Profilování terénu a trasování trati

  Při tvorbě krajiny na kolejišti lze samozřejmě postupovat metodou improvizace, ale to si může dovolit profík, protože ten nosí skicu krajiny v hlavě. Ostatním se vřele doporučuje předem si promyslet a pokud možno i formou náčrtku (plánku apod.) zadokumentovat představu o tom, jak bude onen kousek přírody na konkrétním místě kolejiště vypadat. Ulehčí to práci, ušetří to čas a peníze. A vůbec nejlepší je pracovat podle fotografie pořízené v přírodě.
  „Zcela souhlasím a ztotožňuji se s tím, že daleko jednodušší než řezání do hotového modulu, nebo strhávaní nalepené foliáže, odlamování skal apod. je škrtání a přemalovávání plánku kolejiště. Bohužel, modeláři vůbec nejsou zvyklí si takové plánky pro terén vytvářet,“ říká Dan Buchtela. „Elektroinstalaci si každý namaluje, kolejové schéma si také každý vyprojektuje, ale u přírody bohužel stále platí ´já to tam potom nějak dobastlím´,“ stěžuje si. A je to pravda.
  Ono samozřejmě nejde jen o to, kde bude nalepená jaká barevná travní foliáž. Lepení je až skoro ta poslední operace v řadě jiných. Především je nutné s velkou mírou kopírování přírody rozhodnout o profilu terénu a trasování železniční trati, a tomu samozřejmě připasovat cesty, pole, lesy, budovy, nádraží a další doplňky (na pořadí netrvám). I když zpravidla každý začne od „nakroucení“ kolejí na předem definované ploše, což je legitimní, protože plocha je obvykle definovaná vymezeným prostorem pro kolejiště či modul, ruku v ruce s tím musí vznikat představa o profilu terénu, který bude okolo jednotlivých tratí. V této souvislosti nezaškodí připomenout si základní poučku nestora českého železničního modelářství pana profesora Zusky. Totiž, že modelář nesmí při projektu krajiny zapomínat, že nejprve zde byla krajina a teprve do ní byla postavena železnice! Nebojte se zkusit si váš návrh krajiny vymodelovat zmenšený nejprve z písku či  z modelíny a do takto vzniklého terénu teprve trasovat plánované koleje.
  A hned přidám další poučku prof. Zusky. Jako nejlogičtější pomůcka pro bezchybné zasazení trati do terénu přichází v úvahu znalost chování vody v přírodě. „Ať byla či bude železniční trať postavená kdekoliv, všude musí projektant nejdříve vyřešit odvod vody z blízkosti trati, aby ji nepodmáčela. Někde to vyřeší propustkem, jinde úpravou terénu a podobně,“ vysvětluje Dan. Takže, všechno se musí podřídit tomu, kudy poteče voda a tímto pravidlem se řídit po celou dobu stavby. To ale neznamená zamýšlet se jen nad tím, kudy krajinou povede potůček. Důležitější je představit si, co by se stalo, kdyby na kolejiště (modul) přišel déšť. Bude špatné vytvořit v blízkosti trati dolík, do kterého by logicky z okolních kopců stékala voda, aniž by tento dolík měl zajištěn odvod vody. To už by asi bylo lepší tam rovnou vymodelovat rybník. V blízkosti trati musí být příkop, zvláště následuje-li nad tratí svah.
  Poznámka: Pokud jde o příkop, jeho dno je vyznačeno na obr. 6 a 8 – viz dále.

  Je-li u trati příkop uzavřený svahem, musí následovat rozhodnutí, kde bude pod tratí propustek pro odvod vody. Není podstatné, jestli ve finále bude příkop zaplevelený a z části třeba i zavalený, protože upravený příkop se v Česku s výjimkou koridorových tratí téměř  nevyskytuje.
  Také silnice napojené na trať (přejezdy) nemohou na kolejišti vytvářet uzavřené prostory pro vodní laguny. Terén musí být vyspádovaný a vždy tam musí být odvod vody, alespoň logicky naznačený. Tohle všechno a řadu dalších věcí je nutné promyslet dávno před tím, než začneme nanášet na podklad lepidlo. Právě proto zdůrazňuji, že je vhodné si předem vytvořit plánek, skicu či náčrtek terénu. A nebát se ho prodiskutovat s kamarády. To se stokrát vyplatí.

Kombinace travní foliáže a dalších materiálů

  V minulé dílu (ZDE) uvádím, že podklad je třeba natřít barvou zelenou nebo hnědou. Jestliže jsme schopni si na vytvářený díl kolejiště (modul) přenést z plánku alespoň přibližně základní dispozici modelované situace – předpokládám, že koleje jsou již přilepené (o čemž bude pojednáno dále)  – tak je také možné přizpůsobit barvy podkladu. Konkrétně – tam kde budou louky, pastviny apod. asi použijeme barvu zelenou, pod lesy a cestami je lepší barva hnědá, pod lány obilí se nic nezkazí okrovou či hnědo-žlutou.

Polní cesta – jak na to?

  Poznámka věnovaná kombinaci barevného podkladu je takovým malým oslím můstkem pro stručný popis vytvoření polní (prašné) cesty. Otázka zní, zdali vytvořit nejdříve cestu a pak k ní „dotáhnout“ travní foliáže, nebo naopak. Pravdivá je první varianta.
Poznámka: V případě štěrkování tratí s použitím foliáží typu „násep“– viz dále – platí opačné pravidlo.

  Na vytrasovanou cestu (předpokládejme, že podklad je natřený hnědě) naneseme štětcem disperzní lepidlo a nasypeme drobné kamínky s prachem. Před tím ale můžeme do lepidla „zasadit“ větší kameny (k okraji či středu cesty). Pozor ale na správnou volbu materiálu. Dost nelogicky mohou v kolejišti působit překrásné oblázky, které nasbíraly vaše děti u moře. Taktéž je stále třeba mít na paměti, že v N-ku představuje věc velká 1 mm reálných 16 cm, a opačně, že 1 metr v reálu je jen 6,5 mm v měřítku 1 : 160. Takže, posadit vedle cesty kámen 3 x 3 cm veliký znamená vystavět tam skálu. Budiž, ale ta skála se odněkud musela vzít. Jsou případy bludných balvanů přinesených v době ledové ledovci (viz Pohledec u Nového Města na Moravě aj.), ale to jsou výjimky výjimek.

Obr. 1 a 2 - Na vytrasovou cestu na obarveném podloží se do lepidla nasype písek, drobný štěrk či prach, před tím je možné do lepidla usadit drobné kamínky

  Zpátky k cestě. „Nejdříve poskládejte, větší a menší kamínky do lepidla a pak teprve cestu posypte jemným materiálem. V mnoha případech postačí u našeho N-kového měřítka jen prach – vypadá to velmi dobře,“ doporučuje Bob Pospíšil. Kupodivu, když se tento postup (od velkého k malému) obrátí, nevypadá to tak reálně. „My jsme v Americe používali k modelování cest obyčejnou hlínu ze zahrádky, kterou jsem si přesál na jemném sítku,“ zavzpomínal na modelářské časy za oceánem Ivan Staša.
  Ptám se, jestli se někdo zabývá desinfekcí materiálů nahrabaných či jinak získaných v přírodě. Všichni kroutí hlavou, že ne. Dan Buchtela zmínil několik dnů sušení materiálu na přímém slunci. Když jsem přijel od Balatonu a dovezl si několik PET-lahví jemňoučkého písku, tak jsem ho hodně dlouho promýval v lavoru pod tekoucí vodou (odplavilo se neskutečné množství zbytků rostlinného původu). Pak jsem nechal písek odpočinout v lavoru poté, co jsem přidal do vody modrou skalici. Aspoň mám pocit, že nebudu mít v kolejišti pročůraný a opalovacími krémy promaštěný písek.
  Ještě než povrchový materiál zaschne (týká se lepidla), je možné do něho vytvarovat koleje od kolových dopravních prostředků, tam kde je vlhko třeba i stopy od pneumatik. Stačí k tomu autíčko vnoučka, nebo aspoň zachráněná náprava s kolečky. Mokré části cesty lze později dobarvit tmavými pigmenty. 

Travní drny na cestě

TIP: Když cesta s instalovaným štěrkem, kamínky, pískem a prachem zaschne, tak je možné do jejího středu a na okraje (kde není povrch ničen pneumatikami vozidel) nainstalovat travní drny. Samozřejmě, drny lze koupit, nebo si je předem vymodelovat. Dan Buchtela na to má tuto fintu: Na místa, kde budou drny, nanese špičatým štětečkem maličké kapičky lepidla (pod 1 mm v průměru), nabere mezi tři prsty travní vlákna a opatrně (velmi lehce) je natupuje do lepidla. Lepidlo ale musí být naředěné (cca 1 : 1 i více), protože husté by vytvořilo velké kapky a v něm by se utvořily nepřirozeně velké chomáče drnů. Po zavadnutí lepidla sfoukne přebytečná vlákna. Samozřejmě, totéž lze vytvořit při okraji cesty, navíc s travními vlákny různých barev i délek. Ale tam je to vhodné dělat až po nalepení travních foliáží.

