V další části našeho seriálu popíšeme přestavbu železničních modelů v měřítku Z, a to lokomotivy BR 216 090-1 a  216 025-7. Mají katalogové číslo firmy Märklin 8874 a 8875 (plošný spoj 26065). Pro přestavbu lokomotivy BR 216 pro digitální provoz lze zvolit několik způsobů. Ten nejjednodušší, ale také nejdražší, spočívá v instalaci lokodekodéru LD26065 (64,- EUR) od firmy VELMO.

  Na internetu lze dohledat i jiná řešení. Nejčastější zveřejňovaný způsob přestavby je uveden např. ZDE. 
Jedná se o implantaci některého typu minilokodekodérů na stávající plošný spoj 26065. Tento způsob je náročný v tom, že musíme složitě upravovat původní plošný spoj, je nutné přerušit vodiče, odpojit napájení motoru, světel, včetně snímání napětí z kolejí, a konečně provést instalaci nového osvětlení. I když v konečné fázi není úprava vidět, přesto je technicky nevzhledná (obr. 1).

 Obr. 1.

  Námi uváděná přestavba je vlastně kompromis mezi výše popsanými způsoby. Úprava je vlastně prototyp, což je patrno z konečného vzhledu (která se moc neliší od podobné úpravy dle obr. 1). Byl navržen a vyroben nový jednostranný plošný spoj SD26065 (cenové důvody) a na něj je implantován dekodér DH05A-3 od Doehler&Haass zakoupený prostřednictvím českého zastoupení firmy v Pardubicích – ZDE. Dekodér s naletovanými spojovacími vodiči stojí 830,-Kč (cena v době přestavby).

Postup přestavby

  Oparně sejmeme karosérii (obr. 2).

 
Obr. 2.

  Nyní vyjmeme kartáče motoru pootočením přídržných per, po té vyšroubujeme přídržné šrouby a vyjmeme plošný spoj 26065 a již nepotřebné žárovičky (obr. 3). 

 
Obr. 3.

  Z původního plošného spoje pečlivě a opatrně odvrtáme oba nýty od per, které přidržují kartáče motorku (obr. 4), a jenž budeme pro přestavbu potřebovat.

 Obr. 4.

   Perka pomocí nýtů 1 x 2 mm přinýtujeme na nový, již osazený a funkčně odzkoušený plošný spoj SD26065. Na tomto prototypu byly použity šrouby M1 (obr. 5).

 Obr. 5.

  Na obr. 6 je zkompletovaný plošný spoj SD26065.

Obr.6.

  Plošný spoj usadíme na původní místo (obr. 7) a pomocí dvou originálních šroubků připevníme.

Obr. 7.

  Nakonec vložíme kartáče motorku a zajistíme přídržnými perky. Tím je přestavba ukončena. Sestavenou lokomotivu (zatím bez karosérie) postavíme na koleje, naprogramujeme a může vyjet. Pokud jsme byli pečliví a je správně naprogramovaný dekodér měla by se lokomotiva plynule rozjet.

Poznámka: U této varianty, která je přestavbou s identickou funkcí, svítí po zapnutí osvětlení pouze přední světla a po reverzaci naopak světla na druhé straně. Pro další přestavbu bude použit dvoustranný spoj s odpory SMD; u této varianty již nebudou žádné propojovací vodiče. Spoj bude osazen dvojicí LED diod (bílá – červená) pro směrové osvětlení. Bude však nutná úprava světlovodu v karosérii lokomotivy. Ale to až příště.

  Pokud vše funguje, nasadíme karosérii správným směrem, to je tak, aby výstupky v rámu zapadly do zápichů v karoserii. Nyní můžeme lokomotivu „pustit“ do provozu.

Obr. 8 – V perexu je publikován model lokomotivy  BR 216 025-7, zde je model lokomotivy 216 090-1

  A ještě dvě rady ze zkušenosti na závěr. Zaprvé, před přestavbou byste měli vyčistit motor (viz rada na „HV“), pokud již byla lokomotivy delší dobu v provozu. A za druhé si na spodní části lokomotivy poznačte novou digitální adresu lokomotivy (např. na samolepicí štítek); pomáhá to zapomětlivým vyznat se ve svém vozovém parku. 

Foto autor

Jindra Fučík se rozjel . Zřejmě ho potěšila chvála, která se na jeho hlavu sesypala po velice úspěšném semináři s názvem „Digitalizace železničních modelů a kolejiště“ –

  Jindra mi při své skromnosti napsal: „Dovolil jsem si napsat další kousek dokumentace – tentokrát na téma zpětná vazba.“

  Vytvořil jsem si sadu vlastních modulů pro řešení zpětné vazby v DCC kolejišti. Z praktických důvodů jsem moduly rozdělil na detektory obsazení a zpětné hlášení.
  Důvod k tomuto rozdělení je celkem jednoduchý – při stavbě kolejiště osazuji rovnou detekci obsazení a pak jí podle potřeb připojuji na modul zpětného hlášení pro analogové automatizace a nebo zpětné hlášení S88 pro počítačové čtení.

Dostupné moduly

• Detektory 
• Reléový modul 
• Modul S88N 
• Modul S88N s detektory

Detektory

  Detektory slouží  „jen“ pro rozpoznání vlaku na příslušném jednostranně izolovaném úseku. Lze je použít samostatně, pak namísto optočlenu pouze osadíme LED diody. V takovém případě je vhodné snížit velikost rezistorů na 15R.
  Častěji se však používají ve spojení s některým s dalších modulů. Propojovací plochý vodič by neměl být delší než 20cm, jinak může docházet k přeslechům.
  Detektory využívají poklesu napětí na diodě, takže jejich zapojením do kolejiště dochází k poklesu DCC napětí v  úseku zhruba o 1,4V. (tato informace je zásadní zejména pro měřítka Z a menší) Při detekci používají optické oddělení signálu, takže jejich použití je velice bezpečné.

Obr. 1

Obr. 2

Obr. 3

  Detektory se připojují tak, že do jedné z krajních svorek připojíme signál J ze zesilovače, k ostatním svorkám se pak připojují kolejnice. Dvě svorky J na každém detektoru umožňují řadit detektory „za sebe“ = vodič z jednoho detektoru pokračuje do druhého.

  Pozor v případě zapojování detektoru do oblasti vratné smyčky. Zde dochází k přehazování J a K. V takovém případě použijeme buď jeden detektor pro každou vratnou smyčku, nebo můžeme jeden detektor rozdělit na dvě části. Na následujícím obrázku jsou vyznačena místa dělení (na plošném spoji zúžená místa). V místě označeném červeně musíme cestu přerušit vždy, pak máme k dispozici 3 místa označená modře, zde si můžeme vybrat, kolik výstupů budeme potřebovat pro vratnou smyčku a kolik pro ostatní. Pochopitelně pak není možné provádět sériové spojení modulů, ale používáme každý vstup samostatně.
  Proškrábnutí lze udělat skalpelem, nožem nebo jehlovým pilníkem.

Reléový modul

  Tento velice jednoduchý modul slouží zejména pro ty, kdo si chtějí realizovat drobné automatizace jako se používaly v úsekově řízeném kolejišti.
  Jedná se pouze o tvarovač signálu, koncový tranzistor a relátka. Modul neřeší žádné pokrokové funkce. Pouze pokud je souprava v daném úseku, relátko sepne. Použil jsem malá relátka velikosti integrovaných obvodů. Dají se koupit v několika verzích s jedním nebo dvěma kontakty, spínací nebo rozpínací.
  Pro dokumentaci jsem použil relé se dvěma spínacími kontakty, v případě že použijete jiné, podívejte se, jaké svorky osadit.

