Sojuz potřetí, ale v podobě plastikového modelu v měřítku 1:150

^[1]Někdy se stane, že najednou proběhne několik věcí, aniž by je člověk plánoval. A kdyby je chtěl naplánoval, tak se to nepovede. A někdy se v různých obměnách opakuje stále jedno téma. V letošních prázdninových vedrech, které mne uklimbaly do stavu jakési hibernace a nicnedělání, bylo pro mne oním opakujícím se tématem studování železničního provozu na kosmodromu Bajkonur. Dva předešlé články vysvětlují proč.

  Shodou okolností jsem si v pravidelné měsíční nabídce (VIII/2018) německého obchodu DM-Toys (ZDE ^[2]) všiml modelu kosmické rakety SOJUZ TMA/MC. Jelikož ale vyhledávač webu DM-Toys nějak divně reaguje na klíčové slovo „sojuz“, byť v různých transkripcích, raději přikládám odkaz na tento konkrétní výrobek – ZDE ^[3]. Při hledání se musí zadat přesně: „Güterwagen Schwertransport Startrampe mit Sojus Rakete und Raumtransporter“. Což o to.

  Ačkoliv nabídka DM-Toys se tváří jako hotový model rakety umístěné na přepravním podvozku (aspoň tak jsem to podle obrázků chápal i s ohledem na cenu), ve skutečnosti se jedná o „plastikářskou“ stavebnici. A to mne hodně překvapilo, když došel balík. V krabici (32x23x10 cm) se nachází 12 tradičních plastových „rámečků“ (podle výrobce jsou díly vyrobeny lisováním z polystyrenu) se součástkami v 8 barvách. K sestavení kompletního modelu je připraveno 115 dílů, celkem vč. duplicitních je 174 dílů. Kromě toho jsou k dispozici samolepicí fólie (např. pro imitací solárních panelů) a vodové obtisky pro potisk rakety. Desetistránkový návod (A4) obsahuje naprosto perfektní a srozumitelný obrázkový popis, a i když doprovodný text a poznámky u některých obrázků jsou v japonštině, vše je díky skvělé grafice návodu naprosto jasné.

^[4]

Obr. 1 – Krabice modelu s efektním potiskem

.

  Model rakety Sojuz včetně dvoudílného přepravního a vertikalizačního podvozku a speciálního dvoudílného podstavce pro instalaci modelu totiž vyrábí (od května 2018) v měřítku 1:150 japonská firma „Lucky Factory“ společnosti Good Smile Copany ve městě Tottori. Originální web firmy je ZDE ^[5]. Cena v Japonsku je 5 370 jenů (bez DPH a poštovného). Cena v německém obchodě je cca 100 € (plus 10 € distribuční náklady), což je peněz jako za kozu!! Model lze také koupit na eBay. Zatím jsem ho nenašel v nabídce českých modelářských prodejen, které plastikářské zboží nabízejí.

  Takže pozor, žádné tradiční železniční modelářství, ale zcela jiný obor. Už několikrát jsem ale napsal, že není od věci se občas poučit z práce jiných modelářů, třeba těch, kteří si říkají „plastikáři“.

  *   *   *  

  Všechny díly jsou naprosto dokonalé co do provedení a rozměrů. Všechno do sebe naprosto přesně zapadá. V průběhu stavby jsem nenašel jedinou chybu, jediný vadný díl. Celý model je koncipován tak, že většinu dílů není třeba lepit, stačí je jen do sebe „zacvaknout“, lepení je doporučeno jen u některých detailů. Osobně mám ale ve zvyku plastikové modely na kontaktních zámcích i spojovaných liniích pojistit lepidlem. Používám skvělé lepidlo Tamiya Extra Thin Cement (čtverhranná lahvička se štětečkem ve víčku).

  Podle návodu se začíná s kosmickou lodí (tj. orbitální, servisní a přístrojový modul spolu se dvěma solárními panely). Model lodi je připraven buď pro instalaci do 3. stupně rakety, nebo samostatně na zvláštní stojánek (součást palety s podstavci).

