Honzíkovy vláčky

KAMARÁDI

Když se člověk začne něčemu věnovat, a je nepodstatné čemu, vždycky si dříve nebo později vytvoří kolektiv přátel či spolupracovníků. Někdy taky nepřátel. V modelářském světě je dnes díky internetu nesmírné množství lidí, kteří mají kromě vlastního koníčku i touhu své poznatky šířit dál. Někdo nezištně, někdo zištně. To není podstatné. Donedávna tato přirozená prezentace probíhala na bázi klubové činnosti. Díky internetu dnes mají k sobě modeláři blízko, blíže než kdykoliv dříve. Nejde mi o to na této stránce vyjmenovávat svoje přátele či nepřátele, ale upozornit na jejich produkci. Kliknutím se lze dnes v mžiku přenést do virtuálního světa internetu a v něm do reálného světa modelářů.

Luděk ASCHENBRENNER – ALSracing

Vždycky se nadmu pýchou, když se potkám s někým, kdo vybočuje z šedého průměru a svým umem, nápady a pracovitostí atakuje brány Evropy nebo i světa. S několika takovými lidmi jsem dříve pracoval a bylo to skvělé. Jsem totiž velmi citlivý na odsudky ciziny o zaprděných Čecháčcích, k čemuž bohužel přispívají svými skutky především někteří naši politici či pseudo-obchodníci spolu s médií v cizáckých rukou. O to více si vážím jedinců, kteří svými skvělými nápady dokáží konkurovat ostatnímu světu. Naštěstí ne všichni tito úžasní lidé utekli přednášet na americké univerzity, léčit lidi do Německa, anebo vymýšlet letecké přístroje ve Francii. Luděk Aschenbrenner se sice odstěhoval „z civilizace“ až ke státní hranici do česko-německo-polského pohraničí, ale jen proto, že právě tam našel prostory, kde může realizovat své skvělé nápady.

