Digitalizace parní lokomotivy BR 64 od Minitrix a její přestavba na 365.4

^[1]Tendrové lokomotivy na přehřátou páru se vyráběly v Německu pro Říšské dráhy (DRG) v letech 1928 až 1940. S hmotností na nápravu 15 t byly určeny pro dopravu osobních vlaků na vedlejších tratích. Kromě firem Schwartzkopf a Hohenzoller je vyráběly všechny německé lokomotivky. Celkem jich bylo vyrobeno 520 kusů. Byly označeny řadou 64.¹⁾

  Jak uvádí Plutnar,²⁾ lokomotivy řady 64 byly roku 1926 vyvinuty spolu s lokomotivami řady 24 a určeny pro službu na osobních vlacích nasazených na vedlejších tratích. Po roce 1928 se objevily tři řady tendrových lokomotiv určených pro přepravy nákladních i osobních vlaků na vedlejších tratích; největší 85, lehčí 86 a malá 64.

  K nám se lokomotivy této řady dostaly nejdříve v době okupace pohraničního území. V daleko větší míře je Československo získalo po skončení 2. sv. války v rámci tzv. vyrovnání. ČSD je přeznačily na řadu 365.4. Na lokomotivách se posléze prováděly různé úpravy, např. došlo k výměně původní armatury kotle za normalizovanou u ČSD, k výměně napájecího čerpadla za napáječ na výfukovou páru, k odstranění ohřívače vody atd. Po roce 1954 se počet provozuschopných lokomotiv řady 365.4 začal snižovat. Postupně byly některé lokomotivy prodány na vlečkový provoz a jiné upraveny na vytápěcí kotle v lokomotivních depech. V roce 1964 byly z provozu vyřazeny i poslední dvě lokomotivy 365.418 a 365.438.³⁾

Modely BR 64 v měřítku N

  Tendrovou lokomotivu BR 64 v měřítku N vyráběla v provedení pro DB (Deutsche Bundesbahn) firma Minitrix (katalogové číslo TRIX 11440). Tentýž model v provedení pro DR (Deutsche Reichsbahn) pak firma Fleischmann (kat. číslo Fleischmann piccolo 7063). Dnes už se oba modely dají sehnat stále obtížněji, snad jen na modelářských bazarech. Jako vždy je v takových případech velmi obtížné konstatovat, který z modelů je lepší, ať už z hlediska konstrukce a tudíž i jízdních a provozních vlastností, nebo z hlediska „estetického“, tedy především podle souladu s originálem a provedením vnějších detailů.

^[2]

Obr. 1 – Tendrové lokomotivy BR 64 – vlevo od Minitrix, vpravo do Fleischmann (vlastní sbírka J. H.)

.

  Získal jsem obě verze lokomotiv, byť s odstupem mnoha let. Ani jedna nebyla nová. Tu od Fleischmanna mi prodal na inzerát jeden modelář. Prý potřeboval peníze. Mašinka byla velmi zachovalá, osazená dekodérem, pěkně jezdí. Nikdy jsem ji nemusel rozebírat a čistit. Podle doporučení moudřejších jsem ji přeznačil tím nejjednodušším způsobem na 365.4 bez toho, abych dělal nějaké úpravy na karosérii zejm. s ohledem na reálné přestavby u ČSD, jak je popsáno výše. V N-ku to nemá cenu.

  Ta od Minitrix má pohnutější historii. Nejdříve mi přes eBay prodal nějaký podfukář z Německa prakticky nepojízdný model. Měl poškozený podvozek, rozpadlá táhla a zřejmě i přelisovaná kolečka (navíc špatně). (Podvozek je vidět na obr. 14.) Chybělo i víko dýmnice. Nejdříve jsem pěnil, pak přemýšlel o reklamaci a nakonec jsem vyměkl… Ani Karel Brejša pojezd nerozchodil a tak byl určen do kopřiv v depu. Shodou okolností se za čas objevil na eBay samotný podvozek pro tuto lokotku, tak jsem ji koupil a udělal jsem dobře. Víko jsem získal od kamaráda z podobné lokomotivy a mohlo se začít digitalizovat a přestavovat.

