Rarita hned v několika směrech

^[1]Pokračujeme v představování zajímavostí ze světa velikosti N spadajících do doby socialistické, kdy se „mašinkář“ mohl tetelit blahem, pokud vůbec něco sehnal. Dnes se zaměříme na opravdovou bratrskou výpomoc, opět opředenou hned několika otázkami, na něž se složitě hledá odpověď..

.

  Pro měřítko 1:160 měl v socialistickém bloku monopol výrobce ze Sonnebergu (býv. NDR). Dlouho dostávaly spřátelené země (samozřejmě za peníze ve složitém systému plateb skrze RVHP) modely PIKO v klasických červenožlutých boxech v poměrně ustálené sestavě, teprve v poslední etapě se exportní sety změnily jak vizuálně, tak provedením. Lokomotiva a vagónky byly uloženy do polystyrenového „lože“, krabice dostala modrou základní barvu s fotografií bohatě ilustrující sortiment východoněmeckého výrobce. Tyto exportní sady putovaly jak na Východ, tak i Západ.

  Posuňme se do oblasti někdejšího Sovětského svazu. V zemi, kde zítra již tehdy znamenalo včera, byli příznivci a železniční modeláři závislí výhradně na dovozu. Historicky není zmapován případ výroby železničních modelů v býv. SSSR, snad až na známý případ plechové hračky s elektrickým agregátem, jehož jeden exponát lze vidět v expozici v zámku v Trmicích u p. Součka – ZDE ^[2] a ZDE ^[3].

  V NDR byl tento fakt dobře znám, proto vyšli tamním fanouškům vstříc nejen zařazením lokomotivy ČS-4 (ЧС-4) – vyskytl se mylný názor, že nařízení k její výrobě přišlo „shora“ – a posléze připravilo PIKO pro sovětské „mašinkáře“ i speciální set.

  O skladbě sady lze do jisté míry debatovat – v každém případě se produkt s katalogovým číslem 5/0665, zařazený do výroby v roce 1977, skládal z již zmíněné ČS-4 a tří nákladních vagónů: Ocpu (5/4125), Zhh (5/4148) a Gr04 (5/4126). Originální název zněl Güterzuganlage mit sowj. Skodalok (Nákladní souprava se sovětskou lokomotivou Škoda). Složení sady možná mělo za cíl poskytnout sovětským modelářům nějaké ty nákladní vagóny, protože jinak by se jako smysluplnější jevila volba osobních vozů 47K. Cisternový vůz Zhh byl nejčastěji vybaven emblémem Leuna (buď ve stříbrném nebo zeleném provedení), ale jak jsem zjistil u německých kolegů, nebyla tato volba vždy pravidlem.

  Výjimečné byl v řadě „enderáckých“ setů i ovládací panel. I tady mi vypomohli kolegové našich západních sousedů, kteří záležitost vysvětlili: V SSSR nebyly baterie takového typu, aby se daly použít do ovládacích skříněk typických pro běžné soupravy. PIKO tento problém vyřešilo využitím staršího pultíku ještě ze 60. let se svorkovnicemi, do nichž bylo možné zasunout drátek od alternativního pohonu. Šlo tak o jediný případ, kdy se mašinka s přiloženými produkty (pochopitelně s výjimkou baterií) nemohla rozjet.

  Za pozornost stojí i přiložená dokumentace. Výrobce již v případě motorové jednotky VT 4.12 upustil od sešitků a začal instrukce ohledně hnacího vozidla tisknout na křídový dvojlist formátu cca A5. Ovšem v případě “elektriky” ČS-4 zvolil hodně zajímavý počin. Na titulce je správná lokomotiva, ale na vnitřním dvojlistu vidíme následující (a v produkci PIKO poslední) naši lokomotivu, elektrickou S669.0 zvanou “Laminátka”. Pikantní je, že u ní, vydané ovšem později, zase neseděla poslední strana, kde byly detaily její předchůdkyně. Nevím, zda byl běžnou přílohou kompletní přehled modelářských prodejen v NDR, nejspíš byl z logických důvodů vkládán pouze do setů prodávaných ve Východním Německu. Že zde byl tento set pořízen dokládá i razítko na zmíněné dokumentaci.

  Poslední zásadní odlišností byl přebal samotného setu. Pokud se podíváme na klasické Transity, byl využit jednotný materiál a navíc podstatně bytelnější. U 5/0665 se zdálo, že spodek krabice pocházel z jiného zdroje, víko nemělo žádný průzor a ani jeho náznak, jak bylo v závěrečné etapě podniku typické – krabice byla celá žlutá a z podstatně tenčího materiálu.

  Výroba tohoto „sovětského“ setu běžela až do roku 1983, pak už se sázelo výhradně na klasické exportní provedení. Není mi známo, že v ČSSR by byla tato varianta k dostání, ale nejspíš ji provázela značná nadprodukce (nebo tolik nezaujala), protože byla běžně prodávána i v NDR – její cena činila 71,- marek, takže pokud českoslovenští „vláčkaři“ na ni ve východním Německu narazili, vyšla je přesně na 214,- Kčs.

Obrazová dokumentace

[4]	[5]
[1]	[6]
[7]	[8]

Foto: autor; zdroj posledního obrázku www.piko-n-bahn.de ^[9]

.