Honzíkovy vláčky

Výlet do prehistorie velikosti N

Autor: RoBertino Vydáno: 1.8.2021

Ne nadarmo se říká, že nic není černobílé a tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Tohle přirovnání pasuje na velikost N jako ulité. Odkdy vlastně máme počítat její existenci? Byl to skutečně až norimberský Arnold, který je jejím průkopníkem? Jak do všeho zapadá britská „anomálie“? Na některé otázky bohužel odpověď nenalezneme, ale většinu si zodpovědět můžeme.

V prehistorii modelové železnice se setkáváme s výrobky velkými, těžkými a co do vzhledu hodně vzdálenými předlohám. Není divu, pokud šlo o hračky, musely něco vydržet – samozřejmě existovaly solitéry určené spíš jako dekorace. Navíc, lokomotivu, nad níž tvůrce strávil hodiny a hodiny práce, by asi nikdo nedal do ruky rozvernému dítku.

Každopádně ještě před I. světovou válkou začínají někteří tvůrci chápat, že čím menší mašinka, tím více možností pro její uplatnění. Pokud lze v historii dohledat první „miniaturizační“ pokusy, pak se musíme přenést do roku 1912, kdy se v Nürnbergu bratři Bingové pokusili o malou variantu o rozchodu 9 mm. V tomto případě ale rozhodla nejspíš roztříštěnost zájmů a orientace na zahraniční a zámořské trhy, takže pokus – lidově řečeno – vyšuměl do ztracena.

O osm let později se na scéně objevuje Brit H. B. Whall a přichází s modely v měřítku 1:152,3. Tento inženýr na odpočinku dotáhl svou vizi ke konečné podobě v roce 1923 a položil tak základ pro britskou odnož zvanou 2mm Scale (též 2mm FineScale, dříve 000). Po Whallův bok se postavil jeho krajan A. R. Walkley, známější jako průkopník měřítka H0/00. Jeho pokus v podobě lokomotivy Midland Railway 0-6-0 na rozchodu 3/8“ (4ft.8½in.) spatřil světlo světa v roce 1927. Za předpokladu, že „stopa“ na skutečném stroji = 2mm na modelu už se hodně blížíme budoucímu eNku. Rozchod při tomto poměru vychází na 9,42 mm). Protože šlo o polovinu z používaného měřítka 00, pro toto označení se využíval v počátcích termín 000.

Nakonec ustavená 2mm Scale Association rozhodla o finálním měřítku 1:152 a pan Whall se dokonce stal jejím prvním prezidentem. Do této kategorie spadá i produkce britského podniku Lone-Star Toys na sklonku 50. let min. st. (detailnější popis jeho eNkového příběhu pro mou knihu Milované eNko – ZDE – ochotně sepsal Antonín Diviš). Ale to jsme už značně předběhli dobu, navíc britské pojetí by si díky kategoriím 2mm Scale (1:152) a British N (1:148) určitě zasloužilo samostatné pojednání.

Na scénu dorazily i zprávy mírně záhadné. To byl případ výstavy ve Stockholmu, kterou si neutrální Švédsko mohlo dovolit pořádat i v průběhu války (1942). Tady se objevily miniatury o rozchodu 5 mm, ale daleko zajímavější byla zpráva z roku 1946, kdy skupina švédských modelářských odborníků dostala k posouzení ručně zhotovené modely o rozchodu 9,6 mm. Bohužel kusá informace už neříká, kdo se postaral o jejich vznik a jak posouzení dopadlo.

Mnohem konkrétnější už je příběh podniku Gebr. Staiger ze schwarzwaldského St. Georgenu. Původně zavedený výrobce přesné mechaniky, ale i izolačních materiálů a vybavení radiopřijímačů, se rozhodl expandovat v roce 1947 do oblasti železničního modelářství. V roce 1947 začal podnik prodávat soupravy Mignon-Bahn v kolísavém měřítku 1:120 – 1:140, přičemž „putoval“ i rozchod od 10,3 po 10,6 mm. V produkci byla jediná parní lokomotiva, zavazadlový vůz, jeden typ rychlíkového vagónu v šesti barevných provedeních (světle/tmavě červená, žlutá, modrá, oranžová a fialová), tři otevřené nákladní, dvě cisterny (Shell, Esso) a jeden klanicový. Staiger vyráběl i vlastní trafo umně zabudované do stavědla, nádraží, chráněný železniční přejezd, portálový jeřáb, most a dva typy tunelu.