Obr. 3 až 5 – Postup vytváření travních drnů na polní cestě – nanesení drboných kapiček řídkého lepidla (3), jemné natupování travních vláken (4); možný výsledek od jiného autora (5)

Jestliže se někde povede travní foliáž přetáhnout přes okraj kolejiště (modulu), nedoporučuje se snažit se ji odstřihnout či odřezat, dokud lepidlo dokonale nezaschne.

Štěrkování kolejí

  Jsou modeláři, kteří štěrkování odmítají apriori, jiní naopak nasypou štěrk všude, i mezi jazyky výhybky, a pak se diví, že jim výhybka nefunguje. Jako vždy platí zlatá střední.
  Především, základní otázkou je výběr vhodného materiálu. Dnes je k dispozici značné množství modelářských štěrků, s trochou štěstí lze i v přírodě objevit lom, kde se nachází zvětralý kámen s vhodnou lomovou strukturou kamene. Rozhodně nedoporučuji chodit v rámci úspory s paličkou do lomu, kde se těží žula, rula či jiný tvrdý materiál. To je lepší investovat do modelářského štěrku, než se snažit rozbít tvrdý hrubozrnný kámen na jemný štěrk.
  Otázka hrubosti štěrku je totiž prioritní. Kupodivu u štěrku platí, že není nezbytné dodržovat zcela přesně jeho modelovou velikost. I na kolejišti velikosti N se uplatní některé vybrané druhy štěrku nabízené pro větší měřítka. Důležitý totiž není přesný přepočet měřítka, ale celkový výtvarný dojem zaštěrkované koleje.
  K zaštěrkování existuje celá řada doporučení. Dokonce se prodávají všelijaká udělátka, levná, drahá, funkční i zbytečná. Více jak použité nástroje je ale důležitý tvar podloží pod kolejemi.

Schéma podloží pod kolejemi

  Vycházejme z toho, že budeme používat koleje s pražci (není podstatné od kterého výrobce a jakého CODE). Jen pro příklad budeme uvažovat koleje od PECO, které mají v N-ku šířku pražců cca 16,5 mm. Koleje budou ležet (přilepené) na podložním materiálu o šířce 22 mm a tloušťce, která v součtu s tloušťkou pražců dá rozměr 3 mm. Obvykle se používá korek, ale vyzkoušený je i styrodur používaný jako podloží pod tzv. plovoucí podlahy. Podstatné je ale to, že se nyní doporučuje okraje této podložní vrstvy neseřezávat šikmo ve smyslu výsledného tvaru štěrkového lože, ale kolmo k další podložce. Pod podložní vrstvou je další vrstva, která se označuje jako pláň (korek, překližka, sololit…). Pláň by měla mít v N-ku cca tloušťku 3 – 4 mm, v horní ploše by měla být široka 32 mm a obě její boční stěny by měly být seříznuty v úhlu cca 30 st. Pláň se pak lepí na základovou desku kolejiště (překližka, styrodur aj.) (viz obr. 2).

  Následující obrázky podloží vyžadují drobný komentář. Na obr. 6 je skica odpovídající reálné skutečnosti uložení kolejí ve štěrkovém loži, tedy jak to vypadá na železnici, ale nakreslené v měřítku pro modelovou velikost N (1 : 160). Na obrázku lze tedy sledovat v poměrném zmenšení skutečný tvar pláně a skutečný tvar štěrkového lože. 
  Na obr. 7 je jedna z možností modelového ztvárnění podloží z hlediska dostupných materiálů (překližka, korek atd.). Jde o to, že např. korek či překližka jsou prodávány v určité tloušťce a bylo by nesmyslem ji třeba brousit na tenčí tloušťku.
  Na obr. 8 je pak mnou navržené řešení, vycházející z výkladů Dana Buchtely a Franty Krásy (ten poskytl obr. 6 a 7). Domnívám se, že by bylo možné o 1 – 2 mm rozšířit podložní vrstvu pod kolejemi (na cca 23 - 24 mm); bude to ale záležet na zvoleném materiálu a jeho tloušťce, a nepochybně také na zrnitosti použitého štěrku. Chce to vyzkoušet… 

Obr. 6

  Obr. 7

Obr. 8 – Schéma uložení kolejí (v měřítku N) 

Lepení kolejí a podloží

  Pokud jde o slepení jednotlivých popsaných vrstev, nejvhodnější na to bude jako obvykle neředěné disperzní lepidlo. „Všechno slepuji vodostálým disperzním lepidlem Pattex nebo Chemoprénem (pozor, ten není vhodný na styrodur!),“ potvrzuje Dan Buchtela. „Před lepením koleje na podložní vrstvu (korek) je vhodné přebrousit zespodu pražce. Zarovnaný a zdrsněný povrch lépe přilne,“ dodává.

TIP: V jiné souvislosti pak ukazuje, jak se správně lepí díly s pomocí kontaktního lepidla UHU. Na přilepovaný díl se nanese z tuby lepidlo, krátce a lehce se přitiskne k podkladu, čímž se ho část na podklad přenese, přitom se s předmětem po povrchu zakrouží, aby se vytvořily přiměřeně podobné vrstvy. Na pár desítek vteřin se předmět oddělí a lepidlo se nechá zavadnout. Teprve pak se přiloží, zatíží a nechá vytvrdnout.

Kdy štěrkovat?

  Dříve platilo pravidlo, že štěrkování kolejí je jednou z prvních činností, která by na kolejišti měla být provedena, než se začne se stavbou krajiny. Dnes už ani toto pravidlo neplatí absolutně. Pokud se totiž rozhodnete pro okolí trati a její napojení do vegetace použít foliáže Model Scene typu „násep“, pak je nutné postupovat zcela opačně. Foliáž se uprostřed rozstřihne (nebo rozřízne) a nalepí se hliněnou částí z obou stran vedle koleje až na doraz ke korkovému (styrodurovému) podloží. Až po té se přistoupí ke štěrkování, takže štěrk se přirozeně rozsype do hliněné části foliáže, která znázorňuje drážní stezku. Spoj mezi foliáží a podložím tak zcela zmizí pod štěrkem. Vnější okraje foliáží na rozdíl od hliněného středu obsahují bujnou vegetaci, takže její napojování na další vegetaci už je snadné a postupuje se běžným výše popsaným způsobem.

Obr. 9 – Ukázka lepení odtržené foliáže typu „násep“, což se dělá před štěrkováním

Obr. 10 - Část modulu, kde je právě v blízkosti koleje přilepena část foliáž typu „násep“ a na ní navazující další odstíny foliáží  

Postup štěrkování

  A nyní proč se doporučuje podloží neseřezávat šikmo, ale kolmo? Je to kvůli finálnímu vzhledu zaštěrkování. Když se slepí jednotlivé výše popsané vrstvy (pláň na základovou desku, na pláň podloží a na podloží koleje), tak se začne (nejlépe po částech dlouhých okolo 20 cm) štěrkovat. Nejdříve se sype (např. lžičkou) štěrk do středu mezi kolejnice, pak vně kolejnic. Může ho být v kolejišti mírný přebytek, když naopak někde chybí, tak se dosype. Následuje srovnání (a stržení přebytečného) štěrku pomocí plochého štětce šířky cca 6 – 8 mm s tvrdším vlasem. Nejdříve se delšími tahy jedním směrem srovná povrch štěrku mezi kolejnicemi, a to tak, aby kamínky v žádném případě nepřesahovaly přes horní plochu pražců. Pak se štětec sune po jedné (následně druhé) kolejnici, čímž se urovnává štěrk mezi pražci z obou stran kolejnice a začíná se sesypávat z podložní (korkové) destičky přesně na její kolmo zaříznuté hraně směrem přes pláň na základovou desku. V tomto okamžiku vytváří vlastní vahou na hraně podloží naprosto přirozenou šikmou rovinu, která tenkou vrstvou pokračuje přes sešikmení na pláni a končí v příkopu, odtud se nakonec přebytečný štěrk odstraní. Kdyby bylo šikmo seříznuté i podloží, tak se štěrk na šikmině špatně udrží a mnode se sesype zcela.
  Jestliže se tento efekt podaří, je vyhráno. Když ne, lze ho snadno zopakovat. V této chvíli se pochopitelně nedoporučuje do kolejiště bouchat, otáčet jej apod., aby se navrstvení štěrku na hraně podložní destičky nezbortilo. Okamžitě se celá zaštěrkovaná část kolejí orosí buď jarovou vodou, nebo jiným přípravkem plnícím funkci detergentu, který zajistí dokonalé zatečení lepidla (jednou z možností je prostředek „miniTec“ Univerzal-Netzmittel, který lze objednat u Model Scene). Při aplikaci detergentu je více než kdy jindy důležitá jemnost použitého rozprašovače, abychom si štěrk prudkým proudem kapaliny neodplavili! Kapátkem se pak nanese zředěné disperzní lepidlo. Jestliže je zaštěrkované pole správně ošetřeno inertní lázní, lepidlo se jakoby „vcucne“ do štěrku. Nakape se jej jen tolik, aby byl štěrk zalit, případné malé louže mezi kolejnicemi však nevadí. Jistou výhodou kapátka je, že v případě potřeby funguje i jako odsávačka.
  Po vytvrdnutí se lepidlo stane průsvitné a prakticky není vidět. Zato koleje i se štěrkem drží jak helvétská víra. Opakuji, že je praktičtější nespěchat a štěrkovat po určitých úsecích, nechat lepidlo zaschnout, a teprve pak pokračovat.
  Zaštěrkování výhybek je třeba dělat s rozumem. Rozhodně se nesmí dostat jediný kamínek mezi mechanicky pohybující se části výhybky. Praxe ukazuje, že štěrkování by mělo končit pár milimetrů za spojkami. Rozhodně zde platí, že méně znamená více. 