Obr. 4

Obr. 5

Obr. 6

Na modulu jsou použité kondenzátory 470nF, ty slouží k odfiltrování krátkých kmitů při horších kontaktech lokomotivy. V případě potřeby je možné jejich hodnotu zvětšit.

Modul S88

  Tento jednoduchý modul slouží pro připojení zpětného hlášení k centrále, nebo počítačovému rozhraní, která využívá rozhraní S88.
  Rozhraní S88(N) patří k těm jednodušším a nejčastěji používaným.

Obr. 8

Obr. 9

Obr. 10

Na modulu je svorka pro externí napájení. Nejedná se ani tak o externí napájení jako o rozšíření napájecích vodičů. V případě, že spojujeme větší množství modulů za sebe, je úbytek napájení dost podstatný a je tedy možné napájení přivádět na několika místech

Modul S88 s detektory

  Tento jednoduchý modul kombinuje na jedné desce plošných spojů modul detektorů a zároveň modul zpětného hlášení z předchozích bodů.

Obr. 11

Obr. 12

Obr. 13

Na modulu sou také zúžená místa pro rozdělení modulu na části, stejně jako u modulu detektorů.

Obr. 14

ZDROJ: http://www.fucik.name/masinky/zv/
(Pro Honzíkovy vláčky převzato s laskavým svolením autora)

Obr. 1 – 3 – Schéma a plošný spoj

  Existují dvě verze software. Verze 3.0 a 3.5. a dvě pod-verze 3.2 a 3.4 

  Verze 3.0 zastavuje čtení dat během pohybu serva, takže je možné, že nepřijme některý paket, nicméně pohyb serva je velmi přesný.
  Verze 3.5 naopak čte data neustále, takže může dojít ke chvění serva při pomalém pohybu.
  Verze 3.2 čte neustále, ovládá však pouze 2 serva, zato ve 4 polohách – Servo 1 dostává polohy A1,B1,A1 a B2, Servo 3 dostává polohy A3,B3,A4,B4 (serva 2 a 4 se nepodporují) – to je vhodné pro tří-cestné výhybky a pro CarSystem.
  Verze 3.4 čte neustále, ovládá však pouze 1 servo, zato v 8 polohách – to je vhodné pro ovládání šuplíkových nádraží nebo malé točny velikosti Z a menší.

  Hlavní změna spočívá v tom, že dekodér definuje zvlášť polohu serva pro pozici A(rovně) a pro pozici B(do oblouku).
  Dále je možné měnit směr otáčení ještě před dokončením otáčky.
  A také je možné nastavit rychlost otáčení na maximální rychlost serva.

Obr. 4

CV Values

  Programování CV je možné provádět ve stránkovém a v přímém režimu.
  Adresu lze naprogramovat také tak, že stisknete tlačítko a přehodíte příslušnou výhybku, dekodér si pak určí a uloží adresu.

  Pokud máte s programováním potíže, lze nastavit hodnoty CV již při nahrávání hex souboru do procesoru. Postup je zachycen na následujícím obrázku.

Obr. 5

Zelená je primární adresa
Červená – čas pro servo 1…4
Žlutá – A poloha pro serva 1…4
Modrá – B poloha pro serva 1…4
Fialová – ostatní
Také je možné si CV odpočítat od začátku, jejich poloha odpovídá jejich číslu

CV35=CV41: Je možné si všimnout, že pro každé servo se nastavuje pozice pro A (rovně) a B (do odbočky) samostatně. Je možné nastavit i hodnoty v obráceném pořadí – tedy A=200 a B=100, takže není nutné obracet servo.
Pozor: dekodér neprovádí žádnou kontrolu na hodnoty, většina serv funguje v rozsahu 0,9 – 2,1 ms (90-210). Překvapila mne serva blue-arrow (ta levná malá modrá), která se na blbé hodnoty začala točit dokola.

  Přidal jsem nové CV43 – udává počet pulsů po dosažení pozice. Tato hodnota je důležitá zejména pokud používáte maximální rychlost serva. Servo potřebuje ještě nějaký čas, aby se ustálilo na svojí pozici. Při pomalém běhu je ten čas velmi krátký, ale při rychlém přesunu se může stát, že servo ani nestihne na svojí pozici doběhnout. V takovém případě je možné tuto hodnotu zvětšit. Použitelné hodnoty jsou cca mezi 4 až 10, delší vedou ke chvění serva, kratší k nedobíhání na pozici.

  Určení rychlosti serva (CV3-CV6) – rychlost znamená kolikrát se použije každý puls. Takže pokud máme definované polohy A=100 a B=180 (1ms – 1,8ms), máme 80 kroků, takže při výchozím kmitočtu 50Hz je doba otáčení 80/50=1,6sec při rychlosti 1.
  Při rychlosti 2 to bude dvojnásobně dlouho – tedy cca 3,2sec, při rychlosti 3 to bude trojnásobek, tedy 4,8sec. Pokud nastavím rychlost 0, znamená to maximální rychlost serva. (tu najdete v dokumentaci k servu a znamená rychlost otočení o 60° – cca 67kroků dekodéru)
  Pokud nastavíme rychlost na hodnotu větší než 128, použije se jiná logika výpočtu. Namísto opakování kroků se použije přičítání větších čísel. Jednoduše řečeno pokud použijeme rychlost v rozsahu 128-255, dekodér odečte od zadaného čísla 127 a tolikrát rychleji servo poběží.

  Několik příkladů, vždy pro první servo, vždy pro: CV#35=A=100; CV#39=B=200; CV#33=78=50Hz

Příklad 1:
CV#3=1
CV#35-CV#39=200-100=100
čas=(100*1)/50=2sec

Příklad 2:
CV#3=2
CV#35-CV#39=200-100=100
čas=(100*2)/50=4sec

Příklad 3:
CV#3=3
CV#35-CV#39=200-100=100
čas=(100*3)/50=6sec

Příklad 4:
CV#3=128
CV#35-CV#39=200-100=100
128-127=1
čas=(100/1)/50=2sec

Příklad 5:
CV#3=129
CV#35-CV#39=200-100=100
129-127=2
čas=(100/2)/50=1sec
Pozor: pro případ kdy se používá dělení nesmí první podíl (v závorce) vycházet desetinné číslo, takže pro další příklad musíme provést korekci B pozice na 199

Příklad 6:
CV#3=130
CV#35-CV#39=199-100=99
130-127=3
čas=(99/3)/50=0,66sec

Příklad 7:
CV#3=131
CV#35-CV#39=200-100=100
131-127=4
čas=(100/4)/50=0,5sec

CV33 – kmitočet; jedná se o celkem zásadní hodnotu pro servo. Většina výrobců serv uvádí, že jejich serva jsou konstruovaná pro kmitočet 50Hz, některá (Multiplex) pro 40Hz. Pokud potřebujete větší rychlost, můžete experimentovat s kmitočty 60Hz a možná i 70Hz, víc vám servo asi nedovolí.

