Míchání barev (úvod k seriálu o barvení modelů štětcem) (1)

^[1]Kdykoliv stojím před problémem výběru té správné barvy pro dokončovaný model nějaké lokomotivy, motorového vozu či vagonu, uvědomuji si, že nemám oko vycvičené k definování barevného odstínu podle originálu, nebo alespoň fotografie. To umí profesionální tiskaři, lakýrníci či míchači barev, byť za předpokladu moderních kolorimetrů a počítačových programů. I v amatérských podmínkách ale lze docílit slušných výsledků, protože dnešní nabídka modelářských barev je v mnoha ohledech dokonalá. Přesto však najít ten správný odstín není jednoduché. Pokud se chce modelář přiblížit alespoň nějak realitě, na řadu přichází míchání barev, podpořené všelijakými pomůckami. O tom je tento článek. (hlav)

  Ono se zdá, při čtení různých textů a návodů, že míchání barev zase až taková věda není. Není, když se to umí. Ale to je se vším. U barev je podle našeho názoru ještě jeden faktor, který si lidé moc neuvědomují, anebo nepřipouští, a to je subjektivní vidění barev. Je to tak: barvy vidíme každý jinak. O tom již bylo naspáno hodně; od novinových článků až po disertační práce. Pokud pomineme chorobné stavy, jako např. barvoslepost,¹⁾ vnímání barev je ovlivněno také např. kvalitou používaného monitoru,²⁾ anebo i podmínkami pozorování, z nichž snad nejdůležitější je světlo (jak co do intenzity, tak především chromatického složení).

  Odpozorovaná zkušenost naznačuje, že většina modelářů se problematice míchání barev raději vyhne. Když už si modelář po všelijakých zkouškách či doporučeních zkušenějších konečně oblíbí jednu značku barev, jednoho „zaručeně nejlepšího výrobce barev“, začne shromažďovat další a další odstíny barev v domnění, že tím vyřeší problém, kterým je nalezení toho správného odstínu pro svůj model. Pak je zde asi menší skupina lidí, kteří si oblíbí pár odstínů barev a těmi natřou nebo nastříkají všechny své modely. To je taky řešení. Proti gustu žádný dišputát. No, a přesto existuje relativně jednoduché řešení spočívající v míchání barev. Jakkoliv se zdá, že to je snadné, bez podrobného vysvětlení a pochopení teoretických principů to prostě nepůjde.

  K tomu „správnému odstínu“ asi bude potřebné v případě modelů železničních vozidel předeslat, že ve své podstatě to je stejně sázka do loterie. Dobře, občas se podaří dohledat původní datový list, kde se dá dočíst, jaký odstín barvy (vyjádřeno s hodnotách RAL, ČSN apod.) byl použit při výrobě. Ale kolikrát byl vagon či lokomotiva přestříkáván? A v kolika depech? Opravdu vždycky tam měli „předepsané“ sudy barvy od stejného výrobce? Stále je potřeba mít na paměti, co říká starý praktik, Karel Brejša: „Každému šťouralovi, který mne začne kritizovat, že mám na modelu více či méně zelenou barvu, doporučím, aby se podíval do některého depa, jak to tam při stříkání barvami funguje.“³⁾ A o tom to je.

_____________________________________

1) Jako barvoslepost lékaři označují jakoukoliv poruchu barevného vnímání. Druhů barvosleposti (daltonismu) je několik. Koho tato nepříjemná vada zajímá více, ZDE ^[2] je odkaz na základní informace.
2) Zdaleka ne každý počítačový monitor je kalibrovaný.
3) Krásně o tom hovoří ZDE ^[3].

.

A. Trocha teorie o barvách a jejich mísení⁴⁾

  Zde lehce odbočíme od praktického jádra článku. Laskavý čtenář, toužící pouze po praktických radách týkajících se míchání pigmentů, nechť tuto pasáž přeskočí, chce-li pak lehce zabřednout do teorie v pozadí, a třeba si zopakovat, co už možná četl, ať čte dále.