^[6]

Obr. 2 – Kosmická loď Sojuz s rozvinutými solárními panely; přibližovací systém je v pohotovostní poloze (stav před barvením)

^[7]

Obr. 3 – Třetí stupeň rakety se záchrannou věžičkou. Uvnitř může být instalována kosmická loď, nebo ji lze instalovat na stojánek a kochat se pohledem na ni (viz obr. 2)

^[8]

Obr. 4 – Sestavený (a posléze obarvený) 2. stupeň rakety

.

[9]	[10]
[11]	[12]

Obr. 5 až 8 – První stupeň rakety s pomocnými moduly 

  Ještě před montáží 1. stupně (připevnění čtyř bočních modulů) je vhodné nalepit okolo motorů stříbrné samolepicí fólie a obarvit difuzéry. Nakonec se raketa opatří obtisky a dodělají se detailní barevné efekty. Postupně se podle návodu sestaví nejdříve třetí stupeň vč. záchranného systému, pak druhý a konečně první stupeň rakety, vč. čtyř přídavných bočních modulů s raketovými motory. Jde to bezproblémově. Všechny plastové díly jsou probarvené dle skutečných barev rakety, takže až na vybarvení trysek difuzérů (motorů) červeně a okrášlení některých drobných povrchových detailů není třeba model barevně stříkat (tedy pokud se modelář s takovým barevným povrchem spokojí)

  Trošku více problémů je jen s dočištěním zbytků spojovacích můstků na jednotlivých dílech, kterými jsou díly připojeny k rámečkům. Plast některých rámečků (zejm. zelené) je velmi měkký a jde obtížně pilovat. Lepší je ho ořezávat ostrým skalpelem. I tak by asi bylo potřeba se poučit z práce opravdových plastikářů a jejich postupů při začišťování spojovaných dílů.

^[13]

Obr. 9 – První, druhý a třetí stupeň rakety. Z praktických důvodů tyto celky k sobě nelepím

*     *    *

  Sestavení dvoudílného „přepravního a vertikalizačního systému“ je o poznání obtížnější. Už jenom správné terminologické označení tohoto „železničního monstra“ mi dělá problém.

  První (jednodušší) „vagon“ vzdáleně připomíná tzv. hlubinový vagon. Tvoří ho nosný plochý rám, v místě obou dvounápravových podvozků vyvýšený. Na něm spočívá speciální nástavba. V soupravě s druhým „vagonem“ (viz dále) je zapřažen pod horní částí rakety, ale raketa na něm žádným svým dílem nespočívá. Naopak. Po bocích vagonu jsou dvě nástavby s žebříky a plošinami se zábradlím, které v bezpečné vzdálenosti obepínají raketu a umožňují obsluze provádět technologické zásahy před vertikalizací rakety. Nad zadním podvozkem jsou pak z obou stran žebříky vedoucí až nad raketu (když je v horizontální poloze). Tedy, žádná pomocná konstrukce tohoto vagonu se v žádném bodě nedotýká rakety. S jedinou výjimkou. Konstrukce přidržují široké hadice, které jsou na několika místech připevněny k raketě. Na modelu jsou hadice samozřejmě jen naznačeny.

^[14]

Obr. 10 – Sestavený první „vagon“ (zatím bez podvozků)

.

  Označit druhou část přepravního a vertikalizačního systému za vagon mi nejde z pusy. Je nutné hovořit o ryze speciálním a jednoúčelovém zařízení.¹⁾ Nosný rám spočívá na třech dvounápravových podvozcích (prostřední podvozek je v těšném kontaktu s předním, pokud to vztahujeme ke směru položení rakety). V tomto místě se zřejmě rozkládá největší hmotnost rakety. V nosném rámu je zabudovaný vertikalizační nosník ovládaný hydraulickým válcem. Na obou koncích nosníku jsou konstrukční nástavby s lůžky pro uložení a přichycení rakety. Okolo jsou konstrukce s plošinami a zábradlím pro pohyb obsluhy. Na nosném rámu je pak ještě uloženo několik skříní s technologiemi.

  Při transportu rakety z montážní haly až na startovací rampu spočívá rakety právě na tomto „vagonu“. V konečné fázi, přímo na startovací rampě se raketa z horizontální roviny zvedne do vertikální a na rampě je zajištěna v této poloze přídavnými podpěrnými rameny. Ty se uvolní ze zámků a vychýlí od rakety teprve až několik desetin vteřiny po zážehu motorů, přesně v okamžiku kdy raketa začne stoupat.

