[1]Opět jsme byli poctěni víkendovou péčí o vnoučka. Zeťák se učil na zkoušky. Obvykle to funguje tak, že babička se postará o takové ty obyčejné věci jako je jídlo a čistý zadek, já mám na starosti program, pohádky na spaní a odbornou výchovu vnuka. Ta se nemůže obejít bez železnice v mnoha různých formách. Obleva nám ovšem nedovolila jít ven sáňkovat nebo někam okouknout velké vlaky. A tak jsme vyndali narozeninový dárek – Merkur. Honzík měl na Silvestra už páté narozeniny, Merkur č. 032 je jeho první. Byl jsem sice v rodině okřikován, že z něho chci mít inženýra už v předškolním věku, leč námitky jsem odmítl. A udělal jsem asi dobře.
Honzík sice chvíli koukal na součástky v krabici jako vystřelený puk, nejvíce mu byly myslím divné ty dírky v nosnících, deskách a dalších dílech. To ještě u jiných her neviděl. Během stavění prvního modelu nejspíš pochopil, k čemu jsou. Horší to bylo s našroubováním matičky na šroubek. Prstíčky byly dost nepružné. Podržel jsem mu tedy ve svislé poloze ten nejdelší šroubek a trpělivě jsem ho nechal „makat“ s matičkou. Ačkoliv asi bude po mámě kliďas od přírody, párkrát nad tím novým problémem vypěnil. Za hodinu už ale šrouboval matičky o sto šest. A sám. K mému ukázkovému a co nejjednoduššímu výtvoru, který jsme nazvali „létající traktor“, měl dost výhrad (kritizování má zase asi po mně). Tak jsem ho nechal navěsit na tuto už tak dost velkou obludnost další součástky, jak mu bylo po chuti. Šroubky, které zastrkoval do otvorů jsem mu přidržel, jím našroubované matičky jsem utáhl. Kupodivu, vydržel u této pro něho nové činnosti s přestávkami snad dvě hodiny. Hromadu sešroubovaného železa vezl domů na Kladno ukázat tátovi a mámě. Tak si myslím, že jsem udělal s tím Merkurem dobře. Ostatně, kdo z nás kluků neměl Merkur, byl o hodně ochuzen…
Vlaky se ale přece jenom konaly, i když v provedení TT. Přítel docent Jindřich Šachl, soudní znalec v obou soudní inženýrství, mi někdy v létě vyprávěl o svém kolejišti, které vybudoval před více jak 30 lety a od té doby ho přechovává ve dně manželské postele. Jednou za čas s ním vyjede na světlo a oživuje vzpomínky na mládí. Jelikož jsem byl pozván na čumendu, vzal jsem s sebou i Honzíka. Jindrovo analogové kolejiště nemá chybu pokud jde o koncepční řešení. Dva samostatné, ale propojené okruhy s odbočkami na lokálku a vlečky umožňují jízdy vlakům v mnoha variantách Myslím, že i od Milana Ferdiána by pan docent dostal slušnou známku. Elektronika už je ale dnes jiná. Možná, že modelářská omladina by nad tímto vskutku historickým kolejištěm ohrnula nos a s úšklebkem by utrousila: „středověk“. No budiž, ale Honzík byl spokojený a to šlo hlavně. Fotografie kolejiště pořídil syn pana docenta.
Foto: hlav; Šachl ml.