  Začneme klasicky, od Adama. V tomto případě pak od způsobu, jakým naše oko zprostředkovává mozku barevný vjem. Součástí oka, která převádí světelný signál na nervový vzruch je sítnice, která je posetá světlocitlivými buňkami – čípky. Na lidské sítnici nalezneme tři typy čípků, z nichž každý je citlivý na jiný rozsah vlnových délek světelného záření. Podle typu vlnových délek, ke kterým je daný typ citlivý, se označují jako S (krátké, z ang. Short), M (střední, z ang. Medium) a L (dlouhé, z ang. Long). Přibližně odpovídají modré (S), zelené (M) a červené (L) barvě (obr. 1). Náš mozek pak skládá barevný vjem ze signálů všech tří typů čípků.

^[4]

Obr. 1 Normalizovaná intenzita citlivosti jednotlivých typů čípků na světlo o různé vlnové délce

  Ukážeme si na příkladu žluté barvy: Řekněme, že na sítnici dopadá světlo s maximem intenzity kolem vlnové délky 580 nm (např. žlutá LED). Podle obr. 1 vidíme, že toto světlo vyvolá signál v čípcích typu M a L (zelená a červená) a tento vjem mozek vyhodnotí jako žlutou barvu (resp. to, co jako žlutou barvu máme naučeno). Ze zmíněného ovšem plyne, že stejný vjem, jaký vyvolají fotony o vlnové délce kolem 580 nm, může v mozku vyvolat i kombinace dvou fotonů o vhodných vlnových délkách odpovídajících zelené a červené barvě (např. 540 a 620 nm)! Tento fakt ve stručnosti představuje základ aditivního míchání barev – kombinací světelných zdrojů třech základních barev (červená – R, zelená – G a modrá – B) získáme výslednou barvu (obr. 2). Smísením všech tří barev získáme bílou. Je zřejmé, že výše uvedené platí pro světlo pocházející přímo ze zdroje (RGB buňky zobrazovacích zařízení) nebo odražené od bílého pozadí (např. reflektory).

^[5]

Obr. 2 Schematické znázornění aditivního míchání barev

  Většina objektů, které pozorujeme ve svém okolí, ale není bílá a dokonale odrazivá; až na výjimky typu čerstvě nabílená stěna (nebo čiré sklo apod.) každý objekt pohltí (absorbuje) část viditelného spektra. Takto „ochuzená“ část světla, kterou objekt odrazí (nebo která objektem projde) pak představuje barvu, kterou u objektu vnímáme.

  Ukážeme opět na žluté barvě. Jak jsme si řekli výše, aby naše oko vnímalo objekt jako žlutý, musí být na sítnici oka vhodně vybuzeny čípky typu M a L. Pokud se podíváme na spektrum slunečního záření dopadajícího na Zemi (obr. 3), které běžně vnímáme jako bílé, uvidíme, že máme-li objekt vnímat jako žlutý, musí buď absorbovat všechny části viditelného spektra kromě žluté, anebo absorbovat tu část spektra, kterou detekují čípky typu S, tedy modrofialovou s tím, že mozek si žlutou barvu „sestaví“ na základě impulzů ze zbývajících dvou typů čípků (tedy M – zelená a L – červená). V pomyslném trojúhelníku barev na obr. 2 vidíme, že modrá barva leží „naproti“ barvě žluté a dostáváme se tak nepřímo k principu tzv. komplementárních neboli doplňkových barev, který mj. definuje jakou část viditelného spektra objekt pohlcuje a jak barevný se jeví.