Obr. 11 – Štěrk se opatrně rozhrne štětcem 

Obr. 12 – Vznikne „přirozeně“ vytvarované štěrkové podloží

Obr. 13 – ¨Zaštěrkované koleje se postříkají detergentem

Obr. 14 – Nakonec se štěrkové podloží „proleje“ řídkým disperzním lepidlem dávkovaným kapátkem

 
  Následovat může patinovaní koleji i štěrkového lože, pokud už nejsou koleje napatinované předem. Existují k tomu v zásadě dvě možnosti – buď se používá barva (ať už ve spreji, nebo se stříká pistolí, natírá jemným štětečkem, existují i speciální fixy apod.), nebo se používá nitridace pomocí speciální lučebniny. Další dopatinování se pak může provádět křídami, suchými pigmenty, olejovými barvami apod. Možností a modelářských technik jsou spousty, ale to už by bylo na samostatné pojednání.

Ilustrační foto v perexu Pavel Haertl ; ostatní foto hlav

O způsobech ztvárnění krajiny na modelovém kolejišti toho bylo napsáno hodně. Je a není tedy nošením dříví do lesa, pokud se k tomuto tématu vracím. Měl jsem možnost se již několikrát zúčastnit seminářů, které lektoroval Dan Buchtela (Model Scene) a pokaždé jsem si odnesl něco nového. Právě poznatky získané na těchto seminářích mne motivovaly k sepsání této stati. Není mým cílem přinést doslovný přepis výkladu lektora, ale zopakovat některé modelářské finty, které se mohou hodit.

  Firma Model Scene rozšířila produkci svých výrobků určených k tvorbě krajiny (mám na mysli především travní foliáže) natolik, že je třeba před jejich aplikací nastudovat systém jejich doporučené aplikace. Ten je založen především na barvě. Všechny travní foliáže jsou vyrobené ze syntetických materiálů. Již z výroby jsou vlákna foliáží zabarvena v podstatě ve třech barevných odstínech zelené a žluté – pracovně se označují jako „jaro“, „časné léto“ a „pozdní léto“. Myslím, že není třeba opakovat, jaké odstíny zelené a žluté dominují na té které fóliáži, když je naznačeno, že obrazně řečeno vycházejí z převažujících barev vyskytujících se v přírodě v jednotlivých ročních obdobích (odtud příměr označení).

Druhy a typy foliáží z hlediska jejich barevnosti

  Podstatnější je připomenout, že kombinací barev, resp. druhů a typů fóliáží lze docílit velmi věrné napodobení reality. V přírodě má de facto na odstín zeleně vliv slunce a voda. Na otevřených pláních, loukách, na vrcholcích skal apod. je travní porost (i keře a stromy) sušší a mají zde tudíž převahu barvy ze spektra žluté, hnědé, i světle šedé. Naopak ve stínu a hlavně tam, kde je voda či vlhko, jsou barvy více laděné do sytější zelené. Takže, jestliže se vezme za „zlatý střed“ foliáž označená „jaro“, tak mixáží s  tmavší foliáží „časné léto“ lze imitovat prostory vlhké, ve stínu. Naopak v kombinací s foliáží označenou „pozdní léto“ pak opačnou situaci. Dlužno dodat, že firma dnes nabízí už téměř čtyřicet různých druhů foliáží ve zmíněných třech základních barevných kombinacích, k tomu navíc několik speciálních foliáží, jako například nazvanou „násep“.

TIP: V této souvislosti jsem se zeptal na to, zdali je možné foliáže od Model Scene dodatečně dobarvovat, ať už barvami ve spreji, v prášku apod. „Nedoporučujeme to, protože dochází ke slepení vláken,“ vysvětlil Bob Pospíšil. Je-li to skutečně nutné, je možné barevnost plochy ovlivnit přidáním travních vláken určených pro statické nanášení. Ta lze totiž obvykle libovolně míchat a tím lze vytvořit nejrůznější barevné kombinace. Dělá se to hned po přilepení foliáže, když je ještě lepidlo vlhké a prosakuje do foliáže, a to metodou tzv. tupování vláken statické trávy (viz dále).

  Ačkoliv produkty Model Scene jsou prioritně určeny pro pokrytí větší plochy najednou – zatímco při aplikaci statické trávy prostřednictvím elektrických či mechanických aplikátorů se zatravnění plochy vytváří postupně – kombinace těchto dvou technik možná je a jak bude dále řečeno, je i žádoucí. To v tom smyslu, že travními vlákny (Dan Buchtela zdůrazňuje 2 mm vysokými) lze velmi úspěšně maskovat přechody mezi nalepenými ploškami foliáží. K tomu se hodí velmi dobře statická tráva od Heki č. 3360 nebo Jordan č. 751, která jsou směsí všech možných odstínů vláken 2 mm dlouhých, ale samozřejmě i jakákoliv jiná (kvalitní) travní vlákna, včetně jejich směsí.

Obr. 1 – Postupné ukládání odtržených kousků foliáže do lepidla

Tupování

  Podstatná je technika aplikace. „Zásadně musíte místo spojení dvou kousků foliáže, kde zespodu prosakuje lepidlo, tupovat travním vláknem, které si naberete v dostatečném množství mezi tři prsty,“ ukazuje Dan přitom, jak krášlí modelovou krajinu. Technika tupování coby maskování přechodu foliáží je vhodná spíše pro úzké mezery mezi foliážemi. Pokud se při napojování kousků foliáží vyskytnou mezery větší (1 cm a více), je vhodné tyto mezery nejprve vyplnit malými útržky příslušené foliáže a teprve poté případné zbývající úzké mezírky zaplnit tupováním. Opakuji, že tupování travním vláknem musí předcházet nalepení plošek foliáže na podklad.

Obr. 2 – Tupování travních vláken do mezer mezi částmi foliáží

Lepidlo na foliáže

  Jako lepidlo na přilepení travní foliáže se doporučuje tzv. modrý DUVILAX, který je dostatečně hustý (asi jako jogurt). Tento typ Duvilaxu má označení BD-20 a používá se neředěný! Lze ale použít i jiná disperzní lepidla podobně konzistence, nicméně zmíněné se jeví nejlevnější. Nanáší se štětcem. Lepidlo musí na podkladové ploše vytvořit souvislou vrstvičku (platí ani moc, ani málo). Plocha potřená lepidlem musí být celistvě bílá a nesmí se vytvářet kalužinky. Pro příliš řídkou konzistenci se neosvědčil například jinak univerzální Herkules.
  Mezi nalepením foliáží a tupováním nesmí být příliš dlouhá pauza, aby lepidlo na povrchu nezaschlo a bylo tím pádem schopné přijmout travní vlákna. Při tupování nevadí, že vlákna nejsou směrována účinky statické elektřiny do svislého směru, jak je obvyklé u této metody aplikace. Tím, že se mezi prsty drží větší chomáček travních vláken, je jich tam dostatek, které jsou při přitlačení na podložku ve svislé poloze, takže se mohou přichytit do lepidla.
  Po skončení této operace se doporučuje včas přebytečná vlákna odsát. Zcela nejlepší je převrátit vytvářené kolejiště naruby, ale to lze pochopitelně jen u menších dílů, resp. modulů, jinak nezbývá než vlákna sfouknout nebo opatrně vysát.

