Honzíkovy vláčky

První návštěva Národního technického muzea po znovuotevření vnoučka oslnila

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 17.3.2011

Svoje dcerušky jsem do Národního technického muzea zavedl několikrát, ale z jejich výrazů nebylo těžké pochopit, že tam chodily jen kvůli mně. Při výběru jejich dalšího studia jsem pak nemusel přemýšlet o „technice“. To vnouček se předvedl při své první návštěvě NTM jinak. Jen jsme vkročili do dopravní haly, vypustil dlouhé a nefalšované „jůůůů“ a hned se hnal k největšímu exponátu, kterým je „Hrboun“. Další salvy nadšení následovaly stejně tak u astronomických dalekohledů, ateliérových fotopřístrojů, jako třeba u obyčejného psacího stroje, na který si mohl dokonce sáhnout. Radoval jsem se, že není jenom „mašinkovej“, byť lokomotivu, co tam mají pro děti, navštívil opakovaně a kdybych ho nehlídal, snad by s ní i odjel…

Znovuotevření NTM na sebe dalo čekat hodně dlouho. Sledoval jsem přestavbu budovy a úpravu exponátů jen zpovzdálí; ostatně moc oficinálních informací na veřejnost neprosáklo. Až ke konci rekonstrukce se objevila aféra okolo bývalého pana generálního ředitele – a jako obvykle byla díky novinářům odpálkovaná od hlavních prohřešků na trapnou kauzu s bytem. Samozřejmě, pro naše (cizácká) média je připomínání nějakého duchovního bohatství národa vtěleného do technických exponátů marginální oproti přihlouplým kauzám okolo politiků a všelijakých podvodníků, kteří se všemocně snaží národní bohatství rozkrást až mnoho set metrů pod povrch naší země. A tak zůstává odpovědnost za osvětu na téma národní hrdost bohužel jen na nás dědcích, co například vodí svá vnoučata do muzeí. Nás, co jsme ještě zažili hrdost nad tím, že jsme Češi, Moraváci a Slováci a taky na tím, co naši předci dovedli za poslední dvě století vymyslet, vyrobit a přidat do světové pokladnice technických vymožeností.
To nejsou patetická slova. Na tuto úvahu mne vlastně přivedli dva pánové stejného věku, se kterými jsme se náhodně sešli na odpočívadle v jednom z pater dopravní haly, zatímco naši potomci se divili všemu, co viděli. Slova o národní hrdosti se píší špatně, ale právě v NTM se derou přes rty při každém pohledu na (téměř) kterýkoliv exponát. To, co nenapíší žádné noviny, klidně napíšu já: Je tristní porovnat co jsme dokázali vyrábět ještě před dvaceti lety a co nám jisté mocnosti dovolí produkovat dnes.
Dopravní hala zůstala téměř v původní podobě. Vše je zde ale nově natřeno, vyčištěno, exponáty jsou zbavené vrstvy prachu a jsou pěkně naleštěné. Ačkoliv pro expozici automobilů vznikla plošina navíc, takže se jich asi do haly vejde víc, milovníci našich značek (např. já) – konkrétně zn. Tatra – tam marně hledají světové unikáty jako třeba Tatraplán, „T603“ či „T613“. Zato je zde „odložený“ Superb prezidenta Klause! Nákladní auta chybí úplně, to asi aby se vůbec nepřipomínalo, že s nimi Hanzelka se Zikmundem (Tatra 805), nebo Expedice Lambarene (Tatra 815) objeli svět. Anebo že se v „pouštních bouřích“ ukázaly jako nepřekonatelné „Vé-tři-esky“ z Pragovky! Zato ale návštěvník uvidí značky několika jiných zahraničních výrobců, což také není na škodu.