^[6]

Obr. 3 Simulované spektrum intenzity slunečního záření (Standardní osvětlení D65)

  Výše uvedený příklad pro žlutou barvu platí samozřejmě inverzně pro barvu modrou, tzn. objekt pohlcující žlutou část spektra se bude jevit jako modrý stejně tak, jako objekt pohlcující celé spektrum s výjimkou modré barvy. Z tohoto pozorování zároveň plyne i princip, jakým se barvy objektu vytváří – na rozdíl od aditivního míchání barev, kdy novou barvu definujeme přidáním procházející složky světla, u tzv. subtraktivního míchání barev (obr. 4) barevné složky světla ubíráme (aby byl objekt modrý ubereme ze světla, které vidíme, „nepotřebné“ složky).

  Při praktickém míchání barev (s reálnými pigmenty) ovšem barvy neubíráme, ale naopak přidáváme, a proto je třeba barevný diagram na obr. 2 patřičně upravit. Tedy například – již víme, že aditivní kombinaci červeného a zeleného záření vnímáme jako žlutou. Podobně, aditivní kombinaci modrého a zeleného vnímáme jako tyrkysovou.

  Při subtraktivním míchání barev tedy smísením tyrkysového a žlutého pigmentu získáme pigment zelený, a to proto, že tyto dva pigmenty pohlcují záření o vlnových délkách odpovídajících komplementárním barvám (tedy žlutá → modrá a tyrkysová → červená) a zbyde pouze ta část spektra, která vyvolává vjem zelené barvy. Obr. 2 je pak obvykle zobrazován v „inverzní podobě“ (viz obr. 4).

  V malířské praxi se však namísto kombinace CMY (tedy tyrkysová, magenta a žlutá (yellow)) používá systém RYB (tedy červená – R, žlutá – Y a modrá – B) – viz dále.

^[7]

Obr. 4 Schematické znázornění subtraktivního míchání barev

.
Barevné škály – barevná schémata

  Mohlo by se zdát, že pro účely barvení (nejen) železničních modelů není třeba se teorií barevných schémat zabývat, vždyť barva modelu je dána vzhledem jeho předlohy. Teorie barevných schémat je potřebnější při originální tvorbě, ve které ty správné kombinace barev vyjadřují pocity autora, anebo vyvolávají pocity v divákovi. Nicméně některé prvky a pojmy použité v barevných škálách se nám mohou hodit i pro pochopení principů míchání barev v modelařině.

  Již jsme tedy zmínili celkem tři tzv. barevné prostory – RGB (obvykle bývá synonymem pro aditivní míchání barev), CMY(K) (tiskařský barevný prostor, obvykle synonymem subtraktivního míchání barev) a nejstarší z nich, RYB používaný v malířství již od 17. století.

  Tři barvy, které tvoří základ každého ze zmíněných prostorů nazýváme barvami základními nebo také primárními (ang. Primary⁵⁾). Primární barvy nelze získat smísením jiných barev stejného barevného prostoru.⁶⁾ Smísením dvou primárních barev získáváme barvy sekundární (ang. Secondary; v RGB prostoru jimi jsou tyrkysová, magenta a žlutá, v CMY červená, zelená a modrá, v RYB pak zelená, oranžová a fialová). Přidáním primární barvy k sekundární pak vznikají barvy terciární (ang. Tertiary).

  Těchto dvanáct barev bývá uspořádáno do barevného kruhu, nebo někdy také barevného kola (obr. 5). Kromě uvedeného rozdělení se barvy ještě dále odlišují podle použití v různých barevných schématech v závislosti na svém umístění v rámci kruhu.

^[8]

Obr. 5 Barevný kruh v RYB prostoru (vlevo) a RGB prostoru (vpravo) s vyznačenými Primárními, Sekundárními a Terciárními barvami

^[9]

Obr. 6 Příklad dvou doplňkových barev v RYB prostoru

  Dvě barvy, ležící v kruhu proti sobě, nazýváme barvami komplementárními (ang. Complementary), nebo také doplňkovými (obr. 6). Takové barvy tvoří velmi kontrastní barevné schéma, navzájem se zvýrazňují. K doplňkovým barvám ještě rozlišujeme vedlejší doplňkové (ang. Split complementary) barvy, což jsou barvy s doplňkovou barvou přímo sousedící, např. v níže uvedeném případě jsou vedlejšími doplňkovými barvami žluté barvy modrofialová a červenofialová. Kombinace barvy s barvou vedlejší doplňkovou vytváří barevné schéma s měkčím kontrastem než kombinace s komplementární barvou.