Fixování vláken

  Diskutabilní je, zda-li přilepenou a následně tupovanou plochu fixovat nějakým lakem ve spreji (třeba na vlasy). Producenti z Model Scene říkají, že to je zbytečné, protože jejich foliáže rozhodně vlákna ani po čase nepouští. Praktici tvrdí, že i přesto fixace vhodná je, protože dodatečně tupovaná vlákny se nemusí k lepidlu přichytit dostatečně. S čímž lze souhlasit, avšak přikláněl bych se k fixování lakem až po odfouknutí (odsátí) přebytečných vláken, protože jinak by se tato zafixovala do plochy a to by nejspíš bylo vidět. Asi bych fixoval lakem znovu po vysázení strojů a keřů. 
  Jak bylo již naznačeno, foliáže Model Scene se doporučuje oddělovat trháním, pokud se mají napojovat foliáže různých typů a barev jedna k druhé. Výjimkou jsou buď foliáže typu „násep“ (ty se stříhají podélně uprostřed a obě části se pasují z boku ke kolejím), anebo když má být foliáž připasovaná k nějaké naprosto rovné hraně (okraj domu, chodník s obrubníkem apod.). Oddělování částí foliáže mezi prsty jde vcelku snadno.

Barvení základové plochy

  Ještě před tím, než dojde k lepení foliáží (ale to platí i v případě zatravňování pomocí statické elektřiny), je nutné podkladovou plochu natřít barvou s odstínem zelené či hnědé. Barva by rozhodně neměla mít nějaký výrazný (zářivý) odstín. Natírá se proto, že podklad (ať už z překližky, polystyrenu, styroduru, sádry atd.) bývá obvykle bílý, žlutý, růžový či jinak „nepřírodně“ zbarvený. Foliáže mají nosný základ z relativně řídké tkaniny, takže není vyloučené, že by světlá barva podkladu mohla prosvítat.
  Pokud jde o volbu (složení) barvy, tak především se musí jednat o takovou, která nerozpustí podklad (negativní příklad – acetonová barva na styrodur). Není podstatné, jestli bude barva nanášena ze spreje, stříkací pistolí nebo štětcem. Nejspíš každého bude zajímat cena vztažená na množství barvy. V tomto ohledu vychází nejlépe tempery nebo tzv. barvy na omítky. Vždy je ale potřebné si přečíst návod, aby se náhodou pracně vytvořená krajina nesloupala díky tomu, že barva nebude držet na podkladu.

Obr. 3 – Na tomto obrázku je patrné, že styrodur pod nalepovanými foliážemi je natřený zelenou barvou (v daném případě na omítky)

Obr. 4 – Kromě relativně levné barvy na omítky (vpravo) vyhovuji i tempery

(pokračování…)

Autor děkuje Danielu Buchtelovi za užitečné rady i korekturu textu.

Foto hlav

Foto K. Brejša

Stále hledám materiál, který by lépe jak stáčené drátky nebo sisal svinutý mezi dvěma dráty imitoval kostru jehličnanu (smrku). Ostatně, na toto téma jsem založil rubriku na diskusním fóru Modely.biz. Je tam už hodně moudrostí zkušených modelářů i dotazů začátečníků, ale o metodě, kterou dále popíšu tam nikdo nemluví. Nejspíš jsem asi objevil ideální materiál pro kostru smrků, především pro velikosti N.

Pátrání po materiálu z videa

  Úvodem musím podotknout, že na použití gumožíní mne navedl Shawne Hudson¹⁾ z Montany, který prezentuje na svém webu výrobu jehličnanů (nejspíš v měřítku větším jak H0) metodou, při které používá „neznámou hmotu“. Ačkoliv nerozumím ani slovu, co v komentáři říká (jsem „jazyková křemen“), z obrázků usuzuji, že používá nějakou izolační nebo filtrační hmotu zhotovenou buď z koňských žíní, sisalu, nebo jiného přírodního materiálu slisovaného do desky.
  Mimochodem, ten klip²⁾, na kterém Shawne Hudson ukazuje výrobu stromečku stojí za shlédnutí. V neskutečném bordelu jeho dílny předvádí s grácií svá modelářská kouzla. Moc jsem se bavil. Už při koukání na klip jsem měl pocit, že ten materiál, se kterým pracuje, jsem měl párkrát v ruce. Ale nevzpomněl jsem si, kde. Dokonce jsem ani nevěděl, jak se správně jmenuje. Soused-truhlář, když jsme si o tom povídali ve výtahu, usoudil, že by to mohla být mořská tráva,  kterou používají čalouníci. A tak jsem se vypravil do jedné čalounické dílny v pražské Podbabě. Ochotná paní vedoucí mne vyvedla z omylu, ale když jsem jí popsal co potřebuju a na co, povídá: „Áááá, vy myslíte gumožíne!“ Zahrabala pod pultem a podala mi špalek gumožíní. Pravda, to co drží v ruce onen kolega ze zámoří na YouTube má jiný tvar a jinou barvu, asi to je i něco jiného, ale to je nepodstatné. Gumožíně se při modelování stromků chovají podobně…
  Gumožíně, alias Kokosové desky jsou vyráběny (jak už duplicitní název napovídá) z kokosových vláken. Jsou lisované do desek a aby držely pohromadě, jsou plněné přírodním latexem (kaučukem). Na omak jsou skutečně „gumové“. Dobře se ohýbají, protože musí vydržet bezpočet ohybů. Používají se totiž v čalounictví na nejrůznější základy výplně matrací či sedáků židlí apod. V České republice je nabízí v různých tloušťkách především velkoprodejny nesoucí dávné označení Řempo. Na internetu jsem našel několik e-obchodů, které gumožíně prodávají; v prodejně v Dlouhé ul., co kdysi bylo Řempo, je ale nevedou.
  Odřezek, který jsem získal má světle hnědou barvu. Podstatné je, že z desky lze snadno  „loupat“ jednotlivé vrstvy, leč utrhnout mezi prsty i slaboučkou vrstvičku gumožíně je téměř nemožné. Drží jak čert! Z toho usuzuji, že nemám v ruce totožný materiál jako v klipu ukazuje Sawne Hudson. Jeho materiál lze poměrně snadno trhat mezi prsty.  K dělení gumožíní používám nůžky Olfa (se zoubky).