[15]

[16]

Obr. 11 – 12 – Speciální (druhý) přepravní a vertikalizační systém; na obrázku vpravo v poloze při zvedání rakety

.

  Modely obou „vagonů“ velice přesně kopírují realitu, vč. pohybování se hlavních dílů. Před jejich sestavováním vřele doporučuji nejdříve podle návodu detailně prostudovat a promyslet jednotlivé kroky.

1. Zejména u druhého „vagonu“ s vertikalizačním systémem je každá chyba při sestavování potrestaná nutností model obtížně rozebírat a vkládat zapomenutou součástku, což může vést k poškození demontovaných dílů.

2. Rovněž vřele doporučuji zamyslet se nad instalací imitace plastových dvounápravových podvozků (celkem pěti). Přiznávám, že tato úvaha vychází z „profesionální deformace“ železničního modeláře. I když tento model rakety Sojuz určitě nebude nikomu jezdit po kolejišti (maximálně po nějakém rovném modulu imitujícím kousek kazašské stepi v oblasti Bajkonuru 🙂 ), přece jenom plastové podvozky s imitací kol se mi nezamlouvají, i když jsou provedeny s roztečí kol 9 mm! Všechny podvozky jsem proto nahradil N-kovými podvozky s rozvorem náprav cca 12 mm (Atlas) a průměry kol 6,2 mm se zabudovanými spřáhly (u dvou podvozků 2. „vagonu“ nejsou spřáhla potřeba – u prostředního a koncového; tam je spřáhlo přilepeno na konci rámu „vagonu“). Samozřejmě, na spodcích rámů „vagonů“ bylo nutné vymyslet a upravit připevnění podvozků.

^[17]

Obr. 13 – Vlevo imitace plastového podvozku, vpravo podvozek (Atlas),  kterými jsme osadil transportní „vagony“

.

3. Pokud se někdo bude zabývat kytováním a broušením spár a celkovým přestříkáním modelu, event. patinováním, určitě bude nutné změnit celý pracovní postup sestavování. Ale tak daleko nehodlám plastikářům fušovat do řemesla 🙂 . Ani bych to neuměl.

  *    *    *

  Barvení detailů a okrašlování obtisky si asi každý nechá až nakonec. K tomu je vhodné si nastudovat originální snímky rakety Sojuz, kterých se dá na internetu najít obrovské množství. Velké množství jich je v předchozích článcích na HV. Asi nebude na škodu přilepené obtisky přestříkat bezbarvým matným lakem.

  Jak už je uvedeno, k modelu je přiložen několikadílný podstavec, který umožňuje tři varianty sestavení. Buď horizontální uložení rakety (tak jak je přepravována z hangáru na rampu). Nebo stav v okamžiku vertikalizace. Anebo v poloze, která v reálu nemůže nastat: Raketa je ve vertikální poloze připevněná k 2. „vagonu“, ten spočívá na kratší části podstavce; ten je posazen nad delší částí podstavce a fixován v této poloze zvláštní vzpěrou. V této zvláštní expozici se našlo místo i pro instalaci 1. „vagonu“. Ačkoliv se může zdát, že tato poslední varianta je trošku praštěná, nelze upřít tvůrcům, že přemýšleli za ty, kteří si po sestavení modelu budou lámat hlavu kam s ním. Jeho délka (výška) je totiž úctyhodných cca 33 cm.

^[18]

Obr. 14 – Podstavec

[19]

[20]

Obr. 15 – 16  – Na mé kolejiště se toto kosmické monstrum opravdu nehodí. 🙂 (Ani kvůli fotografování)

________________________________________
1) Detailním studováním transportů jiných raket na start (ZENIT, N-1, ENERGIA, i PROGRES, který je téměř shodný se SOJUZ), je možné si všimnou, že každá raketa má kvůli rozličným rozměrům a tvarům svůj specifický transportní a vertikalizační systém.

Fotografie modelu rakety Sojuz – převzato od Good Smile Company

[Show as slideshow] ^[21]

Foto hlav a Good Smile Company

.