^[10]

Obr. 7 Příklad trojice podobných barev

  Barvy, které leží v barevném kruhu vedle sebe, nazýváme barvami podobnými (ang. Analogous), nebo také blízkými (obr. 7). Takové barvy mají podobné charakteristiky, jejich kombinace bývají na pohled příjemné a harmonické a nejsou příliš kontrastní.

^[11]

Obr. 8 Příklad barevné triády

  Kombinace tří barev ležících na kruhu stejně daleko od sebe tvoří tzv. barevnou triádu (ang Triad, obr. 8); analogicky kombinace čtyř barev ležících ve vrcholech pomyslného čtverce nebo obdélníka tvoří tzv. tetrádu (ang. Tetrad, obr. 9). Triády i tetrády tvoří jasná, kontrastní barevná schémata, ale méně kontrastní než kombinace komplementárních barev. U triády někdy hovoříme o druhých vedlejších doplňkových barvách. V případě kombinace čtyř barev rozlišujeme tetrády čtvercové a obdélníkové. Ve čtvercové tetrádě jsou vždy dvě barvy teplých tónů a dvě studených.

^[12]

Obr. 9 Příklad barevné čtvercové tetrády

  Relativně jednodušší barevnou škálou je škála monochromatická (ang. Monochromatic). Takovou škálu vytvoříme změnou jasu a sytosti jedné vybrané barvy. Toho při míchání pigmentů dosáhneme přidáním bílé, černé nebo neutrální šedé (tedy kombinace černé a bílé v poměru 1:1) barvy k původní barvě. Tak z původní barvy (ang, Hue) vzniká škála světlých odstínů (ang. Tint), škála tmavých odstínů (ang. Shade) a škála středních odstínů neboli tónů (ang. Tone), viz obr. 10.

^[13]

Obr. 10 Monochromatická škála

  Potud čistá teorie. Nyní pro představu uvedeme jeden velmi vhodný doslova „školní“ příklad převzatý ZDE ^[14].

________________________________________

4) Kapitola A. byla zpracována s využitím informací z veřejných zdrojů, doprovodné snímky J. Plutnar
5) Všechny termíny uvádíme v závorce v jejich anglických ekvivalentech, abychom se vyhnuli jejich opakování při popisu pomůcky pro míchání barev viz dále.
6) Jakkoliv je pojem „primární barvy“ jasný a nezpochybnitelný, z hlediska modelářské praxe (a nejen modelářské) je tady jeden veliký problém. Ani jeden výrobce modelářských (i jiných) barev na světě neuvádí, který z bezpočtu vyráběných odstínů je právě ten základní – primární. Kdyby tomu tak bylo, pak by stačilo si koupit jen tyto tři primární barvy a podle výše popsané teorie, nebo s pomocí všelijakých pomůcek (o jedné bude níže pojednáno), si požadovaný odstín namíchat. Otázka je, proč to výrobci nedělají? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Přicházeli by o zisk a právě tyto tři primární barvy by zajisté byly nedostatkovým zbožím. Mimochodem, přesně tento princip se používá v tzv. míchacích automatech na barvy, které dnes najdeme v každém větším městě, příp. v obchodech pro kutily. Pro potřebu modeláře má tato služba jednu podstatnou nevýhodu. Nejmenší odebrané množství namíchané barvy je větší, než stačí modelář zpracovat za několik životů (úměrně měřítku, které barví). A pak je zde ještě jeden faktor a tím je chemické složení namíchané barvy, která nepatří k těm „bezzápachovým“.

.

B. Jak využít teoretickou znalost o primárních, sekundární, terciárních a dalších barvách v praxi

  Otázka zní: Jak mám namalovat třeba kouli, která je z jedné strany osvětlená a z druhé zastíněná?