Již zhruba rok proniká do povědomí zdejších železničních modelářů logo firmy ALSracing a webu RCmicrocars. Setkat se s majitelem firmy, konstruktérem, technologem, výrobním mistrem, programátorem, taky dělníkem, obchodníkem, ale i báječným společníkem v jedné osobě – Ing. Luďkem Aschenbrennerem – byl zážitek. „Jste vlastně první N-kaři, co jste mne navštívili a otevřeně řekli, co potřebujete,“ řekl nám pan inženýr. Pravdou ovšem je, že jeho komorním rádcem je skvělý železniční modelář z Ústecka Zdeněk Walter, jinak předseda klubu Zababov. Při našem rozhovoru byly okrajově vzpomenuty první momenty seznámení s vláčkařskou problematikou, kdy se vlastně Walter svým prý trošku neodbytným přístupem v diskusi šikmých ozubených kolech velikou měrou zasadil za současné nasměrování výroby ALSracing i do oblasti železniční modelařiny.
Luděk Aschenbrenner na sebe prozradil, že po vysoké škole se nějaký čas živil uváděním diskoték, a to až do chvíle, kdy ucítil, že ho zlatá mládež „posílá do hrobu“. Pak se věnoval vývoji, výrobě a prodeji zvukových a světelných aparatur, než ho převálcovali Asiaté. Posléze se shlédnul ve strojní a modelářské výrobě a začal shromažďovat nejrůznější stroje. Tak ke strojům typu ohýbačka, bodovačka, vrtačka, soustruh, začaly přibývat jednoúčelové produkční stroje jako revolverové soustruhy, různé frézky, brusky a především stroje na ozubení. Luděk nejspíš rychle pochopil Marxovu poučku, že bude-li k výrobě svých nápadů vlastnit i výrobní prostředky, bude jednička. A je! Nakonec prodal byt v malém městě a koupil vybydlený objekt kousek od státní hranice na severu Čech a přestěhoval tam firmu i rodinu. Království firmy ALSracing je úžasné. Od dob, kdy jsem před více jak 40 lety opouštěl nástrojárnu v Chiraně, tak jsem neviděl tolik strojů na jednom metru čtverečním.
Pomalu procházíme jednotlivými místnostmi bývalého mlýna a posléze sklárny. U každého stroje Luděk Aschenbrenner vzpomene jeho anamnézu, jako primář mezi pacienty na vizitě. „Tady na těch dvou strojích jsem vydělal tolik, že jsem si mohl koupit to, co stojí v této dílně,“ říká a jen tak mimoděk hřbetem ruky otře olejový film z převodovky soustruhu, o který se opírá. „Tohle byl vrak, kterému nefungovala hydraulika, ale už zase běží,“ vysvětluje u mašiny, která dříve stejně jako dnes bude vytvářet hodnotné a přesné součástky. „Tady to vřeteno je uloženo v ložiscích tak chytře, že poběží bez větší údržby ještě dalších sto let,“ sklání se nad umem našich předků u dalšího stroje, který má původ někdy v první polovině minulého století. „Tyto stroje jsem koupil za babku, protože už vlastně byly po konkurzu na cestě do šrotu,“ usmívá se nad skupinkou tradičně zeleně natřených frézek, které vlastnoručně rozebral, vyčistil, opravil a zprovoznil coby jejich nový majitel.
Těžko říct, zda-li lze za zlatý hřeb strojního vybavení firmy považovat „céencéčko“ od věhlasné švýcarské firmy Fehlmann, nebo některý z jiných strojů. Když nový majitel Picomax 80 CNC líčí, co všechno stroj dovede a jak je to složité zařízení, člověk si v duchu představuje miliony, za které ho lze koupit. „Omyl, získal jsem ho relativně levně. Když jsem konečně sebral odvahu a připojil ho k napětí 380 V, nic se nedělo. Zdeněk Walter mi ho pomohl rozchodit, jenže stále to ještě není ono. Nicméně, musí se to povést. Budeme s ním v budoucnu například vytvářet formy pro stříkání plastových výrobků,“ plánuje Aschenbrenner.
Při naší exkurzi se kolem nás sem tam mihne paní domu, sympatická a velmi pohledná mladá žena, která se nám při příchodu hned mezi dveřmi omluvila, že nemá uklizeno. U Aschenbrennerů jsem tuhle obvyklou průpovídku každé hostitelky pochopil v okamžiku, když jsme procházeli z jedné dílny do druhé a majitel jen tak mimoděk prohodil: „Jo, a tady bydlíme..“. V místnosti s tradičním obývákovým nábytkem je podél celé jedné stěny regál s krabičkami plnými všelijakých součástek a výrobků, všude kolem jsou všelijaké krabice a bedýnky s polotovary, anebo strojním vybavením. Jeden z nás položí otázku, zda-li se v tom všem pan majitel vyzná. „Vyznám, ale ze předpokladu, že manželka nic neuklízí a nepřerovnává,“ usmívá se oslovený. „Tady máme něco jak sklad,“ komentuje Luděk Aschenbrenner vstup do další místnosti, kde se vedle regálů s kulatinami různých materiálů a průměrů nachází i přepravky s potravinami nutnými pro běžný život rodiny. Jen tak mimochodem se dozvídáme, že okrajem této místnosti kdysi protékala voda poté, co vykonala práci na mlýnském kole. Zdi jsou stále vlhké, i když náhon už je dávno zasypaný.
Rodinný podnik v pravém slova smyslu – tak nějak to vypadá u Aschenbrennerů. Zatímco naše exkurze prochází z dílny do dílny, syn Jindra, který právě dokončil školu a půjde se učit pekařem, pracuje chvíli u jednoho stroje, kde vyrábí ložisková pouzdra pro vagonky. „Pojďte, ukážu vám, jak to děláme,“ zve nás majitel do nejmenší místnosti v domě, kam se ani všichni nevejdeme, protože místo zde zabírají čtyři maličké soustruhy. Během čtyř operací na jednom z nich vyrobí během krátké chvíle mosazné ložisko, které německá firma Peho prodává za více jak Euro. „Chci se zaměřit na takové produkty, kterých je mezi mašináři nedostatek, potřebují je, a přitom se chci zaměřit především na menší měřítka, N a TT. Chci být k zákazníkovi maximálně flexibilní, to znamená, že budeme nabízet například jak celou sadu dílů ke stavbě pojezdu, tak i jen některé díly, jak kdo bude potřebovat,“ vysvětluje své představy Aschenbrenner.
„Základem nejsou stroje všeho druhu, ty samy o sobě nic nedokáží, ale především jde o nástroje k nim. Ty jsou v potřebném micro provedení obvykle neskutečně drahé, anebo se nadají sehnat vůbec. Pak nastupuje naše tradiční česká vynalézavost,“ uvažuje nahlas již nad šálkem kávy inženýr. „A potom – a v tom je asi kouzlo úspěchu naší „one man industry“ – všechno záleží na umění navrhnout a nabrousit si potřebné nástroje. A to umím,“ prozrazuje jádro úspěšnosti firmy ALSracing Luděk Aschenbrenner a vzpomíná při tom na slova jednoho věhlasného modeláře a špičkového jemného mechanika, od kterého převzal tohle nepsané pravidlo každého mistra strojařského řemesla. „Dovedu nabrousit nůž, kterým vysoustružím otvor menší jak 2 mm,“ říká a na důkaz toho vyndává z krabičky několik tenoučkých nožů s blyštivě vylapovaným ostřím.
Vyprávění o současnosti a plánech firmy plynou jako zrychlený film. Tu se bavíme o nové převodovce pro N-ka, která je na spadnutí a vychází z konstrukce již prodávané převodovky pro TT. Tu je na programu problematika výroby detailních doplňků jako jsou ložisková pouzdra, setrvačníky, nárazníky a další. „Odstřižky tenoučkých měděných drátků proženu mezi dvěma válci a výsledkem je plíšek o síle několika setin milimetru,“ ukazuje Aschenbrenner a člověku je jasné, že tady se nevyhodí žádný zdánlivě nepotřebný materiál. Když si Zdeněk Krušinský řekne o černý prach nakupený pod obráběcím vřetenem jednoho stroje, kde se soustruží gumová kolečka pro RC autíčka, majitel zastřihá ušima a nejdříve se zeptá, na co to potřebuje. „No, třeba na imitaci uhlí,“ vysvětluje Krušinský. „Jasně, tak to budeme na našem e-shopu taky nabízet,“ děkuje za nápad Aschenbrenner.
Je obtížné přerušit tok myšlenek člověka, ze kterého srší jeden nápad za druhým. Bohužel, zdaleka všechno, co jsme u Luďka Aschenbrennera viděli, není možné popsat. Navíc jsou věci, které ani jejich autor nechce předčasně zveřejňovat. „Tenhle konstrukční prototyp ještě může ležet rok či dva v šuplíku, než na něho přijde řada, abych ho dodělal do komerční podoby, a přesto vím, že ho žádný velký výrobce železničních modelů ani za tuto dobu nevymyslí,“ usmívá se ironicky na adresu svých zahraničních konkurentů Aschenbrenner nad prototypem, při jehož prohlížení tuhnou rysy ve tváři především Zdeňku Krušinskému, když si uvědomí, co drží v ruce.
S laskavým svolením majitele ALSracing přináším několik fotografií na dokreslení slov, které píši z paměti dva dny po návštěvě sídla firmy. Nemám jiný cíl než mezi železniční modeláře rozšířit povědomí o současné produkci této firmy, ale hlavně o jejich možnostech a plánech. Určitě si to zaslouží!