Exkurze do botaniky

  Ačkoliv smrky jsou jen jedním z jehličnanů rostoucích v našich lesích, pro zjednodušení textu se zde budu zabývat jen jimi. Dále uvedený pracovní postup pro zhotovení smrku v modelovém měřítku lze snadno použít pro vytvoření jakéhokoliv jehličnanu.
  Smrčky pro N-ko instalované v remízcích okolo trati, v menších lesních porostech, v městských parcích, okolo budov, na úbočích skal apod. by měly být podle mne vysoké mezi 4 až 8 cm, max. 10 cm. Tomu v reálu odpovídají stromy vysoké cca 6,5 až 13 (16) metrů.
  Stromy vysoké (starý les, samostatně rostoucí stromy) musí být v modelovém měřítku samozřejmě vyšší, leč nepřehánět… Smrk ztepilý (Picea abies) bývá v reálu 25 – 50 m vysoký (v přepočtu do měřítka N to je 156 – 312 mm). Takový strom je podle mne možné instalovat jen na větších kolejištích nebo modulech. Tohle ale umí lépe jak já zodpovědět zkušení modeláři.
  Jak známo, v českých a moravských lesích se vyskytuje několik druhů smrků. A jak už jsem uvedl, nebylo by správné zapomínat na další jehličnany, jako jedle, modříny, borovice a další, kterých jsou naše lesy plné. Každý z těchto stromů má jiný tvar koruny, uložení větví a barvu jehličí, což jsou pro každého modeláře základní charakteristické rysy pro tvorbu modelu (tvar jehličí a zavěšení šišek už není v tomto smyslu podstatné).
  Pokud jde o smrky, vysoký a štíhlý je již zmíněný smrk ztepilý (Picea abies), dosahující výšky 25 – 50 m. Pochází ze severní Evropy a hor střední Evropy. V našich podmínkách se mu říká „denní chléb lesnictví“. S velikostí mění strom tvar koruny. Jako malý má hodně hustě rostoucí větve až k zemi (v houštinách je téměř neproniknutelný, což znají houbaři ). Když kmen dosáhne výšky okolo 20 metrů, hustota větví se pochopitelně jeví řidší.
  Smrk východní (Pinea orientalis), pocházející z Malé Asie a Kavkazu, dosahuje výšky 15 až 50 m (v N-ku cca 90 – 310 mm). Má krátké jehlice, ale hodně pryskyřice (smůly), proto se z tohoto dřeva vyráběly louče. Větve jsou husté, některé výrazně přesahují kuželovou korunu, směřují šikmo vzhůru.
  Smrk omorika (Picea omorika) pochází z Balkánu; je to smrk dosahující střední výšky, tj. mezi 15 – 35 m (v N-ku cca 90 – 220 mm), je štíhlý, má krásně rostlou korunu s různě dlouhými prohnutými větvemi, jejichž konce jsou zvednuty. Tento smrk v modelovém měřítku nabízí firma NOCH  (obr. 1)
  Smrk pichlavý (Picea pungens), nesprávně nazývaný smrk stříbrný, je typický okrasný strom. Má pravidelnou kuželovitou korunu s hustými větvemi, modrozelené jehlice jsou dlouhé až 3 cm. Dorůstá do výšky 10 – 30 m. Jeho modelové ztvárnění není jednoduché s ohledem na barvu jehličí, leč když se to povede, je to skvost…
  Z řady dalších druhů smrku stojí za povšimnutí snad už jen smrk sitka (Picea sitchensis), který dorůstá výšky 15 – 30 m, pochází ze západu Severní Ameriky, je z něho všestranně použitelné lehké dřevo, větve jsou husté, vzpřímené, později rovné a typický je barvou svých šišek, která je světle hnědá; měkké šupiny šišek odstávají.
  K výše uvedenému výčtu dlužno dodat dvě poznámky: Zaprvé, autor není botanik ani lesník a bez příručky by v lese nepoznal nic. Ale dodržuje starou modelářskou zásadu, že se snaží své modely kopírovat podle skutečnosti. Takže, před modelovou tvorbou (viz dále) pošilhával na obrázky. Za druhé, dosahované výšky stromů se samozřejmě vztahují ke vzrostlým stromům, ne k těm, co teprve rostou. Nutno si uvědomit, že některé stromy sice žijí stovky let, ale svého „dospělého“ vzrůstu dosáhnou za relativně krátkou dobu. Takže, malé smrčky (ve vzrůstu) jsou si všechny hodně podobné. Čímž lze zdárně omluvit jakýkoliv modelářův výtvor odlišující se od reality !

Pracovní postup

  Kmen smrku tvoří párátko (obr. 2). Má ideální výšku (65 mm) i průměr (2 mm).
  Na rozdíl od všech dosavadních metod výroby modelových jehličnanů se gumožíně nenavinují na středový drát (kmen), ale napichují se na kmen jako jednohubky. Před tím se ale musí připravit polotovar.
  Doporučuji oddělit si z korkové desky (hranolu) část velkou dejme tomu 10 x 10 cm (na síle samozřejmě nezáleží) (obr. 3, 4). Z tohoto odřezku desky se odloupnou vrstvičky vláken, které spolu drží dohromady díky kaučuku. Odtrhávání jde velmi snadno a dokonce v různých tloušťkách. Stačí vzít na hraně mezi prsty pár vláken a už to frčí… Nelze definovat jakou tloušťku má mít odtrhávaná vrstva korkových vláken, protože to prostě nejde změřit (je to „jako gumové“!)
  Modelář sám pozná, jestli si odtrhl vrstvu silnou, nebo naopak. Pomůckou mu může být toto: Jestliže je vrstva příliš tenká, mezi korkovými vláky vznikají velká prázdná oka a tudíž nebude možné odtrženou vrstvu přilepit ke kmenu. Jestliže je vrstva silnější není to naškodu, protože před lepením na kmen (ale i po zaschnutí lepidla) lze vrstvu dále rozcupovat.
  Odtrženou vrstvu korkových vláken doporučuji nastříhat na čtverečky cca 4 x 4 cm (větší přijdou na základnu stromu, pro špičku je možné si ustřihnout čtverečky menší. Uchopením odstřižku mezi prsty obou rukou ve středu plochy a tahem od sebe je třeba vlákna načechrat (rozcupovat). I když je vrstva tenká, je obdivuhodné, že se vlákna dají roztáhnout o 1 – 2 cm. Okraje odstřiženého čtverečku zatím neroztrhávejte, to se udělá později.
  Na párátko asi 1 cm od okraje na šířku cca 2 cm naneste lepidlo. Doporučuji univerzální UHU „Na Všechno“. A nestyďte se – množství může být vyšší, jen by nemělo odkápnout z párátka. A na toto místo napíchněte načechraný čtvereček gumožíní. Posuňte ho několikrát tam a zpátky po párátku, aby se lepidlo dostalo na co nejvíce korkových vláken, čtvereček srovnejte, případně nyní rozcupujte okraje. Uchopte párátko z druhé strany, vytlačte na něj z tuby lepidlo a napíchněte další rozcupovaný čtvereček gumožíní. Totéž opakujte potřebí. Nyní byste měli mít nezakrytou poslední asi 1 – 1,5 cm špičku párátka.
  Poznámka: Samozřejmě, na párátko by se vešlo dejme tomu i 10 vrstev (čtverečků), ale to byste pak měli problémy s hustotou „větví“. Opravdu stačí 4, max. 5 vrstev nacupovaných korkových vláken na výšku párátka.
  Na konec párátka nalepte nějaký zbytek mezi prsty do špičky zmuchlaných korkových vláken. Budou tvořit špičku stromu.
  Polotovary stromku nechte hodinu či dvě napíchnuté na kousku polystyrenu, aby lepidlo UHU dostatečně zaschlo.
  Nyní bude následovat tvarování koruny, což považuji za nejdůležitější etapu. Prokáže se v ní obrazotvornost modeláře. Předně se neděste toho, že máte na párátku nalepeny beztvaré kousky hmoty, ze které čouhají na všechny strany korková vlákna. Zaplať pánbůh za to. I opravdový smrk má „neučesané“ větve. A to je podle mne ten hlavní přínos této metody. Žádná symetrie, žádné pravidelně stočené drátky…
  Znovu se podívejte na předlohu! Příroda je mocná čarodějka!
  Kvalitními ostrými nůžkami (používám nůžky Olfa se zoubky na jednom břitu) začněte odspodu nahoru tvarovat korunu. Nejdříve jí dejte přibližný kuželovitý tvar. Vlastně jen zastřihnete rohy čtverečků a odstříhejte vyčuhující vlákna. Špičkou nůžek, pinzetou nebo prsty protřepávejte korunu, aby se z ní vysypaly odstřižky. Potom nůžkami drženými souběžně se směrem kmene postupně prostřihujte po obvodu v jednotlivých vrstvách vlákna. Nebojte se na některých místech zastřihnout až skoro ke kmeni. Následně prostřihávejte vlákna v křížném směru, tj. s nůžkami otočenými o 90 st. Ale nyní již opatrně, abyste si polotovar nezničili! Sleduji, jestli jsem si nevytvořil něco jako pleš. Některá přestřižená vlákna se uvolní, narovnají a přečuhují mimo korunu. Je třeba je odstřihnout.
  Při prostřihování je třeba stále kontrolovat tvar koruny a hustotu „větví“. Je třeba docílit „zlatý střed“. Podotýkám, že není nezbytně nutné dbát na perfektní homoli. Kromě ošetřované túje tak žádný strom v přírodě neroste. Rozhlédněte se kolem… Klidně na některém místě zastřihněte víc dovnitř, jinde nechte nějakou větvičku přečuhovat. Ideální stav je, když z deseti stromů nejsou dva stejné!
  Po prostříhání „větví“ je možné je ještě pinzetou, špičkou nůžek nebo jen prsty tvarovat zejm. v horizontální rovině. Pinzetou to jde nejlépe.
  Bude následovat třetí etapa, barvení kostry stromu. Možná si vážený čtenář povšimnul, že jsem ho nenutil natírat párátko hnědou barvou, jak to doporučují jiní tvořitelé. Je to opravdu zbytečné, jak si každý snadno může vyzkoušet.
  Začínám stříkat černou barvou ve spreji. Používám polomatné barvy prodávané sprejerům (to není fór, to je skutečnost; v Praze 7 existuje prodejna, kde se dá zhruba za stovku koupit jakákoliv barva ve spreji pro naši zlatou mládež, které není nic svaté…!) . Nejdříve si nastříknu spodek stromku tak, že stromek držím za jeho špičku (používám rukavici na jedno použití). Pak uchopím prsty stromek za kmínek a nastříkám zbytek. Ještě snad detail –používám velmi malou trysku, která barvu velmi jemně rozpráší (mají ji ve zmíněné prodejně jako příslušenství). Nastříkané stromky zapichuji do kousku polystyrénu.
  Po krátkém zaschnutí stříknu povrch stromků hnědou barvou, ale jen tak jakoby mimoděk. Jak se říká „ofouknout a pryč..“. Jde o to, že tam, kde se následně neuchytí foliáž a budou vidět „větve“, měly by mít svoji přirozenou barvu.
  Následuje poslední etapa výroby modelových smrčků – nalepení foliáže.
  Do misky si nasypu foliáž. Ze všech doporučených foliáží se mi pro imitaci jehličí na smrčcích nejlépe osvědčil drcený molitan HEKI 1612. Na rozdíl od jiných výrobků (Busch, Polák aj.) je stále pěkně sypký a netvoří chuchvalce (jako Busch). Ze čtyřech odstínů této sorty foliáže používám na smrčky tmavě zelený odstín. Je dobré mít zásobu dalších tří odstínů Heki (1610, 1611 a 1613), protože není od věci před posypem některých stromků foliáže barevně mixovat. Stromečky dostanou obdivuhodnou plasticitu…
  Opět v rukavici uchopím smrček zespodu za kmínek a z malé vzdálenosti aplikuji mezi „větve“ a shora dolů dostatečné množství lepidla UHU ve spreji (UHU Sprüh Kleber 3 in 1). Lepidlo vytvoří na „větvích“ kapičky, které se následně vsají do foliáže. Lepidlo UHU kupuji v našem papírnictví; je sice nekřesťansky drahé, ale drží; na lepení všech možných foliáží na stromky je ideální. Doporučuji ho.
  Po nastříkání lepidla cukruji kostru stromku foliáží – a nestačím se divit, jak je to pěkné  . Se stromkem otáčím mezi prsty. Sypu shora dolů, z boku, málo zespodu. Hned jak se foliáž přichytí na mokré lepidlo, jemným třepáním odstraním přebytečná zrníčka foliáže. Proto ta miska.
  Pinzetou vysvobodím stromeček z ulepené rukavice a zapíchnu ho do polystyrenové podložky. Nakonec zafixuji zrníčka foliáže bezbarvým lakem NOCH 61152. A je to!
  Etapu fotografování a sepisování metodiky už dělat nemusíte, to jsem vzal dobrovolně na sebe. Nicméně, přivítám názory, další doporučení i kritiku. Díky za trpělivost.