^[15]

Obr. 11

  Autorka převzatého článku dokladuje, že jednoduše, a demonstruje to na obr. 11 a 12:

  „Nejprve si (v barevném kruhu) najdete barvu, která je hlavní barvou koule, tzv. LOKÁLNÍ TÓN, a tou vybarvíte většinu koule.

  PRO OSVĚTLENÁ MÍSTA pak použijete barvu světlejší – každého pravděpodobně napadne přidat do té původní barvy bílou, ale to by vám vznikla barva příliš studená a smutná. Do původní barvy musíte přidat BÍLOU PLUS NEJBLIŽŠÍ SOUSEDNÍ BARVU VE SMĚRU KE ŽLUTÉ – viz šipky v obr. 12a. (Kupříkladu do červené tedy přidám bílou plus oranžovou, do modré bílou plus zelenou. U fialové si mohu vybrat, zda přidám bílou plus modrou, nebo bílou plus červenou (osobně se přimlouvám k červené).) Přidáním sousední barvy docílíte toho, že osvětlená místa budou skutečně zářit. Výsledné barvy světel vidíte ve vnější části barevného kruhu na obr. 12a.

  DO ZASTÍNĚNÝCH MÍST nepřidáte navzdory všem předpokladům černou – to byste dostali špinavou, smutnou barvu, ale BARVU KOMPLEMENTÁRNÍ (doplňkovou) k základní barvě své koule. Výsledné barvy stínů vidíte ve středu kruhu na obr. 12a.“

  Na obr. 12b vidíte, jaké tři barvy bychom použili na vybarvení fialové koule.

[16]

[17]

Obr. 12 a,b – Demonstrace míchání barev

.

Poznámka: Použité obrázky a pěkné video na toto téma najdete ZDE ^[18].

.

  K míchání barev lze zopakovat, že použitím této techniky lze namíchat prakticky jakoukoliv barvu, samozřejmě jednoho výrobce a stejného typu. Rozhodně by nemuselo fungovat míchání barev např. od firmy Vallejo a Revell, byť obě by byly akrylové. Ale kdo chce, může to zkoušet 🙂 . Samozřejmě přitom platí to, co jsme již uvedli v poznámce pod čarou ad 6) – Nikdy nevíme a ani se určitě nedozvíme, které barvy z množiny prodávaných odstínů jsou právě ty tři primární barvy. Ale netřeba zoufat. Vše co bylo výše uvedeno platí i pro barvy v tomto smyslu „podobné“, akorát ten odstín, který nakonec vyjde, asi nebude slovem definovatelný.

  Další otázka zní, kolik barev je účelné míchat, aby vznikl nějaký smysluplný odstín. Jistě, počtu barev smíchaných v jedné misce se meze nekladnou. Zkušený tiskař i modelář ale ví, že de facto každou barvu lze namíchat pouze ze tří odstínů barev. Proč ztrácet čas? Ony tři barvy skutečně stačí. I když – výjimka potvrzuje pravidlo: Na videu publikovaném na YouTube expert společnosti FYFT.CZ ukazuje, jak namíchat pleťovou barvu ze čtyřech barev (bílé, červené, žluté a modré – ZDE ^[19]. Mimochodem, zrovna toto video je pro modeláře velmi užitečné. Na webu FYFT.CZ je více takových tipů-triků.

  Jak tedy docílit perfektního smíchaní barev? Nejdůležitější je znalost barevného kruhu. Nyní ruku na srdce: zná tuto podmínku každý modelář, který si troufne na barvení modelů? Dovolujeme si tvrdit, že nikoliv.

  Ještě jeden z přehledných grafů barevného kruhu je uveden na stránce společnosti FYFT.CZ, kde lze také dohledat několik zajímavostí k mísení barev.

^[20]

Obr. 13 – Barevný kruh publikovaný na webu společnosti FYFT.CZ

.

