Není to tak dávno, co jsme s Jirkou Šafářem (Miniatur) diskutovali o plánech na příští rok. Plány se nevyzrazují, protože „nepřítel naslouchá“ (jak jsme měli napsáno v záhlaví nástěnky na spojovací četě, když jsem byl na vojně). Dnes už mladí podnikatelé nevědí, co to je vojna, takže pro ně platí spíše že „konkurence nespí“. Nicméně… Protože nejspíš pro nikoho konkurenci nepředstavuji, rád se poděluji o své nápady a totéž si cením na každém, kdo to vidí stejně. Podle mne totiž vůbec není na škodu, když se náš český modelářský trh zaplaví stejnými nebo podobnými výrobky různého provedení, od různých výrobců.

  Všimnul jsem si, že v poslední době se více jak co jiného vyrábějí všelijaké bedny. Proto ten ironizující titulek. Moc pěknou „bednu na všechno“ (1 : 160) vytvořil např. Radek Mende. Je z alpaky, takže výroba není levná, ale zato je věrohodná a dobře se sestavuje. Bohužel, na svůj web si tuhle bednu ještě nezařadil, abych mohl udělat link.
  Sám jsem se podle námětu z jednoho časopisu pustil do výroby podstatně větší bedny, rovněž v měřítku 1 : 160, nahoře bez víka, aby se do ní daly uložit všelijaké „náklady“. Usoudil jsem, že ji vyrobím rovněž z leptu, ale že bude stačit mosaz tl. 0,16 mm. Jirka Šafář mi poradil, jak udělat z leptu bednu z prken, aniž by se mi prkna – díky oboustranně proleptaným linkám - rozpadla. Finta spočívá v tom, že na lícní a rubové straně jsou linky posunuté. Chytré, že? :-)
  Protože pořádná velká bedna z prkem má zpevnění svlaky, bylo nutné řešit lept ze dvou částí. Samotná bedna z prkem se po sestavení (a spájení) vloží do složené druhé části produktu (pojmenoval jsi ji „koš“), představující svlaky. „Koš“ se k bedně přilepí vteřiňákem, protože pájení by nemuselo dopadnou dobře. S největší pravděpodobností by roztavený cín díky pájecí pastě (či vodě) navzlínal do spár. Postup stavby je patrný z obrázků níže. Zdůrazňuji, že zde prezentovaný výsledný produkt není očištěň a nabarven.

  Vážený čtenář možná pozdvihne obočí nad informační hodnotou této statě. Nuž, více jak představení nové bedny z leptu, kterou časem zařadím do N-šopíku, mi šlo víc o podporu hesla „nebojte se leptů…“

Obr. 1 – Vyleptané díly

Obr. 2 – V ohýbačce se nejdříve ohnou do pravého úhlu delší stěny bedny

Obr. 3 – Kdo nemá ohýbačku musí improvizovat; poučení první: na lepty se rozhodně ohýbačka hodí…

Obr. 4 – Kratší stěny by šly ohnout také v ohýbačce, ale kleštičkami to je rychlejší

Obr. 5 – Rohy se nejlépe upraví kleštěmi s tenkými rovnými čelistmi

Obr. 6 – Stejným postupem se naohýbá vnější vrstva – „koš“ – představující svlaky

Obr. 7 – Po složení to vypadá takto…

Obr. 9 – Bedna se sletuje z vnitřku, hrany se začistí, aby šel bezproblémově nasunout „koš“ představující svlaky

Obr. 10 – Bedna zasunutá do „koše“, tzv. na zkoušku (na tomto snímku ještě před sletováním)

Obr. 11 – Hotové bedny. Vrchní „koš“ představující svlaky je k bedně přilepen vteřiňákem

Obr. 12 – Bedna z dolní strany

Obr. 13 – Bedny naložené na vagonu (měřítko N)

Obr. 14 – Bedny na vagonu ještě jednou, tentokrát správně položené

Foto hlav

Ačkoliv vyznavači měřítka H0 nejspíš na stránky Honzíkovy vláčky moc nechodí, vyřiďte jim prosím, kamarádi N-kaři, že jsme si na ně s Jirkou Šafářem vzpomněli s pivní lavicí, kterou – jak už víte – máme v N-šopíku a na webu Miniatur v měřítku N a TT (z leptu). Tentokrát jsme ale vyzkoušeli technologii „novou“, kterou už umí kde kdo . Ano, pivní lavice v měřítku 1 : 87 jsou vypálené laserem a dokonce ze dřeva! Stačí vzít hřebíky, klíh a truhlářské 

Když jsme připravili limitovanou sérii „táborového ohně“, tak jsem na burze dával k lepšímu, že máme „ve výrobě“ i špekáčky v N-ku. Pravda, nikdo tomu nesmyslu nevěřil, ale dost lidí si to pamatovalo. Tak teď hrdě prohlašuji na adresu H0-kařů (abych je nalákal k brouzdání po N-šopíku), že ve výrobě jsou pivní láhve a skleněné půllitry, protože v tomhle měřítku se dá vymodelovat skoro všechno. Nic ve zlém přátelé, i Honzík má doma vláčky v H0, ale táta mu je z prostorových důvodů dal nakonec do krabice, a tak přijdou občas za vděk N-ka u dědy. Tak se s Jirkou těším na Vaše objednávky, přátelé…!