Digitalizace BR 64 od Minitrix

  Dlužno předeslat, že ačkoliv tyto modely ještě nebyly výrobci připraveny na digitalizaci (nemají patici pro instalaci dekodéru), jak je to běžné u dnes vyráběných modelů, digitalizovat je není až tak velký problém, protože dnešní dekodéry se už zmenšily natolik, že se bez problémů vejdou do modelů v měřítku N i Z, aniž by je bylo nutné dramaticky upravovat.

  Nikdy ale není na škodu se podívat, jak stejnou operaci (digitalizace) řeší jiní modeláři. Před delším časem jsem našel na internetu řešení digitalizace BR 64 od Minitrix publikované v lednu 2007, ale bohužel nemůžu na ně dát v souladu s pravidly autorského práva odkaz, protože ten web už není na internetu přístupný. Bohužel, jméno autora jsem si nepoznamenal. Autor použil dekodér Selectrix DHL 100 od Döhler-Haass. Ten rozhodně není malý a tudíž ne zcela vhodný pro model v měřítku N. Aby se mu dekodér do modelu vešel, musel o 2 mm odfrézovat spodní část zátěže pod kabinou a propilovat drážky pro vedení kabelů. Pro svícení dopředu a dozadu ponechal původní žárovky, musel ale některé kontakty izolovat. Nejhodnotnější na jeho úpravě byla obrazová dokumentace a náčrt úpravy (frézování) na firemním schématu dílů modelu a jeho sestavení. Tuto skicu si dovoluji převzít, abych alespoň tímto způsobem zachoval část díla autora, jehož práce už není dostupná.

^[3]

Obr. 2 – Schéma dílů modelu BR 64 (dle firemního návodu), vč. úpravy (frézování místa pro dekodér) podle nám neznámého německého modeláře

.

Demontáž modelu

  Model BR 64 od Minitrix má bezvadně vyřešené uspořádání hlavních části modelu, které se spojují jediným šroubkem M2, jenž v jednom bodě fixuje rám ke karoserii a současně i zátěž v kotli. Přístup k tomuto šroubku je po „vyloupnutí“ víka dýmnice.

^[4]

Obr. 3 – Pohled zepředu po „vyloupnutí“ víka dýmnice. Jediným šroubkem se připevňuje karosérie k rámu a současně se fixuje zátěž

.

  Pojezd tvoří rám (ze slitiny), do kterého se vkládá plastová vložka s lůžky pro uložení motoru. Zespodu je dvěma šroubky připevněn držák soukolí a převodů, šroubky současně přidržují přední a zadní pojezdové nápravy se spřáhly. Motor má na ose šnek zapadající do šnekového kola v rámu, které přes další převodová kola pohání tři dvojkolí. Motor je v lůžkách pojištěn pérovými třmeny. V zadní části je přes motor nasazena objímka zajišťující kontakty napájení ze sběrných lišt v pojezdu k motoru a k zadní žárovce. (Tento díl nebude po digitalizaci potřeba.)

  V přední části rámu je „zacvaknutá“ plastová plošina s předními lampami a uvnitř skrytým světlovodem.

  Karoserii tvoří kompletní plastový výlisek parního kotle s budkou a zásobníkem uhlí, vč. veškerého příslušenství. V zadní části (v kabině) je zevnitř „zacvaknut“ výlisek z čirého plastu (okna) a světlovod k zadním lampám.

^[5]

^[6]

Obr. 4, 5 – Plastový výlisek karosérie (po novém nastříkání černou barvou a natření mosazných doplňků). Na obr. 5 je vidět zadní světlovod

.

  Uvnitř přední části kotle je olověná zátěž válcového tvaru (viz obr. 3) , kterou ve finální poloze zajišťuje cit. šroubek M2.

  Po „vyloupnutí“ víka dýmnice a vyšroubování šroubku M2 se karosérie v přední části nazvedne, čímž se uvolní z držáku a stáhne se z uložení v zadní částí rámu. Hotovo. Jak jednoduché! Z kotle se vyjme zátěž.

Vyčištění a barvení karosérie

  Jestliže je příležitost ke kompletní demontáži modelu, jistě bude vhodné dokonalé vyčištění motoru, vč. kontroly uhlíků a přeleštění komutátoru. Jak se to dělá jsme několikrát popsali v jiných příspěvcích, např. ZDE ^[7].