CV33 Values

CV33   f [Hz]  t [sec] (A=100, B=200, speed=1)
98 40 2,5
78 50 2
65 60 1,66
56 70 1,4

Překmitnutí serva
  U levných analogových serv se často stává, že při použití maximální rychlosti a velké výchylky dochází k “překmitnutí“. To je přirozená vlastnost serva, pokusím se jí demonstrovat na následujícím obrázku. Servo se nachází v pozici A a dostane příkaz k okamžitému přesunu do pozice B. To je pochopitelně daleko, takže servo připojí motoru plné napájení a čeká na další puls.
  Ten je stále ještě pro vzdálenou pozici, takže servo pokračuje plnou rychlostí.
  Když přijde třetí puls, servo zjistí, že přejelo a tak se začne vracet.
  Většinou se návrat povede na první pokus, ale může se stát, že i zde dojde k překmitu a tak servo zase provede korekci.

  Z toho důvodu je nutné, aby drátovody mezi servem a vyhybkou (závorami, vraty výtopny) byli dostatečně pružné, aby dokázali tento překmit vykompenzovat.

Obr. 6

Obr. 7 – Nastavení polohy

 Zdroj a poslední verze: http://www.fucik.name/masinky/x/dcc4servo_v3.x.html 

(Pro Honzíkovy vláčky převzato s laskavým svolením autora)

Obr. 1

  Existují dvě verze, první běžná, prakticky shodná s původní. Řešil jsem jak jí zabudovat do ovládacího panelu a vzhledem k tomu, že velikost konektoru mnohonásobně přesahuje display na výšku, bylo nutné jej podkládat sokly, a to se velmi neosvědčilo. Proto jsem vytvořil druhou verzi, která má display na spodní straně, která je prakticky plochá.

Obr. 2

  Na obrázku napravo je původní verze, vlevo nová. Jako dobrá patice pro display se ukázala nejlevnější patice DIL20 rozříznutá na dvě části. Pro novou verzi je dobré použít patici, která má odhalené spodní části nožiček.

Obr. 3

Obrázek ukazuje ovladač v testovacím panelu a normální verzi položenou vedle.

Obr. 4 – 8

   Obrázky ukazují kompletní verzi ovladače z různých pohledů, včetně detailu pájení patice a uchycení v panelu.
Do testovacího panelu jsem použil šroubky z vrchní strany, pro finální verzi jej budu montovat ze spodní, stejně tak potenciometr je nutné montovat pod panel.

ZDROJ: http://www.fucik.name/masinky/simple_maus/

(Pro Honzíkovy vláčky převzato s laskavým svolením autora)

Obr. 1

Obr. 2

  Na schématech a nebo na přiložených souborech jsou vyznačené jednotlivé volitelné varianty:

• Zavedení vstupu E, aby bylo možné bezpečně provozovat CDE zesilovače (boostery)
• Rozšíření, které umožňuje zatížitelnost až 4A (doporučuji pracovat s ním velice opatrně)
• Konektor pro zobrazovací modul „Booster Display“ (a také celý modul)
• Statické zakončení sběrnice XpressNet pro případ že použijete levnější náhradu MAX485
• Doplňkové konektory pro napájení většího množství S88 modulů
• Doplňkové konektory pro napájení většího množství XpressNet ovladačů
• Filtrační kondenzátor pro větší zátěže

Vstup E
  Pro bezpečné používání CDE zesilovačů byl zaveden vstup E. Nyní je možno připojit několik CDE boosterů a v případě přetížení (zkratu) kteréhokoli z nich dojde k jejich odpojení a signalizaci na ovladači.
  Vstup je realizován rezistorem R3(1k), diodou D2(1N4148) a opto oddělovačem OK1(PC817). Na desce plošného spoje jsou pak označeny vývody jako C,D,E. Pokud nepoužijeme další zesilovače, je možné běžně používat vývody C a D jako napájení kolejiště (jako výstupy J/K).

Rozšíření na 4A
  Toto rozšíření není vhodné pro každého. Dá se použít pro provoz větších měřítek, jako je 0, 1, nebo G. Pro menší měřítka může být nebezpečné, protože v případě zkratu protékají kolejivem moc velké proudy a může dojít například k poškození vyhybek a nebo okolků.
  Rozšíření je ve své podstatě velmi jednoduché – stačí nahradit stabilizátor IC5 za typ LM338, který je schopen příslušný proud dodat a nahradit rezistor R14 (původně 1R) dvěmi rezistory R14 (s novou hodnotou 0R22) a R14B (s hodnotou 0R33).
  Aby nebylo na desce mnoho nevyužitého místa, položil jsem rezistory na sebe a použil drátovou propojku. Proto je dobré při zapojování sledovat přiložené obrázky.

Obr. 3 a 4 – Original 2.9A

Obr. 5 a 6 – New 4A

Konektor Res
  Jedná se pouze o konektor J4 označovaný jako RES. Použil jsem běžný molex konektor a stejný jsem použil i u modulu booster display.

Statické zakončení XpressNet
  Podle katalogu výrobce Maxim, pokud jsou na sběrnici použity pouze jeho obvody MAX485, není nutné provádět statické zakončení. To však neplatí pro jejich levnější náhrady, Ty potřebují zakončovací rezistory R11A a R11B (4k7).
  Zakončení by mělo být na sběrnici pouze jedno, takže pokud jej budete realizovat, udělejte to právě na centrále a ne na jiném prvku.

Napájení více S88 modulů
  V případech kdy jsme používali více modulů S88 nebylo jejich napájení dostatečné. Proud do modulů dosahuje až 1,6A. Pro tyto případy je vhodné nahradit původní obvod IC4 novým 78S05, diodu D1 nahradit typem BY299 a zvětšit kapacitu C5 (klidně až na 2200uF). Také jsem proto zavedl konektor X4, který umožňuje připojit další napájecí kabely pro moduly S88.

Napájení více XpressNet zařízení
  Podle definice XpressNet je doporučeno, aby ovladače bez vlastního napájení nepřekračovali spotřebu 20mA, to v praxi znamená, že jedna LED dioda osvětlující display vypotřebuje všechen možný proud. Proto jsem nahradil obvod IC3 obvodem 78S12 a diodu D7 typem BY299 aby bylo možné napájet i větší množství ovladačů. Také jsem zavedl svorky X5, ze kterých je možné další ovladače napájet.

Přídavný filtrační kondenzátor
  Několik zmíněných úprav vedlo ke zvětšení spotřeby. Proto jsem nahradil původní diodový můstek pomocí monolitického usměrňovače s proudem až 10A a přidal filtrační kondenzátor C21. Jeho hodnota je spíš minimální, pokud použijete několik rozšíření současně, je možné jeho kapacitu zvětšovat.

Obr. 7

Obr. 8

  Obrázek ukazuje sestavenou centrálu Nano-X ve verzi 2,9A, bez statického zakončení XpressNet. Všimněte si elastického lepidla na rezistorech R5 a R14. Používá se pro zamezení pískání.)