Také některá drážní vozidla uvolnila plochu v hale, ale o tom se už psalo. Pídil jsem se mezi kustody (ty vědí nejvíc) jak to vypadá s výstavbou speciální části NTM zaměřené na vlaky. Nic moc jsem se ale nedověděl. Prý na Masaryčce jsou jiné plány (nejspíš nějakých zbohatlíků na výstavbu luxusních bytů). Na ploše dopravní haly NTM zůstaly jen čtyři lokomotivy a jeden salónní vůz. I tak jsou to překrásně restaurované skvosty. Moc hezky koncipované je také zákoutí železniční stanice, kde je mj. vystavena váha na balíky či vozík. O maličké posunovací lokotce již byla řeč – ta slouží pro zábavu dětí a taky jako místo, kde si lze pořídit pamětní snímek. Fotit se totiž v NTM může, ale za poplatek 100 Kč, což je více jak vstupné pro dítě. „Dědo, já chci zůstat tady, až si to celé prohlídneš, tak se pro mne zastav,“ přál si Honzík, na což jsem mu neskočil…
Letadla vznášející se na lancích v prostoru haly jsou také faktickou a současně smutnou ukázkou dávné vyspělosti československého průmyslu, jehož sláva se doslova dotýkala nebe. Od Kašparova letadélka až po bitevník L-39. Kdysi jsem měl v Atari-klubu kamaráda, který se jako konstruktér podílel na vývoji L-410. Uvědomil jsem si, co práce a umu vývoj takového letadla představuje. Kde jsou ty časy…? Jen podvozková noha skončila v muzeu. Aspoň že tak. Nemohu si pomoci, ale jako pěst na oko na mne působí v našem národním muzeu Spitfire v anglických barvách navíc postavený mezi auty na ploše haly, stejně jako ústí tryskového motoru z rakety V2. Vůbec mi nejde o nezbytnost neustále připomínat lidem hrůzy války. Naopak. Ale tyto exponáty podle mne rozhodně patří na Vítkov, včetně uniformy pilota-hrdiny, a ne do NTM. Jenže politický kontext (a jak jinak než poplatný současnosti) je bohužel cítit v celé nové expozici, stejně jako v detailech, jakými jsou např. popisky jednotlivých exponátů (viz např. přehlídkový automobil ZIL). Tak tohle jediné se mi v NTM výrazně nelíbí!
Co je tam naopak skutečně nové a pěkné? Kdo si pamatuje původní expozici ví, že všude byly cedulky NESAHAT a všechny exponáty byly instalovány z dosahu návštěvníků. To je ale u nás obvyklé i jinde, na hradech a zámcích, stejně jako v dalších muzeích, a je to samozřejmě i zde. Části nové expozice v NTM jsou ale nyní koncipované i opačně, tak jak jsem to viděl v řadě muzeí na Západě. Například v překrásně koncipované zvláštní expozici brněnského technického muzea (připomínající věci, které vznikly na naší rodné Moravě) si prakticky všechny vystavené předměty může návštěvník doslova osahat. A co zde budí největší zájem malých zvědavců? Kupodivu „obyčejné“ psací stroje z brněnské zbrojovky (později n. p. Královopolská). Honzíka jsem od nich nemohl odtrhnout a stejné problémy měli i další průvodci svých ratolestí. Kam se hrabe počítačová klávesnice proti takové funkční „Zetce“! Nadšení dětí obvykle vrcholilo v okamžiku, když kustodka musela vyměnit popsaný papír ve válci :-). Hrající orchestrion, zvon ve zvoničce z okraje moravské vesničky, soustruh, odstředivka mléka, ukázka záběru převodových kol, model elektromobilu, anebo pomůcka na představu časoprostoru – to všechno jsou super exponáty! „Dědo, sem se taky vrátíme, ještě jsem si všechno neprohlédl,“ žadonil vnouček a měl pravdu. Všechno se za jednu návštěvu rozhodně stihnout nedá.
