[1]V sobotu jsem byli na otočku za Honzíkem. Celou cestu jsem vymýšlel legendu, Jjk mu vysvětlit, že ačkoliv nejsou vánoce, Ježíšek se na něho nevykašlal a poslal mu Brejlovce, kterého marně hledal pod stromečkem. Přitom mi bylo jasné, že mu nemohu motat hlavu tim, že nějací pánové od Rivarossi si z nás udělali prču, když nám slibovali, že mašiny budou na vánoce, a nestihli je dodělat ani do prvního jarního dne. Tak jsem na něho spustil takové ty úplně blbé řečičky jestli byl hodný, že mi Ježíšek napsal, že když nebyl hodný, tak že mu nemám dávat tu lokomotivu, co tak chtěl, a mával jsem mu přitom před očima fakturou od Franse van der Bena (kterou jsem dovezl tátovi pro případ reklamace). Honzík nakoukl na ten papír a snad si i myslel, že je to dobropis od Ježíška, ale stejně jsem v jeho klukovských očích viděl, že si v duchu říká: „Dědo, co mne tady lakuješ, tak už mi tu krabici dej…“. No, tak jsem mu tu krabici dal, táta Péťa se jal ometat kolejiště od prachu, což mi signalizovalo, že už dlouho nejezdili, pokusil se mašině přidělit adresu, abychom ji mohli vyzkoušet, ale jaksi mu to nešlo, takže Honzík se začal věnovat jiným věcem než vláčkům. Zatímco jsme se snažili s tátou pochopit systém programování v ROCO metodou Parkinsona (návod se používá až tehdy, kdy selžou všechny možné pokusy), Honzík se začal zajímat o to, kdy dostane masíčko s brambůrkami a špenátem, co mu přivezla babička k večeři. Dlužno dodat, že špenát od babičky miluje. Máma Eva mu řekla, že je ještě čas, že večeře bude až az odjede děda s babičkou. Tak za pět minut ke mně přišel a povídá: „Dědo, uz byste měli jet domů, už je večer ..“ což jsem bez znalosti jeho předešlé diskuse s mámou nejdříve nepochopil, ale když dodal, že už má hlad, bylo všechno jasné. Tak mu ženské daly ten špenát s brambůrkami a masíčkem, táta Péťa oživil Brejlovce a my s babičkou jsem jeli domů.