[1]Dvacet kilometrů jižně od Českých Budějovic leží obec Římov. V povědomí veřejnosti je známá podle vodní nádrže zásobující vodou jihočeskou metropoli. Římovská přehrada na řece Malši ale nebyla cílem našeho putování. Do Římova jsme se přijeli podívat na vláčky. Kousek od centra obce, na náměstí J. Gurreho, visí na nároží jednoho domu cedule zvoucí k návštěvě dvou zdejších objektů – Muzea „Roubenka“ a hostince „Pod ořechem“. Poznání chtivý návštěvník obce ocení oboje (jako my); hlavně tedy, že z muzea do hospody (příp. i opačně) je to je pár kroků.
Na lavičce před muzeem vyhlížel příchozí muž zralého věku s velkými brýlemi s kovovými obroučkami. V ruce držel model nějakého vagonku, který opravoval. Tím bylo jasné, že máme tu čest s Gerhardem Höchtelem. Z odpovědi na náš pozdrav bylo zřejmé, že není zdejší. „Jsem Němec a neumím česky, takže si moje povídání budete muset nějak překládat,“ představil se lámanou česko-němčinou pan Höchtel. Bylo ale vidět, že naší řeči velmi dobře rozumí a komunikace s ním byla bezproblémová. Říká se, že pan Höchtel se přistěhoval do Římova se svými mašinkami za jednou paní, která mu vydatně pomáhala s vybudováním kolejiště a ví toho o modelové železnici jako málo kdo.
Höchtelevo kolejiště je v měřítku N (1:160) a pracuje v analogovém režimu. Je instalované v budově bývalého obecního úřadu. Zajímavostí určitě je, že při rekonstrukci objektu mezi roky 2000 – 2001 bylo pod omítkou objeveno roubené zdivo. Dendrochronologickou expertizou bylo zjištěno, že dřevo použité na výstavbu roubenky bylo skáceno v roce 1610.
Do zrekonstruované budovy bylo následně instalováno muzeum. Jeho mottem je „Od koněspřežky k železnici, aneb Římovské mašinky“. Motivem pro vznik muzea byla skutečnost, že v roce 1824 zřídil na místním zámku projektant a stavitel koněspřežné dráhy František Antonín Gerstner svoji hlavní projekční kancelář a z této kanceláře pak řídil stavbu této zcela první evropské kolejové dráhy. Není bez významu, že od tohoto data je počítán vznik železnice v Evropě. Ostatně, stavbu koněspřežky připomínají dobové materiály instalované na stěnách muzea.
Gerhard Höchtel má očividnou radost z každé návštěvy (jeho paní prý naplňovaly především návštěvy dětí). Všem návštěvníkům se věnuje stejně. Málem se na nás rozzlobil, když mu naše čtveřice chtěla povinnou dvacetikorunu zaokrouhlit v součtu vstupného na celou stokorunu. „To se tady nedělá,“ opáčil rázně a my si připomenuli, jak daleko ještě máme do Evropy.
V jednom rohu kolejiště, které má plochu snad 6 x 5 metrů a je v něm instalováno asi 100 metrů kolejnic, podlezl jeho stavitel do jeho středu, kde má ovládací panely. Postupně spustil asi šest nebo sedm samostatných okruhů napájených přes ovladače PIKO a po kolejích se rozjel stejný počet souprav. Okolo středu kolejiště svištěly po třech samostatných kolejích (byť nemodelovou rychlostí) rychlovlaky, jako např. francouzské TGV Thalis, poštovní TGV či japonský Shinkanzen, zatímco německý ICE a další sedmi vozové soupravy čekaly, až na ně přijde řada, aby si také protočily kolečka. V dalších částech kolejiště jezdily vlaky tažené parními, motorovými i elektrickými lokomotivami. I nezkušený modelář si uvědomí, že na epochy si pan Höchtel nehraje. Okolo tratí je doslova přeplněno všelijakými stavbami; továrním objekty, činžáky, vilkami, garážemi apod.. Našel jsem tady taky dvě maličké trafostanice. Naopak travního porostu je málo a taky stromy jakoby někdo vykácel. Koleje vedou po mnoha mostech, hlubokými údolími, tunely, na náspech, krátkými rovinkami a projíždějí přes několik nádraží a zastávek. V některých místech jim ale třeba chybí pražce nebo jsou podivně spojené. Kupodivu, vlaky jezdí stále dokola i přes tento modelářský prohřešek, který by na jiném kolejišti vedl ke kolapsu.
V jednom rohu kolejišti dominuje funkční točna (Arnold) s obrovskou kruhovou remízou plnou lokomotiv. „Tady prosím podívat,“ upozornil nás majitel na automatické otevírání a zavírání dveří remízy díky mechanismu, který na svém webu hezky popsal Houmr.
Celé kolejiště je na bocích zakryto plexisklem, nejspíš jako nezbytné opatření proti lapkům. Všechno se asi uhlídat nedá. Pro děti jsou okolo kolejiště schůdky, aby lépe viděly na vláčky.
Ve vedlejší místnosti jsou ve vitrínkách vagonky, které se nevešly na kolejiště, ukázky modelářských postupů staveb domků, mostů a dalších objektů. Gerhard Höchtl říká, že na kolejišti mu jezdí asi padesát lokomotiv a kolik jich má v krabicích doma, to že neví. „Vláčky sbírám mnoho roků,“ mávne rukou a já v tom gestu vidím povýšení se nad uplynulými roky.
Expozici muzea doplňují trojrozměrné předměty vystavené na poličkách a také obrázky ze stavby koněspřežky a železnic v okolí Římova. Muzeum „Roubenka“, včetně kolejiště pana Höchtela, je jakýmsi zábavným a zajímavým propojením historie železnice od jejího faktického počátku až do současnosti.
Zdroj: Prospekt Muzea „Roubenka“ v Římově
Text a foto Hlav, 28. 8. 2010