ZDROJ: http://www.fucik.name/masinky/nanox_opt/
(Pro Honzíkovy vláčky převzato s laskavým svolením autora)

  ICE v nabídce ozvučení u firmy Krois nechybí. Hnací jednotka je ve středním voze sedmivozové soupravy. Prostor, který je k dispozici, se ukázal jako dostatečný, byly zapotřebí jen nepatrné úpravy, spočívající v obroušení na několika místech plastu spodního dílu.
  Umístění dekodéru a reproduktoru je patrné z obrázků. Reproduktor je upraven tak, že místo původní ozvučnice je použita jen milimetrová destička plexi, čímž se podstatně sníží výška. Na zvuk to má jen zanedbatelný vliv.
  K dispozici jsou zvuk motoru, který má volnoběh a po rozjezdu se přizpůsobí zvuku motoru znějícího při jízdě. Při zastavování se ozve skřípění brzd. Je zde houkačka, píšťala průvodčího a hlášení odjezdu: „Prosím nastupte – dveře se zavírají automaticky. Pozor při odjezdu“. Hlášení je ovšem v němčině – nicméně ICE je německý vlak, který stejně v Čechách nejezdí a asi ani nikdy jezdit nebude, neboť českých tratí schopných provozu vlaků o rychlosti 260 až 300 km/h se určitě v dohledné době nedočkáme.

Obr. 1 – Odstrojený střední vůz soupravy ICE-T; dekodér cTelektronik je instalový vlevo pod destičkou tištěného spoje, reproduktor vpravo (nad podvozkem)

Obr. 2 – Polodetailní pohled na umístění dekodéru a reproduktoru

Obr. 3 – Umístění dekodéru cTelektronik

Obr. 4 – Umístění reproduktoru

Jan Merhaut; foto hlav

  Zvolil jsem dekodér FL4 od firmy Train Control Systems (TCS) a dekodéry TL1 a TF4 od firmy Digitrax. Nedařilo se mi je ale naprogramovat ani centrálou Zimo, ani Lenz.
  V některých pramenech jsem četl, že je to tím, že tyto centrály dekodér „nevidí“, protože nezjistí dostatečnou zátěž, obvykle představovanou motorem, a bylo mi doporučováno jeden z funkčních výstupů zatížit odporem 100 ohm ¹⁾. Nepomohlo ale ani to.
  Selhaly i pokusy o naprogramování dekodérů pomocí software DecoderPro (freeware od JMRI), s nímž jsem postupoval stejně, jako v jiných případech, tedy s tím, že jsem zadal „načíst uložené hodnoty“. Software napsal, že není odezva od lokomotivy.
  Zcela náhodou jsem ale zkusil změnit jedno CV, aniž bych ho nejprve zkoušel číst – a zadaná hodnota se do dekodéru zapsala – dekodér byl naprogramován!
  Naprogramování nelze ověřit přečtením uložených hodnot – viz výše – ale vyzkoušení na kolejišti potvrdilo, že dekodér úspěšně naprogramován je. 
___________________________

1) Jiné zdroje říkají 68 ohmů – pozn. J. H.

FL4	TL1	TF4

Jan Merhaut

Napadlo mne, že by bylo hezké, kdyby některé z mých modelů v měřítku N mohly disponovat zvuky. Tak jsem věnoval čas úpravě dvou modelů z produkce Jirky Heráčka z Paříže. První model, který jsem k tomu zvolil, byl motorový vůz M262, kterému se přezdívá (mimo jiné) Kraksna. Druhým modelem pak byl další motorový vůz M152 – Orchestrion. Podotýkám, že oba modely jsou ve velikosti N, takže prioritním úkolem bylo vyřešit místo pro dekodér a reproduktor. V těchto modelech rozhodně není místa nazbyt.

Dekodér SL75 (od cTelektronik)

  Pro ozvučení obou motorových vozů jsem použil lokomotivní zvukový dekodér rakouské firmy cTelektronik SL75, součástí dodávky je i reproduktor.
  Dekodér SL75 je plně kompatibilní s normou NMRA DCC, jeho výstupní frekvence pro řízení motoru je 16 nebo 32 kHz, nabízí možnost volby 17, 28 nebo 128 rychlostní stupňů, umožňuje odběr proudu pro motor až 800 mA, kromě toho má další čtyři funkce (A, B, C, D) (s možností odběru až 200 mA pro každou funkci), je chráněn proti přetížení a zkratu, je programovatelný ve všech systémech pracujících v normě NMRA DCC (podel výrobce jmenovitě v systémech Digitrax, Lenz, LGB, Uhlenbrock, Zimo, Roco i dalších).  Jinými slovy, jedná se o lokomotivní dekodér se všemi obvyklými vlastnostmi.
  Zvuková část dekodéru integrovaná na jedné desce plošného spoje je funkčně samostatná a je programovatelná v SoundProg, *.wav. Umožňuje využít až osm samostatných zvukových sekvencí při současném přehrávání až tří zvuků, dává výkon až 1 W. Jeho samozřejmou funkcí je tzv. smyčka, tzn. že zvuk je možné stále dokola opakovat. Dekodér má řadu dalších funkcí, které lze využít při provozu lokomotivy.
  Dekodér SL75 má rozměr 24 x 9 x 3,3 mm.
  Reproduktor rozměru 15 x 11 x  8 mm, vč. rezonátoru, má impedanci 8 ohm a výkon 1 W.

Motorový vůz M262

  Prvním krokem při ozvučení motorového vozu byla volba umístění reproduktoru. K tomu účelu jsem vyřízl otvor potřebné velikosti do základní desky pojezdu a reproduktor jsem tam upevnil silikonovým tmelem.
Poté jsem mezi reproduktor a hnací (kardanův) hřídel umístil dekodér, zapojil jej a bylo možné otestovat provoz lokomotivy. Opravdu jednoduché.
  Výrobce cTelektronik dodává reproduktor v sestaveném stavu, tzn., že vlastní měnič a ozvučnice jsou vcelku. Firma Krois naopak dodává samostatně měnič a ozvučnici – na měniči je samolepicí hmota, zakrytá stahovací folií. To jsem využil při ozvučování dalšího modelu, M152 (opět od Jirky Heráčka) – viz dále.
 

Obr. 1 – Celkový snímek motorového vozu M262 po sejmutí karosérie
 

Obr. 2 – Uložení dekodéru pod hnací hřídelí
 

Obr. 3 – Reproduktor přitmelený zespodu do vyříznutého otvoru v základové desce pojezdu
 
 

Obr. 4, 5 – Celkový snímek pojezdu motorového vozu M262 a sejmuté karoserie

Motorový vůz M152

  Instalace dekodéru i reproduktoru byla prakticky stejná jako u předešlého modelu s jednou zásadní změnou. Ozvučnici dodávanou k reproduktoru jsem z prostorových důvodů nepoužil. Měnič jsem nalepil přímo zevnitř ke střeše karoserii – ta slouží jako ozvučnice. Výsledek byl překvapivě dobrý. Tuto metodu zřejmě použiji i při ozvučení dalších modelů.
 

