Jako mašinkář a obdivovatel moderních vlaků jsem se rozhodl, že ke služební cestě do Paříže využiju vlak. Snažil jsem se vybírat taková spojení, abych si vyzkoušel co nejvíce typů vlaků. Měl jsem tedy v úmyslu jet cestou tam po trase Praha – Drážďany běžný rychlík, Drážďany – Frankfurt nad Mohanem ICE, odtamtud dalším ICE do Kolína nad Rýnem a pak Thalysem do Paříže.
Jenže v Drážďanech jsem měl na přestup jen 8 minut, a to jak se ukázalo nestačí. Vlak z Prahy měl již v Děčíně zpoždění 9 minut, německý průvodčí který nastoupil před hranicemi sice oznámil předpokládaný příjezd do Drážďan jen s pětiminutovým zpožděním – jenže pak se vlak zastavil na trati a stál asi čtvrt hodiny. Výsledek byl příjezd do Drážďan se zpožděním 25 minut. Sen o cestě Thalysem se tedy rozplynul – jedinou další variantou byla o dvě a půl hodiny později jiná varianta, do Frankfurtu nad Mohanem a odtud TGV přímo do Paříže.
Dlužno poznamenat, že vlaky TGV a Thalys jsou konstrukčně stejné, takže šlo pouze o to, že nemohu prohlásit „jel jsem Thalysem“. Jízda TGV byl ovšem zážitek. Na posledním úseku z Forbachu do Paříže dlouhém 305 km, který vlak ujede za jednu a půl hodiny, totiž dosahoval na trati místy až 321 km/h (poctivě změřeno mojí GPS navigací). Cestující rychlost přitom nijak nepociťujete, jízda je podstatně klidnější než v Pendolinu z Prahy do Ostravy – přesto, že se jede poloviční rychlostí. Teprve tato zkušenost ukáže, jak propastný je rozdíl v kvalitě trati a kolejového svršku – vnitřním vybavením si Pendolino s TGV a ICE nijak nezadá.
Do Paříže jsme dojeli o minutu před příjezdem podle jízdního řádu. Zpáteční cesta probíhala zpočátku po téže trase, opět s TGV s 300 km/h rychlostí do Frankfurtu nad Mohanem, odtamtud opět ICE, tentokrát ale do Norimberku. ICE jede citelně pomaleji, nejrychleji jsme jeli něco málo přes 200 km/h – je to proto, že trať vede hornatou krajinou. Na můj dotaz u průvodčího jsem se dověděl, že jedeme modelem ICE-T, což je provedení s automatickým nakláněním v oblouku. (Toto řešení používá i v Čechách jezdící Pendolino, to však s tímtéž technickým řešením jezdí nejvýš 160 km/h).
Nesmím zapomenout na speciální zážitek, který poskytují modely ICE 3 a ICE-T: Motory těchto jednotek jsou umístěny pod podlahou vlaku a cestující proto sedí také v čelních vozech soustavy. A dokonce je možné průhledem přes kabinu strojvedoucího sledovat za jízdy trať před vlakem.
Z Norimberku jsem pak pokračoval „nemašinkářsky“ autobusem provozovaným „DB non stop“ do Prahy, a to za tři hodiny a 45 minut. Německé dráhy tohle spojení zavedly pro neschopnost (zřejmě zejména Českých drah) vybudovat solidní železniční trať, schopnou provozu rozumnou rychlostí. Pro srovnání, vlak z Norimberku do Prahy jede 4 hodiny a 53 minuty, a to je světlá výjimka, mnohé spoje jedou tuto trasu šest hodin.
V Čechách se bohužel takových vlaků, jako jsou TGV, Thalys, Eurostar nebo ICE ještě dlouho nedožijeme, zejména pak pokud se naši páni politici neshodnou nad jednoduchou otázkou, tj. jestli je lepší národní bohatství rozšiřovat a rozvíjet, nebo ho projíst.
Jan Merhaut, ilustrační foto internet