Obr. 1 až 6 – Modely Mignon-Bahn firmy Gebr. Staiger:
1 – víko krabice soupravy Mignon, dodávané na trh v roce 1949;
2 – start-set s rychlíkovými vagóny (podle pamětníků se jejich barvy různě střídaly);
3 – stránka z katalogu, rok 1949. Z osmi stran byly železnici věnované tři, ostatní prezentovaly další výrobky podniku Gebr. Staiger, zejména stavebnice podobné Merkuru;
4 – jediná lokomotiva ze série Mignon;
5 – příslušenství, jako v případě toho chráněného přejezdu, bylo vyráběno z plechu;
6: – transformátor zabudovaný do stavědla

Zajímavé je, že na stavbách spolupracovala firma KIBRI. Dále Staiger produkoval po jednom typu rovné a obloukové koleje plus levo- a pravostrannou výhybku, vše na plastovém podloží. Do konečného výčtu chybí i tři druhy návěstidel. Produkce běžela čtyři roky a čítala na 10 000 prodaných setů, jenže v roce 1951 přišlo obvinění ze strany konkurenčního Märklinu, že Mignon-Bahn není nic jiného než okopírovaný projekt Märklin Minex. Ačkoliv se Staiger bránil, musel výrobu ukončit a po dvou letech se Mignon-Bahn přestal prodávat.

Z dobových materiálu lze vypozorovat, že nejspíš hlavním bodem sváru byly stavebnice na bázi nám dobře známého Merkuru, jak naznačují katalogy z let 1948 – 1950.

Zařaďme zpětný chod a podívejme se na hannoverský exportní veletrh 1948, kde vystavuje podnik Kersting Modellwerstätten GmbH (sídlící ve Wagingu) elektrický vláček, jezdící po kolejích o rozchodu 8 mm (měřítko je udáváno jako 1:180). Autor, profesor Walter M. Kersting, uváděl svůj výtvor jako velikost K – poloviční 00 – a popisoval nutnost nových technologií a výrobních postupů – měl k dispozici jak vlastní trafo, tak i koleje a výhybky.

Po této novince však zůstaly jen dva obrázky a dva články z magazínů MIBA (10/1949) a Natur und Technik (23/1949). Proč Kersting-Bahn nebyla nikdy realizována? Opět se ocitáme ve sféře dohadů. Jedním z důvodů byly vysoké finanční náklady, neúspěch byl kladen za vinu samotnému prof. Kerstingovi, poněkud svérázném samotáři – bohužel přes veškerou snahu příznivců modelové železnice se nepodařilo najít žádné rodinné příslušníky či známé, takže nadále tápeme ve tmě.

Obr. – Kersting – dnes už zřejmě neexistují lepší obrázky, tyto jsou z náhledu časopisu, kde se o prehistorické N velikosti psalo. Tyto jediné dochované snímky představují parní lokomotivu a kolejiště předváděné v Hannoveru na prodejním veletrhu 1948 (Zdroj: časopisy MIBA a Natur und Technik, oba z roku 1949)

Je také nutné zmínit německý TRIX, ovšem jeho příspěvek byl spíše raritní. V měřítku 1:180 vyráběl v roce 1959 sérii statických modelů bez pohonu a odpovídajících kolejí „Schiebetrix“ a titulovaných někdy jako MiniTrix. Naplno se tento modelářský gigant začal věnovat velikosti N až v roce 1964.

A to už se nám otevírají brány společnosti Arnold a v roce 1960 se na norimberském veletrhu hraček objevuje mnohokrát vzpomínaný projekt Arnold-Rapido 200, z něhož se za dva roky vyvinuly první modely v klasickém „eNku“, už standardizovaném normami organizace MOROP. Půlstoletá cesta, započatá bratry Bingovými, se mohla rozeběhnout správným směrem.

Foto – archiv autora
.