Obr. 1 – Celkový pohled na motorový vůz M152
 

Obr. 2 – Boční pohled na M152
 

Obr. 3 – Dekodér SL75 je umístěný na motoru
 

Obr. 4 – Detailní snímek téhož
 

Obr. 5 – Reproduktor je přilepený zevnitř ke střeše karosérie, která slouží i jako ozvučnice

 Zvuky

  Zvuky, které dekodér SL75 generoval do reproduktoru, nebyly „to pravé ořechové“. Zejména mi vadil zvuk houkačky, který se mi jevil jako nepříjemné pištění. Zvuk motoru mi sice vyhovoval, ovšem „odborníci“ kritizovali, že zvuk neodpovídá skutečnosti, tj. charakteristickému zvuku M262.
  Dlužno dodat, že při objednávce dekodéru u výrobce si lze zvolit dodání dekodéru s nainstalovaným  zvukem parní, elektrické nebo dieselové lokomotivy (pro každý typ jen jedna sada zvuků).
  Později jsem ale objevil dodavatele, který je schopen nabídnout širší výběr zvuků od velké řady lokomotiv i motorových vozů, a navíc je dokonce ochoten na přání zákazníka udělat i individuální úpravy složení zvuků. Jedná se o firmu Krois Modellbahnen, sídlící ve Schwechatu (poblíž Vídně). V nabídce firmy Krois (a s její pomocí) jsem vybral vhodný zvuk motoru, k němuž mi doplnili houkačku, podle mého názoru dobře odpovídající zvuku houkaček používaných u českých motorových vozů. 
  A tak mám nyní díky firmě Krois ozvučenou jak M262, tak i M152,  jejichž zvuky (včetně houkačky) docela odpovídají tomu, jak si je pamatuji u těchto motorových vozů z mládí. Samozřejmě, je mi jasné, že ten, komu záleží na stoprocentní věrnosti zvuků, spokojen nebude.

Závěr

  Příštím modelem, který se budu snažit ozvučit bude „Ragulin“. Výhodou je, že tato lokomotiva jezdila i v Německu (jako BR132), takže firma Krois pro ní má „originální“ zvuky. Dekodér už mám koupený, teď už jen čekám na dodání modelu. Pak začne vymýšlení, jak do modelu nejlépe umístit reproduktor a dekodér.

Jan Merhaut, foto hlav

Patřím k těm, kteří si kupují lokomotivy a vagony podle toho, jestli se mi líbí, a nikoliv podle jiných kritérií jako jsou epochy, železniční správy apod. Nedávno dostal vnouček Honzík od táty elektrickou lokomotivu série 1800 v holandských barvách (ve velikosti H0). Trošku jsem mu záviděl do okamžiku, než jsem zjistil, že Trix vyrábí tentýž stroj i ve velikosti N.

  A tak jsem zašel do Království železnic, kde ji nabízejí v e-obchodě (výrobce MiniTrix, kat. č. 12187, cena 2 429,- Kč po slevě), ale nějak jsme se asi nepochopili s Michalem Daleckým, který mi tvrdil, že ji v N-ku nemají. Hned večer jsem si ji tedy objednal v Karlsruhe, kde ji po Novém roce měli v LokShop za necelých 80 €. Úhrada zboží sice byla trošku složitější než v jiných obchodech v Německu (nezafungovala kreditní karta), ale lokomotiva mi přišla domů asi za měsíc. Už se těším, až vnouček Honzík uvidí zmenšené dvojče své „žluté“ (jak si ji po svém nazval).

Elektrická lokomotiva série 1800 nizozemských drah

  Elektrická lokomotiva série 1800 nizozemských drah je v literatuře¹⁾  popisovaná jako univerzální lokomotiva využívaná jak pro osobní, tak nákladní vlaky v západní Evropě. Jedná se o tyristory řízenou elektrickou lokomotivu. Postavena byla v roce 1976 jako série 1600. Je téměř identická s francouzskou sérií BB 7200. V letech 1990 – 1994 bylo asi 80 lokomotiv vybaveno automatickými spřáhly a dostaly označení série 1700. Série 1800 vznikla v posledních letech bez jakýchkoliv technickým změn. Má výkon 4 540 kW, hmotnost 84 tun a její délka je 17 640 mm. Je vyvedena v typickém holandském designu, tedy v klasické žluté barvě s erbem.

Model lokomotivy série 1800

  Model lokomotivy v měřítku 1:160 (N) vyrábí firma Trix (MiniTrix). Je kategorizovaná do V. epochy. Karoserie je velmi dobře provedena, potisky jsou čitelné, zasklení oken je čisté. Podvozek, příčné pruhy a část střechy jsou v černé barvě, boky a čelo jsou žluté, část střechy je stříbrná. Všechny barvy jsou matné. 5-ti pólový motor je uložen podélně ve střední části lokomotivy, na obou stranách motoru jsou setrvačníky. Šnekové převody pohání oba podvozky, které mají hnané obě dvojkolí; dvě kola mají bandáže. Oba sběrače proudu jsou elektricky funkční (po přepojení sponky na desce plošného spoje). Spřáhla mají kulisy podle NEM. Lokomotiva je dodávána s přípravou na digitalizaci v podobě rozhraní NEM 561 (6-pinů v jedné řadě). Délka lokomotivy je 109 mm.

Digitalizace lokomotivy dekodérem Kuehn N025-P

  Jelikož moje lokomotivy se projíždějí pod digitálním systémem Lenz, není možné je vybavovat „domovskými“ dekodéry od Trixe. Tyhle dva systémy se prostě nemají rády (zatím). Do lokomotivy 1800 NL se konstrukčně nejlépe hodí dekodér s piny vyvedenými přímo z těla dekodéru, protože na desce s plošným spojem je 6-ti pinový konektor (NEM 651) pro zasunutí takového dekodéru (viz obr).
  Spíše zvědavost a poznání další značky dekodéru mne dovedla do prodejny Classic Model v Bartolomějské v Praze 1, kde mi pan Voráč již před časem ukazoval relativně levný dekodér Kuehn N025-P, který je plně kompatibilní s NMRA-DCC/Motorola, má všechny obvyklé vlastnosti a může být tudíž používán s DCC kompatibilními systémy, např. od firmy Lenz, Roco, Zimo, Uhlenbrock (Intellibox), Fleischmann (TwinCenter) a Digitrax. Kromě toho „chápe“ i data ve formátu Motorola a může být použit i v systému Märklin. Tento dekodér má rozměr 13,4 x 8,8 x 3,3 mm, což znamená, že to je jeden z nejmenších dekodérů na trhu. Zajišťuje řízení motoru v závislosti na zatížení, rozlišuje až 10 239 čtyřmístných adres, umožňuje využívat 14, 28 nebo 128 rychlostních kroků. Samozřejmostí je úprava rychlostní křivky. Dva funkční výstupy (A, B) mohou být využity pro standardní ovládání světel, nebo pro další funkcionality (kouřový generátor aj.). Každý výstup lze naprogramovat pro efekty (blikání, stmívání aj.). Funkční tlačítko F4 umožňuje přepnout na posun, tlačítkem F3 lze stmívat světla. Dekodér přenáší proud až 700 mA pro motor a 150 mA pro funkce. Je chráněn před zkratem. Lze jej programovat všemi běžnými metodami programování.

