[1]Svátky jara letos nemohli plánovat meteorologové. Proto je tak pěkné počasí. Padlo tedy rozhodnutí, že už v pátek pojedeme s Honzíkem na dlouhý výlet, přičemž jsem měl v plánu ho naučit plést pomlázku, pokud se mi někde podaří nařezat vrbové proutky. Tohle umění mi předal můj táta a tak mám nějaké povinnosti, že? Vnouček si po pátečním výletě pamatuje, že správný muž má v kapse nůž, sirky a provázek. Divil se, že fakt tyhle věci v mém ruksaku našel a tak této chlapské modrosti snad i uvěřil. Ale postupně…
Ráno jsem kupodivu vstal záhy, při vědomí toho, že vlaky nečekají. Původní plán objet trojúhelník tvořený městy Kladno – Beroun – Rakovník – Kladno vzal za své, když jsem večer předem pátral v mapách a v jízdních řádech. Přestože z Kladna do Berouna koleje vedou snad už z dob Františka Josefa, vlaky odtud tam jezdí přes Prahu. Pro mne další z nezvratných důkazů, že Středočeský kraj se bez Prahy neobejde a proto také nemá svoje „hlavní“ krajské město. A tak jsme vyrazili po známe trase směr Rakovník s tím, že cestou na Beroun někde vystoupíme u Berounky a dáme si řízek s brambory a projdeme se kolem řeky…
Zapomněl jsem ovšem předeslat, že jsem měl ráno ještě nějaké drobné jednání s kamarádem hasičem, co slouží na kladenské základně, a tak jsem vzal Honzíka s sebou. Byla z toho exkurze po kabinách několika nablýskaných hasičských speciálů, co tam stojí připravené v garáži na výjezd. Za volantem nové překrásné třínápravové Tatry si Honzík nejspíš připadal jako král. I já bych si tak připadal… A pak že Tatra je zapomenutá značka! Nakonec se Honzík dokonce svezl v obrovském mercedesu s plošinou, sice jen pár metrů před garáž, protože bylo potřeba s tím obrem vyjet. Mluvil o tom ale celý den. Jen foťák jsem tentokrát neměl připravený.
Cestou na nádraží jsem položil vnoučkovi kontrolní otázku: „Hele, a dal Ti vůbec táta nějaké kapesné na cestu?“ On: „Ne, ale mamka mi dala kapesník!“ Tak tohle žádný scénárista nevymyslí – to je prostě o skutečné naivitě pětiletého kluka… Ve vlaku mi recitoval velikonoční říkanky, co se naučil ve školce, já mu přidal další, co jsem vytáhl z ruksaku.
Vystoupili jsem nakonec ve Zbečně, kde se mi líbilo před časem, když jsem tam fotil pro firmu Panoramas Hamousův statek – ZDE [2]. A taky jsem tam na nádraží objevil to staré nepoužívané silo, které jsem tenkrát nafotil, zaměřil a postavil v modelovém měřítku N – ZDE [3]. A díky tomu jsem vlastně poznal dalšího kamaráda-modeláře, Honzu Jáchymstála, který mne pozval na modelářskou akci „Železnice a cukrovarnický půmysl“ do Dobrovic, která se koná za týden od 28. dubna a kam se pojedeme s Honzíkem podívat – ZDE [4]. Mimochodem, včera jsem si do ruksaku přibalil laserový dálkoměr, protože jsem si nebyl jistý odhadem výšky onoho sila ve Zbečně, když jsem vytvářel plánek pro model. Dálkoměr potvrdil, že můj odhad výšky byl (s ohledem na zaokrouhlení v měřítku) docela přesný.