Pivní lavice si lze objednat ZDE

Foto JŠ

Před časem jsem detailně popsal skříňku na modely z plexi – ZDE. Protože se mi tam všechny mašinky a vagonky pochopitelně nevešly (což se dalo snadno spočítat), došlo na druhou skříňku. Její konstrukce je ale jiná, protože je instalovaná v „průhledné“ nábytkové polici (zn. Univerzál). Právě možnosti pohledu do skříňky z obou stran jsem využil.

  Prostor pro celkovou velikost skříňky (100 x 36 x 13,5 cm) byl daný a neměl jsem důvod ho měnit. Navrhnul jsem v ní tři police (de facto 3 + 1). Po zkušenosti s první skříňkou mne ale napadlo instalovat do středu skříňky zvýšenou poličku, aby bylo na vystavené modely lépe vidět. Tak jsem vlastně v každé polici vytvořil tři „koleje“. Stejně jako u první skříňky jsou zde vyfrézované drážky pro vedení dvojkolí. (Příště bych asi volil menší šířku i hloubku drážek s vnější roztečí o něco menší jak 9 mm.) Celkový plánek skříňky je na obr. 1.
  Výrobce mi ke skříňce zhotovil posuvná dvířka, pro která jsou vytvořeny drážky (viz obr. 4 a 5). Dvířka jsou půlená a pro snadné posunování mají otvory pro prst.
  Instalace LED pásky je popsaná v minulém článku. Také v této skříňce jsem pásu nalepil zespodu na horní a střední poličku, na straně od okna. Využil jsem slevy, kterou vyhlásil před pár dny GM elektronic. V boční stěně jsem zabudoval zdířku od 12 V napáječ a vypínač. Samozřejmě, LEDky jsou z podhledu vidět (viz ilustrační obr. 7 a 9), ale při pohledu dospělého člověka nikoliv. Naopak jejich  světlo skříňku prosvětluje a lze tak lépe pozorovat detaily na modelech.
  Pozn.: Pozor při dodatečné úpravě plexiskla (vrtání, pilování). Je to materiál naprosto jiný než dřevo nebo kov a kdo s jeho opracováním nemá zkušenosti, musí být velmi opatrný.

Dodatek k první skříňce

  Ještě si dovolím jednu praktickou poznámku k první skříňce. Vadilo mi na ní, že modely ve druhé řadě nebyly dobře vidět. Tak jsem pro ně vytvořil „stupínek“ ve tvaru obráceného písmene „L“. Čtyři stupínky ze stejného plexiskla jsem vložil do jednotlivých polic a přilepil je k zadní stěně skříňky. Plánek na jejich výrobu je na obr. 11. Celková expozice modelů se podstatně zlepšila (viz obr. 13).

Obrazová příloha

Obr. 1 – Celkový pohled na skříňku na modely (B) při pohledu od okna

Obr. 2 – … a z opačené strany. Osvětlení není zapnuto

Obr. 3 – Ještě jednou v polodetailu

Obr. 4 – Pro vedení dvířek jsou připraveny drážky

Obr. 5 – Na každé straně skříňky jsou půlená dvířka

Obr. 6 – V boční stěně je zabudovaná el. instalace (zdířka od zdroje, vypínač a vodiče vedoucí k LED páskám

Obr. 7 – Ilustrační snímek z podhledu, který ukazuje umístění LED pásků. Jsou přilepeny excentricky (ve směru od okna)

Obr. 8 – Z pohledu dospělého člověka světlo LED pásků neruší

Obr. 9 – A ještě jednou z druhé strany

Obr. 10 – Efekt nasvícení modelů z LED je výrazný večer, když není skříňka osvětlovaná denním světlem

Obr. 11 – Plánek skříňky

Obr. 12 – Plánek vložky („stupínku“) do první skříňky

Obr. 13 – Expozice modelů v první skříňce se díky „stupínkům“ výrazně zlepšila

Foto hlav

Když někdo začne sbírat modely vláčků, autíček, či čehokoliv jiného v 3D, dříve nebo později začne řešit otázku jejich uložení. Do krabic? Do zásuvky? Do kufříku? Na poličku? Do skříňky? Kam? Před delší dobou mne inspiroval Dan Buchtela se svými kufříky vyloženými vložkami slepenými s molitanu (ZDE). Rozstříhal jsem tedy karimatku, kvůli zpevnění jsem dno podlepil kartonem z krabice (čímž jsem vylepšil původní námět), žebra slepil a ke dnu přilepil tavným lepidlem a mašinky putovaly do zásuvky v nábytkové stěně. Je to dobré uložení modelů se dvěma výhradami – nejsou viděl a taky se zde na ně práší.

  Když jsem navštívil kamaráda Míru (ZDE), fascinovalo mne několik jeho plexisklových skříněk plných vláčků zavěšených na zdech jeho železničního království a začal ve mne hlodat červíček. Přesně tyto skříňky totiž splňují exhibicionistické sklony každého modeláře (proč si to nepřiznat). Je do nich vidět ze všech stran, modely jsou v nich dobře fixovány (v poličkách jsou totiž vyfrézované drážky nahrazující koleje, ve kterých jsou modely usazeny), nezanedbatelné je, že modely jsou postaveny v přirozené poloze (ne položené na boku), soupravy lze v jednotlivých poličkách řadit podle jakéhokoliv kritéria a konečně, do skříňky s dvířky se snad méně práší. Jedinou nevýhodou této metody je, že po nainstalování skříňky a vystavení všech nakoupených lokomotiv a vagonků manželka přijde na to, kolik peněz Pan Modelář „ulejvá“ pro svoji zálibu z rodinného rozpočtu!
  Mírovi po malování jedna skříňka přebývala a tak se objevila u mne (ještě jednou díky, kamaráde). Dolepil jsem k ní na tři plexisklové panty sklápěcí dveře ¹⁾, jejichž spodní hranu jsem podlepil hliníkovým úhelníkem – jednak, aby se plexi pěkně srovnalo a jednak zatížilo a nutilo tak dvířka držet v zavřené poloze. Žádné zámečky se mi nechtělo dělat. Nad horní poličku a pak ještě doprostřed jsem nalepil pásky se svítícími diodami (prodává je např. GMElektronik). Není to sice levná záležitost, ale než se do skříňky montovat s nějakými jinými lampičkami, zvolil jsem diodové pásky. Pozor však při volbě zdroje. Tyto pásky jsou vyráběny na napětí 12 V, ale jelikož diody jsou zapojeny sériově-paralelně (pásek se skládá z modulů dlouhých 5 cm, kde jsou tři diody i s rezistorem zapojené v sérii, ale všechny moduly v pásku jsou zapojeny paralelně). Tzn., že na 1 běžný metr pásku je potřeba počítat s proudem 0,4 A. Při dvou metrech to je bezmála ampér. Na doporučené Martina Pinty (Lokopin) jsem tedy raději koupil dvouampérové trafičko, protože budu potřebova ještě jednu podobnou skříňku… Zapojení jsem se snažil udělat co nejméně viditelně. Vodiče mezi zdířkou pro kabel od zásuvkového trafa, kolébkovým vypínačem a páskami s diodami jsem přilepil tavným lepidlem k boku skříňky.

  Ještě několik poznámek k volbě a umístění pásku s diodami:

  Zaprvé, podle mne je třeba volit diody s bílým světlem. V tomto sortimentu se na trhu vyskytují kromě „studené“ bílé obvykle diodové pásky červené, zelené, modré, žluté a jantarové (někdo jim říká „teple bíle“). Jakkoliv není bílé světlo diod oblíbené (až moc připomíná studené zářivkové světlo), s ohledem na zachování přirozené barevnosti vystavených modelů je nejvhodnější. Diody barevných odstínů (v úvahu přichází snad jen žlutá či jantarová) zkreslují skutečnou barvu modelů.
  Za druhé, pásky s diodami jsem přilepil blíže k vnějšímu okraji skříňky, aby světlo přicházelo co nejvíce zepředu. Zeď za skříňkou jsem kvůli rozptylu světla polepil lesklou (odrazivou) bílou tapetou. Je to dostatečné i s ohledem na prosvětlení druhé a čtvrté poličky skříňky.
  Za třetí, při instalaci pásků s diodami je potřené přemýšlet o tom, z jakého úhlu bude modelář do skříňky hledět. Jestli to bude mírný nadhled, nic se neděje. Jestliže ale budou pásky s diodami vidět (podhled), je nutné počítat s oslňováním. Tomu lze zabránit přilepením několik milimetrů vysoké plexisklové lišty před diody. Stejně ale nelze zabránit odleskům diod při různých úhlech pohledů.

  Snad už jen zbývá dodat, kde skříňku z plexiskla pořídit? Kdo má doma dokonalé dílenské vybavení a umí obrábět plexisklo, asi se pustí do výroby sám. Lepší ale asi bude obrátit se na specializovanou firmu zpracovávající plexisklo. Stačí jim zadat přesné vnější rozměry skříňky a popis přání modeláře, výsledkem je přesně zařezaný, dokonale držící a lepidlem nedopatlaný výrobek.

_____________________________________________

1) Mimochodem, připomínám, že plexisklo se nejlépe lepí chloroformem, nebo „vodičkou“ ze soupravy Dentakryl, a pokud jde o speciální lepidla na plexi, nabízejí ho všechny významné společnosti: UHU kuststoff, UHU hart, Pattex Total Fix, Alkacryl Plexi PMMA,  Loctite Super Attac Ultra Plastic aj.

Obrazová příloha

Obr. 1 – Bíla vytapetovaná stěna za skříňkou vytváří dostatečný rozptyl světla

Obr. 2 – V poličkách jsou vyfrézovány drážky pro vedení vagonů

Obr. 3 – Z podhledu jsou vidět přilepené diodové pásky

Obr. 4 – V čelní stěně (dvířkách) se zrcadlí okno – s tím ale nelze nic dělat… Na spodní hraně je přilepen hliníkový úhelník

Obr. 5 – Skříňka si našla své místo

Foto hlav

Česká republika patří odjakživa k zemím s nejvíce propracovaným systémem turistického značení, který je stále rozvíjen. Stará se o to Klub českých turistů. Stojany s mapami a v poslední době i s turistickými informacemi se staly tak samozřejmou součástí našeho života, že si jejich existenci ani neuvědomujeme. A přitom jsou všude. U každé železniční stanice či autobusové zastávky, u pamětihodností, anebo u cest na okrajích měst. Bylo jen otázkou času, kdo tuto ryze českou věc nabídne i v měřítkových velikostech (N, TT, H0). Učinila tak firma Pojezdy.eu.

  K mapovým stojanům z leptu (mosaz 0,16 mm) jsou k dispozici i turistické rozcestníky a dokonce i dva motivy mapového listu, určené k přilepení na stojan. Jsou řešeny ve formě obtisků. Díky tisku ve vysokém rozlišení jsou mapy dokonce i v měřítku N dostatečně čitelné. Výrobce pro zdárné přilepení obtisku vypracoval velmi podrobný návod. Shodou okolností se k mapovým stojanům hodí tzv. pivní lavice, které nabízíme v N-šopíku. Znavení (modeloví) turisté jejich instalaci poblíž mapových stojanů jistě uvítají.
  Pravda, mapové stojany jsou z pohledu plynoucího času záležitostí posledních let, takže zastánci dřívějších železničních epoch nebudou pro tento zajímavý modelový doplněk sdílet to pravé nadšení. Ale to už se nedá nic dělat. Rozhodně by ale nemělo býti přehlédnuto, že návrh stojanu zpracovala  slečna Vendulka Zábranská.
  Mapový stojan v měřítku N je nabízen za 35 Kč (dva kusy v aršíku), dva mapové listy (obtisk) stojí 25 Kč.

Obrazová příloha:

Foto Pojezdy.eu

Když mi před časem zavolal Jirka Šafář, jestli náhodou nemám obrázek telefonní budky, která byla u nás velmi rozšířená ve 2. pol. minulého století, když všechno fungovalo pod značkou „SPOJE“, věděl jsem hned, že nemám. Ale jelikož Jirkovi nelze odmítnout pomoc, protože ani on mi nikdy nic neodmítne, slíbil jsem mu, že fotky seženu. To jsem ale netušil, k jak nelehkému úkolu jsem se zavázal. Vše totiž mělo proběhnout „utajeně“, protože jak známo – konkurence nespí .

  Nejdříve mne napadlo oslovit muzea. Poštovní, Národní technické, pak některá krajská a další… Pokud mi vůbec po drahné době někdo z těchto institucí odpověděl, tak jen se zprávou, že takový exponát nemají. Nemohl jsem se však smířit s tím, že by se nenávratně vytratily všechny telefonní budky z území cca 130 tis. km2 velkého (malého) státečku. A tak jsem napsal nástupnické instituci Československých pošt a spojů. A došlo k zajímavé situaci. Pán, který mi druhý den zavolal, mi sice vysvětlil, že si bohužel nemohu přijít vyfotit k ním do firmy rekonstruovanou historickou telefonní budku, kterou tam mají vedle recepce, což jsem si mezi tím nějak zjistil a v průběhu hovoru jej o to požádal (protože prý to vedení nevidí rádo), nicméně velice slušně mne odkázal na Hlavní nádraží Praha, nikoliv však do lampárny, ale do Fantovy restaurace.
  Ano, ve Fantově restauraci na „hlaváku“ jsou jako dekorace instalovány snad poslední dvě telefonní budky, které byly ještě před pár desítkami let na každém rohu nejen v Praze, ale ve všech našich městech. Než přišla éra mobilních telefonů. Vypravil jsem se tam, dal si kafe v prochladlé hale s oprýskanými zdmi a špinavými okny u stolku pod nápisem Fantova restaurace, kde obsluhovala servírka v prošívané bundě s cizojazyčným přízvukem. Ale byl jsem šťastný, že jsem u konce svého pátrání a hned jsem to také zatelefonovali Jirkovi – bohužel ne z budky, protože jsem v kapse neměl pětadvactník, ale mobilem za cenu určitě vyšší jak pět korun.
  Když už jsem byl v tom fotografování, tak jsem obě budky i detailně přeměřil, aby to měl Jirka Šafář s výrobou modelu v měřítku 1:160, 1:120 a možná i jiných snazší. Za rozměrovou skicu jsem byl pochválen, ale teprve to co vzniklo v dílně firmy Miniatur v podobně modelu je dílo Mistra hodné chvály až do nebe! Nic podobného se na českém modelářském trhu dosud neobjevilo!
  Jestliže tedy N-kaři budou i nadále tvrdit, že všechny pořádné doplňky pro železniční modeláře jsou vyráběny hlavně v měřítku H0 nebo TT a že N-kaří mají kulové, resp. velké kulové, anebo maximálně jen repliky zhotovené z větších měřítek, tak nemají pravdu.
  Telefonní budka v N-ku je originální model vytvořený prioritně pro měřítko 1:160, modely v dalších měřítcích přijdou na trh později.

  Telefonní budka N bude nabízena výhradně v N-šopíku jako stavebnice. Tvoří ji díly z mosazného leptu, resinové odlitky a slída pro zasklení. Návod na sestavení modelu bude tradičně umístěn na webu Honzíkovy vláčky a v N-šopíku. Už nyní přijímáme předběžné objednávky (nejlépe mailem). Telefonní budka bude poprvé ke koupení na květnovém výměnné setkání modelářů v Menze UK v Opletalově ulici, Praha 1.

Obr. 1 – Telefonní budka sloužící od 2. pol. min. století do nástupu éry mobilních telefonů

Obr. 2 – 6 – Fantova kavárna na Hlavním nádraží Praha ukrývá možná poslední historické telefonní budky, byť již s novějšími tel. automaty, kde bylo možné platit už i mincemi EURO

 Obr. 7 – Model telefonní budky v měřítku N zhotovený z mosazného leptu a resinových odlitků po sestavení…

Obr. 8 – … a po nabarvení

Foto J. Šafář (3) a hlav (5)

Vlastně jako vedlejší produkt mých snah o výrobu leptů pro N-kaře vznikla první série železných plotů. Nechal jsem se inspirovat několika uměleckými kováři. Zatímco na opravdový kovaný plot je potřeba tyčové železo, výheň, kladivo a kovadlina (a fortel kováře), modelář pachtící se v měřítku 1:160, který chce „vysochat“ něco podobného, musí zvolit jinou technologii. Při leptání tak malého modelu je nutné najít nejvhodnější kompromis mezi fyzikálními zákonitostmi ovlivňujícími leptání a požadovanou velikostí modelu, resp. jeho nejjemnějších součástí. V daném případě svislých tyčí a okrasného reliéfu.

Tři designově rozdílné varianty plotů, které nabízím, mají stejný rozměr – š = 14 a v = 6,5 mm. V aršíku za zaváděcí cenu 27 Kč jsou tři stejné pole plotu. Pro jejich upevnění ve sloupích (jejichž výrobu připravíme podle zájmu modelářů) slouží prodloužené paždíky.

Objednávejte v N-šopíku – ZDE

Model A

Model B

Model C

Foto hlav

Parkové lavičky z litiny a dřeva - velikost N (Made in Šanghaj)

Parkové lavičky v měřítku N - vlevo vyrobené v Číně, vpravo z leptu od ViP

Parkové lavičky v měřítku N (síť na snímku má rozměr 10 x 10 mm)

Foto: hlav

Před časem přišel Viktor Pohořelý (ViP – Pojezdy.eu) s nápadem připravit lept obyčejné nádražní lavičky se sedákem z příčných latěk. Nechal se přesvědčit, že vedle lavičky v měřítku 1 : 87 a 1 : 120 připraví lept také pro N-kaře. Když jsem od něho dostal na vyzkoušení „leptík“, jehož rám má vnější rozměry 34 x 24 mm, to, že je to lavička jsem si musel nechat vysvětit . Do popisky v nabídce na N-šopíku jsem proto napsal, že se jedná o jeden z nejmenších doplňků modelového kolejiště z leptu na našem trhu, a že jeho sestavení je skutečnou výzvou pro nejšikovnější modeláře. Ačkoliv se za šikovného modeláře rozhodně nepovažuji, tak mi ta prťavá lavička ležela tak dlouho v hlavě, až jsem vzal mikropájku a lept lavičky a pustil se do práce.

  Leptaný aršík obsahuje čtyři lavičky, složené ze tří dílů. Laťkový sedák se musí připájet (přilepit?) na dvě boční podpěry. V sáčku od prodejce je kromě leptu i několikařádkový návod k sestavení, který v tomto případě vřele doporučuji přečíst ještě před tím, než vezmete do ruky štípačky (ačkoliv podle Parkinsonových zákonů se návod čte až tehdy, když selžou všechny myslitelné pokusy).

Obr. 1 – Lept lavičky v měřítku N od ViP (rozměr rámečku 34 x 24 mm)

  Jde o fintu, kterou Viktor zakódoval přímo do leptu: Bočnice lavičky se totiž z rámu leptu nevystřihují hned, ale ohnou se v rámu o 90º (vždy dvě a dvě v rámu stejně orientované), připájí se k nim vytvarovaný laťkový sedák, a teprve nakonec se opatrně oddělí od rámu. Jinak se nejspíš nepodaří lavičku smontovat, protože její finální rozměr je pouhých 11 x 4,5 x 5,5 mm a i jen důraznější pohled z blízka na ni ohýbá mosazné příčky .
  Pokud jde o oddělování lavičky od rámu, Viktor říká, že nejšetrnějším způsobem je odbroušení/odpilování spodní strany držáku tak, aby lavička sama odpadla z rámečku – takto nehrozí poškození jemných částí při střihání. Oddělení lze udělat až po nabarvení lavičky, aby ji bylo za co držet při barvení. 

  V této souvislosti si ale dovolím výrobci doporučit, aby v příští sérii vypracoval lept tak, aby na něm existovala příčka spojující přední a zadní nohy podpěr, tak jak je to někdy v i reálu. Jednak to zaručí lepší stabilitu lavičky (nožičky ostřejší jak špendlík se nebudou propadat do pokladu), a jednak to výrazně zjednoduší manipulaci s leptem.

Podrobněji k sestavení lavičky

  K vyštípnutí sedáků z leptu je nutné použít opravdu jemný nástroj. Velice vhodné je použití vyštipovací pinzety, kterou představuji a nabízím k zakoupení v e-šopíku ZDE (obj. kód HL-NRU-06). Vyštipovací pinzeta je ideální nástroj pro práci s jemnými lepty; je vyrobená z velmi kvalitní oceli a má velmi ostře vybroušené čelisti, které se vejdou i do těch nejmenších spár. Při správném nasazení prakticky nezůstávají na vyštípnutém dílu otřepy od spojovacích můstků.
  Jak už je uvedeno, boční podpěry lavičky se v této etapě práce nevyštipují. Ale také se neohýbají všechny najednou, ale postupně, jak jsou sestavovány jednotlivé lavičky.
  Sedáky je ale potřeba nejdříve vytvarovat podle křivky odpovídající podpěrám. K tomu mi posloužila dvě párátka, mezi kterými jsem sedák „zkroužil“. A to tak, aby záda byla rovná a vlastní sedák měl v profilu průřez ležatého „S“. Při této jemné práci je vhodné pracovat na molitanové podložce. Pokud se ohnutí přežene, lze správný profil dotvarovat mezi nehty.

Obr. 2, 3 – Sedák lavičky se vytvaruje mezi párátky na molitanové podložce

  Nyní přichází na řadu spojení dílů. Vyzkoušel jsem nejdříve lepení (obr. 6), ale neuspěl jsem, sedák mi na podpěrách nedržel. Nebudu uvádět ani druh použitého lepidla, ani nebudu vysvětlovat, jak obtížné bylo dostal zbytky lepidla z dílů pryč. Práce pro vraha!
  Pájení je ta správná metoda pro spojení dílů lavičky. Očistěním dílů leptu jejich ponořením na několik minut do isopropylalkoholu a nanesením (hrotem párátka) zinek-chloridového tavidla Lötfett na pájená místa jsem začal. Potom jsem nanesl hrotem mikropáječky opravdu mikro množství pájky na hrany bočních podpěr lavičky (snažil jsem se je jen pocínovat). Přiložil jsem vytvarovaný sedák na bočnice, lehce ho přitlačil nehtem, na jedné a poté na druhé straně jsem hrotem pájky „přibodoval“ sedák v místě zad a nakonec v místě u předních noh. Cín se pochopitelně rozlil i jinam…

Obr. 4, 5, 6 – Sestavování lavičky (na 6. obr. je patrné lepení, které se mi nepovedlo)

  Nyní jsem opatrně odštípnul nohy od rámu leptu. Jakmile byla lavička uvolněna, pomocí odstraňovače cínu (Chem-Wik® Rosin SD) jsem odstranil přebytečnou pájku.