Úprava desky s plošným spojem

  Karoserie lokomotivy se velmi snadno sejme obvyklým trikem – roztažením spodní části u rámu podvozku dvěma prsty a „vyklepnutím“ podvozkové části spolu s rámem, ve kterém je motor, na měkkou podložku.
  Deska s plošným spojem je přišroubovaná dvěma šroubky shora k rámu lokomotivy. Zhruba uprostřed je obdélníkový otvor pro motor. Na jednom okraji tohoto otvoru je připevněn 6-ti pinový konektor (NEM 651). V něm je zasunut (nad otvorem pro motor) plošný spoj s el. součástkami pro analogový provoz. Tato součástka se vyjme.
  Dekodér N025-P s 6-ti piny vyvedenými přímo z těla dekodéru od firmy Kuehn sice bylo možné do konektoru vložit, ale nedržel v něm. Dekodér má totiž krátké piny a navíc k tělu dekodéru jsou připevněny v miniaturních paticích, které se opíraly o okraj obdélníkového otvoru desky plošného spoje. Nezbylo nic jiného než desku vymontovat a jemným pilníkem ubrat asi 1,5 mm materiálu na desce, aby bylo možné dekodér zasunout hlouběji do konektoru. Materiál desky, který bylo nutné odpilovat, je na obr. vyznačen červeně. Piloval jsem až k mosazným jazýčkům konektoru.
  Po opětovné přišroubování desky plošných spojů k rámu lokomotivy bylo možné dekodér zasunout dostatečně hluboko do konektoru. Při zpětné montáži je potřeba „hlídat“ usazení plastových destiček v čele lokomotivy, které nesou SMD diody pro osvětlení. S deskou jsou elektricky spojené kablíky, které by se při zpětné montáži neměly nikde přiskřípnout. Nad destičkami se SMD se musí do rámu vsadit (do středících otvorů) plastová destička L-profilu, představují podlahu a záda kabiny (na obou stranách lokomotivy).
  Nasazení karoserie je nutné vyzkoušet, vůči rámu není symetrická. Doporučuji již při demontáži udělat si značku na jedné straně karosérie a rámu lokomotivy. Poznávací značkou také může být dotykový konektor pro střešní sběrače proudu.
____________________

____________________

Dodatek 1 – správné vložení dekodéru do konektoru

  Pro zkušené hloupá poznámka, pro začátečníky neocenitelná rada. Dekodér s piny lze do konektoru na desce plošných spojů lokomotivy vložit tak i obráceně – což se mi povedlo; naštěstí jsem ho neodpálil, jen Lenz „řval“ ERR 2 (zkrat). Mašina samozřejmě nejezdila a svítila jen na jednu stranu. Že mám dekodér zastrčen obráceně napadlo až kamaráda, kterému jsem se svěřil. 
  Kde je líc a kde je rub dekodéru Kuehn N025? Především v návodu! Jenže ten čte každý až když selžou všechny pokusy, jak uvádí Parkinson. V návodu k dekodéru Kuehn N025 je na obr. 1 vyobrazení patic pro konektor podle NEM 651 (6-pinový) a NEM 652 (8-pinový). Zdůrazňuje se tam značka (hvězdička) v blízkosti pinu 1 – oranžové barvy (barvy samozřejmě u dekodéru s piny ztrácí smysl).  Na samotném dekodéru samozřejmě žádná značka (hvězdička) není vidět – ani pod lupou! Otočme list – zbývá logika. Na obr. 3 a 4 návodu jsou schéma propojení dekodéru s jednotlivými komponenty lokomotivy (sběrače, motor, světla). Lze si zde všimnout jakýsi půdorysný náčrtek dekodéru s rozmístěním součástek.  V poloze dekodéru na schématu je vidět 5 součástek větších a 7 menších – pracovně označuji jako „líc“. Na druhé straně dekodéru je jedna velká součástka s 10 vývody na každé straně – „rub“.

  Dekodér Kuehn N025 je třeba vložit do konektoru lokomotivy řady 1800 NL tak, aby byl vidět „líc“.

(Schéma Abb. 1, 3, 4 převzata z dokumetnace firmy Khuen)

Obrazová dokumentace

Obr. 1 – Celkový snímek modelu lokomotivy série 1800 NL (měřítko 1:160)

Obr. 2 – Přehledný snímek demontované lokomotivy před úpravou usazení dekodéru

Obr. 3 – Tentýž snímek v polodetailu, dekodér Kuehn N025-P je vlevo dole (v poloze naruby), vpravo na jeho úrovni je součástka pro analogový provoz lokomotivy. Dekodér je nutné do konektoru vložit tak, aby byl vidět jeho „líc“

Obr. 4 – Detail otvoru v desce s plošným spojem a konektoru NEM 651 a dekodéru N025-P (opět položený naruby); pod konektorem je na hraně otvoru desky vidět ploška, která nedovolila vsunout dekodér dostatečně hluboko do konektoru

Obr. 5 – Červeně označený okraj byl upilován až po mosazné jazýčky konektoru

Obr. 6 – Snímek se špatně vloženým dekodérem N025-P (naruby)

Obr. 7 – Smínek se správně vloženým dekodérem Kuehn N025

Obr. 8 – …pro jisototu ještě jednou v detailu!

Obr. 9 – Před nasazením karoserie jsem mezi dekodér a strop karoserie vložil igelit kvůli odizolování dekodéru

Obr. 10 – Elektrická lokomotiva řada 1800 NL (výrobce MiniTrix) po smontování – teď už bude jezdit!

Hlav, 9. 2. 2010, rev. 10. 2. 2010   

Při nekonečném brouzdání po internetu jsem narazil na web firmy Hornby International (Německo), která nabízí (mj.) lokomotivy a vagony nesoucí označení Arnold. Odborníkům nechám dešifrování současného propletence firem, vyrábějících železniční modely. Mně stačí, že Arnold má kořeny v Itálii, ale stopa vede až do Číny, jak bude zmíněno. Původem je ze Švýcarska a bude řeč i o Rakousku. Leč všechno postupně.

   Ee 3/3 se představuje

Mezi přemírou mašinek jsem na tom webu Hornby, resp. Arnolda objevil pod katalogovým číslem HN 2013 i elektrickou posunovací lokomotivu SBB nesoucí v originálu označení Ee 3/3. Připadala mi jako přefiknutý Krokodýl Ce 6/8. A bylo rozhodnuto, protože švýcarské mašiny zbožňuji. Měl jsem tu čest se s nimi povozit, když jsem poznával tuto překrásnou horskou zemi. Vzhledem k velikosti (vlastně „malosti“) modelu Ee 3/3 se u nás doma této mašince neřekne jinak než „malý Arnoldek“.

Model švýcarské lokomotivy Ee 3/3 v měřítku N má přes nárazníky 59 mm, se vztyčeným pantografem má výšku 42 a šířku přes stupačky 19 mm. Podvozek má tři hnané nápravy spojené spřáhly. Kabina strojvedoucího je umístěna excentricky o cca 2,5 mm od středu karoserie, nad kabinou je na obě strany přesahující střecha, na ní je jeden pantograf. Na obou stranách lokomotivy jsou vždy tři světla. Spřáhla a nárazníky jsou standardního provedení. Podvozek je nastříkán černě, karoserie je hnědá, střecha vč. pantografu je stříbrná.

 Obr. 1 – Elektrická posunovací lokomotiva SBB ozn. Ee3/3 – měřítko N, výrobce Arnold

   Arnoldek není na digitalizaci připraven

V katalogu Hornby je lokomotiva deklarovaná pro analogový provoz s přípravou pro digitalizaci.  Bohužel, toto tvrzení se nezakládalo na pravdě, přesněji u modelu zakoupeného v prodejně Classic Model v Bartolomějské ulici v Praze 1. Nelze ovšem vyloučit, že u pozdějších výrobků už příprava na digitál existuje.

Obr. 2 . Schéma modelu lokomotivy Ee 3/3 (převzato z dokumentace firmy Arnold

Když jsem mašinku rozdělal, což proběhlo naprosto bez problémů po vyšroubování dvou šroubků v podvozku a postupném sejmutí karoserie a dvou destiček s tištěným spoji (viz obr. 2), nastalo překvapení. Žádná příprava na digitalizaci, kterou si člověk představuje jako konektor NEM, nebyla nalezena. Překvapením naopak nebylo, že při demontáži odpadl jeden z vodičů vedoucích od sběrače k motorku. Studený spoj je nutné u výrobků označených „Made in China“ předpokládat. Z čehož plyne, že mašinka by dlouho nejezdila ani na analogovém kolejišti.