Ve Zbečně ještě turistická sezóna nezačala a tak jsem se obával, jestli zde budou fungovat pohostinské služby. No, pro cimprlich paničky by asi hospoda vedle kostela plná řemeslníků nebyla po chuti, ale když se paní vedoucí nechala přesvědčit, že jsme sem přijeli kvůli řízku s brambůrky a odešla ho připravit, setrvali jsme. Zatímco já uloupnul nějaké pivo, Honzík běhal kolem a trénoval fotografování…
Po „o“ jsem se vydali podél řeky Berounky. Vrby zde nerostou, ale i jívy posloužily mému účelu. „Seď tady, ať mi nechloustneš do řeky, já jdu řezat proutí,“ zavelel jsem a tak se stalo. Honzík je naštěstí z těch dětí, na které se nemusí řvát a fackovat je, aby poslechly. Pravda, kroucení proutků ho moc nezajímalo, o to více ho ale bavilo čachtat si ruce ve studené vodě. „Jestli budeš mít zase rýmu a máma mi vynadá, že jsem tě nechal prochladnout, tak to byl náš poslední výlet,“ vyhrožoval jsem naoko. Když jsme pak odpoledne volali mámě, že jsme v pořádku a chystáme se na cestu domů, první co jí vykecal bylo, že voda v řece byla děsně studená!
Cestou kolem Berounky trénoval házení kamení, samozřejmě do řeky. Odhaduji ale, že Skobla z něho nebude. Ten styl odhozu se mi vůbec nelíbí. No, ale každý umí něco jiného. V lomu Sýkořice, zdejšího podniku Kámen, kde se prý těží velmi kvalitní hornina spilit, údajně nejlepší v Čechách (používá se zejména do betonových a obalovaných směsí) ho nejdříve zaujal obrovský nakladač a také rozloha lomu. Já si udělal do archivu pár obrázků zdejších technologických staveb a zařízení, ale je to moderna – na kolejiště se hodí jinak vyhlížející omšelé a zaprášené budovy. Béďa Rotrekl má na svém N-kovém kolejišti – ZDE [5] – příkladně vymodelovaný kamenolom.
Při čekání na vlak mi z ničeho nic vnouček povídá: „Dědo, a pamatuješ se, jak jsme jeli s tebou a babičkou a mamkou na výlet a byl tam takový žlutý dům a já jsem si tam hrál?“ No, tak to byla velmi těžká otázka na moji postupující sklerózu. Ať jsem vzpomínal jak to šlo, a vyslýchal jej seč mi moje bývalé policajtské schopnosti stačily, ne a ne přijít na to, co malému kloučkovi utkvělo v hlavě. A tak mu říkám, již zcela vyčerpán: „Prosím tě, musíš si vzpomenout sám, nebo mi aspoň musíš říct nějaké další detaily…,“ načež mi odpověděl: „Ne, ne, ty si musíš vzpomenout, když já nevím!“
Tak to jen tak na okraj, jak také probíhá komunikace mezi dědou a vnoučkem. Mám jednoho velkého kamaráda, který si nedávno postesknul, že by chtěl mít taky takového dědu, anebo kdyby mu aspoň jeho dcerušky daly šanci na vnoučka. Moje dobře míněná rada zněla: „S vlastními vnoučaty nepropadej panice, holt přijdou později, budeš mít ještě o něco víc rozumu, který jim budeš předávat… A když se tvoje holky do dětí nehrnou, tak si udělej vnoučata sám – podívej takový Karel Gott. Celej život odolával manželskému svazku, až si nakonec udělal sám sobě vnoučata! Ber si příklady z přírody…“
* * * * *
Když jsem Honzíka vracel domů, tak mu ve výtahu povídám – jako výčitku toho, že co neví – nepoví (samozřejmě z legrace, chtěl jsem ho pozlobit): „Tak tohle byl poslední výlet s tebou, kamaráde!“ Kouknul jen trošku nedůvěřivě po mně a povídá: „Tak to dědo kecáš, protože mě máš rád!“
Nepopírám, že jsem musel zamáčknout slzu, abych před ním nevypadal jako blbec…
Foto Honzík Kraus a hlav