C. Kapesní barevný kotouč
aneb Komentovaný návod na pomůcku pro míchání barev

  Pocket Color Wheel, který se nám nedávno dostal do rukou, je určen pro amatérské i profesionální použití. Je vyráběn v USA, ale dá se koupit i u nás. Veškeré popisy jsou v angličtině, některé evropské firmy prodávající tuto užitečnou pomůcku i s maketou s německými výrazy. Samozřejmě nikoliv s českými, takže proto jsme v dalším textu ponechali i anglické termíny. Ačkoliv se vše zdá velmi intuitivní, přesto jsme považovali za vhodné poskytnout čtenářům Honzíkových vláčků český překlad doplněný komentářem.

^[21]

Obr. 14 –Lícní strana umožňuje přehledné sestavení mixu barev a jejich odstínů

^[22]

Obr. 15–Rubová strana umožňuje ilustraci barevných vztahů

.

Popis

  Kotouč se prodává ve dvou rozměrech – menší má průměr 130 mm, větší 230 mm. Jedná se o tři vzájemně pohyblivé kotouče ve středu spojené nýtkem. Lesklý karton má velmi kvalitní potisk v reálných barvách. Pomůcka má dvě strany, líc a rub, každá demonstruje jiné funkce.

  Na okraji centrálního (stacionární) kotouče jsou po obou stranách v logické posloupnosti seřazeny barvy primární, jejichž smícháním, jak už bylo uvedeno, vznikají barvy sekundární a kombinací těchto obou pak terciární barvy. Všech dohromady je 12. Každá strana kotouče pak má svou vlastní funkci, kterou popíšeme dále.

A. Lícní strana

  Menší kotouč na lícní straně je rozdělen přibližně na dvě poloviny. V horní polovině je naznačeno pět výsečí, z nichž každá má ve své horní části vyveden pruh buďto v jedné ze tří primárních barev (červená, žlutá, modrá), anebo v bílé či černé barvě. Směrem ke středu výseče je pak vždy vyříznuté okénko, které zobrazí příslušnou barvu na spodním hlavním kotouči. Otáčením malého kotouče se tak snadno zjistí, jaká barva, resp. odstín vznikne smísením jedné z dvanácti barev po obvodu kotouče s barvou v dané výseči.

  V dolní polovině malého kotouče je pak zobrazena škála stupňů šedi od 100% černé (vlevo) po 100% bílou (vpravo). Tato škála se hodí např. pro určení jaký poměr bílé a šedé je potřeba přidat k dané barvě, abychom získali požadovaný barevný tón.

Jak se s pomůckou pracuje?

  Vyberte libovolnou barvu na okraji kotouče. K ní zarovnejte natočením vnitřního kotouče některou ze tří primárních barev (žlutá, červená modrá), nebo bílou či černou barvu, které jsou natištěny v horní (menší) polovině otočného kotouče. Ve výřezech tamtéž se objeví namixovaný odstín barvy. Příklad: „Ke žluté přidáním modré vznikne zelená“, nebo „k oranžové přidáním červené vznikne tmavší odstín oranžové“ atd. Pozn.: Není nutné se zamýšlet nad tím, že čtyři šipky s nápisem „adding“ (přidání) směřují do středu, zatímco červená směřuje k okraji. To je jen z toho důvodu, že okénko ukazující mix vybrané barvy na okraji centrálního kotouče s červenou je zcela nahoře a nápis a šipka se vejdou níže.

  Při trošce praxe si uživatel brzy zvykne na fakt, že požadovaný odstín barvy musí hledat. Pravda, opačný postup by byl praktičtější, ale to nelze touto jednoduchou pomůckou docílit. (Srov. video níže!) Anebo by si uživatel musel pořídit kvalitní kolorimetr⁷⁾ a speciální software do počítače.