________________________________

1) Shawne Hudson byl  asistentem na Heronswood Nursery ve státě Washington. Je akreditovaný v oboru okrasného zahradnictví. Je rovněž členem Národní společnosti rozmnožování rostlin. Produkuje web Ask The Plant Lady – viz http://www.asktheplantlady.com/

2 ) http://www.asktheplantlady.com/2085/make-miniature-trees-part-3-conifers/ ; dtto na YouTube zde: http://www.youtube.com/watch?v=-Gwgae6oJk8&feature=channel

Obrazová příloha:

Obr. 1 – Jehličnan – výrobek firmy NOCH; představuje vzrostlý smrk omorika. Jedná se o srovnávací snímek – smrky z gumožíní popsané v tomto příspěvku jsou modelovány jako stromy střední velikosti

Obr. 2 – Párátka neznámé výroby…

Obr. 3, 4 – Odřezek gumožíní

Obr. 5 – Polotovar smrčků – nastříhané kousky gumožíní nalepené na párátku

Obr. 6 -  Polotovary druhé série menších smrčků již po prostříhání „větví“

Obr. 7 – Kostry stromů nastříkané černým sprejem

Obr. 8 – Kostry stromů po aplikace foliáže z jemně drceného molitanu Heki 1612 (vpravo foliáž Busch, která ale tvořila hrudky)

Obr. 9 – Dva z vytvořených smrčků – detailní snímek pořízený navíc s bleskem odhaluje, že některé „větvičky“ jsou bez „jehličí“ – jako ve skutečnosti…

Obr. 10 – Výsledek asi dvouhodinové práce

Použité zdroje a literatura:

Hudson, S.: http://www.asktheplantlady.com/2085/make-miniature-trees-part-3-conifers/;
dtto YouTube: http://www.youtube.com/watch?v=-Gwgae6oJk8&feature=channel
Spohn, M. – Spon, R.:  Stromy (v něm. orginálu Welcher Baum ist das?), překlad Kholová H. Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, Praha, 2008. ISBN 978-80-242-2044-4. .

Hlav, 1. 6. 2010

Celá řada výrobců doplňků pro modelovou železnici má ve své nabídce i nejrůznější skály, portály tunelů, kamenné stěny a další scenérie. Tyto výrobky ale nejsou nejlevnější. Není však nic obtížného si takové komponenty vyrobit.

Profi výrobky

V nabídce například firem NOCH, Busch a dalších jsou polotovary kamenů a skalních masivů, připomínající žulu, anebo pískovec (například zde). Jsou vyrobeny ze speciální pěny, která je lehká, dobře se řeže (krájí) a jinak opracovává, snadno se lepí tavným lepidlem, jakož i barví. Pěna je velmi stabilní a odolává i povětrnostním vlivům, takže ji lze používat například i u zahradních železnic apod.

Formy pro odlévání

Vedle toho jsou k dispozici i formy pro dolévání stejných produktů, například ze sádry. Jak imitace polotovarů kamenů a skal, tak i formy jsou na naše poměry dosti drahé. Cena modelových skal za cca 15 € není málo. To samé platí i o imitacích kamenů z korkové kůry.

Vhodné kameny pro odlití formy

Zejména pořizovací cena mne vedla k hledání náhrady. Jako vždy jsem nejdříve zkoumal produkty matky přírody. Problém je ale v tom, že člověk musí myslet na zmenšení, ať už modelaří v měřítku H0, TT, N nebo jiných. Z těchto důvodů se moc nehodí žula, rula a další hrubozrnné materiály, neuspokojila mne ani struktura pískovce a dalších hornin. Dokonce jsem zkoumal i uhlí, ale pak jsem zvolil vápenec. V okolí Prahy je poměrně hodně vápencových lomů, na internetu jsou o některých z nich pěkné webovky. Já měl smůlu, že jsem hned v prvním lomu v Řeporyjích narazil na Hlustvisiháka, který mne po sdělení požadavku, že si potřebuju nasbírat pár kamenů, vyhnal. No, pár vápencových kamenů s velmi pěknou povrchovou strukturu jsem nakonec v okolí lomu našel (na poli).

Kameny je třeba důkladně vyčistit kartáčkem pod vodou, tj. zbavit je hlíny a zvětralých vrstev. Pro další práci si stačí vybrat dva či tři z nalezených. Po oschnutí jsem kameny natřel několika vrstvami parafínového separátoru Lukopren.

Odlití formy z Lukoprenu

Připravil (umyl) jsem si plastové kelímky (od pokrmového tuku, rýže apod.).

V jiném kelimku od jogurtu jsem si namíchal odlévací hmotu Lukopren N 1522 a nalil ji na dno dvou připravených kelímků, přibližně do výšky asi 1,5 cm. Na dno (do lukoprenu) jsem položil kameny plochou, která se mi jevila tvarově nejzajímavější. Námitka, že některá hrana kamene při tom způsobí otvor v odlévací hmotě je sice pravdivá, ale eliminace tohoto faktu je vysvětlena dále.

Lukopren tuhne poměrně rychle, nicméně věci vůbec neuškodí, když se nechá řádně vytvrdnout do druhého dne. Kameny se z formy dostanou velice snadno. Pokud se ve dně objeví otvor od hrany kamene (viz výše), dno se jednoduše z opačné strany zalije vrstvičkou Lukoprenu. Zdá se mi to jednodušší, jak složitě podkládat kameny, aby se nedotýkaly dna kelímku.

Odlévání sádrových skalních bloků

Hotové formy jsem seříznul nožem na výšku cca 1,5 až 2 cm. Do nich pak lze bez větších potíží odlévat kusy skalních masivů ze sádry. Doporučuji používat sádrové směsi určené k modelování. Některé již mají barevné odstíny blížící se reálným barvám skal. Při míchání sádry (je-li bílá či šedá) ji lze také přibarvit vodovými nebo temperovými barvami, ale pozor, nepřehánět sytost odstínu. Takto si lze zhotovit skály na celé Alpy.

Sádrové bloky se pak lepí na podklad z polystyrenu, lepší je však Styrodur. Výborně se opracovává a přitom z něho není nepořádek jako z polystyrenu. Také se dobře lepí tavným lepidlem. Někdo tvaruje hrubý povrch kopců a skal z kartonu potaženého sádrovým obinadlem, jiní používají síťky k překrývání spár sádrokartonu atd. Možností je větší množství.