Obr. 7 – Lavička uvolněná z rámu leptu

Závěr

  Přiznávám, že kvalita mé práce rostla úměrně s počtem zhotovených laviček. U čtvrté lavičky jsem už byl docela spokojený (na posledním snímku je druhá zprava). Možná mne pochválí i Viktor , kterému tímto děkuji, že myslí i na N-kaře.
  Ano, zbývá povrchová úprava. Žádné pilování nebo broušení nedoporučuji. Dospělým a zkušeným připomínám starou zásadu z vojny, že všechno zakryje (khaki) barva . Ne, lavička nebude khaki, ale ve veselé žluté nebo světle zelené barvě. Tu mám rád.

Obr. 8 – … a důchodci mohou naskočit!

Foto hlav; na obrázku v perexu jsem zcela záměrně neretušoval „vlas“ vytvořený lepidlem, aby byl lépe patrný rozměr lavičky (je vidět po rozkliknutí obrázku)

Zajímavý prostředek pro modeláře nabízí firma Busch pod názvem Modellbau Platten – Busch kat. č. 7201 (cena cca 5,50 €). Jedná se o tři milimetry silnou desku z jemné a měkké pěnové hmoty se speciálně upraveným (zpevněným) povrchem, který má navíc (na líci) velmi jemnou strukturální ražbu. V jednom balení jsou dvě desky rozměru 308 x 158 mm. Lícová strana má strukturu podobnou struktuře ručního papíru, jedna z desek je nastříkaná šedivou barvou; na rubové straně mají obě desky strukturu drážek vzdálených od sebe 3,8 mm hlubokých cca 0,3 mm.

Obr. 1 – Modelovací deska Busch kat. č. 7201; na snímku jsou vidět tři varianty povrchů – zleva rubová strana s drážkami, lícová bílá, lícová šedá (ještě v originálním obalu)

  Modelovací desku lze snadno řezat skalpelem (nožem) do jakéhokoliv tvaru, lze ji lepit (vzhledem ke struktuře např. univerzálním lepidlem UHU) a barvit všemi komerčně používanými barvami. Díky těmto vlastnostem ji lze po povrchové úpravě a zpevnění (krycím lakem) přímo aplikovat jako produkt ke stavbě zdiva apod. Je ovšem nutné si uvědomit, že nadále zůstane měkká, takže i náchylná k jakémukoliv poškození od nechtěného dotyku cizích předmětů. Osobně jsem proto zvolil modelovací desku jen jako prostředek k pořízení matrice pro další odlévání kopií z tvrdšího materiálu.
  Poznámka: Od prodejce jsem dostal desky na povrchu poškozené při přepravě ostatním ne dobře zajištěným zbožím, které se v balíku pohybovalo.

  Modelovací deska bude ideální všude tam, kde je důležitý osobitý charakter struktury zdiva, zpevněných povrchů nebo střešních krytin. Anebo v těch případech, kdy chce člověk ušetřit za nákup sice již hotových, ale drahých doplňků pro vybavení kolejiště.

Jak na to?
 
  Chceme například vytvořit kamennou zeď, imitující skutečnou předlohu, kterou jsme někde v reálu viděli a vyfotografovali si ji. Kdo není zedník tak možná neví, že kámen se musí při stavění zdi „vázat“ a z druhé strany zalévat betonem nebo maltou. V některých případech je pak zdivo spárováno. Je obvyklé, že ke stavbě takové zdi se používá kámen, který je nejblíže k dosažení. Jednou to může být žula z místního lomu, jindy vápenec, blízká říčka nabízí oblázky, někomu se hodí zvětralý pískovec z výkopu… Některé materiály jsou opracovatelné snadno, jiné naopak. Někdo preferuje pravidelnost, jinému se líbí přírodní charakter zdi.
  Pro zjednodušení: Existuje velmi užitečná webová stránka – knihovna textur – která nabízí bezpočet všelijakých architektonických či organických materiálů, mezi kterými si lze vybrat struktury zdiva, podlah, krytin aj. Kdo si umí pohrát s Photoshopem nebo obdobným grafickým editorem, dokáže si i z publikovaných vzorků struktur malých rozměrů vytvořit vlastní předlohu. Jde totiž o měřítko, ve které modelář pracuje. Jinými slovy, kamenná zeď v měřítku 1:50 samozřejmě není použitelná na kolejišti N-kaře. Ale všechno lze zmenšit či zvětšit do měřítka, které lahodí oku…
  Poznámka: Bez ohledu na popisované téma lze textury vytištěné na kladívkovém papíru zdárně využít například na pozadí kolejiště, v tunelech (kam je vidět) apod.
  Z modelovací desky (308 x 158 mm) jsem si odříznul pruh široký 80 mm. Na ten jsem položil výtisk struktury zdiva ostřižený na formát asi 100 x 70 mm, který jsem k jednomu rohu desky přišpendlil modelářskými špendlíky. Červeným kuličkovým perem jsem pak po částech obkresloval strukturu zdiva, na pero jsem přiměřeně tlačil, aby se struktura obtiskla do modelářské desky. Přítlak chce vyzkoušet.

