Honzíkovy vláčky

O tom, že z maličkého kamínku může vyrůst velká skála

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 26.5.2011

Nějak se mi v poslední době nedostává času. Buď jsem zase zestárnul a tím pádem si mi opět zpomalilo myšlení, nebo je to jen důchodcovskou leností způsobenou probíhajícím prosluněným jarem. Sotva jsem dopsal stať o nosnících, které jsem představil v sobotu na „burze“, mám tady další rest o výletech s Honzíkem a také o zajímavém setkání s člověkem, který tvoří ještě zajímavější věci pro modelové kolejiště. A to nelze přejít mávnutím ruky.

Odpolední návštěva Bojova

Setkání s Jaroslavem Vorlíčkem se seběhlo rychle. Dostal jsem na něho upozornění jak se říká přes tři lidi. Jeden mail, jeden telefon a už jsme s Honzíkem cestovali po malebné trati směrem na Dobříš až do stanice Bojov. V životě jsem tam nebyl – ale to jsem si jen myslel, než jsem se včera večer podíval na mapu, kde jsme to vlastně byli. Jak se nakonec ukázalo, tak místo s chatařskou oblastí velmi dobře znám, protože tam čas od času jezdím oslavovat do Spáleného mlýnu k Vláďovi Mertlíkovi: Krásné místo a krásný penzion, což doporučuji ověřit zejm. skrze chuťové buňky.
Ale začal jsem psát reportáž o jiné návštěvě. Pan Vorlíček se – jak mi stručně sdělil – celoživotně zabývá konstrukcí a výrobou nejrůznějších elektronických obvodů. Možná, že dříve narození jej budou znát z dob HiFi klubu Svazarmu. Na zápraží jeho chaty jsme bleskově mezi příjezdem a odjezdem odpoledního motoráčku probrali jen nejdůležitější věci, zatímco paní Vorlíčková protáhla vnoučka okolím na procházce. Jaroslav Vorlíček se věnuje modelům v měřítku Z (1 : 220) a má zálusk zkusit ještě menší měřítko, tj. T (1 : 400). Shodli jsem se na logickém závěru, že co se vejde do Z-tka, má velkou šanci pracovat i v modelech větších měřítek (o gigantických nemluvě). Zaujala mne – řekl bych „spořivá“ – úvaha pana konstruktéra, jenž zamýšlí vytvořit modul pro lokodekodér současně pro zahradní železnici a pro maličké modely, které může mít tentýž majitel pod střechou. Anebo to, že ve vývoji má lokodekodér, jehož rozměry nebudou větší jak 10 x 6 mm. Proč ne?
Funkční jsou již moduly pro ovládání serva pro pohon přestavníků. Měl jsem radost, když jsem se dozvěděl, že Jaroslav Vorlíček si také myslí, že ideální pro „hraní“ je mít kolejiště po kterém jezdí digitalizované lokomotivy, ale vlastní ovládání probíhá analogově pomocí tlačítek, přepínačů nebo potenciometrů. (Tím nechci nabíhat na smeč cca dvěma desítkám českých modelářů, kteří řídí své kolejiště přes počítač.) No, a jelikož přestavníky, závory, mechanická návěstidla, ale třeba i dveře od chlívku se „musí“ pohybovat modelově, tj. pomalu, jsou dvě možnosti – ovládat je pomocí serva, nebo pomocí elektromotorických přestavníků. A právě pro první variantu už v dílně Jaroslava Vorlíčka existuji funkční moduly, které podle všeho snesou porovnání s profi zařízením typu ESU Pilot Servo aj. Bylo dohodnuto testování a samozřejmě i nabídka těchto modulů bude připravena do N-šopíku.
Vývoj měřiče modelové rychlosti už byla jen třešinka na dortu, kterou jsme stačili probrat. Nejdůležitější ze všeho je, že od nynějška o sobě víme, což by mohlo být užitečné i pro ostatní kamarády sdružené okolo virtuálního Modelářského spolku starších pánů, či čtenářů webu Honzíkovy vláčky.