Hotové skalní masivy na kolejišti je vhodné „doladit“. Výborně se k tomu hodí sádrová směs plněná drobnými kamínky, kterou prodává firma Noch pod katalogovým číslem 60880 nebo 60980. Prášek (v balení ho je 400 g) se naředí vodou, přičemž je lepší si vytvořit hustší konzistenci – lépe se nanáší špachtlí nebo stěrkou. První produkt je po uschnutí šedivý a navozuje podobu vápence nebo žuly, druhý produkt je hnědý a má se podobat pískovci.

Rozmíchanou hmotu (raději vždy menší množství, tuhne do 15 minut) nanáším pomocí zubařské špachtličky do mezer mezi nalepenými „sádrovými kameny“, a hned povrch tvaruji. Jak mne to napadne vytvářím rýhy, větší i menší pukliny a vystupující kameny, prostě podobně jako to umí jen příroda. Nic souměrného, spíš naopak. Ale opět platí – nepřehánět!

Touto sádrovou hmotou lze tvarovat i menší kamenné útvary, jako třeba opěrnou zítku, kámen vyčnívající ze svahu, v lese mezi stromy apod. Tuto metodu jsem použil při stavbě diorámy pily (zde). Na podklad stačí naplácat hmotu (množství podle potřeby) a špachtličkou ji vytvarovat. Výhoda této sádrové hmoty plněné drobným štěrkem je ta, že zatímco sádru lze špachtlí snadno uhladit, s produktem od Nocha to nejde, plocha zůstane drsná, takže výsledný efekt je podobný „kamenné“ realitě.

Barvení skály

Když sádra ztvrdne a hlevně vyschne (doporučuji nejdříve druhý i třetí den), celou plochu skalisek je vhodné stříknout šedým, případně hnědým sprejem (nebo jejich kombinací, podle zamýšleného efektu).

Konečná úprava skal spočívá v použití tzv. metody suchého štětce. Do bílé olejové barvy maličko přibarvené černou (k docílení jemně šedého odstínu) se lehce namočí plochý štětec s tvrdším vlasem. Barva, která ulpěla na štětci, se pořádně rozetře na novinovém papíře, není na škodu štětec na jiném místě novin vytřít téměř do sucha.  Teprve pak se štětcem velmi opatrně (a naplocho) přetírají hrany skal (kamenů), vždy stále jedním směrem, tedy šikmo zespodu nahoru.

Nakonec se celá skladní plocha přestříká matným lakem.

Obrazová dokumentace

Vybrané kameny z vápence natřené parafinovým separátorem Lukopren

Lukopren N 1522 a parafínový separátor

Kameny zalité Lukoprenem spočívající na dně plastových kelímků

Ve dně formy jsou patrné otvory od hran kamenů

Dno formy zalité vrstvou Lukoprenu

Forma seříznutá na výšku cca 1,5 cm, do které je po natření separátorem možné odlévat sádrové modely

 Hlav, 10. 1. 2010

Stromečky: Geniální nápad motat je z odizolovaných vodičů jsem si samozřejmě vyzkoušel taky. Ale – a to zdůrazňuji – až poté, co jsem si trošku ujasnil botaniku – tedy přesněji kapitolu stromy. Přiznávám, že tahle vědecká disciplína (botanika) mne nebavila už na devítiletce.

Koupil jsem si proto (k velkému údivu manželky) super publikaci “Nový průvodce přírodou – STROMY” – autoři jsou Margot a Roland Spohnovi; odvedli pěknou práci; kdybych mohl, vyseknul bych jim poklonu; fakt dobré. V Česku knihu vydal česky Knižní klub v Praze – ISBN978-80-242-2044-4.

Takže, celé letošní léto, kudy jsem chodil, tudy jsem pozoroval stromy a porovnával je s vyobrazeními v cit. publikaci. Mezi rodinnými příslušníky jsem kvůli tomu považován za podivína. Leč vytrval jsem! Teď už konečně, v šedesáti letech věku, rozeznám olši od topolu. (POZOR: Odborník ví, o čem mluvím! Tyhle dva dryhy stromů mají k sobě velmi blízko…).

V nabídkách tuzemských i zahraničních webů je přemnoho modelových produktů, které se stromům podobají velmi věrně, ale i také velmi vzdáleně. Dusil jsem smích, když jsem na jednom webu našel rozdělení na stromy “dokonalé”, “výhodné” a “úsporné”. To je fakt síla!

Modelové stromy jsou buď kvalitní, nebo nekvalitní (těch je bohužel víc). A já teď nechci recenzovat. Leč k metodě zkrouceného drátu a posypu mám jednu zkušenost, kterou buď berte, nebo nechte.

Metoda s posypem větví z drátu potřených lepidlem pískem mi nevyšla. Asi jsem to všechno špatně namíchal. Zdálo se mi totiž, že ten písek, který má jistě za cíl vytvořit hrubší strukturu kmenu a větví a tím imitovat kůru – a zdůrazňuji, že jsem použil super jemný písek od Balatonu -, mi zapříčiňoval, že se mi směs NElepila k větvičkám z drátků. Možná jsem měl celý poloprodukt nejdříve nastříkat tzv. saponátovou vodou (kapka saponátu ve vodě), aby se z drátků odmočil můj pot ulpělý při motání stromečku? Nevím! Někde jsem se dočetl, že příčinou nepřilnutí lepidla není ani tak mastnosta, jako jakési povrchové pnutí molekul vody. Tohle bych potřeboval objasnit. Tak či onak, už nikdy nebudu metodu s pískem opakovat.

Rozhodně lepší (byť pracnější) se mi jeví obalování základních drátěných kmenů a větví toaletním papírem následně prosycovaným Herkulesem (žena řvala, že jí ničím strategické rodinné zásoby).

Nicméně, jelikož jsem byl po chvilce obalování kmenu a větví tímto velejemným papírem upatlaný jak včelka při snůšce medu, vymyslel jsem Ameriku. Namíchal jsem si PAPPMACHÉ – v modelářské praxi naprosto opomíjený a velmi účelný produkt (opomíjený z mého pohledu proto, že o něm skoro nikdo na webech nepíše) – do kterého jsem přidal trošku tuzemského Herkulesu a kapku jakéhosi sajrajtu na nádobí. Konzistenci medové hmoty (regulováno přidáváním substance z pytlíku “Pappmaché”) jsem štětcem s ostřejšími chlupy nanášel na větve stromku (česky řečeno patlal), který jsem za spodní část kmene držel ve volné ruce. Práce byla bez problémů, po uschnutí první vrstvy jsem totéž zopakoval. Nevím, proč tohle někdo nepopsal dříve? Ten Pappmaché (nebo “ta”, nebo dokonce “to” Pappmaché?) je fakt užitečná věc.

Faktem je – a to je báječné zjištění -, že Pappmaché je relativně levný produkt. Nezkušeně jsem ho (ji) objednával v nejmenovaném e-obchodu na konci republiky, když největší položkou u kusovky bývá poštovné, a oni to mají na pultu v kdejakém pořádném papírnictví. (Poznámka: Doporučuji seznámit se se slečnami-prodavačkami v úplně nejbližším papírnictví z pohledu vašeho bydliště. Dám krk na to, že i tam mají hodně prospěšných věcí pro modeláře, jako u nás na Bělohorské ul. v Praze 6.

Takže, nakroucené větvě stromku z drátků jsem pokryl Pappmaché, do kteréhož rozmíchaného hustého roztoku jsem přidal trošku Herkulesu a opravdu pidi-kapku saponátu (zajistí dokonalé vzlínání). To už jsem vlastně popsal. Šlo to normálně, jako každá modelářská práce v měřítku, kdy brejle jsou na nic. Pravda, na některé větvičky jsem se musel po zaschnutí první vrstvy vrátit a trošku lépe je domodelovat.

Pak jsem vyrobenou “věc” napatlal barvou (barvami) – tady bych rád odkázal na odborníky, kteří k mému příspěvku diskutovali a jenž doporučuji kopíroval. A hotovo.

*   *   *  

DISKUSE

Tomáš:
Pracuji na stromečkách už celý prázdniny, po té co jsem zavrhl typ Merlík… Koster už mám něco okolo stovky, „zalistěných“ tak 20.

Honza168:
Když dovolíš, kolego, některé z Tvých stromečků (zejm. P6020005) mi připomněly sousedku, která už léta nosí furt stejnou, dnes už zmuchlanou paruku, a myslí si o sobě kdoví co.
Doufám, že jsem Tě tímto příměrem nenaštval. Ono, i když se podíváš na profi-výrobek, vždycky se rozhoduješ pocitově – podle toho, jak se Ti ta či ona věc líbí. U modelařiny jde ještě o všemožnou snahu přiblížit se realitě, ale to jistě víš a ctíš. Takže, kuk z okna… nebo do lexikonu. Prostě, jde mi o to, že jsem si po shlédnutí některých Tvých výtvorů nepřipomenul žádný z produktů matky přírody (u té “05″).
Stromkařům vřele doporučuju publikaci STROMY – nový typ průvodce přírodou (autoři Margot a Roland Spohnovi, česky vyd. Knižní klub v Praze, 2008, ISBN 978-80-242-2044-4). Když nákresy a fotky zde obsažené porovnáte s katalogovými nabídkami i renomovaných výrobců modelových stromků, najednou uvidíte, jak nás šidí (myšleno v dobrém – ono totiž udělat model stromku a ještě navíc sériově, to je dost pěkná makačka). O to víc by taková knížečka (nebo i jiná) neměla chybět v knihovničce modeláře, který se do výroby stromečků pouští sám. Vždycky totiž vykroutí originál, jako ta příroda. V cit. knížce je realita důležitá minimálně pro inspiraci, ale také pro korekci svých výtvorů.
Zpátky k Tvým stromečkům a co mi na některých vadí: že jim lezou hodně tlusté větve z koruny. To příroda neumí. Já si myslím, že jsi použil moc tlustý a tuhý drát. Osobně normálně kroutím tenké měděné drátečky získané z odizolovaných vodičů už od kořenů (s hliníkem nemám dobrou zkušenost, nadělal jsem si dírky do prstů). Taky jsem ale zkusil zkroutit základ z cca 6 či 8 prutů z tzv. zvonkového drátu, kterými jsem namodeloval základní kostru stromu. (Bavíme se o listnáčích.)
Pak jsem dole u paty stromu naletoval asi o 50 % delší tenké drátky získané odizolováním kablíku, aby se mi lépe pracovalo. Tyhle tenké drátky jsem ovinul okolo kmenu (pěkně mi ztloustnul) a pokračoval po rozdělení svazku okolo hlavních větví, které ale po určité délce skončily(!), a já stále pokračoval v kroucení těch tenkých drátků do podoby tenčích a tenčích větví a větviček, až mi na konci zbyly “proutky”.
Další úprava polotovaru je jasná. Lepení foliáže prosypávané listovým posypem (používám lepidlo ve spreji od UHU (Nr.48900) – mají ho v každém pořádném papírnictví).
Jo, zapomněl jsem na barvení a taky na zapatlání drátků. Vyzkoušel jsem a doporučuju obalit kmen a větve Pappermaché smíchanou s Herkulesem (asi 10:1) a zakápnutou jarem. To je opravdu moc užitečná hmota, která se celkem dobře nanáší štětcem. No, a když někde nějaký drátek přečuhoval z koruny, tak cvak.. Takže, neboj se korunu toho Tvého stromu proštípat jak sadař. Ty silnější drátky jsou dobré na borovice. U těch jsem přidával tenké drátky až v koruně. To je také dobrá finta.

xtepn01:
Na základě Houmrova skvělého popisu stavby stromů jsem se pustil do stavby své první břízy. Postup jsem upravil pro svou N-kovou velikost. Na rozdíl od uvedené kašičky, která by pro N-ko byla moc hrubá, je kůra tvořena omotaným toaletním papírem. Bříza je stříknutá černou základovkou (ze spreje) a pak malovaná bílou a černou temperou, nakonec jsem stroj stříknul matným lakem a upravil patinou (prach a hlína). Na listí jsem použil Naturex mikro zelená břízová přestříknutá lepidlem na posypy. S výsledkem jsem spokojen, i když to Houmrovy dokonalosti nedosahuje.

Petr Zatřepálek:
Na N-ko mi to připadá dobrý – barvu konce větví ti už kolega vytknul, já bych příště navrhoval udělat tenčí větve – bude to sice pracnější, ale zkus konce větví ze svazku drátů rozplétat, aby vzniklo další větvení, nebo několik drátů ze svazku zhruba v půlce větve ustřihni – větev se bude pak ke konci zužovat do tenka jako je tomu i v reálu.
Kůru po nabarvení napusť ještě “špinavou vodičkou“ (hodně zředěná paynovou šedí nebo kaselskou hnědí), aby se zdůraznila její struktura a teprve pak aplikuj listy.
Bohužel pro N-ko jsou takovéto detaily hodně titěrný – ale celý model neskutečně zvednou… Právě pro tu titěrnost zůstávám raděj u HO  .

No, po pravdě mi zas ty tvoje stromy ujetý nepřijdou – i příroda občas zazmatkuje – co ale drtí mně, jsou ty hnus křoviska co máš u kolejí – trčí z toho dráty (že by Polák křoví??). Nebo je vidět, že to je z islandského mechu či jiného čerta!
Zainvestuj do Woodland scenic/Noch Polyfiber síťky (kat. č. 95750) – natrháš z ní kousek, stříkneš lakem, nebo lepidlem a aplikuješ listoví taky od Nocha (třeba 07160) – výsledek pak vypadá takto.

Honza168:
Moooooc pěkný výřez krajinky, i ten tank (ale o vojenské technice až někdy jindy). Opravdu se mi to líbí, i ta diskuse. Zasloužíš si Petře pochvalu, hlavně za námět na použitý materiál. To je k nezaplacení!

Radek:
Souhlas, taky bych to neviděl tak tragicky. Jestli tá 5 připomíná paruku, tak možná proto, že je moc učesaná. Myslím, že kdyby se to listoví trocha načechralo, ještě zheskne. Moc se mi líbí, že má přiměřeně silný kmen, to se u modelů vidí málo kdy.

Z letošní dovolené s vnoučkem u Balatonu jsem si dovezl plnou PET láhev tamního super jemného písku ze dna jezera. Když jsem si ho dětskou lopatičkou nasypával do flašky na pískovišti u břehu mezi tříletými dětmi, byl jsem (trošku) středem pozornosti maminek dohlížejících na svoje ratolesti… Kdybych uměl maďarsky, tak bych asi uslyšel: „Dědek si hraje, aspoň nezlobí…“. A tak jsem raději jen rozdával úsměvy a krčil nevinně rameny…

No, když jsme se vrátili z dovolené a žena nebyla doma (důležitá zkušenost starce, kterou s radostí předávám mladším kolegům – viz dále), tak jsem písek z flašky vysypal přes takové velké síto (původem snad na mouku, které jsem si zachoval z dob minulých, když jsem měl akvárium) do plastového lavoru (co má na praní).

Lavor jsem šoupnul do vany, kleknul si (normálně tvrdím, že mi to už nejde kvůli starým kolenům, abych snad nemusel vytírat podlahu) a pomalu, velmi opatrně jsem sprchou písek proléval. Proud jsem směřoval tak, aby voda písek v lavoru roztočila.

Nejdříve se z písku vyplavily všelijaké dřevěné, resp. plovoucí částice. Pak jsem volnou rukou písek mezi prsty nabíral ode dna lavoru a nechal ho volně “točit”. Na povrchu hladiny se tvořil jakýsi špinavý šlem (nejspíš z opalovacích krémů turistů), který jsem sprchou opatrně strhával přes okraj lavoru. Trvalo to dost dlouho, kolena mne už bolela, ale touto opatrnou manipulací jsem o moc písku nepřišel a fakt perfektně jsem ho vyčistil. Mám ho nyní zásobu dvou sklenic na zavařování. (Nezapomněl jsem vanu umýt a hlavně hadicí od sprchy s odšroubovanou hlavicí jsem pořádně propláchnul sifon – přece jen tam nějaký písek uvíznul.)

Po vymytí jsem písek přesypal do staré nádoby od Primalexu a vysušil ho na balkoně. Mimochodem, i v letošním parném létě to trvalo snad 3 – 4 dny, než byl naprosto sypký. V průběhu sušení jsem ho několikrát promíchával ode dna.

Chystám se teď do nějakého starého vápencového lomu, kde nasbírám kamínky a drť, které vyčistím stejnou metodou. Šutříčky lze natlouct na místě paličkou (bacha, ochranné brýle na oči!), na prosívky mám několik sít, které jsem si vyrobil tak, že jsem z nich vyštípal a vytahal každý druhý (a u dalšího síta každý třetí) drát, a to v obou na sebe kolmých směrech. Vznikla síta s většími otvory.

A až pojedu do lomu, tak si nasbírám taky pár kamenů, které mi poslouží jako vzory pro silikonové formy, ve kterých pak budü odlévat ze sádry skály pro kolejiště. Od Nocha a jiných výrobců je totiž totéž pěkně drané…

Takže přátelé, inspiraci hledejme se v přírodě, do katalogů koukejme až ve druhém kole.

hlav, 18. 9. 2009