením. „Na tomto N-kovém kolejišti plánuju provoz digitalizovaných lokomotiv a vagonů, ale ovládání výhybek a všeho ostatního bude analogové. Děcka nezajímají nějaké příliš automatizované a počítačem řízené systémy. Oni si chtějí hrát, nastavovat dopravní cestu, zapínat a vypínat. A mě to taky tak baví,“ rýsuje budoucnost tohoto kolejiště Karel, čímž mi současně mluví z duše.
  Před polednem odjíždíme. „Co tady v okolí máte zajímavého?“ ptám se, když už jsme se vydali s vnoučkem na výlet. „Labe a Říp,“ stručně shrne hostitel. Zatímco se tedy s Honzíkem procházím podél závodní dráhy vodáků pod roudnickým mostem, vymýšlím si pověst o praotci Čechovi (protože tu skutečnou jsem už dávno zapomněl). Bohužel, hned dvakrát jsem se trapně spletl při líčení toho, jak praotec vylezl na  kopec, rozhlédl se, a řekl tady bude Česko. Poprvé jsem praotce pojmenoval příjmením Klaus a podruhé jsem mluvil o České republice. Teď se jen „modlím“, aby to Honzík zapomněl, než půjde příští rok do školy a tam mu budou ty naše slavně dějiny vykládat v duchu současného „vědeckého kapitalismu“.
  Na závěr této stati se ovšem nemohu nezmínit o mé snaze výuky vnuka s pomocí faktů, jak to prý kázal Jan Ámos. Při loučení nás Karel poslal na oběd do hospody zvané Pod Řípem. Leží ve vesničce Rovné na úpatí známé hory. Nutno podotknout, že jsou zde na návštěvníky historicky významného místa připravení. Mají tady hlídané parkoviště i hospodu se zahrádkou. Ochotná paní hospodská nám donesla guláš (pro mne) a řízek obřích rozměrů (pro Honzíka). Jsem  už zvyklý, že v restauračních zařízeních nemají rádi, když je člověk otravuje dětskou porcí, protože z ní asi nemají výdělek, takže je o to už ani nežádám. Ostatně, Honzík už je chlap a nějaký řízek pro něho není problém :-). Dneska ale (snad díky svačině od mámy) se mi zdál nějaký nejistý při likvidaci oblíbeného pokrmu. Tak jsem se mu snažil naznačit, že když to všechno nesní, tak že se nic neděje a když mi dovolí, že mu třeba pomůžu. K mé dobře míněné nabídce ovšem přistoupil po svém a mně opět klapla brada: „Dědo, já sním ten řízek a okurčičku, a ty dojez ty brambory…“ Nesmlouval jsem…
  A ještě jedna perlička na konec. Cestou zpátky z Rovného se projíždí třešňovou alejí. Každých sto metrů tam u krajnice parkovalo nějaké auto. Zastavil jsem také s tím, že jdeme na třešně. Honza hleděl nechápavě, protože tuto kratochvíli ještě nikdy nepoznal. Náhoda tomu chtěla, že jsem zastavil u stromu, na kterém viseli tři romští spoluobčané a trhali třešně ne do pusy, ale rovnou do bedýnek. Nezlobili se, že jsme jim vlezli do rajónu, naopak přijali moje doporučení, že než olamovat větve a otrhávat z nich plody bude lepší, když si jeden vyleze do koruny stromu a bude natrhané plody shazovat dolů. Copak organizování, to mi šlo vždycky… Honzík ale očividně s pojídáním kradených třešní zápasil. „Musíš zoubky sundat z pecky „masíčko“ a pecku vyplivnout,“ snažil jsem se mu pomoct. Vždycky se mu totiž podařilo vyplivnout „masíčko“ a pecku vyndal mezi zuby. Pravda, první pecku spolknul, vykulil oči a bál se o život. Znovu. Zase vyplivnul „masíčko“. Když už měl od šťavnatých „chřupek“ ulepené tričko a furt mu nešlo vyplivovat pecky, vyválel se mi v opadaných plodech, když po nich uklouznul. „Dědo, mně to nechutná,“ rezignoval. No, učený z nebe nespadl, řekl jsem si, a vydali jsme se na cestu domů. V autě mi pak povídá: „Dědo, ale ty třešně jsou fakt dobré!“ Asi mu zbyla na jazyku chuť zakázaného ovoce.

[Show as slideshow]

12►

Foto hlav

Počet přečtení: 15 727 | Tisknout: | Poslat: