Jak se píše ve Wikipedia.cz¹⁾, „lokomotivní depo je na železnici místo, které slouží k údržbě a zbrojení hnacích vozidel, zejména lokomotiv. Může též sloužit k jejich odstavení mezi jejich nasazením na jednotlivé dopravní výkony. V éře parních lokomotiv se pro lokomotivní depo používal výraz výtopna. Menší lokomotivní depa (např. pro jednu či dvě lokomotivy) pak bývají nazývána remíza.“ A jelikož si neumím představit, že bych na svém modelovém kolejišti neměl výtopnu, tak jsem ji začal vymýšlet a stavět.

  Už jsem se nedávno zmínil ZDE, že se stavba modelu výtopny přiblížila ke konci. Dnes mohu říci, že jsem výtopnu s pěti stáními dokončil. Také už je spojená s točnou (PECO), kterou jsem měl už delší čas upravenou a vyzkoušenou v krabici. Její pohon ale budu předělávat podle nejnovějších vědeckých poznatků , o čemž se časem zmíním. Zbývá jen vymyslet, jak v depu rozmístním koleje, aby to trochu vypadalo a hlavně aby to mělo i logiku. Pravda, všelijakých návodů je plný internet a také několik publikací nabízí bezpočet variant řešení, ale v tom je právě potíž (když je těch návodů mnoho). Když člověk šije něco na míru, pochopitelně takový návod nenajde. Takže to moje depo musím nejdříve prodiskutovat se zkušenými modeláři.
  V tomto příspěvku stručně popíšu, jak jsem stavěl výtopnu.

Stavba modelu výtopny

  Ačkoliv v zásadě není problém koupit si stavebnici kruhové výtopny hned od několika výrobců, neučinil jsem tak. Ne, že bych si nedokázal vybrat „značku“, ale protože jsem na e-Bay našel nabídku jednoho německého prodejce na velmi levné segmenty točny od firmy Arnold. A zrovna ta se mi zdála pěkná. „Za babku“ jsem tedy koupil vnitřní nosníky, boční stěny a mechanizmus zavírání vrat.
  Na inspekci u kamaráda Míry (jeho kolejiště je ZDE) jsem vyškemral jednu nepoužitou výseč půdorysu výtopny od stavebnice Fleischmann, jedno křídlo vrat, nějaká nepoužitá okna a další zbytky z různých plastových staveb v N-ku. Jirka Šafář (Miniatur) mi poskytl okna odlitá z bílého kovu, tenoučké lištičky a nakreslil předlohu pro vypálení vrat laserem. Tímto přístrojem pak v rámci testů vytvořil pět párů vrat další skvělý modelář Pavel (VlakyTT.cz). Taková kooperace se hned tak nevidí, že?

Dům se staví od základů

  Nejdříve jsem zvažoval, jestli pro základ stavby opět použiju oblíbenou KAPA-desku (5 mm). Na tento materiál určený architektům a reklamním pracovníkům sice došlo, ale až později, když jsem spojoval výtopnu s točnou. Pro základ stavby jsem objevil ve svém „skladu“ plastovou desku (tl. 3 mm), kterou používaly dcery ve škole jako modelovací podložku. Usoudil jsem, že to je to „pravé ořechové“, protože kruhová výtopna totiž zabere poměrně velkou plochu (díky svému tvaru).
  Přeskočím etapu rozměřování a rýsování a mazání a překreslování, což korespondovalo hlavně se zvažováním, kolik místa musí zůstat mezi okrajem točny a vjezdem do výtopny (vraty).
  Dlouho jsem také hledal a ověřoval, jestli je skutečně obvyklé, resp. normalizované (i v praxi), aby paprsky kolejí vycházejících se středu točny svíraly úhel 15º. Takovou normu jsem nenašel, ale to neznamená, že neexistuje, nicméně já se těch 15º držel.

Důležité rozměry

  Abych případným stavitelům výtopny dle vlastní fantazie budoucí stavbu modelu aspoň trošku usnadnil, sděluji, že rozhodující pro zmiňovanou minimální vzdálenost mezi okrajem točny a vraty je de facto šířka vrat, kterými mají projíždět do výtopny lokomotivy. Ale pozor – nemluvím o průjezdním profilu, který lze snadno zjistit podle normy (či šablony). To stačí např. při stavbě portálu tunelu. Jenže u vrat je nutné si dopředu navrhnout a hodně promyslet, jak budou vypadat křídla, za co budou viset v zárubních, jak široké musí být zárubně atd. A taky musí být vytvořen nějaký prostor mezi jednotlivými vraty, aby se jejich křídla dala otevírat. Atd., atd. Tady se fakt vyplatí si vjezdové čelo výtopny přesně a v měřítku (a třeba i ve variantách) narýsovat a udělat si makety. Teprve až je definována šířka čelní stěny, tak doporučuji ještě dva tři milimetry na každou stranu přidat, protože zakamuflovat nadbytečné milimetry třeba sloupkem se dá, ale zvětšit „malou díru“ nelze. No a pak je již snadné na půdorysný nákres výtopny s paprsky kolejí ustanovit čelní stěnu(y) a tím zjistit jejich vzdálenost od okraje točny.
  O druhém rozměru výtopny, její hloubce, již člověk nemusí přemýšlet, pokud použije díly, jaké jsem měl k dispozici já, tedy vnitřní nosníky a boční čela. Vnitřní nosníky de facto určí i členitost a tvar střechy. Pokud si někdo bude stavět i vnitřní nosníky a boční stěny, tak si jednoduše změří nejdelší lokomotivu, kterou chce ve výtopně parkovat, a přiměřeně a s rozumem přidá pár desítek milimetrů na každou stranu. Ale nepřehánět, protože zvětšováním hloubky kruhové výseče se zvětšuje i šířka.

Zhotovení montážní jámy

  Ještě než jsem postavil nosníky, tak jsem řešil montážní jámy. Rozhodl jsem se, že je vytvořím jen ve čtyřech polích z pěti. Ne proto, že by se mi nechtělo vymodelovat pět jam, ale nějak mi nevyhovovala symetrie. Původně jsem chtěl použít popelové jámy koupené od PECO, ale protože tyto plastové výlisky jsou po délce prohnuté, tak jsem je zavrhnul.
  Segment půdorysu od Fleischmanna mi posloužil jako šablona pro pořízení silikonové formy (krásně se vytvarovaly schody, dno a boky jámy), s jejíž pomocí jsem z plastových profilů a odlévací hmoty Axon F18 odlil a sestavil jámy. Následovalo jejich přilepení zespodu k základové plastové desce, ve které jsem nejdříve vyřezal otvory (speciálním nožem OLFA – ZDE).
  Celá podlaha výtopny, umístění montážních jam atd. bylo samozřejmě třeba uvažovat s ohledem na budoucí výšku hlav kolejí. A tato výška byla definovaná točnou, resp. jejím mostem. Musel jsem proto chtě-nechtě slepit k sobě výtopnu a točnu. Jelikož ale točnu jsem již dříve nainstaloval do zmíněné KAPA-desky, tak jsem tak učinil i s výtopnou. Slepením mi sice vznikl objekt, se kterým se kvůli celkové velikosti hůře pracovalo, ale na druhou stranu jsem měl jistotu, že paprsky kolejí ve výtopně budou směřovat skutečně do středu točny.
  Koleje vedoucí od okraje točny na konec výtopny jsem v místě nad jámou zbavil pražců. V těchto místech jsem je přilepil k okraji jámy dvousložkovým lepidlem. V ostatních místech jsou koleje s pražci přilepené disperzním lepidlem. Samozřejmě, při lepení kolejí nad jámou jsem kontroloval rozchod (mám na to měrky TRACKSETTA). Koleje jsem v místě napojení na most točny přesně zabrousil. Málem bych zapomněl upozornit, že před přilepením jsem ke každému paprsku připájel napájecí vodiče.

Poznámka: Konzultoval jsem s odborníky, zda-li lze pro plánovaný digitální provoz kolejiště vymyslet něco jako galvanické odpojení paprsků ve výtopně. To se prý doporučuje na analogovém kolejišti. Bylo mi vysvětleno, že nikoliv, protože to nemá cenu. Prostě s lokomotivou s adresou např. 222 se zajede do nějakého stání výtopny, tam se zastaví, přepne se jí směr, zhasnou světla a hotovo. Až na ní zase přijde řada, tak se na ovladači zadá její adresa a od té chvíle je funkční. Žádné vypínání „proudu“ v kolejích ve výtopně není třeba.

Další poznámka: Zmínil jsem, že jsem na eBay koupil i mechanismus zavírání vrat pro výtopnu v měřítku N. Viděl jsem to fungovat u několika modelů větších měřítek. Když jsem pak ale o tom přemýšlel, tak mi celá ta konstrukce připadá doslova jako velká blbost. V Lužné (ani nikde jinde) ve výtopně taky nic takového nemají.

A ještě k jednomu zjednodušení jsem se po vnitřním boji odhodlal. Vrata bude zavírat zřízenec (já) a nikoliv nějaká sada servopohonů. Prostě, šetřit se musím všude, jak nás učí bratr Kalousek.

Opatření proti zranění železničářů

  Prostor mezi kolejemi jsem u všech paprsků po celé délce (pochopitelně kromě jámy) vyplnil prkennou výplní zhotovenou z odřezků balzy namořených umbrou pálenou, stejně jako celý prostor uvnitř haly, aby si železničáři nepolámali nohy (obr. 1 a 2). Až bude vše nainstalováno do kolejiště, přijde řada i na vybetonování prostorů mezi kolejemi.

Nosná konstrukce výtopny

  Abych zpevnil konstrukci vnitřních nosníků, tak jsem je mezi sebou propojil pásky nařezanými z černého kartonu. Využil jsem spár v nosnících, do kterých jsem pásky zalepil vteřiňákem. Po zaschnutím lepidla jsem byl překvapen tuhostí konstrukce.

Obr. 1 a 2 – Snímky již sestavené konstrukce výtopny, na kterých jsou patrné vnitřní nosníky, boční stěny, zadní stěna, propojení nosníků i podlahy ze dřeva (balza). Také koleje jsou již zelepené

  V přední a zadní části výtopny jsem v této etapě stavby instaloval nad každým polem osvětlení interiéru z LED (3 mm se žlutým světlem) zapojených do série. Konce vodičů jsem protáhl podlahou a nechal je dostatečně dlouhé pro budoucí el. zapojení. Při následující konstrukci střechy a její krytiny (viz dále) jsem současně řešil systémem stínění, aby světlo nepronikalo z vnitřku budovy ven skrz škvíry a jiné nepřesnosti.

Zadní stěna výtopny

  Před sestavování střechy jsem vybudoval zadní stěny výsečí výtopny. Částečně jsem použil různé plastové díly, některé jsem si vymyslel a vyrobil z plastů a kartonu. Celkový dojem sjednotila barva. Mimochodem, zadní stěna výtopny nebude na mém kolejišti vidět, protože bude u stěny .

Střecha

  Střecha byla trošku oříšek, protože i přes maximální pečlivost při stavbě nosníků se pochopitelně sem tam nějaká desetina chybějícího či přebývajícího milimetru objevila. Horní část střechy jsem řezal z 1,2 mm silné limby²⁾, střešní díly jsem přesně připilovával (pasoval) směrem od jedné boční stěny, které již byly přilepeny. Střešní díly této střední části jsem přilepil (naopak přední a zadní část střechy jsou odnímatelné kvůli nezbytné potřebě mít možnost přístupu dovnitř výtopny). Jako krytinu jsem zvolil „tér-papír“ zhotovený podle osvědčených návodů ze smirkového papíru hrubosti 400.
  Přední a zadní střešní díly jsem řezal (rovněž nástrojem OLFA) a dopilovával z materiálu Auhagen („vlnitý plech“). V N-kovém měřítku je použití tohoto materiálu možná sporadické, ale po zkušenostech s obtížným zpracováním aluminiového vlnitého plechu při stavbě pily – ZDE – jsem raději volil tento kompromis.
  Přesně sestavené a do střechy připasované díly jsem si položil lícem dolu na rovnou podložku, na rubu spoje podlepil kvalitní lepicí páskou, celek opatrně otočil, do spár zalil vteřiňák a celé zatížil svými spec. těžítky – ZDE. Druhý den byly přední a zadní díly střechy „srostlé“ v jeden pevný kus. V některých místech jsem zevnitř přilepil clony světla z tenčího kartonu, u zadního střešního dílu jsem pak ještě přilepil dvě zarážky z molitanu, které zabraňují spadnutí střechy z konstrukce výtopny.

Obr. 3 – Model výtopny s osazenou střechou

Čelní stěny a vrata

  Opravdu nejvíc jsem se vyblbnul při „vysochání“ čelních (vjezdových) stěn výtopny a výrobě a instalaci vrat. Ale postupně.
  Tvar plastového dílu, který slouží jako čelní stěna, je vidět na obr. 5. Jenže, jak se následně ukázalo, kdybych chtěl tomuto tvaru přizpůsobit přední část střechy, musel bych si nejdříve zopakovat středoškolskou deskriptivu. A to jsem pochopitelně zavrhnul. I tak se mi ale rovná plocha čelní stěny zdála škaredá. Tak jsem zase sáhnul po dvousložkové silikonové odlévací hmotě ZA 4 LT RED z ELCHEMCo (popsaná ZDE) a udělal si s pomocí zbývající boční stěny výtopny (Arnold) formu pro odlévání štukových parádiček nad vraty. Ty jsem si odlil z Axonu F18, upravil je na míru a přilepil k čelním stěnám segmentů výtopny. Sloupky mezi vraty jsou zhotovené z plastového materiálu typu cihla.

Obr. 4 a 5 – Snímek čelní stěny výtopny. Na obr. 5 je patrný výše popisovaný díl

  V popisu stavby výtopny přeskakuji etapy barvení a i částečné patinování modelu, protože to by si zasloužilo podrobnější výklad. Již dříve jsem ale získal zkušenost, že nechávat celé barvení modelu až na konec není nejšťastnější řešení, protože do mnoha míst se po slepení členitého modelu jednoduše nedá dostat. Nebo se třeba kvůli maličké ploše musí okolí složitě maskovat. Prostě, i když postupné (a promyšlené) barvení možná zdržuje, než barva uschne, je to lepší.

Vrata

  Jako předloha mi posloužilo jediné křídlo vrat (z neznámé stavebnice) získané od Míry (obr. 6). Schéma vrat pro výtopnu v Corelu vycházelo z této předlohy. Jednotlivá křídla vrat byla zhotovena vypálením laserem (obr. 7 a 8). Pro zpevnění a také pro efekt byly z vnitřní strany nalepeny svlaky a vzpěry, z čela pak na pravé křídlo „klapačka“. Křídla byla nastříkána barvou.
  Rámy oken jsem zabrousil, natřel hnědou barvou a zevnitř zasklil fólií (obr. 10). Po zaschnutím jsem je vlepil do otvorů ve vratech.
  Ze zbytků mosazeného plechu z leptů (0,16 mm) jsem ustřihl pásek široký 1,4 mm, ze kterého jsem stříhal dílečky stejné délky a z nich vyráběl dlouhé závěsy (obr. 11). Otvor závěsu jsem stáčel pomocí špičatých kleštiček a pasoval ho na mosazném drátu 1 mm silném. Místo stočení jsem pojistil kapkou cínu. Po očištění jsem závěry nastříkala základovým sprejem Mr. Surfacer 1000 a stříknul černou barvou. Následně jsem přilepil závěsy s pomocí přípravku z drátu na vrata (obr. 12 a 13). Výsledek mého dvoudenního snažení s pěti páry vrat je patrný na obr. 14.
  Připevnění křídel vrat na čelní stěny výtopny je řešeno pomocí plastové tyčinky 1,0 mm v průměru (Evergreen), která je ve dvou místech podlepena kouskem plastu cca 1 x 2 , tl. 0,8 mm. Vcelku se to povedlo.

Obr. 6 až 14 – Výroba vrat

 
  Pro výtopnu s točnou jsem připravil podklad ze styroduru, který bude takto jak je umístěn do budoucího kolejiště. Pro vystupující dílky skrz základovou KAPA-desku bylo nutné  upravit lůžko (obr. 15 a 16).

Obr. 15 a 16 – Lůžko pro výtopnu ze styroduru

Výtopna v konečném provedení

  To je dost zavádějící titulek, leč v tomto okamžiku pravdivý. Do doby, než budu oživovat točnu, nechci výtopnu ani vidět. Tak už to ale u mne obvykle bývá, když mám dokončeno něco, s čím jsem si dal práci. Uležení „díla“ obvykle také přispěje k odhalení pár chyb, které je pak časem nutné opravit. Výtopně samozřejmě prospěje oprava sem tam někde odřené barvy, také patinování, ale to si nechám až na čas po definitivním instalování výtopny do kolejiště, protože do té doby na ni určitě ještě tisíckrát šáhnu a patinovací prášky bych otřel. Musí se také ještě instalovat komíny, osvětlovací lampy do prostoru točny aj.

Obr. 17 až 20 – Výtopna v (dosud) konečném provedení

_________________________________________________

1) Lokomotivní depo. In: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lokomotivn%C3%AD_depo
2) Dřevo podstatně lepších vlastností než má tolik modeláři oblíbená balza

Foto hlav

  VEKAPLAN je obchodní označení pro desky zhotovené z polyvinylchloridu (PVC)¹⁾. Desky mají různou sílu, kvalitu povrchů i barvu. Materiál je měkký, tudíž se na něj dobře rýsuje a také se samozřejmě dobře řeže. Při síle stěny 1,5, 2 či 3 mm je dokonale neprůsvitný. Další výraznou výhodou je jeho nehořlavost, takže se dá použít i jako podložka pod elektrické komponenty, což mohou být v případě železničních modelů například DCC komponenty. Snad jedinou nevýhodou pro běžného modeláře je skutečnost, že desky se prodávají v rozměru cca 2 x 3 m. Desky sice nejsou extrémně drahé, jako jiné obdobné materiály používané v modelařině (např. Evergreen), ale při nutnosti mít k dispozici desky několika tlouštěk přece jenom nákup v těchto velikostech pár korun stojí.

  Pro modelářské použití se nejvíce hodí Vekaplan SF s matným povrchem nebo Vekaplan K s lesklým povrchem, a to o síle 2 a 3 mm. Na podklady pro DCC komponenty, spojování kolejových modulů a jako podklad pod koleje v nesourodých částech kolejiště používám sílu 3 mm (inspiroval mě Houmr), a to z toho důvodu, že jako podklad pod koleje používám měkčené PVC o stejné síle (podkladní materiál pro sádrokarton prodávaný v roli). Na stavby modelů domečků používám ten dvoumilimetrový. Díly z Vekaplanu lepím vteřinovým lepidlem. Na první slepení reaguje okamžitě. Při jeho event. oddělení je potřeba lepené plochy před novým lepením lehce přebrousit.

VEKAPLAN SF je PVC deska s matným povrchem. Materiál se vyznačuje nízkou hmotností, vysokou rázovou houževnatostí, výbornou odolností proti chemikáliím a UV záření (pouze bílá). Je velmi špatně hořlavý. Snadno se dělí a opracovává konvenčními nástroji, dá se ohýbat za studena, za tepla lze táhnout, dá se svařovat, umožňuje potisk sítotiskem a lepení. Používá se při výrobě displejů, reklamních tabulí, ve výstavnictví při dekoraci obchodů a v modelářské praxi. Desky mají barvu bílou, žlutou (RAL 1003), červenou (RAL 3001), modrou (RAL 5005), zelenou (RAL 6032), šedou (RAL 7004) a černou (RAL 9004). Prodávají se v tloušťkách 2, 3, 4, 5, 6, 8, 10 mm.

VEKAPLAN K je PVC tvrzená kompaktní deska s lesklým povrchem. Tento materiál má obdobné vlastnosti i užití jako Vekaplan SF. Prodává se v barvách tmavě šedá, světle šedá, natur (cena jako barva bílá), černá, slonová kost, červená, žlutá, zelená a modrá.

VEKAPLAN KT je čirá PVC deska. Pro své vlastnosti se hodí pro zasklení prostoru, výrobu zastřešení, v reklamě či výstavnictví.

  Závěrem bych chtěl poznamenat odkaz na dodavatele desek Vekaplan, nikoliv kvůli reklamě, ale proto, že se těžko hledá dodavatel přiměřených množství těchto desek. Žádný modelář jich totiž nepotřebuje celou paletu. Tímto dodavatelem je Firma CAD-PRO, s.r.o., z Valašského Meziřící – viz http://www.cad-pro.cz/. (Na jejich stránkách je poznámka o řezání desek na míru, což by mohlo řišit problémy při dodávkách menších rozměrů – red. pozn. J. H.)

  Jako ukázku práce s tímto materiálem nabízím pár obrázků rozestavěných modelových domečků z mé dílny.

_____________________________________________

1) Polyvinylchlorid (PVC) je druhou nejpoužívanější plastickou hmotou na Zemi. Vyrábí se polymerací vinylchloridu (těkavý, jemně nasládlý plyn, bod varu = -13,9 °C) a od většiny běžných plastů se liší obsahem chloru. Vyrábí se od roku 1935. Základní surovinou pro výrobu PVC je chlor, jenž se vyrábí energeticky náročnou elektrolýzou vodného roztoku kuchyňské soli. Meziprodukty výroby jsou toxický etylendichlorid a karcinogenní vinylchlorid. In:  http://cs.wikipedia.org/wiki/Polyvinylchlorid (red. pozn. J. H.)

Jan Kopecký
email: koordinátor.bozp@email.cz
(redakční úprava hlav)

Obrazová příloha:

Foto autor

Nejsem detailně informován, co bude k vidění nového v Zákupech 2011, to se člověk přes web Zababova ani nedozví. Leč kamarádi, co mají modelařinu skutečně rádi, se dovedou skromně pochlubit. To není protimluv, ale fakt. Vždyť představení dokonalého modelu ani člověk nebere jako chlubení. Honza Jáchymstál, o kterém se ví, že buduje cukrovar (sice v měřítku TT, ale budiž mu to odpuštěno ), pokročil s dalším nezbytným technologickým dílem továrny. Pár dní před začátkem setkání v Zákupech nám oznámil, že dodělal vápenku a poslal pár obrázků.

 
  „Tak toto je vápenka Khern,“ uvedl v mailu. „Bude k vidění v Zákupech a též na dalších akcích.“ A pro neznalé technologie výroby bílého zlata dodal:

  „Vápenka je jedno z klíčových zařízení každého cukrovaru, kde vypalováním vápence pomocí spalovaného koksu vzniká pálené vápno a oxid uhličitý (tzv. uhelka). Pálené vápno je pak „hašeno“ vodou na tzv. vápenné mléko – roztok hydroxidu vápenatého, kterým se pak čistí (čeří) difuzní šťáva (vyextrahovaný roztok cukrů z řepných řízků). Po vyčeření se přebytek vápna opět vysráží CO2 (neboli již zmíněnou uhelkou – proces se jmenuje saturace), čímž dojde k vyvločkování kalu, který se pak ze vzniklé tzv. lehké šťávy odstraňuje v kalolisech a filtrech. Celý proces se zove epurace.“

Z oslavných mailů kamarádů:

  „Teda pane správče, smekám – toto se jeví býti jako vysoce umělecky hodnotný reburber! SV“

  „Tedy vážený pane kníže Nebuželský … smekám a ohýbám svůj hřbet k zemi až …   Paráda … jedním slovem…!! Láďa & dcera“

  „Jj v Zababově jsou šikovní modeláři. P*“

  „Vskutku mistrovské dílo, které si zaslouží širšího zveřejnění, nejen mezi cukrovkáři . Zajímal by mne další neméně důležitý technicko-taktický detail, a to kolik hodin jsi na stavbě strávil a kolik litrů rumu přitom vypil? Hlav.“

  „Přátelé, na tohle já nemám a nikdy mít nebudu – to můžu jenom z povzdálí a se zatajeným dechem obdivovat… Skvělé! SV“

Foto Jan Jáchymstál

Hned když jsem objevil v katalogové nabídce firmy Faller „Altes Kieswerk“ (kat. č. 222206), bylo mi jasné, že si tuhle starou štěrkovnu dříve nebo později koupím. Kamenolom je prostě v mých plánech kolejiště stejně důležitý jako pila. Už dříve mne pro jeho modelové ztvárnění inspirovali Béďa Rotrekl a taky Míra Roubíček, kteří mají excelentní kamenolomy. A snad ještě před nimi mne motivovali k této úvaze pánové „Moduláři Praha-Bubny“, kteří jeden takový modul plný bordelu, jaký se nenajde nikde jinde než v lomu, vystavovali na Smíchovském nádraží – ZDE.

  Problém byl jako obvykle v tom, že tuzemští prodejci tento „domeček“ na skladě běžně nemají. Tradičně jsem ho proto objednal na Kladně u manželů Valterových v jejich Mašinky.cz, protože tam je absolutní spolehnutí, že objednané zboží dodají. Tentokrát to ale kupodivu nebylo obratem; naštěstí o prázdninách jsem měl jiné starosti, jak stavět štěrkovnu.

Popis stavebnice

  Fallerovsky vybarvená krabička obsahuje vše potřebné, včetně didakticky velmi kvalitního obrazového návodu (nedodaný český text ani není potřeba) – obr. 1. Na první pohled zaujme barevné provedení dílů. Jak ty, které imitují betonové zdi, tak ty dřevěné, jsou vedle základního barevného odstínu probarvené dalšími odstíny, takže vcelku zdařile imitují prach a špínu, které jsou ve skutečné štěrkovně na rozdávání. Mezi plastovými výlisky je i jedno plato plné sudů a beden. Moc užitečná věc pro „klonování“ (ale o tom až příště).   
  Modely staveb od Fallera mají (na rozdíl od výrobků jiných značek) základnu, na které se ostatní díly postupně lepí. To sice může někomu vadit, protože může mít problémy s instalací takového modelu stavby do kolejiště, mne naopak tato „stavební pomůcka“ velice vyhovuje. Za povšimnutí stojí, že u modelu štěrkovny je v základně obdélníkový otvor např. pro protažení el. vodičů v případě, že si majitel chce objekt vlastnoručně osvětlit.
  Stěny objektu štěrkovny jsou z dvojího materiálu – čtyři hlavní díly (obvodové stěny) jsou světle béžové barvy, první poschodí je pak obloženo několika díly imitujícími prkenné stěny hnědo-červené barvy. Nad jednou částí budovy je sedlová střecha z šedivých tašek, nad druhou je prkenná střecha přetlučená svlaky a zatížená balvany. Na několika platech výlisků jsou pak různé doplňky, jako např. přístěnek, výsypníky, ke kterým patří dvířka výsypníků, korečkový výtah s kolejovým vedením, žebříky, prkenná konstrukce a již zmíněné sudy a bedny. Myslím, že není ostudou přiznat, že než „skládat puzzle“ je mnohem rychlejší při třídění stavebních dílů koukat jedním okem do návodu.

Slepení stavebnice

  Za velmi pozitivní považuji fakt, že zřejmě díky použitému (měkčímu) druhu plastu se jednotlivé díly velmi snadno a přesně odlamují z rámečků (lisovacích kanálů), a hlavně prakticky nepotřebují velké začišťování. To velmi urychluje práci. Pro lepení tohoto druhu plastu jsem použil super řídké lepidlo Tamiya (jak jsem byl poučen v prodejně Pecka, nejedná se o typické vteřinové lepidlo). Po přiložení dvou dílů k sobě stačí štětečkem nanést lepidlo zevnitř do rohu dosedajících hran, přitlačit díly prsty k sobě a za chvilku se dá pokračovat – viz obr. 2 – 4. Lepené plochy prkenných stěn jsem raději stáhnul svěrkami (obr. 5).
  Postupně jsem pak okolo budovy sestavil a přilepil přístěnek, výsypníky s dvířky, korečkový výtah s kolejovým vedení a prkennou konstrukci. Žebříky a prkny z jednoho plata jsem podle úvahy přilepil na několik míst okolo stavby – viz obr. 6 – 10.
  Jsa poučen z minulých staveb, střechy k domkům nepřilepuji, ale snažím se je instalovat jako oddělávací (účelné jsou dvoustranné samolepicí pásky, dokonce jsem už vyzkoušel i tzv. „suchý zip“). Je zde ale jeden problém, a tím je prosvětlování světla od instalovaných LED. U této stavby jsem si ale nedělal velkou starost s event. prosvítáním parazitní světla zevnitř, protože stavba jako taková naznačuje, že sem tam nějaká škvíra je účelem. Ale postupně.
  Takže střechy a jejich připevnění: Vymyslel jsem (a na jiných stavbách vyzkoušel) využití molitanových pásků cca 5 mm vysokých, které nalepím na „dno“ střechy tak, že molitan těsně dosedá na stěny a díky tření drží střechu na svém místě. Na obr. 6, 9 a 11 je molitan nepatrně vidět, neb jsem před fotografováním řádně střechu nedotlačil na své místo. Toto řešení současně dokonale zabraňuje pronikání světla zevnitř.

Osvětlení štěrkovny

  Výrobce s osvětlením štěrkovny nepočítá. Není ale problém osvětlení dodatečně instalovat. Jelikož osvětluji všechny sestavené modely staveb (ať už firemní, nebo svoje), i zde jsem použil LED. Usoudil jsem, že k osvětlení štěrkovny budou stačit dvě nástěnné lampy (vlastní výroby) a jedna LED dovnitř. Tentokrát jsem ani nevytvářel přepážky a nevylepoval vnitřek alobalem. Štěrkovna není vila ani uklizená nádraží budova.
  Nástěnné lampy umístěné na bočních stěnách (viz obr. 10, 13, 14) jsou zhotoveny ze žlutě svítící LED průměru 3 mm. Stínítko tvoří vyseknutý kroužek s otvorem z plastu tloušťky cca 0,5 mm a kousek smršťovací bužírky. Jeden vodič (od katody) je opatřen bužírkou.
  Pro osvětlení vnitřku štěrkovny jsem použil jednu LED o průměru 5 mm (byla po ruce), která svítí zelenožlutou barvou. Zavěsil jsem ji na špejli vlepenou pod sedlovou střechu (obr. 13 a 14). Samozřejmě, osvětlení uvnitř lze provést z jakýchkoliv LED. Jelikož u této stavby nebudu požadovat postupné zhášení o rozsvěcení jednotlivých světel, spojil jsem všechny tři LED do série s jediným rezistorem (580 ohmů) – Martin Pinta ze mne bude mít radost, že používám jím doporučenou metodu sériového zapojení LED.

Závěr

  Stavebnice „Staré štěrkovny“ od firmy Faller patří k dokonalým výrobkům. Stojí 385 Kč. Zdánlivě jednoduchá stavba je velmi členitá, což ji dává nádech reality. Všechny díly jsou perfektně dokonalé, dodávané nepoškozené, velmi dobře na sebe navazují (s výjimkou jediného detailu – viz text u obr. 2, 3, 4), i v měřítku 1:160 se výrobce snaží o maximum detailů, což se mu podařilo. Vylamování dílů z rámečků je snadné a přesné, nejsou k tomu ani potřeba kleštičky, stačí jednou či dvakrát ohnout díl a sám se odlomí z rámečku, přičemž prakticky není potřeba nějaké větší začišťování dílů. Sestavení stavebnice je relativně snadné, k dokonalosti prodávaného výrobku napomáhá velmi pěkně vypracovaný obrazový návod, který nepotřebuje text (resp. překlad). Imitace patiny formou probarvení jednotlivých dílů sice může některým uživatelům stačit, ale není nad kvalitní patinu prášky.
 
Obrazová příloha

Obr. 1 – Plastové výlisky jednotlivých dílů stavebnice „Staré štěrkovny“ po vysypání z krabičky. Obrazový návod je součástí balení

Obr. 2, 3, 4 – K základně jsem postupně přilepil podle návodu obvodové stěny a vjezdový tunel (na obr. 4 vpravo). Stěny mají v rozích zešikmení pod úhlem 45 st., takže díly jdou velmi přesně sesadit. V základně jsou vymezovací zarážky pro ustavení bočních stěn. I tak je třeba si před lepením zkontrolovat „na sucho“, zda-li díly přesně pasují. V mém případě jsem musel jednu vymezovací zarážku u úzké stěny zpilovat, aby stěna dokonala dolehla k bočním stěnám

Obr. 5 – Prkenné stěny jsou na základní obdélníkový korpus přilepeny. K dokonalému stažení lepených stěn jsem použil svěrky

Obr. 6, 7, 8, 9, 10 – Sestavená štěrkovna (z různých pohledů)

Obr. 11, 12 – Umístění LED, která zajišťuje vnitřní osvětlení štěrkovny. Na obr. 11 je patrné napojení jedné venkovní LED (nástěnné lampy)

Obr. 13, 14 – Osvětlená „Stará štěrkovnaů v šeru mé „obývákové dílny“ se tentokrát líbila i paní domácí, která jinak zuří, když jí z obýváku „dělám nádraží!“ (jak mé bohulibé modelářské činnosti s despektem přezdívá)

Foto: Hlav

O „objevení“ skladiště (snad sila) ve Zbečně jsem už psal a taky přinesl fotografie a virtuálky. Dosud se mi sice nepodařilo získat o této zajímavé železniční stavbě z roku 1925 více informací (pravda, moc intenzivně jsem po nich zatím nepátral). Na konci července jsem psal, že si ji možná udělám v měřítku. V polovině srpna hrdě hlásím: hotovo.

(Kliknutím na link se otevře prohlížeč Quick Time Player a spustí se prezentace sila ve Zbečně)

  Nikoliv z ješitnosti, ale protože se to může někomu hodit, popíšu, jak jsem silo v měřítku 1:160 zhotovil. Přitom již podruhé upozorním na velmi užitečný software, který jsem při tom využil. Možná, že někomu bude návodem i mnou použité materiály a postupy, protože tyto poznatky lze snadno zobecnit a využít při stavbě obdobných modelů budov.

A. Přenesení reality na papír

Fotodokumentace

  Lidská paměť je nedokonalá. Nejdříve jsem si proto zhotovil detailní fotografickou dokumentaci objektu (část snímků je ZDE). Nechci nyní zabíhat do podrobností (zásady fotografických postupů pro modeláře teprve připravuji) a proto jen zmíním, že je potřeba si pořídit takové snímky, ze kterých se dají vyčíst (anebo alespoň vydedukovat) důležité „měrné informace“, tj. poměry různých vzdáleností (rohů stěn, osazení oken atd., též sklony, např. střechy). Docílí se toho nafocením všech stěn objektu z čelního pohledu, avšak s dostatečným odstupem (pokud to samozřejmě jde). Objektiv fotopřístroje by měl být nastaven na základní ohniskovou vzdálenost (v závislosti na velkosti filmu nebo čipu). Tj. cca 50 mm u kinofilmového přístroje, resp. 35 mm u digitálu (v závislosti na velikosti čipu – nutné zjistit z návodu k digitálu). Nastavenou ohniskovou vzdálenost (při použití zoom-objektivů) je nutné při fotografování jednotlivých stěn objektu neměnit. To proto, aby všechny snímky byly pořízeny ve stejném poměru. V tomto režimu objektivu nedojde ke zkreslení prostoru, jako tomu bude při nastavení širokého úhlu záběru.

Obr. 2,  3 – Ukázka nafocení stěn objektu z čelního pohledu

  Není rozhodně na škodu nafotit si objekt z různých pohledů z větší vzdálenosti, i teleobjektivem, vč. pohledů jeho zasazení do prostoru. Několik snímků z větší i menší vzdálenosti je účelné směřovat tzv. přes roh, aby byly patrné návaznosti čelních a bočních stěn. Pravda, člověk se přitom dost nachodí. A to nemluvím o naprosto ideální variantě fotografování z nadhledu. To někdy znamená vylézt na nejbližší kopec . 

Obr. 4, 5, 6,  7  - Snímky objektu z větší vzdálenosti dokumentují vztah objektu s prostředím a snímky fotografované tzv. „přes roh“

  Ve Zbečně jsem si dále nafotil nejrůznější detaily stavby: osazení oken a dveří, okapy, římsy, nakládací rampy, schody, úchyty telefonního vedení, hromosvody, vikýře apod. Též „napojení“ objektu na související okolností stavby. V daném případě na kolejiště nádraží Zbečno z jedné strany a obslužnou silnici z druhé strany.

Obr. 8, 9, 10, 11 Snímky detailů stavby

Zaměření

  Jen málokdo dokáže tak složitý objekt, jakým je skladiště na nádraží ve Zbečně, namalovat tak říkajíce z hlavy či podle fotek a ještě v měřítku. Něco jiného je jednoduchá stavba – kůlna, bouda na nářadí, trafostanice. Tam jistě postačí jednoduchý náčrtek zhotovený od ruky.
  Měrné údaje o objektu lze získat několika způsoby. Nejjednodušeji s metrem (pásmem) v ruce. Ve dvou se to lépe táhne, říká jedno přísloví, je-li na to ale člověk sám, chvíli to trvá. Samozřejmě, existují profesionální metody geometrického zaměření objektu (odborníci by mohli doplnit). V práci jsme například používali systém Spheron; báječná věc na dokumentaci místa trestného činu, ale ve své podstatě se dají virtuálky udělat i jednodušeji – viz ZDE. Pravda, Spheron umí měřit.
  Taky jsem chvíli přemýšlel, že bych si koupil nějaký IČ dálkoměr. Když jsem ale zjistil, že u Conrad stojí i 3 500 Kč, nadšení pro sofistikované metody mne opustilo. Nemohu tím pádem ale měřit výšku objektů, což tyhle věcičky umí spočítat s využitím pythagorovy věty. Takže nakonec mi posloužila laťka 1,5 dlouhá opatřená po 10 cm bílou páskou, jen sem se s ní víc naběhal.
  Náčrtek půdorysu objektu nebyl problém, horší to bylo se změřením výšky bočních stěn a prvků nad hlavou. Nafotil jsem si výše popsanou metodou stěny objekty znovu, ale tak, aby v záběru byla vidět měrka z laťky opřená svisle o stěnu. Výškové rozměry objektu jsem pak přenášel do plánku poměrným odměřováním velikosti měrky na snímku s pomocí odpichovátka. 

Obr. 12, 13, 14, 15 – Snímky s měrnou tyčkou (pro lepší rozlišení označena červenou elipsou)

Plánek

  Tentokrát jsem již nehledal po zásuvkách své rýsovací nářadíčko z průmyslovky, nýbrž jsem spustil program Home Plan Pro, který popisuji ZDE. Ve všech základních pohledech jsem vytvořil bokorysy stavby, doplnil okna, dveře, vikýře, okapové stříšky, rampy atd. podle změřených rozměrů. Musím dodat, že to byla příjemná práce, a to dílem i proto, že dávný stavební mistr při konstrukci objektu přemýšlel hlavou. Všechny důležité míry objektu jsou totiž zaokrouhlené na celé jednotky, určitě proto, aby zedníci měli snazší práci. Snazší práci jsem měl po 85 letech i já. Na závěr jsem si už jen pohrál s grafickou úpravou plánku (výplně ploch střech, dřevěných stěn atd.) a v měřítku 1:160 (což program bez problémů umožňuje) jsem si vytiskl pracovní plánky, ze kterých jsem milimetrovým měřítkem a odpichovátkem přenášel míry na materiál, ze kterého jsem sklad budoval.

Obr. 16, 17, 18 – Několik vývojových verzí plánku sila vytvořených v programu Home Plan Pro 

B. Materiál

  Mým oblíbeným stavebním materiálem modelů budov je balza. Proto jsem ji také použil (tl. 0,8 mm) na stavbu dřevěné kůlny (A) a věže (E).
  Na hlavní budovu a přístěnky jsem použil plastovou desku tl. 1 mm, tentokrát ale ne Evergreen od Litomyského, ale obyčejnou plastovou tabulku zakoupenou v OBI. Tam prodávané plastové tabulky mají také tloušťku 1 mm (druhý typ tabulek má tl 0,5 mm), rozměrově jsou výrazněji větší, ale současně při přepočtu na plochu o dost levnější než Evergreeny.

Poznámka 1: Nápis „Zákaz prodávání alkoholu osobám mladším 18 let“ jsem nesmíval ředidlem, ale naopak přestříkal sprejem černé barvy, přičemž se mi na balkoně podařilo stříknout i kousek fasády; a zase byl řev, že doma všechno zničím! Nástřik rubové strany plastové desky černou barvou měl praktický význam: dobře na něm byli vidět narýsované linky pro řezání, ale především, je to důležitá ochrana proti event. prosvítaní světla LED (viz ZDE).
Poznámka 2: Plastové desky zásadně řežu speciálními noži OLFA – ZDE. Dělám to tak, že podél kovového měřítka nejdříve vyryji nožem řezačem plastů Olfa P-450 (kat. č. OF 241 01) drážku asi do ½ až 2/3 tloušťky desky a zbytek materiálu proříznu skalpelem Olfa AK-3 (kat. č. OF 226 01). Nemusím prakticky vůbec zabrušovat hranu vyříznutého dílu, což je občas při proříznutí desky řezačem plastů až na doraz nutné, protože tento nůž vlastně vytváří drážku ve tvaru písmene „V“.

  Jako krytinu na střechu jsem si vybral samolepicí fólii 3D od firmy NOCH (Nr 57 340). Je to báječný materiál, který jsem již několikrát úspěšně vyzkoušel. Snad jediný problém u tohoto materiálu je modelové měřítko. I když konkrétní fólie jsou deklarovány pro měřítko N, není to tak docela pravda. Při vědomí, že fólie má tl. cca 0,8 mm, pokud se nepletu, ve skutečnosti by měla mít střešní taška výšku cca 13 cm; když se změří modelová délka tašky (3 mm), tak by ve skutečnosti měla mít cca půl metru. Takové tašky neznám. Ale na druhou stranu, nejsem „modelářský hnidopich“ a tyto nuance toleruji. Ono jde totiž o to, že lidské oko (tedy i oko modeláře) sice takové rozdíly postřehne, ale mozeček si to přebere…
  Na střechu věže sila jsem pak použil vlnitý hliníkový plech (Litomyský – K&S 16130 – vlnitý plech hliníkový, rozteč vln 0,75 mm, tloušťka plechu 0,05 mm) .
  Pod balzu, 3D fólii a hliníkovou krytinu jsem použil bílý karton cca 0,5 mm.
  Sloupky u kůlny, podezdívky a vyzdění mezi okny u hlavní budovy jsou vyrobeny z plastové desky „zeď cihlová“ (Litomyský – MBS BR-10 – zeď cihlová 1:150) nalepené na balzu, resp. plastovou desku.
  Konečně, okna a dveře jsou výrobky od firmy Auhagen (obj. č. 48653).

Poznámka 3: Ačkoliv jsem se snažil zachovat reálné rozměry objektu i u modelu, nakonec jsem musel přijmout kompromis. Okna, dveře, vikýře aj. stavební prvky v měřítku 1:160 jsou u Auhagenů sice vyráběny ve značném sortimentu, ale rozhodně ne v absolutně všech velikostech a konstrukčních provedeních. Možná, že kdybych modeloval ve velkých měřítcích, tak bych okna a dveře vymodeloval, ale u N-ka? Absolutní hloupost. A tak jsou na mém modelu použité co nejpodobnější okna, dveře, vrata a vikýře s tím, že ne zcela odpovídají realitě. Popravdě, vůbec mi to nevadí.
  A když už vysvětluji proč jsem přijal kompromisy, tak současně uvedu, že model je oproti reálu jiný i v několika dalších detailech. Ve smyslu zásady „méně znamená více“ jsem se předně rozhodl redukovat na minimum vikýře. Nakonec jsem „vysochal“ pro ilustraci jen jeden nad kůlnou (který se mi stejně moc nepovedl) – a dost!  Patlat se s prvky velikosti 3 x 5 mm mi v daném okamžiku nepřipadalo účelné. Ale jak se říká – nikdy neříkej nikdy; takže, nejspíš i já, až vychladnu a budu mít modelářský absťák, vezmu DAS a nadělám vikýře… .
A ještě jeden detail přiznávám –hlavní budova by mohla být o 5 mm vyšší. U této míry mne nějak zklamal odhad… 

C. Popis stavby modelu

  Usoudil jsem, že konstrukčně bude jednoduší rozdělit stavbu sila (tolik členitého objektu) na několik částí. A tak jsem postupně vytvořil čtyři samostatné „domečky“ a věž, které pro účely tohoto článku označuji
• A = kůlna,
• B = hlavní budova,
• C = přístavek,
• D = vchodový přístavek,
• E = věž.

  U kůlny (A) jsou boční stěny a venkovní stěna zhotoveny z balzy, stěna přiléhající k dílu B z plastu. Do rozměřených a vyříznutých otvorů pro okna a dveře jsem zevnitř zalepil okna a dveře, které jsem „zasklil“ průhlednou fólií. Na plochu stěn jsem tupým nástrojem vedeným podle měřítka vytlačil drážky, imitující prkna. Pozor, netlačit (raději táhnout nástroj dvakrát na stejném místě), protože balza je křehká a snadno se rozštípne, zvl. v místech otvorů pro okna a dveře. Až po sestavení A jsem balzu napustil velmi rozředěnou Umbrou pálenou. Před tím jsem ale ještě z plastové desky „zeď cihlová“ vyříznul na všechny obvodové stěny cihlové pilíře spojené s podezdívkou. V rozích z vnitřní strany jsem je zbrousil do úhlu 45 st., aby na sebe pěkně pasovaly, a přilepil je.
  Strop jsem vytvořil z lepenky tl. cca 1,5 mm a vlepil jsem jej na svém místo; pomohl stabilizovat pravoúhlost stavby A.
  Střechu z kartonu jsem vytvaroval podle finálního sklonu čelních stěn ve střešní části s přesahem 5 mm na každé boční straně. Na okraj zespodu jsem nalepil proužky z balzy zbroušené tak, aby vytvořily podhledy. Na čelní stěně jsem ještě z balzy vytvořil okapovou římsu. Na rubu střechy jsem přilepil dva proužky z kartonu, které jednak přesně definují umístění střechy a jednak drží obě křídla v příslušném úhlu. Střechu jsem nepřilepoval ke spodní části dílu A.
Poznámka 4: Možná bude účelné připomenout, že při řezání bočních a čelních stěn je nutné počítat s tloušťkou materiálu (2 x 1 mm). Usoudil jsem, že bude estetičtější přesazovat boční stěny přes čelní. I tak se musí hrany před barvením kytovat.
 
  Všechny čtyři stěny hlavní budovy (B) jsou zhotoveny z plastové desky. Postup vytvoření otvorů pro okna a dveře a zalepení oken je stejný jako u dílu A. Všechny otvory zásadně řežu z rubové strany, pak je velmi jemným plochým pilníkem začišťuji tak, aby to lahodilo oku. Mezi okna jsem zalepil kousky „zdi cihlové“.
  U obou bočních stěn jsou přilepeny okapové stříšky. Jejich korpus je z balzy. Oba díly jsem uříznul o milimetr širší, abych měl prostor na pasování. Nejdříve jsem oba díly (střechu i podhled) zbrousil tak, aby po přiložení k sobě tvořily ostrý úhel a slepil jsem je. V bocích jsem zalepil dva trojúhelníky, které vymezují úhel. A ten musí být naprosto stejný, jako je úhel střechy. Není ani tak důležité, že já jsem zvolil úhel 29 st. (možná, že realita je trošku jiná, ale to se mi nepodařilo změřit). 
  Také nakládací rampy u paty bočních stěn budovy A jsou zhotoveny z balzy, nosné sloupky jsou z odřezků hranolu 2 x 4 mm. Schody u ramp mne napadlo udělat slepením kousků balzy. Podle originálu rampa směrem do silnice přesahuje asi do třetiny přes boční stěnu kůlny. Pozor, práh dveří v kůlně nemůže být „utopen“ pod úrovní rampy.
  Z bílého kartonu jsem uvnitř budovy B vytvořil mezi přízemím a poschodím a poschodím a střechou dva stropy. Horní prostor (poschodí) jsem ještě rozdělil podélnou příčkou. To proto, že jsem se rozhodl celý objekt zasvítit LED, ale tak, že jednotlivé obvody bude spínat časový spínač – viz dále. Zatímco spodní strop jsem zalepil, abych stabilizoval kolmost stěn, horní strop spolu s příčkou jsem si jen připravil, abych byl schopen uskutečnit elektrický rozvod LED.
  Výroba střechy hlavní budovy (B) se ničím neliší od dílu A. Snad jen tím, že v její ose je přilepena věž (E) – viz dále.

  Popisovat zvlášť stavbu přístěnku (C) a zvláště pak vstupního přístěnku (D) nepovažuji za nutné. Jsou zhotovené z plastové desky. U paty stěn je vytvořená podezdívka ze „zdi cihlové“. Rohy jsem opět zevnitř zabrousil, aby k sobě pěkně pasovaly. Na střeše budovy C je komín, rovněž polepený „zdí cihlovou“, kouřovod je ze sady „okna – dveře“ Auhagen (nejspíš to je nějaký odřezek). Jediné, co je na dílu C zvláštní je jeho větší šířka oproti dílům A a B. To proto, že vybočuje o šířku nakládací rampy směrem do silnice. Na modelu jsem ho ale postavil souměrně, takže díl C o pár milimetrů vybočuje z osy hlavní budovy B.

  Teprve až když byly všechny budovy A, B, C a D hotové, tak jsem je opatřil 3D fólií imitujících tašky (NOCH Nr. 57496 22 3D). Esteticky důležité je přesné nasazení fóĺie na hřebenu střechu (vhodné je nejdříve fólii zaříznout podle jedné linie tašek a bedlivě se podívat, jak jsou tašky kladeny, aby nebyly přilepeny obráceně). Je lepší fólii na hřebenu nasadit raději s přesahem několika desítek milimetru, než aby tam vznikla mezera po nalepení fólie na druhou půlku střechy (v nejhorším je pak možné přesah proříznout skalpelem). Nakonec jsem se rozhodl, že z jedné svislé linie tašek vyrobím hřebenáče. Než jsem je ale přilepil, mezi prsty jsem linii tašek ohnul ještě s nalepeným krycím papírem. 

  Věž (E) je zhotovená z bílého kartonu a polepená balzou. Čelní stěny mají totiž díky střeše hlavní budovy (A) a stříšce samotné věže složitý geometrický tvar, jakési „V“ naruby. Vymyslel jsem to tak, že čelní stěnu věže jsem si narýsoval na karton současně s jednou boční stěnou a vyříznul je dohromady. Dva takto zhotovené díly jsem v rozích slepil k sobě. Pak jsem nařezal s malým přesahem všechny čtyři stěny věže z balzy, přilepil je a nakonec je přesně ořezal podle kartonu. V boční stěně věže jsem v balze vyřízl úzké podélné větrací otvory. Neproříznul jsem ale vrstvu kartonu. Mikrotužkou jsem pak naznačil na kartonu pod balzou okenní mříž.
  Věž jsem přilepil ke střeše hlavní budovy (A) tím způsobem, že jsem nejdříve v přilepené střešní fólii vyřízl otvor podle obvodu věže, vlastně o něco menší, aby bylo možné fólii nasadit s půl milimetrovým přesahem na boční stěnu věže. 
  Přiměřil jsem, připasoval a přilepil střechu věže, rovněž z kartonu. Polepil jsem ji hliníkovou fólií, která mi zbyla ze stavby pily – ZDE. Přemýšlím, jestli na tuto stříšku dodatečně zhotovím větrací komín, ale moc se mi do toho nechce. Stejně jako do vikýřů na střeše hlavní budovy… 
  Všechny díly (A, B, C, D) jsem k sobě pečlivě připasoval (stále jsem celou sestavu korigoval podle podlahy), na dvou místech jsem čelní stěny sousedních dílů provrtal a sešrouboval šroubky M2. Až úplně nakonec, po sestavení a dokončení drobných úprav a instalaci LED jsem všechny díly stavby slepil vteřiňákem (husté HPV). 

D. Elektrifikace

   Nebýt toho, že jsme s partou dědků (pardon, modelářů zralého věku) z Českých Budějovic při jedné z našich spanilých jízd po mašinkářských štacích nenarazili na téma osvětlení budov, nevěděl bych, že existuje něco, co imituje postupné a nepravidelné rožínání (po našem; Češi říkají rozsvěcování) a zhasínání světel v jednotlivých částech objektu. Něco takového nejspíš k silu připojím.
  Proto jsem do modelu skladiště zabudoval celkem sedm LED (3 mm, žlutá barva) spolu s rezistory, a to v pěti samostatných okruzích. Drátů mi teď za sila leze, jako bych zkonstruoval atomovou elektrárnu! Všechny vodiče jsou svedeny z obou bočních objektů A a C do prvního patra hlavní budovy B a odtud skrz strop do spodní místnosti a podlahou ven z objektu.
  Pravda, „neposlušné“ vodiče byly důvodem pro vytvoření dočasné podlahy objektu, abych byl vůbec schopen silo vyfotit. 

E. Barvení a patina

  Prozatím (jelikož tvořím do krabice, nikoliv pro reálné kolejiště) jsem se omezil pouze na napuštění balzových částí ředěnou Umbrou pálenou, abych uviděl krásu namořené balzy. Ostatní stěny ani střechu jsem zatím nebarvil ani nepatinoval. Času dost.
  S ohledem na zabudované LED jsem si ale dal práci s úpravou vnitřních stěn. Postupoval jsem podle doporučení, která jsme nedávno publikovali na našem webu ZDE.
  Aby stěny neprosvítaly, doporučuje se je natřít černou barvou. Jenže ta pohlcuje světlo. Navíc LED mají velmi malý vyzařovací úhle světla. Nejdříve jsem si tedy myslel, že černý sprej nastříkaný na rubu plastových desek bude dostačují. Nebyl. Nejvíce parazitního světla se šířilo hranami a rohy okolo vlepeného stropu. Balzové stěny „svítily“ v celé ploše, hlavně v rýhách imitujících prkna. Všechny rohy a balzové stěny jsem proto „naštukoval“ tmelem Rewell PLASTO…
  A pak mne napadlo použít doporučení Vladímíra Vacka (viz cit. článek výše) a vnitřky dílčích staveb, včetně stropu a podlahy jsem vylepil tenkým alobalem. Zvýšení účinnosti svícení je markantní s ohledem na mnohočetný odraz světla LED. Samozřejmě, světlo skrz stěny neprosvítá.

E. Závěr

  Mám radost, že se mi podařilo vymodelovat železniční stavbu, která mne na první pohled zaujala. Netvrdím, že jsem dodržel veškeré detaily, ale s přibývajícími zkušenostmi přicházím na to, že v měřítku 1 : 160 by se to s detaily nemělo zase až tak moc přehánět. Jak už jsem řekl, někdy méně znamená více. Teď nechám domeček uležet, možná, že ještě dodělám vikýře na hlavní budově. Jestli někdy dojde na instalaci objektu do kolejiště, bude se barvit a patinovat. Teď to nemá cenu. Pokud se mi podaří získat spínač na LED, tak ho připojím, když ne, poradím si jinak. Vodičů mi z objektu leze dost, snadno se dají „prostříhat“ .

Hlav, 15. 8. 2010; foto autor

__________________________________

A ještě pár obrázků modelu sila, kdyby se snad někomu neotevřel Quick Time Player.

(Snímky byly pořízeny fotopřístrojem NIKON 90 a nasvíceny systémem Desk Light System od firmy FOMEI, která mi systém laskavě zapůjčila k testování)

Nedávno se na webu Zababova objevila na základě dotazu Honzy Merhauta kratičká diskuse na téma světelné izolace vnitřků modelových budov. Se souhlasem diskutérů zveřejňuji doporučení Vladimíra Vacka, která doplňuji několika glosami a vlastními poznatky.

  Řada modelářů si svoje domečky na kolejišti osvětluje zevnitř. Na toto téma existuje celá řada publikovaných statí a doporučení. Ať už při sestavování kupovaných stavebnic, nebo při stavbě domu podle vlastní konstrukce, vždy je třeba od počátku myslet na to, zda-li budeme chtít, aby okna domečku svítila. Musí se totiž vymyslet příčky a stropy, jejich upevnění, el. rozvod a upevnění žárovek či LED (dále jen LED), vč. vyvedení vodičů z objektu. Za důležité považuji alespoň částečnou rozebíratelnost takového objektu, aby bylo možné se v případě poruchy dostat k nefunkční LED.
  A ještě jednu důležitou věc je myslím dobré mít na paměti – neudělat z modelu domku „vánoční stromeček“. Myslím to tak, že po zapnutí LED by neměla svítit všechna okna najednou. Jinými slovy, jedna „centrální LED“, která rozsvítí všechna okna, je špatné řešení. V objektu je třeba vytvořit příčky, tedy nadělat místnosti, a každou z nich osvětlit zvlášť. Důležité je nezapomenout na vnější světlo nad vchodem (vchody). To je efektní a patří to k realitě! Samozřejmě, ideální je pak takové osvětlení napojit na automatický spínač světel (k tomu připravujeme zvláštní stať).
  Smyslem toho příspěvku není detailní popis vytváření místností v objektu, ani řešení el. rozvodu pro napájení LED, vč. jejich upevnění. Smyslem článku je upozornění na důležitou věc, tj. zabránění prosvítání stěn, rohů, střechy apod. 

Vladimír Vacek doporučuje několik zásad: 

• Modelová tloušťka stěn
  Při vnitřním osvětlení budovy bude vidět světlo, pokud stěny budou nemodelově tenké. Zesílení stěn lepenkou většinou stačí na zabránění prosvítaní.
Poznámka J. H.: Co se týče síly stěn, kritická situace bude u papírových modelů, ale i u modelů z plastů tl. pod 1 mm (samozřejmě, pokud nebude objekt z leptaného plechu, tam tloušťka stěny nehraje roli ). 

• Intenzita osvětlení
  Pokud uvnitř místnosti má být imitované světlo petrolejky či žárovky, měla by být použita např. teple svítící LED, ale tak malého výkonu, že stěny (i tenké) neprosvítí. Pokud se ale bude jednat o model tovární haly s intenzivním výbojkovým osvětlením, bude vidět vnitřní vybaveni, tak samotná černá barva nanesená na vnitřní stěny nebude dostačující.
Poznámka J. H.: Stejně jako velká tovární hala se ale může chovat i členitá budova s více místnostmi, ve kterých bude instalováno více LED. Navíc prosvětlení se nemusí týkat jen ploch stěn, ale také jejich napojení v rozích, pod střechou, okolo oken a dveří, ve vikýřích, okolo komínů apod. 

• Neprosvítající tenká stěna
  Pokud je možné použít SURFACER, bude na něm držet i tuš. Pokud je potřeba nabarvit hotovou budovu, jednoduše se to udělá např. vodou ředitelnými barvami VALLEJO (na štětec) nebo VALLEJO AIR (na stříkání). Tyto barvy uschnou za pár minut. Pokud je možné před aplikací barvy budovu umýt v „jarové vodě“, je předpoklad, že barva bude lépe držet, ale pokud se na ni nesahá, neodpadne ani bez mytí povrchu. Stříkat lze více vrstev barvy, natírat další vrstvy štětcem doporučuji až po důkladném zaschnutí předchozí vrstvy, jinak se barva může strhnout z nedržícího podkladu.
Poznámka J. H.: Při aplikace Surfaceru je potřeba myslet na možnost prosvítání v rozích, okolo oken, dveří atd. Pozor, aby se tmelem nezašpinilo zasklení oken (nutné maskovat). Někdy je užitečné do rohů a okolo kritických míst aplikovat zevnitř nějaký tmel typu Milliput. A teprve potom stříkat Surfacerem. Mytí povrchu „jarovou vodou“ lze použít jen u budov z plastu, rozum dá, že ne u budov z balzy nebo papíru (lepenky). 

• Neprůsvitná konstrukce z průsvitného plastu
  Pokud bych například dělal plechový hangár z plastu a hrozilo by prosvítání, stříkl bych jej zevnitř i zvenku Surfacerem probarveným na černo, a teprve po zaschnutí bych na to nanesl vrchní odstín. Pokud by to i tak prosvitalo, použil bych zevnitř ještě matnou metalickou barvu.
Poznámka J. H.: Všechno má svá pro a proti. Nastříkaná tmavá barva uvnitř budovy (místnosti), stejně jako např. karton tmavší barvy, sice pohltí světlo (stěny objektu neprosvítají), ale někdy to může být na škodu. Svítivost LED nemusí stačit k efektu rozsvíceného domu. Jedinou cestou je místnosti „vymalovat“. Doma v bytě má také málo kdo černé stěny, nátěry Primalexem se obvykle dělají bílé nebo v pastelových barvách. Takže, kvůli krytí a prosvítání ürčitě nástřik černou barvou, ale na ní pak konečnou barevnou úpravu světlou pastelovou barvou.

• Kov je neprůsvitný
  Někdy může být rychlejší natřít vnitřní povrch stěn lepidlem a na ně štětcem natupovat tenký staniol (alobal bývá silnější, takže se dá vsazovat v celých plátech, ale nejde tupovat štětcem.).
Poznámka J. H.: Natupování staniolu nebo alobalu ale podle mne lze dělat obtížně u malých budov (měřítko N), protože bychom se dovnitř nemuseli dostat; lepší by asi bylo aplikovat kovové fólie na stěny před sestavením (slepením) modelu s tím, že až po sestavení by se dodělaly rohy.

 Závěr

   Do kupovaných stavebnic budov (pošta, nádraží apod.) obvykle vybuduji místnosti vč. stropů z cca milimetrového kartonu bílé, světle šedé nebo modré barvy. Vhodné jsou také některé tenčí lepenky. Karton (lepenka) se snadno a přesně řeže, lepí a sestavuje. Spáry stěn dokonale zatmelím Milliputem pomocí zubařské špachtličky s tupým hrotem. Průsvitnost zkontroluji silným světlem žárovky. Místnost – „vložku“ – vyrábím tak, aby šla volně zasunout zespodu mezi stěny výrobku. Do stropu „vložky“ uchytím (tavným lepidlem) LED, vodiče obvykle svedu do jedné místnosti a odtud podlahou ven z objektu. Okolo oken a dveří po zasunutí „vložky“ spáry vytmelím Milliputem, resp. zalepím vteřiňákem. 
  Vlastní stavby modelů budov vytvářené v měřítku podle nějaké reálné předlohy zpravidla stavím z plastových desek Evergreen. Tento materiál někdy kombinuji s balzou (přístavky, kůlny atd.) a lepenkou (základ střech, na který ve finále lepím samolepicí 3D fólie od Nocha se strukturou tašek apod. Lepenkový podklad je nezbytný, jestliže se jako krytina použije hliníkový profilovaný plech (dodává Litomyský).
  Nedávno jsem místo drahých Evergreenů vyzkoušel obyčejnou plastovou tabulku, kterou prodávají např. v OBI ve dvou tloušťkách – 0,5 a 1,0 mm. Cenově to vychází příznivěji, kvalita je naprosto stejná. Tabulku jsem na straně nápisu přestříkal obyčejnou polomatnou černou barvou ve spreji, kterou lze koupit v každé drogerii. Tabulku jsem před tím odmastil. Ukázalo se, že nástřik černou barvou na rubu (na bílém plastu) byl funkční už v době stavby – krásně jsem na něm viděl ryskou vyznačené linie, podle kterých jsem díly řezal nástroji OLFA. Pravda, sem tam se při manipulaci a lepení stěn barva setřela, ale stěny průsvitné nejsou. Rohy (spoje dílů) jsem opět vytmelil Milliputem.
  Nástřik černou barvou je důležitý kvůli plošnému prosvítání, ale konečná barevná vrstva interiéru by měla být světlá (pastelová). Stejně důležité je ale zajistit neprůsvitnost v rozích, okolo oken, dveří, stropů, střech, verand, vikýřů atd. K tomu se hodí například tmel Milliput, ale i jiný, např. od Tamiye, Gunze apod.

Hlav, 10. 8. 2010

Už v jednom z minulých příspěvků věnovaných rozvodům elektrické energie jsem uvedl, že kdo na svém kolejišti používá elektrické lokomotivy, měl by přemýšlet o trafostanicích a měnírnách. Každý, kdo tam má vesničku, továrnu, pilu, lom, statek atd., měl by přemýšlet o trafostanici na sloupu nebo o věžové budově trafostanice. A taky tam jsem naznačil, že si takovou trafostanici udělám. Moc práce to nebylo, rozhodně méně než připravit tento článek .

Průzkum modelářského trhu

  Jen velmi sporadicky se dá v nabídkách výrobců budov pro modelové železnice najít model věžové budovy trafostanice. Neříkám, že můj průzkum byl absolutní, ale to co jsem našel mne překvapilo. Navíc, v měřítku N, ve kterém pracuji, prakticky nic dostupného na trhu není (s výjimkou budov netypických pro naše prostředí, což dokumentuje obr. 1, na kterém je nabídka firmy Auhagen – kat. č. 12261). Na obr. 2. je pak výrobek české firmy Neu Model, leč v měřítku TT.

Obr. 1 – Model trafostanice firmy Auhagen (N)	Obr. 2 – Model trafostanice firmy Neu Modell (TT)

 
Modelářské zkušenosti 

  Jako obvykle mne nezklamal Jan „Houmr“ Vacek. Ten chlap snad umí všechno! A to je moc dobře. Honza má ve fotogalerii na serveru Rajče.cz skicu trafostanice, která je sice tvarem trošku netradiční (pracovně jsem si ji nazval „trafačka s chlívkem“), ale neocenitelným faktem jsou uváděné rozměry. Přepočítat je (a přizpůsobit) je do měřítka N už umím . Díky, Honzo.
  Jen tak mimochodem, kdo půjde po naznačených stopách, objeví na témže obrazovém serveru několik Houmrových plánků tzv. sloupové trafostanice. Podivuji se nad tím, že se nikdo z výrobců leptů nechytil iniciativy připravené Houmrem a nenabízí ji modelářům (možná že ano, všechno nemohu vědět ).

Obr. 3 – Skica trafostanice s „chlívkem“ publikovaná na webu Houmra 

Trafostanice v realitě

  Osvědčenou metodou, kterou používám při hledání obrázků nejrůznějších objektů, strojů, vozidel atd. jsem ve vyhledávači google našel asi dvě desítky existujících věžových budov trafostanic. Ty nejvíce charakteristické a z mého pohledu nejhezčí bez dalšího komentáře uvádím níže.   

Obr. 4 – 12 – Věžové budovy trafostanic

Stavba modelu trafostanice

  Na začátku každé stavby modelu dávám přednost zhotovení plánku, nebo alespoň skicy (obr. 13). V tomto případě jsem si přesný plánek v měřítku 2 : 1 udělal, protože u tak malých objektů hraje někdy velkou roli jeden jediný milimetr. Když model rozměrově lahodí oku, byť maličko pokulhává za realitou, spokojeně usínám.

Obr. 13 - Původní skica „mé“ trafostanice (hlav)

  Ono jde totiž o to, že je mnohem snadnější je použít okna či dveře z nějaké firemní sady, třeba Auhagen 48 653 apod., než se s nimi patlat v měřítku N. Profi výrobky sice mají své rozměry, kterým se prostě musí model přizpůsobit, ale je to jednodušší. Sem tam lze něco upilovat, ale jinak je třeba pracovat hlavou.
  Jako materiál pro stavbu modelu jsem použil Evergreen tl. 1,2 mm. Základ stavby tvoří čtyři obdélníčky 19 x 50 mm. V čelní stěně je otvor pro dveře, v přilehlých bočních stěnách jsou jen větrací okénka pod střechou, v zadní stěně je v ose větší okénko. Při vyměřování větracích okének jsem si naznačil, kde budou konzoly pro uchycení izolátorů, aby se mi tam nepletly okna. Před zasazením a zalepením oken do vypilovaných okenních otvorů (zevnitř) jsem je „zasklil“ fólií. Do čelní stěny jsem zalepil i dveře. Teprve pak jsem stěny slepil vteřiňákem. Vzhledem ke způsobu lepení stěn není průřez budovy čtvercový, ale obdélníkový (19 x cca 21,5 mm).
  Strop jsem zhotovil z kartonu (stejně tak může být zhotoven rovněž z Evergreenu), přesahuje obrys budovy o 3 mm na všechny strany, takže má rozměry cca 25 x 27,5 mm.
  Stavba střechy byla trošku složitější. Původní sedlovou střechu (viz skica) jsem nakonec udělal jinak – viz obr. 15. Trošku jsem si přitom zopakoval geometrii a technické kreslení . Výstřižek všech čtyř trojúhelníkových části jsem rovněž udělal z kartonu. Na lomech jsem jej nařízl skalpelem a přesně přeložil. Na spojení styčných hran jsem použil tenkou lepicí pásku. Vznikl čtyřhranný jehlan. Pravda, jehlany vznikly dva či tři, než jsem byl spokojen s dokonalým tvarem a rozměry. Pro toho, kdo bude stavbu trafostanice zkoušet podle tohoto návodu dodávám, že jako optimální mi vyšel jehlan, který má výšku v ose trojúhelníků 19 mm.
  Jelikož jsem si před časem udělal díky dodávkách prodejny manželů Valterových z Kladna zásobu všelijakých stavebních (3D) samolepicích fólií od Nocha pro měřítko N, nebyl problém se rozhodnout. Volba padla na červené tašky (kat. č. 57348 (N)). Přiložil jsem korpus střechy na rubovou stranu fólie a obkreslil si tvar jednotlivých trojúhelníků (neb jsem nevěřil vlastní šikovnosti při slepení střechy, a udělal jsem dobře…), a postupně jsem na korpus nalepil vystřižené trojúhelníčky fólie s taškami. Hrany jsem přesně zaříznul skalpelem, aby nevznikla mezera.
  Z další fólie (kat. č. 57340), imitující jiný druh tašek, jsem uříznul proužek, který jsem nalepil na hrany střechy coby „hřebenáče“. Je to efektní, ale pěkně jsem se při lepení vyzuřil. Ono je potřeba tu vzdorovitou fólii (která po odříznutí má cca 2 mm) ohnout podél hrany střechy a přilepit ji oběma stranami ke střeše, aby do škvíry nelítali holubi, protože ty dovedou nadělat pod střechou neskutečný humus!
  Zaříznutí okrajů střechy a její špičky přišlo na řadu až druhý den, když lepidlo pořádně uschnulo. Podotýkám, že vteřiňák zklamal, „hřebenáče“ ne a ne přilnout ke střeše, tak jsem se tedy obrátil o pomoc na moji záchranu č. 1, která mne ještě nikdy nezklamala – lepidlo UHU „Na Všechno“. I tak jsem byl z lepení zcela vyčerpán a musel jsem se odměnit slivovičkou od Dobešů z Valašského Meziříčí!
  Fajnový vzhled získala stavbička po nalepení fólie imitující kamenné zdivo (základy budovy) (kat. č. 57451) a cihelné zdivo (rohy) (kat. č. 57445).. Zde musím přiznat, že kdyby nás nepozval Jirka Sládek na výstavu do Velin (fotogalerie ZDE), určitě bych tak pěkný model trafačky nevyrobil. Ve Velinách totiž mají nejhezčí věžovou trafostanici, na kterou jsem zatím narazil. No posuďte sami – viz obr. 14.

Obr. 13 a 14 – Trafostanice ve Velinách – foto hlav

  A pak začal doslova horror, protože bylo potřeba přivézt k budově dráty vysokého napětí od odtud odvést 380 V obyvatelům vesnice, kterou ještě nemám. A ty dráty bylo nutné bezpečně uložit do izolátorů. Kdybych měl teď popisovat kolik všelijakých materiálů jsem prověřoval a zkoušel, vydalo by to na román. Nicméně, musím se v rámci historické pravdy zmínit o nebývalé ochotě paní Renaty Rösslerové z firmy Glass Sphere, s. r. o., v Jablonci nad Nisou, která trpělivě snášela moje nápady a poslala mi několik pytlíků všelijakých kuliček – od rozměru 0,1 mm až po několik milimetrů (mimochodem, jako vedlejší produkt objednávky jsem v Jablonci pořídil celý pytlík skleněných kuliček pro vnoučka – a hned jsem tento dárek k MDD vyzkoušeli; cvrnkání viděl poprvé v životě ).
  Když jsem si vyzkoušel, že jsem schopný přilepit kuličku ke kuličce (rozměrů cca 0,9 mm), byť speciálním lepidlem a samozřejmě pod lupou, a to tak, že vytvářejí zdání porcelánových izolátorů, bylo vyhráno. Cením si slov paní Rösslerové, které jsem se omluvil za nečekanou zakázku a jež napsala: „Neomlouvejte se. Jste jeden z mála, od koho se dozvíme jaký osud měly naše kuličky. Že jich budete mít na mnoho životů do zásoby, to jsem předpokládala…“. V zásilce tzv. „na váhu“ je ve skutečnosti opravdu snad několik milionů kuliček! Z čehož vyplývá nabídka, že se mohu podělit. Jo, a kdyby někdo měl „lepší“ nápad a chtěl použít korálky, tak ho zchladím konstatováním, že nejmenší vyráběné korálky mají průměr necelé dva milimetry, mají všechny možné barvy, jenom ne bílou, a hlavně – jsou to spíš válečky jak kuličky. Dobrou radou jedné zkušené švadleny bylo vytvarovat maličké milimetrové kuličky z nějaké samotvrdnoucí modelovací hmoty a ocelovým drátkem do nich udělat dírky… Tak na to jsem se už vykašlal, protože jsem usoudil, že skutečné dráty od trafačky stejně nepovedou, protože … bez komentáře (kdo má na kolejišti dráty nad kolejemi, ví o čem mluvím).
  Kuličky alias izolátory jsem přilepil ke konzolám, které jsem schrastil v nějakém zbytku auhagenové sady. Jo, a ještě výstražné tabulky…

  Následovat by mělo barvení a patinování domečku, leč. V tomto stavu jsem stavbu přerušil, neboť tahle první trafostanice poputuje jako dárek ke kamarádovi, který stříká a patinuje mnohem lépe jak já. On už si jistě poradí…

Obr. 15  – Výsledek… foto hlav

(Neoznačené obrázky převzaty z internetu)

Hlav, 10. 6. 2010 

 __________________

Dodatek

Mám radost, že trafostanice už našla své uplatnění. Mirek Roubíček už pro ní našel místečko a napsal mi: „Ahoj, posílám několik mizerných fotek … ale to trafo je boží. Mně tam stále něco chybělo a teď vím již co - jasně, musí se ještě dodělat okolí a vše co s tím souvisí, ale jinak moc díky. Je to fajn, sedlo to tam jako prd.. na hrnec. Ještě musím zjistit, co by se hodilo do okolí trafačky, jaký nepořádek mám udělat okolo…“  Což může být problém, protože bývalé „RBR“ (ani už nevím, čeho to byla zkratka), co tady v dobách minulých rozváděly elektrický proud do všech chaloupek, měly obvykle okolo trafaček a dalších svých objektů uklizeno. Alespoň u nás na Vysočině. No, snad jen nějaká ta poničená obrovská špulka na kabely se někdy válela za plotem, ale s takovými JZD nebo STS nebo OPBH nebo ČSD nebo (ale to je konečně jedno) se srovnávat (pokud jde o bordel) nemohly. Jak ale Míru znám, on už tam okolo trafačky něco pěkného nainstaluje. A bude to jako žívé…

Foto M. Roubíček

hlav, 22. 6. 2010

___________________________

Dodatek 2

I druhý kamarád usoudil, že by potřeboval trafostanici . Měl ale vcelku realistický požadavek, že střecha by mohla být méně špičatá, aby to nevypadalo jako věžičky na hradě Kokořín. Vznikla tedy druhá varianta trafostanice, jejíž obrázek je níže.

Mezi tím jsem objevil zajímavý a levný software, který umožňuje kreslení v 2D a přitom není ani zdaleka tak složitý a drahý jako např. Corel aj. Umí ale totéž (pokud jde o kreslení v 2D). Připravuji informaci o tomto produktu, který zajisté přivítá každý modelář, který potřebuje čas od času narýsovat nějaký plánek budovy, stožáru, nebo nějaký podklad pro lept. Zatím přináším plánek trafostanice, který jsem vytvořil tímto programem.

A propos. Kdyby snad někdo pojal nápad, že by si chtěl udělat trafostanici taky a tento plánek by se mu hodit (jsem schopen ho nabídnout v jakémkoliv měřítku), nechť se ozve na mail colonel(et)mybox(tečka)cz. Určitě se dohodneme…

hlav, 3. 8. 2010

Jednopatrová pošta s podkrovím, s nakládací rampou v zadní části a mnoha okny v měřítku H0 je jedním z pěkných výrobků firmy Auhagen GmbH. Stavba se podle mne hodí i do českého prostředí. Není na ní zdůrazněna nějaká typická národní architektura. Model pošty má katalogové číslo 12 240.

  V krabičce tradičních rozměrů a potisku jsou plata s plastovými výlisky stěn, střechy, oken a doplňků (celkem 10 ks) a pytlík s molitanovou drtí imitující květiny. Vše v tradičně vysoké kvalitě bez jakéhokoliv poškození dílů. V příbalovém letáku je kvalitně rozkreslený postup sestavení stavby. V krátkém textu v němčině, angličtině, češtině, polštině maďarštině, francouzštině a ruštině se upozorňuje na možnost získat chybějící či poškozený díl, kdyby snad k takové situaci došlo, přestože firma důkladně kontroluje kompletaci sady.
  Firma Auhagen sídlí v Sasku, kousek za naší západní hranicí, asi 20 kilometrů od Hory Svatého Sebestiána. Na jaře se tam chystám na výlet. Nejspíš objedu i další v oblasti působící modelářské firmy

Příprava stavebních dílů vyštípáním z odlitých plat

  Z jednotlivých plat jsem nejdříve vyštípal stěny, díly střechy, okna, dveře a další drobné díly. Doplňky (střešní okapy, zábradlí, komínové lávky atd.) obvykle nechávám na platu a vyštípávám je až nakonec (abych je neztratil nebo nepoškodil). Je sympatické, že v jednom z plat je černý nápis „POŠTA“, tedy s háčkem nad „S“. Jestliže firma Auhagen nabízí českým modelářům český nápis, zajímalo by mě, jestli má připravené mutace i pro další státy. 
  K vyštipování dílů používám kleště s velmi tenkými čelistmi a ostrými břity od firmy Xuron Co., které jsem koupil u Micro-Mark (USA). Provází je sdělení výrobce, že byly speciálně vyvinuty pro elektroniku a letecký a kosmický průmysl (NASA). Jsou naprosto ideální pro odstraňování nálitků a konstrukčních částí plastových výlisků modelů staveb.

Stavba začíná od podlahy

 Stavba pošty začíná od podlahy (ne u všech stavebnic se dodává podlahový díl). Zde se vlastně jedná o rám s velkými vnitřními otvory, kterými lze např. instalovat osvětlení. K podlaze se lepí čtyři boční stěny přízemí. Při pasování a lepení bočních stěn používám malé kovové úhelníky (zevnitř) a proti nim zvnějšku přikládám magnety. Nesmějí mít ale silný magnetický efekt – jen přidržet stěnu u úhelníku, který definuje pravý úhel. K lepení obvykle používám lepidlo Rewell.

Vlepování a zasklívání oken a dveří

  Mám ve zvyku nejdříve stěny osadit okny a dveřmi, příp. vnějšími rámy; je to takto pohodlnější. Okna i dveře se vlepují zevnitř stěn. Také kvůli snadnému přístupu „zasklívám“ okna nastříhanou fólií před jejich zalepením do stěn. Při zasklívání používám rovněž vteřiňák Rewell. Na rám okna opatrně nanesu několik kapiček lepidla, ale hned jej hranou přetržené papírové utěrky vysaji, aby nebylo lepidla na ploše moc a neroztékalo se pod fólii. Ihned přikládám fólii nastříhanou předem podle velikosti rámu okna a na chvíli ji přitisknu prstem přes jemný čistý hadřík nebo měkký papír (aby se na fólii nepřenesly daktylky).

Stavba prvního patra – malý problém s rohovým oknem

  Stejným způsobem jako přízemí se sestavuje první patro. Běžných oken je tam požehnaně, trochu víc práce je s velkými rohovými okenními stěnami nad hlavním vchodem. Z plánku není zcela jasné (snad jediné slabé místo návodu), jak se do tohoto rohu vlepuje sloup a horní příčky na okenními stěnami, tak, aby všechno pěkně sedlo do sebe. Mám dojem, že sloup (ozn. 21) nebo některý jiný díl nemá přesný rozměr. Ale to je opravdu výjimka – anebo také moje špatné pochopení postupu.

Pošta v H0 od Auhagen

  Střecha se skládá z celkem čtyř hlavních a šesti menších dílů (a několika doplňků a „parádiček“. Před tím, než se sestavuje střecha, musí se vlepit dvě příčky v podkroví, které ji podpírají.

Bude se na poště svítit?

  V této etapě stavby je nutné se rozhodnout, zda-li se bude v budově svítit a kde (v kterých oknech), zda budou světla svítit najednou, anebo postupně, samozřejmě též jakou budou mít barvu. A také, jak budou ovládaná. Do modelu této velikosti lze použít LED diody buď průměru 5, nebo 3 mm. Samozřejmě, diody musí mít připájeny v sérii s odpory (rezistory). Schéma zapojení v tomto příspěvku neřeším. Kromě elektrického zapojení se musí vyřešit i mechanické uchycení diod a vodičů. S tím pak souvisí i vytvoření světlotěsných místností v jednotlivých prostorech budovy. Bylo by nesmyslem, aby se pošta zasvítila jedinou diodou, tedy aby svítila všechna okna najednou. (To platí o všech podobných stavbách.) Zřejmě stejně nelogické by bylo zabývat se rozdělením objektu pošty na dejme tomu 10 nebo 12 místností a v každé umisťovat samostatnou LED diodu. Světlotěsné příčky jsem zhotovil z kartonu. Mistři modeláři samozřejmě imitují i vnitřní vybavení místností, což je u měřítka H0 vcelku legitimní. Já se spokojil (a doufám, že mi to vnouček odpustí) jen s vymalováním stěn světlými pastelovými barvami.

Pokračujeme se střechou

  Střecha se slepuje na rovné ploše, ale ještě před úplným zatuhnutím lepidla je dobré ji připasovat na rozestavěnou budovu (aby pěkně sedla). Není ale vhodné ji přilepovat k hornímu patru budovy. Obzvlášť ne, když je v budově instalované osvětlení. Každá dioda může jednou zhasnout, může povolit pájený spoj… a bude nutné vlézt dovnitř. Odlepovat se pak se střechou, to není lehká práce. V tomto a podobných případech se doporučuje přichytit střechu dvěma malými magnety umístěnými někde v rozích.
  Při slepování střešních dílů nad půdními mansardami doporučuji obloukovou okrasu nad vikýřovými okny lepit na boční stěnu až když jsou instalované ony malé stříšky a jsou slepené s hlavní částí střechy. Jde o to, že okrasa by měla tvořit jakýsi trámek těsně pod střechou. Pokud má být celá střecha oddělávací – viz výše -, nemůže se v tomto místě slepit s okrasou.

Podezdívka, rampa a „piplačky“

  Následně jsem přilepil podezdívku při patě budovy kolem celého obvodu. K zadní a z části k jedné boční stěně jsem přilepil rampu a nad ní stříšku. Nosníky stříšky doporučuji vlepovat k hotové a připasované stříšce, tedy v opačném postupu, než by probíhala reálná stavba.
  Nakonec si nechávám asi jako každý „piplačky“. Tedy okapy a okapové roury (ty lepím opravdu s nechutí, zvláště ty roury) a všelijaké další doplňky (venkovní lampy, komín hromosvody atd.). Zvyknul jsem si pro lepší uchycení okapových rour v „zemi“ podkládat stavby plastovou deskou, která o několik centimetrů přesahuje půdorys stavby (v kolejiště ji lze později bez problémů zakrýt trávou, pískem apod.), která ale má pod stavbou velké přístupové (montážní) otvory, podobně jako je to u dílu, který jsem výše nazval podlaha. V místech, kde vniká okapová roura do „země“ vyvrtám otvor a zalepím do ní rouru. Naštěstí roury bývají delší, takže se nemusí nastavovat. Je ale možné, že kolegové používají jiný a lepší způsob bezpečného fixování okapových rour.
  Zbývá dolepit doplňky na střechu a stěny, tedy komín, komínové lávky, hromosvody a „cingrlátko“ mezi hromosvody. Na dvě okna v přízemí (asi od pokladny) přijdou mříže, na průčelí již zmíněný nápis „POŠTA“. Lampy z plastového výlisku časem vyměním za lampy vlastní výroby s LED diodou.

Na hezký dům patří květiny

  A ještě je nutné zasázet květiny do bedýnek pod okny. Molitanou drť v sáčku výrobce přibalil, bedýnky ale nikoliv. Žádný problém. Z odpadu, tj. z  rámů plat (půlkulatého průřezu) jsem uštípnul vždy dva kousky a slepil je podélně k sobě, na ně jsem pak lepil – tentokrát lepidlem UHU – molitanovou drť. Přidržujíce onen květinový chuchvalec v pinzetě jsem ho fixoval lakem na vlasy (značky Lybar; je nejlevnější). Je to pěkná piplačka. Teprve po zaschnutí laku (druhý den byl jak šutr) jsem bedýnky s květinami přilepil pod okna a znovu opatrně líznul lakem (zakrýval jsem přitom okolí, abych nepopatlal výplně okna). Manželka mi vyčetla, že na balkoně tak bujné muškáty nevypěstuji!

Patinování se plánuje

  Patinování pošty, jakož i dokončení elektroinstalace, mne teprve čeká. Ještě totiž nevím, jak bude barevně laděno kolejiště mého vnoučka a kdy se k tomu jeho taťka odhodlá. Barevné doladění pošty patinováním by s tím podle mne mělo korespondovat.

Obrazová dokumentace: .

Hlav, 26. 1. 2010

Modeláři se snaží zakomponovat do svého kolejiště nějaký segment ze skutečné přírody, nebo reálné nádraží či jinou stavbu apod. Je to běžné a při tvorbě modelového kolejiště či diorám je správné hledat inspiraci v reálném životě. Jinak pak kolejiště vypadá hůř jak vánoční betlém. Někdy samozřejmě nejde přenést si do bytu zmenšenou realitu. Až když jsem si narýsoval  v měřítku Bechyňskou duhu (most přes Lužnici), pochopil jsem, že se mi do prostoru vymezeného pro budoucí kolejiště prostě nevejde. Takový most by snad šlo zakomponovat jen do modulu.

Pro stavbu kapličky (obrázky dole) jsem se inspiroval videem od britské firmy Peco, kde moderátor a modelář v jedné osobě ukazuje, jak si na dovolené v Provence (jižní Francie), pořídil řadu snímků s železnicí procházející tamní krajinou. Vybral si jeden úsek trati a v okolí si také nafotil řadu železničních staveb i běžných domků a zemědělských usedlostí. Nadělal si zvětšeniny snímků, ze kterých pak pomocí poměrového odpichovátka (viz obr. 1) přenášel dílčí rozměry staveb přímo na plastové desky, ze kterých budoval modely staveb. Zřejmě kvůli „filmové zkratce“ se nezabýval vypracováním náčrtku staveb v měřítku.

Zkusil jsem tuto metodu na stavbě maličké kapličky; říká se jim myslím „Boží muka“. Jednu takovou kapličku (vlastně hned dvě) jsem zahlédl v polích nalevo před Vinoří (Praha 9). Svítilo sluníčko, byl krásný letní den. Pořídil jsem si teleobjektivem její snímky z několika pohledů (obr. 2 – 4).

Podle snímků jsem si pak v měřítku udělal na milimetrovém papíru náčrtek (obr. 5). Bohužel, na poli u Vinoře jsem neměl možnost změřit si některý důležitý údaj reálné kapličky (výšku, šířku), protože jsem u sebe neměl metr a ani žebřík (kaplička byla vysoká asi 3 metry), a tak jsem výšku jen odhadl a rozměry modelu poměrově přizpůsobil. Některé detaily je na modelu samozřejmě nutné vypustit nebo zjednodušit.

Když jsem byl konečně spokojen s náčrtkem ve dvou průmětech, přenášel jsem rozměry na bílou polystyrénovou desku Evergreen tloušťky 1,2 a 1,5 mm (od firmy Litomyský). Díly jsem řezal nástrojem Olfa. Postupně jsem je slepil vteřiňákem Rewell. Toto lepidlo plasty naleptává, ale po pár dnech je spoj velmi pevný. Vnitřní výklenek kapličky je de facto samostatný díl vlepený dovnitř budovy. Zadní stěna byla lepená poslední. Jemným pilníkem jsem začistil hrany.

Dopasoval jsem střechu, přilepil ji k budově a polepil ji imitací taškové (plastické) krytiny z nabídky NOCH (57328). Potom jsem pečlivě všechny spáry vykytoval pomocí hmoty Milliput (bílé). Moc nadšený jsem z Milliputu nebyl, protože dost ulpívá na prstech; lépe je nanášet jej nějakou plastovou nebo kovovou špachtličkou. Zasychá poměrně rychle. Druhý den jsem kytovaná místa brousil. Kytování některých míst jsem musel opakovat.

Z modelovací hmoty DAS jsem udělal kříž na střechu. Po jejím ztvrdnutí jsem tvar dopiloval jemným pilníkem, dočistil smirkem (ještě ho zmenším); na střechu ho přilepím později vteřiňákem. Myslím, že se mi podařilo vcelku věrně napodobit „okrasu“ z pískovce (nevím jak se tomu odborně říká) na předních pilířích. I tu jsem modeloval z DASu. (Hotová kaplička na obr. 6 až 8 ).

Až budou boží muka zakomponovaná do kolejiště, ještě je natřu nejspíš světlou pastelovou barvou (podle okolí) a samozřejmě ji budu patinovat s přihlédnutím k předloze.

Smyslem článku bylo naznačit, že i když je metoda vlastní stavby pracnější, byť i podle nějaké reálné předlohy, stojí to za to. Je to rozhodně něco jiné jak prosté slepení plastového polotovaru.

hlav, 25. 1. 2010

Obrazová dokumentace

Poměrové odpichovátko (USA)	Kaplička v polích před Vinoří z čelního pohledu
Kaplička byla zřejmě po rekonstrukci	Kaplička z bočního pohledu
Rozměrové schéma na milimetrovém papíru	Model kapličky před barvením a patinováním

Vždycky je nejhorší začít. Nemohu říct, že už jsem začal stavět kolejiště pro své vláčky v měřítku 1 : 160 (N), protože stále ho nemám kam instalovat v našem malém panelákovém bytě. A tak jsem „vymyslel“ metodu jak začít stavět kolejiště, aniž bych k tomu potřeboval dejme tomu 200 krát 100 cm. Stavím segmenty (nikoliv moduly, neboť tento termín si už zabrali chlapci z klubu Zababov).

Budu tedy vyrábět segmenty, někdo tomu říká diorámy. Ty někdy v budoucnu připevním na základovou desku kolejiště z překližky a doufám, že se mi podaří jednotlivé díly pospojovat i kolejemi. Samozřejmě, jakési základní schéma budoucího kolejiště se rýsuje, ale není to nic definitivního. Spoléhám na fantazii a existenci flexibilních (ohebných) kolejí.

Za základ svého prvního segmentu jsem vzal plochu 80 x 30 cm. Na ní se sice N-kový vlak neotočí, ale to nevadí. Budoucím poskládáním segmentů podobných rozměrů (zcela záměrně netvrdím, že jenom rozměru 80 x 30 cm, protože teď ještě nevím, jak budu pokračovat) zaplním vymezenou plochu kolejiště.

První modul nese označení pila. Mám rád dřevo; nejen stromy v lese, co ještě rostou, ale i pokácené klády navršené na kraji lesa obvykle hezky voní a jsou i vděčným objektem pro fotografování. Ze dřeva se báječně staví domy i modely. Pila (taková ta pravá, šumavská) plná hluku od katrů a okružních pil, také vůně čerstvě zpracovaného dřeva a všudy přítomných pilin – to se dnes už vidí zřídka… 

Průzkum objektů pil v reálu a modelech

Začal jsem tím, že jsem na internetu hledal snímky nějaké reálné pily. Splakal jsem nad výdělkem. Buď jsem narazil na fotky úděsné informační hodnoty, anebo na objekty, které kopírovaly socialistickou architekturu krabicového typu – obr. 1.

Obr. 1 – Snímek „neznámé“ pily z internetu, kterou rozhodně nechci stavět…

V nabídce osvědčených modelářských firem a obchodů dominují jen asi tři nebo čtyři nabídky pil (Faller, Auhagen), žádná však nebyla podle mého gusta. No, nakonec jsem jednu pilu od Fallera (No. 222181) přece jenom koupil, ale postavím ji až následně na kopci v lese nad mojí pilou (na dalším segmentu) a nejspíš ji trošku upravím.

Když říkám moje pila, měl bych být autorsky skromnější. Pro její projekt mi totiž byl vzorem jednak objekt pily na modelovém kolejiště v měřítku H0 na výstavě Model Hobby letos v Praze-Letňanech (obr. 2), a také (pokud šlo o skladované dřevo) model pily instalovaný na setkání Fremo v září 2009 v Praze-Břevnově (obr. 3).

Obr. 2 – Pila na kolejišti H0 na výstavě Model Hobby 2009 v Praze-Letňanech

Obr. 3 – Sklad dřeva i pily na kolejišti N na setkání FREMO 2009 v Praze-Břevnově

Základní rozměrové údaje

Objekt pily je obdélníkového tvaru a má rozměr 200 x 120 mm. K němu přiléhají dva do sebe zapadající přístěnky 65 x 45 mm a 45 x 20 mm (obr. 4). V jednom přístěnku bude kotelna a sklad nafty, olejů a strojních dílů, ve druhém (s hlavním vchodem) pak kancelář a v půdní nástavbě vzduchová ventilace.

Obr. 4 – Pohled na rozpracovanou konstrukci objektu pilu

Objekt pily je umístěn na parcele 800 x 300 mm (obr. 5). Uvedu hned, že základ tvoří tzv. Kapa-deska tloušťky 5 mm. Ať si kdo chce říká co chce, tento materiál se mi osvědčil. Je lehounký, velmi snadno opracovatelný (až na vrtání), drží tvar i po nastříkání např. saponátovou vodou (při lepení štěrku) nebo při nalití vrstvičky Pappmaché, kterým jsem modeloval (nerovné) plochy pro sklady dřeva. Vše popíšu dále.

Obr. 5 – Část parcely pily – vlevo sklad I. (pro surové dřevo), vpravo sklad II. (pro pořezané dřevo), vepředu kolej N, která bude ve dvou bodech navazovat na kolejiště, vzadu vjezd do pily (bude navazovat na silnici, která povede v dalším modulu); na obrázku je patrná i vlečka

I když se Kapa-deska v jednu chvíli po nanesení sádry k modelování skály mírně prohnula (asi jak přijala vlhkost), do druhého dne byla zase rovná. Vzhledem k tomu, že budu své segmenty instalovat (pevně kotvit) na 6 – 8 mm silnou překližku budoucího kolejiště, nemám obavu, že budou Kapa-desky tvarově nestálé.

Železniční vlečka

Pilou v hlavní lodi budovy projíždí železniční vlečka (na kolejivu „Z“ o rozchodu 6,5 mm) – obr. 6. Vlečka je na straně přísunu dřeva (levá část parcely) rozbočená pravou elektricky ovládanou výhybkou, na druhou stranu vede do skladu pořezaného dřeva podél nákladového nástupiště – obr. 7. (V budoucnu bude možná vlečka prodloužena z levé části parcely do „horní pily“ – viz poznámka výše k pile Faller – a bude fungovat jako lesní železnice v rozchodu „Z“. Musím ale sehnat nějakou pěknou „lesní“ lokomotivu v tomto měřítku.

Obr. 6 – Vlečka vedoucí ze skladu I. (surového dřeva) skrz pilu do skladu II. (pořezaného dřeva); v levé části je instalovaná výhybka

Obr. 7 – Vlečka v pravé části parcely (sklad II.)

Konstrukce objektu pily

Zámyslem bylo postavit objekt z betonových nosníků, které budou mezi sebou vyzděny. Konstrukce krovů a střechy bude ze dřeva, střecha bude pokrytá plechem. Topit se bude naftou (mazutem).

Nosníky (stojky i příčníky) jsem nařezal ze smrkových profilů 4 x 4 mm. To sice ve skutečnosti představuje profil 64 x 64 cm, ale pohledově to v modelu vyhovuje, takže odmítám event. tvrzení, že jsem nedodržel modelový poměr.

U druhé boční stěny jsem použil jinou techniku. Horní příčníky jsem slepil z profilů 4 x 2 a 3 x 2 mm, čímž vznikl „zub“, do kterého se mi lépe instalovaly stěny z plastu imitující cihlové zdivo. Nemusel jsem zdivo kvůli event. průniku světla zevnitř tmelit. Je to patrné z obr. 8.

Lepil jsem je hustým vteřiňákem od hvp nanášeným párátkem, někdy jsem spoj zakápl řídkým vteřiňákem téže značky, rychlejší tuhnutí lepidla jsem docílil aktivátorem.

Obr. 8 – Lepení bočních stěn pily
 
Postupně jsem vytvořil pravou a levou stěnu a přední a zadní stěnu s otvory pro vrata. Díly jsem slepil do obdélníku jen v horní části. V místech prahů vrat nebylo možné žádný nosník přilepit s ohledem na to, že tam budou koleje vlečky. Kvůli stabilitě konstrukce jsem tam vlepil proužky lepenky, které jsem v závěru stavby odstranil. Následovalo vlepení stropu strojovny a některých bočních stěn, na což jsem použil šedý karton síly 0,8 mm.

Obr. 9 – Jiný pohled na rozpracovanou konstrukci objektu

Následovalo nařezání dílů imitujících zdivo do všech částí objektu. Použil jsem plast od MBS (No.10) - zakoupeno u Petra Litomyského. Díly jsem řezal ostrým malým skalpelem Olfa (Japonsko) podle kovového pravítka. Každý díl jsem přesně připasoval (broušením na smirku – pro tyto účely používám brousítka na nehty – prodává každá drogerie za pár korun). Na rubu jsem si jednotlivé díly jednoznačně označil fixkou.

Ještě před vlepením dílů imitujících zdivo jsem vyřezal otvory pro okna (obr. 10). Použil jsem okna pro industriální stavby od Auhagen (zakoupeno u Mašinky.cz v Kladně), která jsem „zasklil“ průhlednou fólií.

DOPORUČENÍ: Při lepení okenní fólie doporučuji postupovat opatrně: Jen lehkým dotykem trubičky nádobky s vteřiňákem Rewell se na okraj rámu okna nanese kapička lepidla a hned se utrženým okrajem papírové utěrky kapka trošičku vysuší, pinzetou se přiloží ustřižená fólie a lehce se přes čistou utěrku přitlačí; pozor na daktylky.

Teprve zasklené jednotlivé díly jsem vlepil do rámu stavby (obr. 11). Používal jsem rovněž hustý vteřiňák hvp. Následovalo zatmelení spár z vnitřní strany, aby neprosvítalo světlo.

Obr. 10 – Příprava vyzdívek – vlepování oken a dveří

Obr. 11 – Stavba pily s vyzdívkou stěn 
 

Dveře a vrata

Pokud jde o dveře, postup podlepení fólií byl stejný jako u oken.

Vrata (jsou na dvoukřídlová na obou stranách stavby) jsem ale potřeboval pohyblivá, tj. aby se otvírala v pantech, a to aspoň částečně. Zkoušel jsem různá řešení. Nakonec jsem je vyrobil z balzy, rozměrově tak, aby se vešly do profilu rámu. Mezi vyztužení na okraji každého křídla vrat jsem hustým vteřiňákem vlepil proužek silnějšího igelitu (cca 5 mm široký, na výšku jako výška vrat). Nedoporučuji mikrotenové pytlíky na rohlíky.

Okraje igelitového proužku jsem nahoře a dole šikmo zastřihl. S vůlí asi 0,5 mm jsem igelitový proužek na jedné straně již vlepený do křídla přilepil druhou stranou k rámu dveří a pojistil ho lištou se smrkového profilu 2 x 2 mm. Když lepidlo dobře zaschlo, kupodivu vrata se otvírala a zavírala, jako by byla opravdová . Igelit v mezeře mezi křídlem vrat a rámem téměř není vidět.

Elektrifikace

Když byly dokončeny práce na konstrukci stěn a byl vlepen strop nad strojovnou pily a skladu, jal jsem se instalovat osvětlení. Použil jsem celkem čtyři třímilimetrové diody v sérii s odpory. Dvě jsem instaloval do strojovny, po jedné do kotelny (skladu) a nad schody ve vchodovém přístěnku.

Na diody jsem nasunul a vteřiňákem přilepil kovové podložky používané pod šroubky M3, které jsem na kovadlince vytvaroval kladívkem s kulatou ploškou, aby tvořily stínítko. Zadní část diody a podložky vč. jejích boků jsem opatrně natřel černou barvou. 

Vodiče od elektrosoučástek jsem izoloval v místech, kde to bylo nutné a přilepil je ke konstrukci krovu tavným lepidlem. (Fotografie jsem zapomněl pořídit; předlohou mi byly návody na webech, např. Humrovy vlaky aj.). Hodnoty odporů v tomto textu neřeším.

Vyvedení napájecích vodičů je do podlahy v druhém (vchodovém) přístěnku.

Střecha

Jakmile byla hotová elektroinstalace, postupně jsem budoval střechu. Protože jsem jako krytinu použil ten nejtenčí a nejjemnější vlnitý hliníkový plech, který dodává Litomyský (K&S Engineering, No. 16130, 127 x 177 mm, tl. 0,05 mm), a jenž má všechny nepříznivé vlastnosti známého alobalu (tedy snadno se mačká, jakýkoliv i nechtěný dotyk zanechává nenapravitelné stopy atd.), bylo mi od počátku jasné, že plech bude nutné podložit kartonem a instalovat ho až nakonec. Modelovat karton s nalepeným plechem na střechu se mi zdálo být riskantní.

Proto jsem nejdříve z šedého kartónu tl. 0,8 mm vytvořil díly střechy nad přístavky, které jsem přilepil na krovy. Druhá strana střechy z téhož materiálu se lámala ve vrcholu. U všech střešních (kartónových) dílů jsem také vytvořil „bednění“ v podhledech střechy, kde bývají instalované okapy.

Okapy jsem se ale rozhodl nedělat. Jednak proto, že okapy v měřítku N jsou obtížně řešitelné, a také proto, že u pořádné pily, kde se nedá kvůli pilinám pomalu ani dýchat, by byly odpady okapů hned ucpané. Odkapávání vody se střechy jsem vyřešil elegantněji – betonovými korýtky u paty stěn kolem celé budovy, vyrobenými z Dasu a natřenými barvou odstínu cement.

Naohýbané okraje kartonu, imitující bednění (což je zřetelně vidět na obr. 12), jsem na konci podlepil smrkovou lištou 2 x 2 mm; tyto lišty jsem přilepil k bočním stěnám budovy. Jak je uvedeno, kartón jsem přilepil ke krovům. Tím jsem si sice zablokoval přístup k elektroinstalaci, ale zato jsem získal zcela pevnou konstrukci objektu.

Čelní pohledy na okraje střechy jsem vyřešil balzou. Po vykrojení dílů jsem na nich tupým nástrojem imitoval prkna. Spodní okraje jsem ještě opatrně seřezal, což je patrné na obr. 13. Po jejich patinování umbrou pálenou je iluze dřevěných prken dokonalá. Na tomto obrázku jsou už vidět i polotovary komínu a části odsávače pilin. 

Obr. 13 – Snímek dokumentující rozpracovanou střechu objektu pily

Následovalo dosti piplavé pasování kartonu (tl. 0,5 mm), na který bude nalepena hliníková fólie (vlnitý plech). Počítal jsem s několika milimetrovým přesahem na každou stranu střechy v podélném směru. Když jsem si byl jistý, že jsem vše vyměřil správně, z hliníkové fólie jsem ostrým skalpelem nařezal střešní díly, a to tak, aby byly vytvořeny pásy široké cca 30 mm. Musel jsem dost kombinovat, aby mi stačily ony dva plechy v balení od K&S Engineering.

Není nad to, když má člověk za sebou byť dávnou praxi se skutečným klempířem na stavbě reálného stavení. Pravda, elektrické nůžky, šolajznu a klempířské kladívko se na modelu neuplatní, ale aspoň člověk ví, že se plech pokládá zespodu nahoru a nakonec se překrývá špice střechy. A také, že je nutné počítat s přesahem plechu u komínů, průduchů a bočních stěn. To jsem řešil skalpelem a kleštičkami a byla to opravdová piplačka. Ještě než jsem na karton nalepil plech (opět hustým vteřiňákem), tak jsem pečlivě vyměřil a prořezal otvory pro střešní ventilaci na levé straně střechy, pro komíny a díly vzduchotechniky.

Abych nezapomněl, k výrobě potrubí k jímači pilin posloužilo brčko na pití, později natřené šedou barvou (obr. 13). Také sopouchy komínů jsou z tohoto ideálního materiálu.

Jímač pilin (nevím, jestli se tomu tak říká) je vyroben z kartonu, stejně jako „pokličky“ komínů. Skroužení válce a vyrobení ostatních dílů byla brnkačka; už jsem si ale nevzpomněl na tu část středoškolské deskriptivy, kde jsme se učili rozbalit komolý kužel… Postupoval jsem tedy metodou pokusů a omylů. Naštěstí špatná konstrukce není vidět.

Málem bych zapomněl na vnitřní (lomenou) příčku, která odděluje strojovny. Je vidět na obr. 14. Opět je slepena ze smrkových lišt 2 x 2 mm a kartonu tl. 0,8 mm. Do stěn jsou zabudovaná a zasklená okna a dveře.

Za povšimnutí zde možná stojí otvor v krátké boční stěně. Korespondují s ním i podobné otvory v bočních stěnách pily. Tudy budou do objektu na jedné straně „proudit“ pomocí automatického válcového přepravníku klády (ze skladu I.) a na druhé straně tudy budou vycházet nařezaná prkna (do skladu II.). Přepravníky ale budu stavět až úplně nakonec, abych se mohl lépe opřít o skutečné rozměry po sestavení celého modulu.

Obr. 14 – Vnitřní příčka

Okolo jímače pilin jsem z mosazného drátu sletoval zábradlí (obr. 15). Přebytečný cín jsem opiloval a vše nastříkal tmelem.

V této etapě stavby jsem tmelil i všechny spáry. Zklamal mne tolik vychvalovaný Milliput. Nepracovalo se mi s ním dobře. Se zalepenými prsty to nějak nešlo. Vyzkoušel jsem tedy tekutý kit Agama, který jsem nanášel štětečkem a vždy po zaschnutí (cca 24 hodin) spáry přebrušoval jemným smirkem. S kytováním to v případě pily netřeba přehánět, protože pila není model letadla. Navíc, stejně se vše bude patinovat a potom – i v betonu jsou spáry.

Obr. 15 – Rozestavěná pila – na střeše je připraven jímač pilin, zábradlí, dole u vrat je otvor kudy putuje zpracované dřevo ven z pily

 .

Barvení pily

Vědom si doporučení Jana Humra Vacka či Michala Daleckého, základem každého patinování je umbra pálená – buď naředěná, nebo neředěná a stíraná uchošťouchy. Já použil metodu ředění, k čemuž jsem potřeboval kobaltový sikativ (mají ho v prodejnách pro malíře). Že to bude jed jsem tušil, k mému překvapení má sikativ fialovou barvu.

Netroufám si nabídnout poměr ředění, protože ho neznám. Prostě jsem z tuby vytlačil do zvláštní a uzavíratelné cca 10 ml skleničky asi 1,5 cm barvy a zalil to skoro až k hrdlu sikativem. Pořádně protřepal a modelářský zázrak byl hotov. (Před každým dalším použitím je třeba roztok důkladně protřepat.)

Štětcem s ostřejšími chlupy jsem pak celou pilu natřel naředěnou barvou, nejdříve opatrně, s hodně vytřeným štětcem, aby nevznikaly tmavé plochy. Díky sikativu barva pěkně vzlínala. Zatímco na dřevě (balza) a cihlových stěnách vytvářela naředěná umbra pálená krásnou strukturu, na hliníkové střeše si mi to moc nelíbilo. Tak jsem barvu opatrně stíral papírovou utěrkou. Přesto (anebo právě proto) získal plech pěkné „ušpinění“.

Po zaschnutí umbry jsem postupně jednotlivé plochy stříknul fixačním lakem od Nocha a pomocí patinovacích prášků a ostrého malého štětečku a pomůcky, kterou používají ženy na malování očních víček, začal patinovat. Zase platí, že není třeba spěchat, nenanášet velké vrstvy prášku, který se pak nedají setřít ani rozetřít.