  Pokud má být model přestaven na československou (ČSD) verzi 365.4, bude nanejvýš vhodné karosérii zbavit dřívější patiny, dokonale vyčistit, odmastit a přestříkat ji černou barvou (použil jsem Vallejo Model Color odstín black). Následně ji opatřit obtisky a nalepit nové identifikační tabulky. Nakonec ji pak celou přestříkat matným lakem. Zcela záměrně tento krok nedetailizuji, protože každý získává obtisky či tabulky z různých zdrojů a stejně tak jsou rozdílné názory na provedení tohoto „navěšení bižutérie“.

Instalace dekodéru

  Pro tento model jsem použil dekodér Döhler-Haass DH05A-3. Je to maličký, jednoduchý a spolehlivý dekodér, navíc vhodných rozměrů pro umístění tam, jak bude popsáno dále. Pro své modely je používá např. firma TRIX. Model bude kromě vhodně naprogramovaných jízdních charakteristik svítit dopředu při jízdě vpřed a dozadu při jízdě vzad, samozřejmě se zapínáním/vypínáním světel tlačítkem „0“.

  Nemyslím si, že při digitalizaci je vhodné v modelu ponechat žárovky. Jsem pro jejich náhradu maličkými LED SMD. U parních lokomotiv se doporučuje, aby světla dopředu i dozadu byla žlutá, maximálně teple bílá. Na všech „párách“ byly žárovky a žárovky nikdy neměly jasné bílé světlo. A také, jak mne vyučili mašinfírové, u „páry“ nikdy nesvítily vzadu červeně.

  Jestli bylo na digitalizaci modelu BR 64 něco opravdu náročného, tak to bylo vytvoření maličkých dps pro fixaci LED SMD a rezistorů. Jak jsem to tedy udělal?

  Vpředu jsem vyjmul žárovku a zmenšil (odstřihl) bronzový kontakt asi na polovinu po šířce a také do délky. K plíšku sbírající napájení od pravých kol (vzadu pod motorem) – kam bude rovněž připájen černý vodič od dekodéru – jsem připájel červený lakovaný drát (0,15 mm). Nahrazuje + pól. Jeho druhý konec jsem po pečlivém vytvarování a přilepení mikrokapičkami lepidla k rámu připájel ke zbytku kontaktu od žárovky.

^[8]

^[9]

Obr. 6, 7 – Uložení „dps1“ v držáku. LED SMD je připájena zespodu a svítí přímo na vyústění světlovodu. Na pravé straně dps1 je připájen rezistor, ke kterému vede bílý vodič od dekodéru. Upravený bronzový kontakt žárovky je schovaný za rezistorem, vede k němu červený lakovaný drát, jenž je patrný na rámu (pod šnekem)

.

  Do prostoru nad vyústěním předního světlovou (je to maličká šachta v přední části držáku, do kterého se nahoře šroubuje šroub M2 při montáži modelu) jsem vypiloval z kuprextitu destičku (dále „dps1“). Má dosti složitý tvar kopírující místo uložení. Bez lupy se to neobejde. K této dps1 jsem zespodu pomocí stříbrných drátků protažených vyvrtanými dírkami připájel LED SMD s paticí 0603 barvy teple bílé, svítivost do 100 mcd. LED musí svítit dolu do šachty na střed světlovodu. V horní části dps1 je pak připájen rezistor 1,2kohm (jeho přívodní dráty jsou vhodně vytvarovány podle místa v rámu), ke kterému přijde po usazení dekodéru připájet jeho bílý vodič. A z kontaktu od anody LED na dps1 je kouskem drátku celá dps1 připájena svým druhým koncem k původnímu bronzovému kontaktu žárovky. Je to složitě popsáno, ale snad vše potřebné napoví obrázky.

  Ještě je třeba podotknout, že celou dps1 vč. pájených míst jsem pečlivě natřel černou barvou, aby se zamezilo vyzařování parazitního světla. Že se spojovací drátky nesmí dotýkat rámu asi není třeba zdůrazňovat. Provést v tomto okamžiku dokonalý test svícení přední LED je nanejvýš potřebné.

  Vzadu je instalace LED SMD snadnější. Rovněž i zde jsem do prostoru, do kterého v rámu ústila žárovka, vytvaroval maličkou „dps2“, na kterou se však kromě LED SMD (stejná jako vepředu) ještě vešel rezistor SMD stejné hodnoty jako výše. I zde jsem k elektrickému připojení použil lakované dráty – jeden (v mém případě červený) vychází z napájení od kolejí, druhý (modrý) je propojen se žlutým vodičem od dekodéru. Je to patrné na obr. 10.