B. Rubová strana

  Rubová strana umožňuje ilustraci barevných vztahů. To už je trošku složitější a bez návodu nebo odborné průpravy či praxe obtížněji pochopitelné. Máme ale za to, že jsme tuto problematiku dostatečně obšírně vysvětlili v první části tohoto příspěvku. Pomocí tohoto kotouče se určí, jakým způsobem namíchat vhodný odstín pigmentu, tzn. jakou barvu zvolit jako základní a přídavkem jakých dalších pigmentů lze získat požadovaný výsledek. Vidět na vlastní oči znamená obvykle mnohem více než sebebarvitější popis; doporučujeme např. toto video ^[23] s důkladným popisem použití barevného kotouče (sice v angličtině, ale pochopitelné i bez zvuku 🙂 ).

  Zde jsou opět dva vzájemně se překrývající kotouče. Na centrálním kotouči jsou při okraji vytištěny primární, sekundární a terciární barvy, označeny výrazem čisté barvy (Pure color). Jak už víme, je jich celkem 12 (3 + 3 + 6).

  Pod každou z 12 základních barev jsou směrem do středu tři barevná okruží označená Tint, Tone a Shade (viz dříve).

  Otočný kotouč má vytvořeny výseče (okénka) umožňující náhled na barevné vztahy na základě volby uživatele, resp. na základě předvolby vyjádřené graficky ve středu kotouče (viz dále) několika trojúhelníky a šipkami s popisem. Ty vyjadřují odkaz na doplňkové barvy (Complementary), druhé vedlejší (Split) a třetí vedlejší (Triad) doplňkové barvy. Poznámka: Doplňkové barvy jsou ty, které jsou naproti sobě na barevném kruhu. Př.: žlutá – fialová, červená – zelená, modrá – oranžová atd.

Jak používat barevný kotouč vztahů?

  Otočte voličem tak, aby šipka ukazovala na Pure Color na vnějším obvodu. Barevné vztahy jsou znázorněny pomocí diagramu uprostřed.

________________________________________

7) Jedna z mnoha ukázek tohoto přístroje ZDE ^[24].

.
D. Závěr

  Předmětnou pomůcku lze u nás koupit v několika e-shopech. Ve vyhledávačích má díky masivní reklamě dominantní nabídky Allegro, což je prý čínský e-shop působící z Polska, který skoupil i český MALL.CZ a CZC.CZ.⁸⁾ Po zkušenostech a odhalení jejich obchodních praktik zásadně nedoporučujeme.

  Balíček s pomůckou nám poslali do dvou dnů spolehlivým přepravcem z Ateliéru umění v Ostravě – ZDE ^[25].

.

  A ještě několik (spíše) úvah k problematice praktického míchání barev.

  K tématu jsme oslovili zkušeného modeláře a člověka, který celý život míchal barvy v tiskárně, Zdeňka Krušinského. Vyjádřil to, co už jsme následně do textu zakomponovali: „Nechci smysl článku kritizovat, ale je to tak trochu mystifikace. Je zde sice návod jak míchat barvy, ale není uvedeno, anebo zdůrazněno, že tohle může fungovat jen za předpokladu, že budeš mít v ruce modelářské barvy přesně odpovídajícího odstínu základních (primárních) tří barev, u nás (v tiskárně – pozn. J.H.) používaných při tzv. stabilizovaném barvotisku.“ Tuto správnou a zásadní poznámku jsme se snažili zapracovat – viz pozn. ad 6).

  Dále Zdeněk upozorňuje, že „správný význam zkratky CMYK je C=cyan (modrá), M=magenta (purpurová) a Y=yellow (žlutá). K je černá jako doplňková barva. Pokud modelářské barvy nebudou mít stejný odstín, nikdy toto míchání nebude fungovat.“ I to jsme myslíme akceptovali v rámci redakce textu.