Procházka v Šárce

Když jsme s Honzíkem druhý den ráno po návštěvě Bojova přemýšleli, co uskutečníme za další společnou akci, padaly všelijaké nápady. Nakonec jsem vnoučka přesvědčil o tom, že půjdeme pěšky poznávat přírodu. Pěšky se mu moc nechtělo, ale když jsem řekl, že pojedeme až na konečnou do Divoké Šárky tramvají, spokojil se s tím. Cestou zavzpomínal na včerejší jízdu motoráčkem, přičemž mi s vážnou tváří oznámil, že až vyroste, tak bude „vláčkařem“. Mylně jsem se domníval, že si představuje, že si bude celý život hrát s mašinkami a prodávat je (ostatně pár lidí se tím i docela uspokojivě živí, že?), nicméně po položení několika kontrolních otázek jsem zjistil, že měl na mysli býti mašinfírou, což byla zřejmě reakce na moje vyprávění o jistém Karlu Brejšovi, bývalém fírovi, není školníkovi sdružujícím kolem sebe ve škole v Roudnici nad Labem houf modelařících dětí. A Honzík dostal můj slib, že se tam zajedeme podívat, už jen proto, že jsem tamním dětem věnoval pracně zhotovenou pilu, která ale ležela ladem ve sklepě. Jak mi napsal Karel, už našla místo na budovaném kolejiště a je postupně dětmi zkrášlována.
Když jsme dojeli na konečnou do Šárky, nešlo bez povšimnutí projít kolem domečku, co tam prodávají ty placky, ze kterých jsou všichni Američani tlustí. Bohužel, i můj vnouček je tímto vykrmován, takže jsem podlehl jeho škemrání a naléhání, že je třeba se na cestu posilnit. Zase nejmíň pět let tu věc – co se s ní akorát upatlá pusa, prsty i tričko a je po ní hlad, přestože se peněženka odlehčí o dost peněz – nemusím vidět. Natož to jíst.
Nádrž Džbán má opět špinavou vodu, což je nejlépe vidět na kvalitě vody v potůčku pod ní. Ale už tak nesmrdí, jako dřív. U přírodního koupaliště v Šárce jsme se občerstvili jedním krušovickým a tatrankou. O kus dál v lese mezi skálami mi Honzík položil záludnou otázku: „A dědo, vyroste z malého kamínku tahle skála?“ Nebyl jsem si v tu chvíli jistej, protože v našem Absurdistánu je v posledních letech možné všechno (při vybavení si, jak třeba vyrostly daně a hlavně státní dluh, který nejspíš budou muset zaplatit právě naši vnoučci, pokud se ještě za našeho života nedopracujeme ke státnímu bankrotu, na což mají modří panáčci dostatečně našlápnuto!), ale raději jsem mu to rozmluvil a zapojil do výkladu své chabé znalosti „šutrologie“. Nakonec ho zaujalo moje líčení o sopkách, které plivou oheň a kamení. Přibarvil jsem to aktuální informací o jedné islandské sopce, kvůli které mají problémy letadla. Zatímco jsem se vžil do líčení možných leteckých katastrof, vnouček sledoval zcela modrou oblohu nad námi, kterou protínaly kondenzační páry dopravních letadel. „Dědo, radši už půjdeme, co kdyby nějaké letadlo spadlo tady…,“ a tak jsme tedy pokračovali dál. Cestou na Jenerálku jsme si zopakovali házení kamení na dálku i na přesnost, poznávání několika stromů a určování světových stran podle sluníčka.
Na Jenerálce jsme nejdříve omylem zasedli do restaurace, kde si u vedlejší stolu nějací rusky mluvicí pánové cosi důrazně vysvětlovali a kde měli polívku za 80 Kč a ostatní jídla byla za částky v třímístných číslech. Kousek dál byla obyčejná lidovka s bramborovými knedlíky, vepře-knedlo-zelo, Holandským řízkem, gulášem atd.. A s gambáčem. Na Dejvickou je to odtud pár minut autobusem.
Pravda, vyčerpanost z celodenní výchovy vnoučka se dostavila, ale stálo to za to. Přece v žádných novinách se člověk nedozví nic o tom, že skály rostou z kamínků… a vo, vo, vo tom to je, ne?