^[10]

 

^[11]

Obr. 8, 9 – Umístění LED SMD v rámu zadní části modelu

 

^[12]

Obr. 10 – Propojení žlutého vodiče od dekodéru a modrého drátu od „dps2“ se jeví jako nadbytečné, ale není tomu tak. Ušetřil jsem si čas s hledáním místa kudy přivést k „dps2“ žlutý vodič a vrtáním rámu. Pájený spoj je překryt smršťovací bužírkou a vodič je vytvarován do volného prostoru v budce

.

Důležité: Před montáží LED SMD je nutné si ujasnit připojení LED, resp. jejich anody a katody. Katoda musí vždy „směřovat“ k bílému nebo žlutému vodiči od dekodéru, anoda k „plus“ pólu, tj. ke koleji (v podstatě jedno ke které) – tedy pokud nebude použit dekodér vybavený navíc modrým „+“ vodičem (např. ZIMO).

Vyměřování, zkracování a pájení vodičů od dekodéru

  Dekodér DH0A-3 se díky své velikosti (přesněji maličkosti) bohatě vejde nahoru na zadní část rámu (viz série obr. 11 – 13). Ve skutečnosti bude ukryt v budce a téměř nebude vidět. Podotýkám jen, že se jedná o dekodér s šesti vodiči (bez „+“ vodiče).

^[13]

^[14]

^[15]

Obr. 11, 12, 13 – Uložení dekodéru na horní plošce rámu. Připojení šedivého a oranžového vodiče k motoru je zakryto izolační páskou (žluto-zelenou). Červený a černý vodič je připájen k plíškům od sběračů napájení (viz obr. 14)

.

 

  Vodiče od dekodéru jsou jak známo dostatečně dlouhé; zkrátit jdou samozřejmě snadno, ale dovoluji si připomenout ono známé „dvakrát měř a jednou řež“. Pájet nový vodič kvůli špatnému krácení je práce pro vraha…! Na druhou stranu, nechat v kabině zkroucené nezkrácené vodiče je taky hřích, který bůh modelářů trestá 🙂 . Od Mistrů jsem odkoukal, že nejdříve si najdou na milimetr přesně místo, kde bude ve finále umístěn dekodér, „cvičně“ si ho zde přichytí, např. plastovým lepidlem UHU, a teprve pak postupně vyměřují (jeden po druhém) kudy budou vodiče vedeny a teprve až si jsou jisti, že to je jediné správné řešení, vezmou kleštičky a udělají „cvak“.

  Jenže, může se stát, že i ideálně zvolené místo pro dekodér je špatné místo, protože při nasazování karosérie se nakonec ukáže, že se tam díky nějakému nálitku či přepážce uvnitř prostě karosérie nasadit nedá. Byl to i případ vnitřku kabiny BR 64. Tušil jsem to a proto jsem si raději předem vystřihl z kartonu rozměrově přesnou maketu dekodéru, a to ve všech třech rozměrech. Maketu jsem přichytil na předpokládané místo dvoustrannou lepicí páskou (stejnou jakou bude následně přichycen dekodér). Při nasazování karosérie se přečnívající nálitek v kabině otisknul v měkkém kartonu a bylo hned vidět, kterým směrem se musí ve finále dekodér posunout, aby bylo všechno OK.

  V tomto konkrétním případě musí ležet dekodér DH0A-3 napříč na horní plošce rámu, zadní částí vlevo, 0,3 – 0,5 mm od levého okraje horní části rámu. Kvůli nálitkům uvnitř budky ale musí být položen směrem dopředu, tj. částečně nad zadním pérovým třmenem upevňující motor v lůžku.

  Jelikož dekodér bude při pájení jednotlivých vodičů nutné několikrát sundat z místa, kde bude ve finále přilepen kvalitní dvoustrannou lepicí páskou 3M, bude vhodnější jej zpočátku při vyměřování a pájení vodičů fixovat jen plastickým lepidlem UHU (lépe se bude odlepovat).

  Nejdříve jsem vyměřil a připájel červený a následně černý vodič od dekodéru k plíškům od sběračů napájení. Při této fázi jsem měl vyjmutý motor, aby byl k plíškům lepší přístup.

^[16]

Obr. 14 – Ukázka, kam jsou připájeny červený a černý vodič od dekodéru (pro tento ilustrační snímek byl použit nefunkční rám)

.