  A pravdu má i v tom, že „nikdy jsem se u modelářských barev nepotkal s odstíny, které by aspoň vzdáleně nepřipomínaly barevné tóny ze CMYKu (dle normy – pozn. J. H.).“

  Vzhledem k tomu, že málokdo z modelářů má k dispozici sadu pigmentů v odstínech tří primárních barev (bílou a černou a nejspíš i neutrální šeď máme někde v krabici všichni) a ještě menší procento z nás by bylo ochotných z těchto pěti (případně šesti) pigmentů si namíchat potřebný odstín, mohla by se zmíněná pomůcka zdát zbytečnou; domníváme se ale, že je naopak výborným nástrojem pro pochopení zákonitostí týkajících se mísení barev – např. v případech jak získat teplejší tón, jak správně zesvětlit barvu, co se stane s barvou, když do ní naleju modrou atd.

  A ještě poslední poznámka: Všimli jste si, vážení modeláři, že každý výrobce modelářských barev ladí své barvy do jistého „nádechu“? Jako by to korespondovalo s národní mentalitou výrobce. Španělské Vallejo jsou vesměs barvy v teplých tónech. Bohužel v obou základních sadách (MODEL COLOR i MODEL Air) chybí výraznější „reálné“ barvy (tedy snad kromě sady GAME), jak je vidí díky převládajícím světelným podmínkám středoevropan, pozorující v naší zeměpisné šířce barvy kolem sebe. Anebo německé barvy Revell. Ty mají podle našeho názoru přijatelnější odstíny, obvyklé i nás, pocitově ve studenějších tónech. Jistě, je to čistě subjektivní názor, ale pokud jde o subjektivní vnímání barev – na to jsme upozornili hned v úvodu stati.

  Co je ale také faktem, který vede k vášnivým diskuzím? Velcí výrobci modelářských barev (Vallejo) nabízí (v řadě MODEL COLOR) sady (cca 8) barev, které mají korespondovat s potřebami kitařů a dalších modelářů tvořících letadla, lodě, auta – a také vlaky. Ruku na srdce: Jsou to právě ty odstíny, kterými barvíte své modely? My nikoliv.

  Když ale přece jenom dojdeme k závěru, že je potřeba pro naši potřebu (tedy potřebu modelu) doladit odstín barvy, je možné vzít barvu s tím nejpodobnějším odstínem a na dobrém světle ji porovnat s předlohou (zpravidla to bude méně či více zdařilá fotografie – ale pozor, i tak je chromatické složení takové barvy velmi ošidné). Pak lze subjektivně s pomocí Kapesního barevného kotouče zkoušet – podle výše uvedených zásad – co by přidáním další barvy udělalo se zvolenou barvou. Každopádně to bude „hokus-pokus“. Znovu odkazuje na video ZDE ^[23]. 

   Autoři budou vděčni za konstruktivní připomínky k článku.

_________________________________

8) Z osobních zkušeností při nákupu drobné spotřební elektroniky je kombinace Allegro plus zmíněné české řetězce strašná. Český návod (záruka českého právního řádu) bylo možné získat podle sděleného odkazu (viz samolepka na balíčku) na jakési webové stránce (ale nikoliv prodejce), ovšem jen za předpokladu jeho zakoupení za nemalé týdenní předplatné(!) Neskutečné! Hot line MALL.cz reagoval a českou verzi návodu poslal až po ostré stížnosti a kritice nekorektních praktik a po hrozbě oficiální stížností u České obchodní inspekce. (hlav)

.

Zdroje:

http://malujemesusmevem.cz/2015/10/27/nevite-si-rady-s-michanim-barev/ ^[14]

Jak míchat barvy? In: https://www.fyft.cz/hry-clanky/jak-namichat-barvu/ ^[26]

Nátěrové hmoty pro modeláře a jejich dokonalé promíchání (1) – ZDE ^[27]

Nátěrové hmoty pro modeláře a jejich dokonalé promíchání (2) – ZDE ^[28]

Zapomenutý pomocník, aneb Jak na míchání barev – ZDE ^[29]

Barvení plastových modelů, aneb Jak připravit model z odlitku z pryskyřice k barvení – ZDE ^[3]
.

Obr. 14 a 15 foto hlav

.