Cestou do Bartolomějské jsem se tedy zastavil u pana Voráče v Classic Model a když jsem mu z pytlíku vysypal na pult malého Arnolda, rozdělaného na molekuly, spráskl nad námi oběma ruce. Jeho komentář je nepublikovatelný. Nicméně mi popřál štěstí…

   Malý Arnoldek potřebuje malý dekodér

Honza Merhaut to byl, kdo mne nasměroval na nejmenší lokomotivní dekodér, který jsme zatím objevili – DCX 75 od firmy cTElektronik (obr. 3). Má neuvěřitelných 11 x 7,2 x 1,4 mm! Plně odpovídá normě NMRA DCC. Šest výstupních vodičů dává tušit, že kromě řízení motoru (výstupní proud až 1A) umožňuje ovládání (pouze) dvou dalších funkcí. Nicméně, pro takto malou lokomotivu je to dostatečné.

Netrvalo dlouho a našel jsem i firmu – KROIS-MODELL ve Vídni -, která dekodéry DCX 75 prodává za velmi slušnou cenu – 31,90 € (levnější jsem zatím nenašel). Pan Johann Krois, mající obchůdek poblíž vídenského letiště ve Schwechatu na Wienerstrasse 42 a u kterého od té doby nakupuju levně nejen dekodéry, ale i digitalizované mašiny od Fleischmanna a další zboží, nemusí zřejmě nikde nic objednávat, jako drtivá většina našich obchodníků, požadované zboží má trvale na skladě a proto jsem měl doma dekodéry za 4 dny od objednávky. Platí se u něho bankovním převodem.

Kam s ním?

A nastalo dlouhé proměřování a hledání místa pro uložení dekodéru. Protože se mi nechtělo příliš moc zasahovat do karosérie a frézovat tam místečko pro dekodér (možná by to šlo za předpokladu odstranění části jedné z destiček), začal jsem se orientovat na místo v kabině (takto oblíbené místečko pro umístění dekodéru i u jiných typů lokomotiv).

Dlužno dodat, že středem kabiny vede nálitek pro držení střechy, jenž má uvnitř závit pro šroubek, kterým se střecha připevňuje zevnitř motorového prostoru. Dalším šroubkem je ke střeše připevněn pantograf. Tento šroubek současně přidržuje i kontakt napájení pantografu. Mašinka má totiž plně elektricky funkční pantograf.

Pokud má být využíván v provozu (hovořím stále ještě o analogovém provozu), musí se na destičce s tištěným spojem (položka „7“) přepnout přepínač.

 

Nakonec jsem přišel na řešení, že dekodér umístím v kabině, ale za předpokladu, že odstraním nálitek (obr. 5 a 6) a střechu ve finále rekonstrukce přilepím dvoustrannou lepicí páskou. Aby nebyl dekodér v kabině vidět, umístil jsem ho těsně pod střechou kabiny, což je myslím dostatečně vidět na obr. 4.

 

Pozorný čtenář si možná na obr. 4 také všimne, že jsem přece jenom musel pilovat, a to plexisklovou okenní výplň, která je seshora zasunuta do drážek kabiny. Výplň má tvar téměř uzavřeného obdélníku a je vyztužena příčkou. K užitku přišly velice jemné a maličké jehlové pilníky jmenovitého rozměru 2 mm a délky 100 mm od firmy Proedge, které prodává Petr Litomyský.

   Umístění dekodéru představovalo hodinářskou práci

Vypilování místa pro dekodér bylo jednou z nejnáročnější operací, protože šlo o desetiny, možná i poloviny desetin milimetrů (obr. 7). A docela jsem měl strach z prasknutí plexikové okenní výplně. No, povedlo se.

 

Je nutné, aby dekodér byl vsazen dostatečně nízko do kabiny, ale aby současně nedošlo k poškození průhlednosti oken, tedy také aby dekodér nebyl „přilepen“ ke střeše. To proto, aby kolem něho mohl proudit vzduch, který dekodér chladí. V této souvislosti připomínám poznatky zkušených modelářů (ze kterých jsem čerpal), že dekodér nesmí být zabalen do neprodyšných materiálů, které by bránily v jeho chlazení. Mohlo by totiž dojít k jeho zničení.

  Dírky do karoserie

Když se mi líbilo usazení dekodéru a také střecha pěkně zapadla do výřezu (vlevo na obr. 5 a 6), vyvrtal jsem svojí mikrovrtací bruskou od firmy Proxxon, ozn. MICROMOT 50/E (12V, 30 tis. otáček), zakoupenou u firmy RF Technik v Praze 10 – Malešicích, v přesně vyměřených místech dna kabiny dva otvory průměru 2,5 mm (obr. 8). Vyměření místa vrtání jsem ale kontroloval zevnitř. Ve vybrání karoserie je totiž uložen motor. Vodiče z kabiny bude možné kolem motoru protáhnou jedině tehdy, když budou otvory skutečně přesně v rozích (spodní snímek na obr. 8).

    Svedení vodičů dekodéru z kabiny k tištěnému spoji = malý rébus

Již dopředu jsem věděl, že každým otvorem povedu vždy 3 a 3 vodiče od dekodéru, které budou mít vazbu na pravou nebo levou stranu lokomotivy (motor a sběrač). Jedním otvorem jsem tedy protáhl černý a oranžový, a k tomu bílý vodič (přední světla), druhým červený a šedý spolu se žlutám vodičem (zadní světla).  Ačkoliv není nezbytně nutné dbát, aby černý s oranžovým byly napojeny na jednu a červený se šedým vodičem na druhou stranu lokomotivy, ušetří se tím čas při programování dekodéru.

Vodiče od dekodéru jsou dostatečně dlouhé, nejspíš by se ale bez zkrácení nevešly do vnitřních prostorů lokomotivy. Než popíšu úpravy na destičce s tištěnámi spoji, uvedu, že jsem při rozvaze krácení vodičů vycházel z toho, že před zpětnou montáží dekodér nejdříve umístím do vypilovaného lůžka v kabině a s odhadem dostatečné manipulační vzdálenosti (pro připájení vodičů) mezi karosérií a oběma deskami vodiče zkrátím a zbylou délku pak naohýbám do prostoru okolo motoru a destiček.

Na následující snímcích (obr. 9 až 14) jsou patrné jednotlivé díly lokomotivy – karoserie, podvozek, dvě destičky s tištěnými spoji a motor. O střeše kabiny již byla řeč.

Poznámka: Aby se mi lépe popisovaly další úpravy, budu dále destičku ve schématu na obr. 2 označenou pozicí „5“, na které jsou připevněné sběrače, nazývat „deska A“; druhou destičku, ve schématu tamtéž označenou pozicí „7“, tj. tu s tištěnými spoji, nazývám dále „deskou B“.

   Úprava desky s tištěnými spoji byla složitá

U desky B se na chvilku zastavím. Její příprava na digitální provoz mi dala zabrat a nebýt Honzy Merhauta, asi bychom to nevymysleli.