Moc pěkně je koncipovaná expozice astronomie. Pološero a spousta videoprojekcí u každého bloku exponátů dává možnost nahlédnout do tajů vesmíru. Už jsem se naučil za život mnohé, ale stanovit svoji polohu podle hvězd s pomocí sextantu nebo oktantu jsem dosud nepochopil. Maximálně tak umím používat kompas :-). Jelikož jsme nedávno byli v Planetáriu na okraji Stromovky, vnouček už měl představu o podobě Slunce a planet zažitou, takže když jsem mu vysvětlil, že tady vidí přístroje, se kterými se objekty ve vesmíru pozorují, byl spokojený. A jak je zvyklý z domu koukat na všechno možné v televizi, vyžadoval dokoukat všechny videosmyčky na četných panelech až dokonce. Možná ho už ale jen bolely nohy a cítil potřebu si odpočinout. Bohužel, laviček je před těmito naučnými plochami minimum, takže nakonec bolely nohy z dlouhého čekání mne. Rád bych se jednou dozvěděl, jak si vnouček v hlavičce srovná nekonečno. Nejsem asi jediný, kdo právě tuhle představu nemá vyjasněnou ještě ani po šedesátce…
O patro víš, v sále věnovaném architektuře, Honzíka více jak exponáty našich slavných architektů zaujal výhled na Prahu z okna galerie. Já v této expozici poprvé uviděl model vily režisérky Chytilové, někdy ze 70. let min. st., která svými rozměry připomíná školní budovu. Na můj vkus je zde instalováno velmi málo předmětů běžné denní potřeby, kterým daly tvar naši vynikající designéři. Takový kancelářský stůl z masivu nebo židle s opěrkami jsou jen chabým příkladem toho, co myslím. Dlouhé minuty jsme sledovali dokument o zatopení depozitáře NTM při povodni v roce 2002. Docela mne v tomto filmu šokovala slova nového generálního ředitele NTM na adresu svého předchůdce, že se dostatečně nepostaral o výstavbu bezpečného depozita pro NTM, a také že snaha o zakonzervování nabahněných exponátů zmrazením není ideální pro záchranu předmětů nevyčíslitelné hodnoty.
Málem jsem zapomněl na sál věnovaný tiskařskému řemeslu. Jsou zde didakticky velmi dobře vypracované modely znázorňující hlubotisk, tisk z plochy atd. Hodně názorná je též ukázka litografické metody tisku. Jsou zde opravdové unikáty tiskařských strojů, hodně jich je z bývalé výbavy Státní tiskárny cenin. O to více mi zde ale chybí ukázky tisků této unikátní tiskárny a dalších našich špičkových tiskáren – mám na mysli třeba bankovky, známky, dluhopisy atd. V uličce mezi regály, kudy se z tiskařské expozice vychází, je spousta všelijakých knih, do kterých bezpočet autorů zapsalo svá moudra. Knih odborných, o přírodě, o zvířatech, o čemkoliv. Blesklo mi hlavou, jestli má kniha šanci přežít v budoucnosti, když starou technologii tisku nahradily technologie nové, „počítačové“, a když zrovna v současnosti firma nakouslého jablka přišla s dalším modelem tabletu. No, přál bych si, aby kniha přežila, ale bohužel k jejímu event. zániku nejspíš přispějí víc jak technici politici typu Kalousek a spol., kteří ji „zničí“ ekonomicky svými daněmi.
Jako popelka mezi výše popisovanými nově otevřenými expozicemi mi připadá relativně malý sál, kde je ukázka fotografického ateliéru. Je to taková maličká náplast na bývalou rozsáhlou expozici foto-kino techniky, oboru, ve kterém Československo cosi znamenalo – ať už z hlediska techniky nebo chemie. Snad se jejího obnovení časem dočkáme. Stejně jako expozic dalších, například měření času. Určitě by to chtělo vybudovat i expozice modernější, byť už také historické. Třeba o vývoji výpočetní techniky. A to neříkám proto, že jsem před časem věnoval NTM celý svůj archiv publikačních výstupů Atari klubu, u jehož zrodu a fungování jsem bezmála 10 let byl.

* * *

„Dědo, to bylo super…,“ vykřikoval už na schodech před muzeem při odchodu Honzík a zamlouval si opakování návštěvy. Celou cestu domů v tramvaji mi „vysvětloval“ všechny páčky, které objevil v té maličké posunovací lokomotivě. Dokonce tam byla jedna, kterou se prý rovnou z mašiny přehazují výhybky… No, každý máme nějako sny, že?