Dlužno dodat, že výrobky firmy ALSracing lze získat buď na e-shopu firmy, nebo na stánku Viktora Pohořelného na tradičních výměnných setkáních v Opletalce (Praha 1), resp. v nabídce jeho webu www.pojezdy.eu.

Luděk Aschenbrener (vlevo) ukazuje Zdeňku Krušinskému, co lze vykouzlit z vraku stroje (když se to umí)

„..tohle je moje pýcha, která teprve čeká na svůj den, kdy ji spustím na plné pecky,“ říká Luděk Aschenbrenner u “céencéčka“ švýcarské produkce a současně nahlas uvažuje, že by to mohl být výborný prostředek pro realizaci jeho staršího syna…

… tady se za několik vteřin vyrábí mosazné ložisko pro vagonek

„Miniaturní šneky do převodovek vyrábím tady,“ říká Luděk. „Než se kolečko vyrobí, stihnu ovládat další stroje v této dílně.“

Tihle dva by si mohli povídat dlouhé hodiny…

… v mimořádně plodné diskusi Zdeněk Krušinský zastupoval velkou obec N-kařů…

… a všechno ostřížím pohledem kontroloval další skvělý N-kař Míroslav Roubíček, který nás na sever Čech vlastně dovezl… Díky, Míro.

Text a foto Hlav, 4. 7. 2010

_____________________________________________________________________________

ZABABOV – http://www.zababov.cz/

Klub modulové železnice Zababov vznikl koncem 90. let min. století jako virtuální klub zájemců o železniční modelářství, avšak s cílem stavět moduly a provozovat na nich reálný železniční provoz. V krátké době zde vzniklo několik sekcí, sdružujících vyznavače jednotlivých modelových měřítek (scale) – H0, H0e, TT, N, a multisekcí. Klub má promyšlené stanovy, organizační systém a další pravidla; provozuje webové stránky, poskytuje zpravodajské informace ze života sekcí, normy, návody na stavbu a další informace. Klubu je otevřený každému, kdo chce akceptovat stanovená pravidla klubu. Jednou ze zajímavostí je, že klub vytváří bohatou dokumentaci v otevřené encyklopedii Wikipedie.

Jan Merhaut

merhaut_200 Dříve narozený (65) inženýr elektrotechniky, velmi komunikativní a nezištný v předávání poznatků a zkušeností, má vlastní kolejiště v měřítku N, jeho vášní jsou moderní elektrické jednotky typu TGV, bydlí v Praze.

Honzu jsem potkal na setkání FREMO 2009 v Praze na Norbertově. Byl mi mezi ostatními přítomným z Klubu modulové železnice Zababov věkově nejblíže, tak jsem se s ním dal do řeči. Hned první den mne zasypal fůrou informací. Zdůraznil taky, že je starší a že se nejmenuje Marhaut, jak jsem ho špatně oslovil. Tak si od té doby raději tykáme.

Honza měl (v době seznámení) 47 hnacích vozidel. Od té doby jich několik přibylo. S N-kem začínal dávno, jakmile je začala vyrábět firma PIKO (býv. NDR). Ačkoliv o sobě tvrdí, že je sběratel mašinek, má moc pěkné kolejiště, které právě v současnosti rozšiřuje na více jak dvojnásobek, digitalizuje ho a jako jeden z prvních u nás jej vybavuje americkými přestavníky výrobcem označené slovem „želva“ (jsou masivní, vyhybky přehazují pomalu jako když leze želva, podle sdělení amerických kolegů jsou plně funkční i po letech, a hlavně – jsou relativně levné). Pokud jde o prostor pro kolejiště, Honzovi přálo štěstí – „zdědil“ pokojíček po dceři.

V současnosti se shlédl v digitalizaci vozového parku a kolejiště. Vyzkoušel už několik digitálních systémů (ROCO, ZIMO, DIGITRAX, STE, s mojí pomocí i LENZ a TRIX) a programování bezpočtu dekodérů od různých firem. Intenzivně bádá v možnostech ovládání kolejiště pomocí software TrainController (od Railroad&Co), používá i další software, třeba Decoder Pro pro programování dekodérů. Z každého úspěchu, kdy dojde „k překonání techniky vlastním rozumem“ se umí upřímně radovat. Stejně jako já.

Stejně jako já má také radost z vnoučků, kteří mu prohánějí mašiny na kolejišti. Vždycky po víkendu si vyměňujeme zkušenosti o tom, jak jsou naši potomci nadaní…

Honza mi už stačil předat mnoho užitečných informací, za což jsem mu vděčný. Moje opačně hodnotitelé zásluhy jsou zanedbatelné.

Bedřich Rotrekl

Bedřich Rotrekl, 59 let, vyučený automechanik, poznal skutečný život na dráze, naposledy pracoval jako průvodčí, v současné době je nezaměstnaný. Od mládí se věnuje železničnímu modelářství, převážnou část doby modelové velikosti N. Jeho kolejiště, ale především modely trakčních vozidel mají vysokou odbornou úroveň. Dlouhé roky se věnuje výchově mladé generace. Perspektivu železničního modelaření v Česku ale nevidí růžově.