Obr. 2 – Výstřižek reliéfu zdi s vytištěnou texturou; na snímku jsou patrné čáry od červeného kuličkového pera, kterým jsem obkreslováním vytvářel reliéf na modelovací desce

  Po obkreslení čas jsem na ploše modelovací desky mikrotužkou postupně obtahoval vyznačené čáry, přičemž jsem dával pozor na to, aby „kameny“ vázaly. Po chvíli práce jsem dostal měřítko a systém skladby kamenů tzv. „do oka“ a pak už jsem „stavěl“ bez obkreslování předlohy.
  Poznámka: Jestliže je do plochy modelovací desky vytvořen reliéf přes předlohu (viz výše), tudíž vtisky nejsou dostatečně hluboké, má povrch desky tendenci jakoby se vracet do původní podoby. Jinými slovy, málo vyrytá struktura se po několika desítkách minut jakoby ztrácí (je špatně čitelná). Z čehož plyne, že je třeba pracovat po částech.

Obr. 3 – Vytvořená modelová předloha zdi v modelovací desce Busch

  Když byl reliéf hotov, zkontrolován a poopraven, našel jsem si vhodnou misku (potravinářský průmysl jich nabízí bezpočet), do které jsem vložil modelovací desku s vyrytým reliéfem nahoru. Desku jsem ke dnu misky přilepil dvoustrannou lepicí páskou (deska má po vyryti reliéfu tendenci se prohýbat). Povrch desky s reliéfem jsem důkladně natřel separačním parafínovým roztokem Lukopren.

Obr. 4 – Před odléváním Lukoprenu N 1522 je vhodné natřít plochu předlohy parafínovým separátorem Lukopren…

Obr. 5 – …a opatřit rubovou stranu desky dvoustranně lepicí páskou, aby ji bylo možné přichytit ke dnu misky a zabránit tak jejímu prohnutí

  Po zaschnutím separátoru jsem do misky nalil rozmíchaný silikonový kaučuk Lukopren N 1522. V kelímku od jogurtu (125 g) jsem rozmíchal lukoprenovou pastu v množství cca 100 ml (2/3 objemu kelímku) s 2,5 ml katalyzátoru. Po nalití kaučuku do misky jsem s miskou trpělivě poklepával, aby se z medovité hmoty uvolnily bublinky vzduchu. Směs vytvrdila asi za hodinu, přesto jsem ji v misce nechal „dozrát“ asi půl dne.

Obr. 6 – Deska zmizela pod hladinou Lukoprenu N 1522; s miskou je nutné jemně poklepávat, aby unikly bublinky vzduchu

Obr. 7 – Z vytvrzené silikonové formy je nutné opatrně vyprostit desku s vytvořeným reliéfem (oříznutím přebytečného Lukoprenu na okrajích), která je nadále použitelná pro další odlévání

  Odlitek bude sloužit jako matrice pro odlévání zdiva, které budu instalovat do kolejiště. Odlitky lze vyrábět z řady materiálů – ze sádry, pappmaché, kaučuku nebo pryskyřic.
  Zřejmě nejdříve vyzkouším sádru a pak i polyuretanovou pryskyřici od firmy Axon¹⁾ označenou F18 (mám ji značnou zásobu z dob experimentování se světlovody). „F18“ je neplněná dvousložková rychletuhnoucí odlévací polyuretanová pryskyřice vhodná především pro výrobu odlitků a forem všeho typu. Má vynikající tekutost a snadný mísící poměr a především krátkou dobou odformování. Její použití je velmi snadné. Zřejmě ji před odlitím obarvím nějakým šedým či hnědým plnidlem, aby konečná povrchová barevná úprava v kolejišti byla snadnější.

Obr. 8 – Výsledek práce
 

Shrnutí: Pro modeláře, kteří si chtějí vytvořit například zeď, jež bude mít strukturu podle vlastní představy, je k dispozici modelovací deska od firmy Busch²⁾. Lze do ní jednoduchým nástrojem vyrýt jakoukoliv strukturu, kterou lze následně přenést do silikonové formy, ze které pak lze odlévat větší množství vlastního zdiva pro stavbu kolejiště.
___________________
1) O pryskyřicích AXON blíže ZDE.
2) Zvídaví čtenáři zajisté najdou alternativu Modellbau Platten Busch, No. 7201 v jiném produktu ze stejného materiálu, který lze získat např. v OBI apod. Používá se jako předložka pod umyvadlo v koupelně. Viděl jsem jej též jak balicí materiál…

Hlav, 18. 3. 2010