Předně, na přední i zadní straně desky B jsou umístěny (zrcadlově) vždy dvě diody spolu s rezistory a kondenzátory. Všechny součástky jsou v provedení SMD. Podle doporučených schémat zapojení diod nejsou kondenzátory nutné, ale na druhou stranu, není nutné je odstraňovat. Ani to nedoporučuji s ohledem na poměrně složité zapojení této desky.

Jde o to, že konstruktér zvolil párové umístění diod na každé straně desky B s ohledem na konstrukci světlovodů. Jedna z páru diod osvětluje přes světlovod přední (bílá) světla, druhá (horní) dioda pak osvětluje přes jiný světlovod horní (třetí) světlo. Při jízdě dopředu v analogovém režimu svítí jen přední světla. Při změně směru jízdy se svícení přepne na zadní světla (poziční i třetí), neboť zde je, jak už bylo řečeno, zrcadlově stejný osvětlovací systém. To znamená, že lokomotiva v analogovém režimu neměla červená zadní světla.

   Chybička se vloudí

Musím přiznat, že při manipulaci, měření a zkoušení diod jsem odpálil nejdříve jednu a následně i druhou zadní diodu. Není třeba tuto skutečnost dramatizovat, ale na pochvalu to není! Jenže, všechno zlé je k něčemu dobré. Rozhodl jsem se proto, že zničené diody odpájím, včetně odporů a kondenzátorů, a na uvolněné místa zabuduji novou, tentokrát červenou diodu, aby mašinka měla koncová světla. A tak se stalo, což je vidět na obr. 14.

Bílý vodič dekodéru jsem pak připájel k předním (bílým) světlům, žlutý vodič pak k červené „zadní“ diodě. Jede-li lokomotiva dopředu, svítí obě strany; vepředu všechna tři světla bíle, vzadu dvě světla červeně. Couvá-li lokomotiva, nesvítí nic. Už vidím tu kritiku, které se mi za tohle řešení dostane od odborníků . Světla se ovládají funkční klávesou F1. Místa připojení bílého a žlutého vodiče na desce B ukazuje ručně vytvořené schéma.

Jelikož existuje několik způsobů řešení, kam na upravené desce B připájet vodiče od dekodéru, konečnou verzi řešení nechávám na každém jedinci.

Obecné zapojení lokomotovního dekodéru je popsáno v mnoha publikací či webech, a proto na tyto zdroje v plném rozsahu odkazuji. Velmi zdařilé pojednání je například na webu Klubu modulové železnice Zababov z pera pana předsedy Zdeňka Valtera a dalších autorů. Do knihovničky rovněž doporučuji brožury od firmy PECO, zvláště pak titul „DCC Decoder Installation“ (vyd. Peco Publications, Beer, Seaton, Devon EX12 3NA, No. 20, str. 2 a 3). Publikace lze u firmy snadno objednat ze nepatrnou cenu. 

   Připojení a uložení motoru

Připojení motoru (obr. 15) se provede oranžovým a šedým vodičem od dekodéru. Uložení motoru je velmi volné. Vymezení správné polohy motoru je zajištěno výřezem v destičkách a nálitkem, ve kterém je vedena osa rotoru. Pravděpodobně, pružnost uložení (aby nebyl motor v silném tlaku na šnek a současně byl stále v záběru) byla původně zajištěna přípojnými vodiči stočenými do jakési spirály (pružiny). Po demontáži a odpájení původních vodičů se mi toto již nepodařilo nahradit. Tak jsem motor podložil tenoučkým a velmi jemným molitanem, který jsem přilepil v karosérii do výřezu pro motor (tam co jsou nyní dva otvory pro průchod vodičů dekodéru z kabiny).

   K sestavení lokomotivy byla potřeba lupa

Sestavení lokomotivy byla doslova hodinářská práce. Když jsem intaloval dekodér do lůžka, protáhl vodiče od něho otvory v karosérii a poskládal volně obě desky a motor, postupně jsem letoval mikropájkou jednotlivé vodiče – nejdříve k desce A se sběrači, pak k motoru a nakonec na dvě místa na upravené desce B s tištěnými spoji. Bylo též nutné propojit modrý vodič od dekodéru k desce A.
 
Vlastní sestavování podvozku, obou desek a karosérie se neobešlo bez problémů. Finta zpětného složení spočívá v tom, že se musí nejdříve vyjmout jeden světlovod (pozor, je tam těsnící molitan nepatrných rozměrů!), aby bylo možné vsadit desku B (s tištěnými spoji), a to tak, že se mezi desku A a desku B musí nejdříve vložit motor. Pak, když obě desky i motor pěkně sednou, a ještě se podaří uložit jednotlivé vodiče okolo, aby nebyly skřípnuty, nepřekážely v uložení motoru či desek, nemotaly se okolo šneku a ozubeného kola a vůbec jinak nezavazely (člověk by v tomto okamžiku potřeboval chapadla, jako má chobotnice, neboť dvě ruce jsou málo), tak pak se vrátí na své místo světlovod.

Následuje opatrné sesazení karosérie a podvozku a dotažení dvou šroubků zespodu. Určitou kontrolou správného funkčního sestavení může být to, že kolečka se nesmí protáčet. Pokud se točí, šnek motoru nezapadl do ozubeného kolečka.

V žádném případě se nesnažte na kteroukoliv součástku vyvíjet násilí, všechno do sebe musí zapadnou s absolutní přesností. Nejsme v měřítku H0, kde milimetr sem či tam nehraje roli. Teprve až jsou všechny součástky pěkně na svých místech, nikde nic není umístěno křivě, opatrně dotáhneme oba šroubky.

   Nasazení střechy a jedem

Zbývá nasazení střechy. Před tímto úkonem jsem to ovšem nevydržel a mašinku jsem vyzkoušel.

Nejdříve ale bylo nutné nový dekodér naprogramovat. Tady snad jen doporučím, že na CV5 jsem snížil maximální rychlost na hodnotu 70, protože jinak mašina lítala po kolejišti jako tornádo. Jedná se o posunovací lokomotivu, která sice vynikala velkou silou, když tahala náklady přes Gothardský průsmyk, ale čeho je moc, toho je příliš. Kontrola naprogramovaných světel: svítí.

Původně jsem myslel, že střechu přidělám oboustrannou lepicí páskou nebo suchým zipem. Jelikož jsem ale upřednostnil chlazení dekodéru před snadnou manipulací se střechou v případě problémů s dekodérem, tak jsem nakonec střechu přilepil v rozích dvěma kapkami vteřiňáku. Kdyby náhodou jsem musel střechu oddělávat, tak to nejspíš skalpelem zvládnu.

   Epilog I

Když jsem zase šel nedávno Bartolomějskou, navštívil jsem pana Voráče v Classic Model a hned od dveří jsem na něho (na oko) zahartusil: „Tahle analogová mašinka, co jste mi prodal, nechce jezdit jinak než na digitálním kolejišti. Jdu ji reklamovat!“ Někteří zákazníci přítomní v prodejně si asi pomysleli něco o bláznivém dědkovi, leč pan Voráč hned pochopil moji ironii a s mírnou úklonou odvětil: „Mrcha jedna mrňavá! Ta vám dala zabrat, co?“

   Epilog II

Vnouček Honzík, když teď proháníme mašinky, na adresu malého Arnoldka řekl: „Dědo, ona je fakt pěkná…“.

Hlav, 20. 12. 2009