Peří mi načechral sedmdesátiletý mašinfíra, který mi pochválil můj model Litevky

Nejdříve prosím Tě představ váš klub, jak jste vznikli…?
Na popud modelářů starší generace, kteří se tomuto koníčku věnovali již dávno před revolucí v rámci Svazarmu, jsem byl osloven, abych dal znovu dohromady partu mladších lidí, kteří si tady u nás v Chrudimi a okolí každý sám stavěli modely. Jeden dělal „H0“, jiný „TT“. A tak jsme se zase pomalu dali dohromady. Bylo to někdy v polovině 90. let.

Kolik vás žije klubovým životem?
Je nás osm, ale já mám navíc na starosti ještě skupinku dětí, většinou však jen z rodin členů klubu. Zkoušel jsem to přes Dům dětí v Chrudimi, ale tam jsou samé dívky, které o technické záležitosti samozřejmě zájem nemají. Dříve jsem vedl malé pionýry, ale dneska už o podobné aktivity s dětmi není zájem ani od obce, či školy, ani ze strany rodičů. Děti z naší skupiny začínaly se stavbou jednoduchých hradel, dnes už umí postavit i nádraží.

Každá taková klubová činnost ale potřebuje peníze, jak je sháníte?
Zatím jsme volná, nikde neregistrovaná parta nadšenců. Žádné oficiální sdružení. Sondoval jsem mezi našimi členy zájem o registraci třeba přes Svaz modelářů ČR, ale nikdo o to neměl zájem. Kdybychom byli samostatný klub, ať už vytvořený podle občanského zákoníku, nebo registrovaný u Ministerstva vnitra jak občanské sdružení, tak by přibyla neskutečná spousta administrativní práce, a o to nikdo z nás nestojí. Jenže, v tomto stavu se vlastně nedají sehnat žádné peníze na činnost. Jediným naším příjmem je výtěžek z dobrovolného vstupného na výstavách, které pořádáme zhruba jednou ročně.

Jakou míváte návštěvnost?
Velkou, přichází okolo tisíce lidí. Zatím je dobré alespoň to, že při výstavách nemusím platit nájem (letošní výstava se koná v prostorách místního divadla – pozn. J. H.).

Jak jsi se k modelaření vlastně dostal?
Protože si píšu Almanach, tak si také pomatuji, že v roce 2003 to bylo 40 let od chvíle, kdy jsem začal. Tenkrát mi bylo 13 let. Vždycky mne ale zajímaly jen mašinky. Začalo to tak, že nám někdy v roce 1964 rodiče koupili v Praze základní okruh s lokomotivou a pár vagonky od Piko. Tenkrát bylo k dispozici měřítko H0. Protože jsme to nějak dopředu věděli, tak než naši přijeli z Prahy, měli jsme připravený základ pro kolejiště. Večer se už jezdilo. A vlastně hned nato jsem začal stavět svoje modely. Prvním byla moje představa Hurvínka (M131). Jenže, byli jsme tři bráchové, takže probíhaly takové ty spory co kdo bude dělat. Nakonec někdy v třiasedmdesátém roce padla sázka, jestli já dostavím spíš kolejiště než brácha Charkovčanku. Mně pak už zůstala ta železnice.

Kolik lokomotiv jsi za ty roky postavil?
Z hlavy bych to nespočítal, určitě přes dvacet.

A bylo víc lokomotiv, nebo vagonů?
Lokomotiv, určitě; to mně strašně baví…

Jaké technologie ke stavbě modelů dnes po létech praxe preferuješ?
Stavím především z papíru a kovu. Moje parní mašiny jsou sletované z kovu, ale některé díly jsou papírové. Používám především mosaz, ale nikoliv lepty. Všechny díly jsou ručně stříhané, řezané, pilované, leštěné a letované.

A jak vyrábíš pojezdy?
No, to je tady v Česku problém. Obvykle se snažím využívat profesionálně zhotovené pojezdy. Sázím na větší přesnost převodů vyrobených strojní výrobou. Lokomotivy potom jezdí klidněji a tišeji.

Kdy jsi přešel od „velkého“ měřítka k poloviční velkosti, tedy k N-kům?
V roce 1967. Zavinil to brácha, který přinesl domů vagonek v měřítku N, který tenkrát stál 5 Kčs! Okamžitě jsem byl vyslán osobním vlakem do Prahy a tam jsem v pasáži Černá růže U krále železnic nakoupil za 60 Kčs mašinu. K ráno získanému vagonu jsme večer měli lokomotivu a už jsme jezdili. V Pardubicích byla prodejna, kde jsme následně po pětikorunách nakoupili fůru vagonků. Pro N-ko jsem se vlastně rozhodl kvůli ceně a velikosti. Dodneška žiju ze zásob výrobků Piko. V minulých dobách totiž Svazarm organizoval řadu soutěží a já vyhrával jednu za druhou, z čehož plynula výhoda, že jsem dostával jakýsi bonus, za který jsem mohl nakupovat v servisu v Olomouci všechno možné. No a dneska když to nejde jinak tak nakupuju na burze.

Kolik jsi dosud postavil kolejišť?
Asi osm. První bylo v měřítku H0, zbytek už byly N-kové. V roce 1976 jsem začal pracovat u ČSD, a tak jsem někdy v roce 1980 stavěl kolejiště již se znalostí drážních předpisů. Měl jsem tam už mechanická návěstidla. Z té doby jsou taky mé první modely brejlovců.

Co podle Tebe chybí modeláři u vás, v bývalém okresním městě?
Jednoznačně zázemí, ale to nemám na mysli specializovanou prodejnu. Nemáme kvalitní klubovnu. Našli jsme si prostor ve staré škole, kde se z úsporných důvodů topí jen ve čtvrtek, aby se barák následkem mrazů a vlhkosti úplně nerozpadl. Jenže v ten čtvrtek se tam střídáme se vzpěrači a dalšími. Tam ale nelze mít nějaký klubový majetek, nářadí či stroje, každý si proto svoje věci nosí z domu.

A co podpora zdejší radnice a škol? Tady v Chrudimi není zájem vymýšlet dětem zábavu, aby se neflákaly a nakonec neskončily na heroinu? A co páni podnikatelé? Těm je to asi taky jedno, že?
Nějak tak. Děcka podnikatelů asi mají co chtějí, a tak si hrají doma. Do osmdesátého devátého jsem vedl každý rok nějaký kroužek, vydržel jsem to do poloviny 90. let. Chodil jsem se svými nabídkami do Domu mládeže, ale tam nebyl zájem. Stejně jako na dráze. A tak jsme časem zalezli do ulity a troškaříme. Věkově jsme chlapi tak od třiceti do šedesáti, plus těch pár našich dětí.

Jaký největší modelářský úspěch máš za sebou?
Pro každého modeláře je asi největším úspěchem, když ho někdo za něco pochválí. Mně se stalo, že přišel pamětník, který jezdil na lokomotivě řady 399 – Litevce. Když viděl můj model, tak mne pochválil ze detailnost a celkové provedení. Tak to mi jak se říká „načechralo peří“.

Kolik hodin jsi věnoval svému poslednímu kolejišti?
To nejde spočítat, dělám a vylepšuju ho třetí rok. Je to všechno zhotoveno v analogu, předělávat to na digitál by asi ani nešlo. Koleje jsou od Peco v kódu 80, přestavníky pod výhybkami jsou zhotoveny z telefonních relátek.

Všiml jsem si, že na Tvém kolejišti je fůra skal, úvozů, dokonce kamenolom. V tom je nějaký záměr?
Ne, ne (smích). Skály tam mám z trucu. Když kluci budovali klubové kolejiště TT, tak jsem tam chtěl prezentovat skálu, nějaký masiv. Vymyslel jsem pěknou zatáčku se skálou a řekou, ale oni to odmítli. Tak jsem ty skály použil na mém kolejišti.

Jakou technologii používáš?
Používám koupené silikonové formy, do kterých si nadělám sádrové odlitky, které pak různě poskládám. Podklad je vytvořen z vrstev papíru lepeného Herkulesem.

Pokud jde o travní plochy a stromečky?
V N-ku je to složitější, je to moc maličké měřítko. Podle mne není ideální materiál, který by v měřítku odpovídal trávě. Preferuji velice drobounký molitanový posyp, navíc ještě prosýpaný přesátým pískem. Papír se musí nejdříve natřít hnědou nebo šedou barvou, na něj se nasype písek a potom ten molitanový posyp. Smrčky děláme tradiční metodou stáčením dvou středových drátů, mezi kterými jsou poskládány ústřižky z rozpleteného sisalového provazu, pak se to ještě posype drtí, obarví a na kmeny se natočí toaletní papír, který se provlhčí lepidlem. Pro listnáče je základní podmínkou mít předlohu. A ta je v přírodě. Každý strom je jiný a v modelu se to musí poznat.

Jak stavíš domečky?
Z papíru, všechno je moje vlastní tvorba a fantazie. Obvykle mám fotografie, udělám si skici, včetně detailů, pak přesné plánky a podle nich stavím. Vybírám si takové typické drážní budovy. Největším objektem na mém kolejišti je třeba výtopna, k jejíž stavbě posloužilo několik skutečných předloh, ale zafungovala i moje improvizace.

Myslíš si, že je nezbytné, aby modelář znal detailně drážní předpisy?
No, detailně asi ne, ale rozhodně by měl znát obecné zásady, podle čeho dráha jezdí. Základní normy lze dneska snadno získat na internetu. Faktem je, že některé detaily z předpisů nelze převést do modelů, ale základy by měl znát.

Z jiného soudku: máš kromě mašinek i nějakého dalšího koníčka?
Mám, fotografování a filmování. Mám kvalitní kameru a další zařízení. Vytvořil jsem si velkou videotéku. Videa si stříhám sám, problém je s použitím hudby. Díky zpřísněným autorským právům si mohu videa pouštět jen sám pro sebe a nemohu je ukazovat třeba dětem na výstavách apod.

Jakou vidíš perspektivu modelaření v Česku?
Moje představa asi bude stejná jako jsou názory dalších kolegů. Prostě, modelaření se u nás už masově nerozvine, jako tomu bylo v minulosti. Bylo to vidět už v polovině 90. let, kdy se sice otevřel „západní“ trh, přišlo nové a pěkné zboží, ale zvláště pro děti, které jsem vedl, byl nákup těchto modelů neskutečně drahý a dodnes je. Jen minimum rodičů může dětem tohoto koníčka sponzorovat. Bude to zábava pro bohaté, ale ty už to pravé modelaření nejspíš nebude zajímat.

No, vždyť je vidět, jak jsou dnes obchody s železničními modely narvané mašinkami a vagonky, a nikdo je nekupuje, protože lidi nemají peníze. A to k nám opravdová krize teprve přijde v nejbližších dvou letech. Počítám, že řada těchto obchodů zanikne.
I to je možné.

A jak bude pokračovat modelaření v Chrudimi?
Jsem rád, že modelaření v Chrudimi neumřelo, i když to občas vypadalo všelijak. A že držíme všechny tři hlavní měřítka. Není nás zde sice moc, ale dovedeme táhnout za jeden provaz a zatím jsem se vždycky nějak dohodli. Parta jsme dobrá. A taky si myslím, že máme dost vysokou odbornou úroveň.

S kterým modelářským klubem nejčastěji spolupracujete?
Dneska běží spolupráce hlavně po internetu, členové klubů se ale nescházejí. Potkáváme se jen na výstavách, kde si ukážeme, co má kdo nového. My jsme hodně otevření, rádi prezentujeme své zkušenosti, nic netajíme, když se nás zeptá kdokoliv na cokoliv co víme, tak se snažíme mu poradit.

Cítíš na vaší úrovni nějakou stmelující a dejme tomu i normotvornou roli Svazu modelářů ČR?
Vůbec, ale může to být i tím, že nejsme členy Svazu. Nevím, jestli je tento Svaz schopen nahradit z hlediska řízení bývalý Svazarm. Třeba jim o to ani nejde. Já mám ale na tu dobu minulou dobré vzpomínky zejména proto, že modelaření bylo mezi mladými lidmi velmi oblíbené a vznikaly fantastické projekty.

Za rozhovor děkuje Jan Hlaváček
(1. 3. 2010)