  Pak jsem motor usadil do lůžek (bez fixace pérovými třmeny) a vyměřil šedý a oranžový vodič k motoru. Vodiče budou připájeny na okraje krytů komutátoru, přidržující přes pružinky uhlíky – oba z pravé strany. Nyní je potřeba motor znovu vyjmout, odmontovat plíšky a připájet na ně vodiče.

Poznámka: Pokud při pájení používáte pájecí kapalinu či pastu (tavidlo), jako že bez ní to nejde, je nutné hned po připájení místo dokonale očistit (neutralizovat). Pokud se tak nestane, může časem dojít k nežádoucímu chemickému procesu a poškození pájených dílů nebo jejich okolí.

  Před konečným usazením motoru do lůžek a jeho fixaci pérovými třmeny je nutné vyměřit, ustřihnout a přilepit izolační pásku, které zamezí nežádoucímu zkratu vodičů. Na obr. 11 – 13 žluto-zelená páska.

  Nakonec se propojí (spájí) bílý vodič s rezistorem předního světla a žlutý vodič s vývodem (modrý lakovaný drát) od rezistoru zadního světla.

Kontrola funkčnosti digitalizovaného modelu (a odměna pro modeláře)

  Upřímně řečeno, zapomněl jsem ještě na jednu důležitou věc, kterou mne naučil Karel Brejša. Říká: „Vždycky, když vezmu nový dekodér do ruky, nejprve ho připojím na testér ESU a důkladně ho prověřím, jestli maká. Už párkrát se mi stalo, že jsem nakoupil vadný kus. A byly to i jinak špičkové dekodéry ZIMO.“ Od té doby to dělám taky. Šetří to čas a nervy, věřte mi.

  Jelikož model BR 64 může jezdit i bez nasazené karosérie, není problém ho nyní postavit na koleje a poprvé se s mašinkou projet. Když všechno funguje, model jezdí tam i zpět, svítí jak má, je čas se pochválit a odměnit se velkým panáčkem (pokud možno slivovice). Když je něco jinak (neřku-li špatně), je třeba si rovněž nejdříve dát panáka, odpočinout si, a teprve pak řešit problém 🙂 .

Přestavba modelu na ČSD 365.4

  Jak už je naznačeno, skutečná přestavba německé BR 64 na československou ČSD 365.4 podle originálních úprav lokomotiv částečně popsaných výše, by byla v měřítku N hodně náročná a obtížně proveditelná. Možná, že se do takových detailů někdo pustil; důkazy o tom jsem ale na internetu nenašel. Ani se mi s tím nikdo nepochlubil. Někde jsem ale o takové úpravě karosérie četl, jenže to se týkalo modelu v nějakém gigantickém měřítku.

  Pokud se tedy týká přestavby mého modelu, osobě se spokojím s přilepením nějakých obtisků (stejně na nich při jejich miniaturizaci nelze nic přečíst), přilepení leptaných tabulek, které jsem si objednal u firmy Detial – ZDE ^[17] – a červené hvězdy na víku dýmnice. To se samozřejmě nemusí líbit jiným modelářům, ale tak to prostě zůstane.. 🙂
(Poznámka: Na přiložených fotografiích ještě není konečná úprava modelu provedena.)

„Sborka“

  Kompletní smontování modelu není obtížné a kdo si ještě v tu chvíli bude pamatovat, jak model rozdělával, měl by „sborku“ zvládnout. Problém může nastat jedině v tom případě, že v zadní části bude někde uvnitř zavazet nějaký špatně vytvarovaný vodič od dekodéru, nebo vepředu bude posunutá zátěž v kotli. Jediný šroubek M2 sestavení modelu pojistí, vše končí přiklopením víka dýmnice (třeba i s pojištěním proti vypadnutí plastickým lepidlem UHU). A ještě jedna operace. Nasazení předních nárazníků. Hotovo! Statečný modelář v tomto okamžiku opět nezapomene na odměnu v podobě odlivky slivovice… Výjimky se povolují 🙂

________________________________________

1) In: http://parniloko.wz.cz/web/loko/rady/300/3654/3654.html ^[18]
2) Plutnar, Jan.: Historie železnice na německém území. Vyd. J. Hlaváček, Praha 2016
3) In: http://parniloko.wz.cz/web/loko/rady/300/3654/3654.html ^[18]

Foto hlav

.