Na stěny jsem použil prášek s označením „cihlová červená“, na betonové sloupky „cement“ a dole okolo základů „zelený mech“. Střechu jsem patinoval s ohledem na topení naftou okolo komínů černým práškem „saze“. Potrubí a pilinový jímač, který byl nejdříve natřen stříbřenkou, jsem patinoval na některých místech rzí a sazemi.

Když jsem byl spokojen s výsledkem, objekt jsem stříknul fixačním sprejem. Výsledek této fáze patinování je na obr. 16a až 16d.

DOPORUČENÍ: Ačkoliv nemám valné zkušenosti s barvením a patinováním, několik důležitých poznání jsem učinil. Předně, méně znamená více. Dále, nespěchat s nanášením patinovacích prášků, být trpělivý (raději desetkrát nabrat štětečkem maličko prášku, jak jednou ho nanést moc). Potom, nepřepatlat svůj výtvor. A ještě jeden poznatek. Nikde nesmí být vidět přechodové hrany, všechno musí být co nejpřirozenější. V přírodě se nevyskytují ostré barvy a přechody, všechno – krása i špína – je laděno v měkkých tónech.

Obr. 16a, 16b, 16c, 16d – Pila po základním patinování

Stavba diorámy

Nijak to nezdůrazňuji, ale segment (diorámu) jsem stavěl bez detailního plánku. Možná to není správný a doporučovaný postup, leč stačila mi skica (obr. 17). Jinými slovy, udělal jsem si představu, jak by měla být pila zasazeno do prostoru, jak a kudy povedou koleje, kde bude hlavní brána pro příjezd a odjezd kamionů, jak bude položena vlečka. Měl jsem v hlavě promyšlenou i představu, kde budou skály, stromy, keře či tráva a volné plochy. Měl jsem v úmyslu si v praxi vyzkoušet poznatky kolegů, které jsem si přečetl na webech a to, co jsem viděl a slyšel na seminářích v Království železnic.

Obr. 17 – Skica diorámy

Předesílám, že to znamenalo předem nakoupit nemálo všelijakých foliáží, statické trávy, barev, patinovacích prášků, Pappmaché, sádry apod. O nářadí nemluvě.

Začal jsem položením příjezdové koleje k pile. V pravé části dioramy není kolej ukončena, povede do nádraží. Přesahující nástupiště buď uříznu nebo začlením do sousedního segmentu. Zhruba uprostřed je vložena výhybka, nikoliv pravá, jak je na skice, ale levá. Důvod nebudu vysvětlovat. Na levé straně kolej končí zarážkou.

Není pro mne podstatné, že jsem použil kolejivo od Trixe (nikoliv od Peco, ze kterého budu stavět budoucí kolejiště), včetně „trixácké“ výhybky a přestavníku. 

Před kolejemi je příkop, který možná časem vyplním vodou (a nepořádkem – jsme přece na pile). Nebude to žádný proudící potok, spíš taková stoka s kalužemi stojaté vody. Břehy příkopu jsou pokryty trávou od Model Scene a statickou trávou (tuším od Poláka). Natrhané kousky foliáže a drnů (celkem čtyři druhy) a statické trávy jsou lepeny lepidlem UHU.

Chybičky se vloudí

Dnes jsem již poučen, že se tráva nesmí lepit příliš blízko kolejí. Nevím, co říkají normy Fremo aj., ale 1 min. milimetr vůle je nezbytný. Vagonky nemají přítomnost drnů rády.

Ještě horší to je se štěrkem, který se nesmí plést kolečkům (přesněji okolkům) vagonů do cesty. Se štěrkováním jsem to přehnal. Vůbec mne nenapadlo, že když budu postupovat podle osvědčených návodů, bude to taková katastrofa.

Udělal jsem si nejdříve s 5 mm silného styroduru podloží pod koleje (bohužel asi moc úzké, byť jsem ho počítal podle reálného profilu). Disperzí jsem na ně nalepil koleje s napojenou výhybkou. Pak jsem podloží natřel nějakou hnědo-zelenou barvou, koleje a pražce jsem přetřel rezavou barvou Rewell (smíchanou podle osvědčených návodů ze čtyř odstínů :-) ). Pak jsem vzal drť od Busche a pěkně pomaloučku, polehoučku ji sypal z ustřiženého růžku igelitového pytlíku mezi pražce i na břehy podloží. Jak radili zkušení, štětečkem jsem pak štěrk tupoval mezi pražce – ale nekontroloval, jestli se nějaký kamínek nedotýká z vnitřní strany kolejnice. A to se mi vymstilo!

Následoval nástřik kolejí saponátovou vodou pomocí rozprašovače podle doporučení Michala Daleckého a zalití štěrku naředěnou disperzí (Patton). Všechno do druhého dne ztvrdlo na šutr. Vagonky mi ale po kolejích poskakovaly jako kočár na lesní cestě. Hrůza. Horší bylo, že kamínky nešly z vnitřní strany kolejí odloupnout. Vzpomněl jsem si na Houmrovu radu, že když se lepí disperzí a něco se nepovede, stačí nástřik vodou a lepidlo povolí. Stalo se. I tak jsem čištěním kolejí strávil půl dne.

Nástupiště od Peco

Za kolejemi jsem postavil na obou stranách nástupiště (od Peco), kde se bude skládat dřevo. Nástupiště Peco je výrobek, u kterého lze volit tři varianty šířky. Zvolil jsem zlatou střední. Levé nástupiště jsem instaloval na podložku z Kapa-desky, aby se srovnal výškový rozdíl. Žiletkou jsem seřezal podložku směrem k levým vratům pily a přechody začistil. Přijdou potřít hmotou s Pappmaché.

Na základovou Kapa-desku jsem naměřil a přilepil koleje „Z“ pro vlečku.

Pak jsem si ještě vyměřil (podle osy kolejí vlečky) přesné umístění budovy pily. Ve dvou rozích uvnitř budovy jsem přilepil špalíčky s předvrtaným otvorem průměru 3 mm, do kterého jsem zatlačil kolíček, používaný v nábytkářském průmyslu na instalaci polic. Tento „dvojváleček“ má druhý průměr 5 mm. Po označení místa jsem v Kapa desce vyvrtal (přesněji skalpelem vykutal) otvor pro druhou stranu kolíčku. Tak jsem definoval přesné umístění budovy pily.

Co bude po vlečce jezdit?

Tak to byl oříšek. Dlouze jsme diskutovali s Petrem Litomyským, co by se tam hodilo. Nabízel mi roztodivné vagony americké provenience. Faktem je, že po těchto diskusích lituji modeláře, co se zhlédli v měřítku „Z“. K těmto modelům toho je k sehnání pramálo a velikost modelu už není na reálné modelování…

Představoval jsem si takové maličké „platoňáčky“, které povezou jen jednu kládu dovnitř pily, anebo jednu paletu ven. Budeme zde přeci mít ještě ten automatický podavač, že?

Ač mi všichni tvrdili, že se nedají koupit dvojkolí, natož podvozky v „Z“, tak jsem přesto narazil na internetu na web, který takové zboží nabízí (Micro-Trains Line, No. 904 (004 02 040)). Jaké bylo mé překvapení, když Petr Litomyský donesl od této firmy vzorek podvozku k osobnímu vagonu. K platoňáčku už byl jen krůček. Stačil kousek balzy. Popisovat jeho výrobu by bylo nošením dříví do lesa. Vše ukazují obr. 18 a 19. Ing. Litomyský už objednal další podvozky. Ještě musím sehnat někoho, kdo vlastní malou imitaci lokomotivy, která se v počátcích objevovala v „Kindr-vejcích“. Byla v měřítku „Z“. Prozradil mi to pan Voráč z Classic Model v Bartolomějské ul. v Praze 1.

Obr. 18 – Vozíky pro vlečku

Obr. 19 – … pohled ze strany podvozku

Koleje pro vlečku

Na levé straně diorámy jsem nainstaloval na vlečce výhybku i s elektrickým přestavníkem od Märklin. Tedy tohle zařízení je skutečně k zbláznění. Nefunkční ho udělá snad i zrníčko prachu, možná i křivý pohled. Natož když se instaluje do kolejiště. Samozřejmě, nedopatřením se mi do posuvného mechanismu výhybky dostala barva, jak jsem patinoval koleje, a navíc odněkud přiteklo i lepidlo, byť jsem výhybku vůbec nepodlepoval. A měl jsem zase několik hodin co dělat. Rozebrat tu titěrnou věc na díly nejde (jde, ale už bych ji asi nedal dohromady), takže čištění bylo neskutečně zábavné ). Jelikož výhybka je ovládána relátkem a systémem s vlasovým pérkem, které samozřejmě nemá žádnou sílu, přestavník od té doby nepřestavuje. Nicméně jsem ho z tréninkových důvodů elektricky připojil.

Myslím, že bych naopak mohl být pochválen, jak se mi povedlo položit prkna okolo kolejí vlečky, opět vyrobené z balzy tl. 0,8 mm. Ještě před lepením nařezaných kousků na rošt přilepený ke Kapa-desce jsem jednotlivé díly napustil silně ředěnou umbrou pálenou.

Zdi a skály

Zdi a skály v obou zadních rozích diorámy jsem vykouzlil z materiálu dodávaného firmou Noch pod číslem 60880, který jsem nanesl a vytvaroval na základ ze Styroduru. Ta „60880“ je nejspíš sádra naplněná drobným štěrkem. Moc dobře se s ní pracuje.

Myslel jsem nejdříve, že skály v měřítku N bez imitace skalisek od Nocha či Busche z umělé pryže nevyrobím, opak byl ale pravdou. Podklad skalní stěny jsem nejdříve slepil tavným lepidlem z odřezků Styroduru a tvar budoucích skal přiměřeně vyřezal ostrým nožem. Styrodur je báječný materiál. Nedělá nepořádek jako polystyrén, bezvadně se lepí tavným lepidlem a ještě lépe se řeže. Mám k tomu nabroušený nůž od jednoho soudního lékaře, kterým začíná pitvu…

Sádru na skály dělá Noch ve dvou barvách. Jedna imituje žulu (je šedivá), druhá pískovec (hnědá). Není ale problém ztvrdlou hmotu přestříkat. Míchal jsem si ji postupně v malé skleněné misce (na máslo) a dbal na to, aby byla hodně hustá. Lépe se tvaruje. Pomocí zubařské špachtličky (vyrábí a prodává Medin, a.s.) jsem ji nanášel na podklad a hned tvaroval rýhy, větší i menší pukliny a vystupující kameny, stejně jak to umí jen příroda . Nic souměrného, spíš naopak. Ale nepřehánět.

Zeď jsem jen prostě potáhl namíchanou hmotou a uhladil špachtličkou. Díky plnidlu z kamínků byla pěkně drsná. Tak to má být.

Barvení zdiva

Když sádra zatvrdla (druhý den), stříknul jsem celou plochu skalisek i plotu šedým, a jen přelíznul hnědým sprejem. Sehnal jsem polomatné barvy ve spreji za pár korun ve speciální prodejně pro sprejery, která se nachází ve Veverkově ul. 10 v Praze 7. Vychází o hodně levněji než barvy od Nocha. Stejně se nakonec celé dioráma přestříkává matným lakem, tak není třeba přemýšlet nad polomatnými spreji pro graffiti.

Konečná úprava skal a zdi spočívala v použití metody suchého štětce. Do bílé olejové barvy jsem přidal maličko černé (abych docílil jemně šedé), plochým štětcem s tvrdšími chlupy jsem barvy smíchal a barvu, která ulpěla na štětci jsem na novinovém papíře pořádně vytřel. Teprve pak jsem štětcem velmi opatrně (a naplocho) přetíral hrany skal a zdí. Stále jedním směrem, tedy šikmo zespodu nahoru. No, žádná sláva, ale vcelku to vyšlo.

Zatravňování

Na lepení trsů trávy a drnů jsem použil univerzální lepidlo UHU, když jsem se přesvědčil, že disperze nedrží. Postup jsem popsal u dokončování dekorace kanálu. Je nutné nepracovat jen s jednobarevnou foliáží, naopak, doporučuji vytvářet malé a hodně barevné členité plochy (obr. 20 – 22). Tak jak to učí Dan Buchtela s Michalem Daleckým.

Na obr. 22 je dobře patrná moje chyba (ve skutečnosti není tak výrazná). Některá místa, kde jsem opakovaně lepil foliáž lepidlem UHU, jsem znovu použil suchý štětec, ale pošpinil jím i foliáž. Správný postup je stříknout skálu základem, event. vybrané plochy patinovat, nechat řádně zaschnout, použít suchý štětec a teprve pak opatrně lepit foliáže a trávy.

Do skal a na povrchu zdi jsem použil pomůcku prodávanou pod názvem „živý plot“. Je to vlastně na zeleno obarvená mycí houba seříznutá do tvaru dlouhé „nudle“. Postupně jsem ji odtrhával, nanášel na ní kapky lepidla UHU a po kouskách lepil do prohlubin skal a na zeď. Má hezkou svěží zelenou barvu a tak není na škodu ji v závěrečné fázi poprášit nějakým tmavším odstínem patinovacích prášků nebo na smirkovém papíru sedřenou barevnou křídou. 

Obr. 20, 21, 22 – Vymodelované a nabarvené skály a zdi

Udusaná písčito-hlinitá země

Trošku jsem váhal, jaký povrch vymodeluji na skladových plochách a na cestě okolo budovy pily. Takové plochy jsou obvykle nezpevněné, podkladem bývá udusaná hlína, štěrk nebo písek. V dešti není o kaluže nouze.

Nátěr akrylovou barvou vypadal na alabastrově bílé a rovné ploše Kapa-desky nereálně. Vzpomněl jsem si na již vyzkoušený materiál (používal jsem ho na kmeny a větve stromů), nesoucí francouzštinou zavánějící název – Pappmaché. Znalcům nebudu nic líčit, laikům si dovolím naznačit, ať se ptají v papírnictví. Pappmaché je údajně buničina smíchaná s plnidlem a lepidlem, ředí se vodou a pracuje se s ním jako se sádrou. Na rozdíl od sádry je lehoučká a tuhne pomaleji (než se vypaří voda). Dá se barvit akrylovými nebo vodovými barvami. Když ztvrdne, je jak šutr.

Tak jsem do misky nalil trošku vody, rozmíchal v ní maličko hnědé a ještě méně tmavě zelené akrylové barvy a nasypal několik lžiček Pappmaché. Přidáváním Pappmaché jsem vytvořil dosti hustou hmotu, kterou jsem špachtlí nanesl na plochy (skladů a další) a uhladil je. Přesto se mi rovnost plochy moc nedařila. Pappmaché jakoby se táhnul za špachtlí. Do rána ale pomohla zemské gravitace. Plocha byla dokonale rovná.

Abych ale nezapomněl: Finta vytvoření reálné písčito-hlinité plochy spočívala v tom, že jsem po rozetření Pappmaché cukroval plochu jemňoučkým pískem, který jsem si dovezl od Balatonu (a dokonale ho pročistil vodou). Fantastický materiál pro modeláře! Cukroval jsem tak dlouho, až se do písku na některých místech přestala vsakovat vlhkost z Pappmaché. Když Pappmaché do druhého dne uschnul, měl jsem povrch podobný jemnému smirkovému papíru. A to byl cíl. I když jsem to na pár místech zkoušel prolít disperzí, bylo to zbytečné. Písek v Pappmaché dokonale drží. Výsledek (po patinování – viz dále) je patrný na obr. 23.

Nakonec jsem podél tratě v levé přední části dioramy přilepil plot, který jsem vyrobil již před časem z balzy tl. 0,8 mm (obr. 24). Při úvaze, že reálný laťkový plot bývá vysoký mezi 1 až 1,5 metru, je měřítková velikost cca 6 – 9,5 mm. Milimetr či dva navíc nehrají roli.

Barvení a patinování plochy dioramy

Po ustavení objektu pily do dioramy a po nalepení všech travních ploch a zasazení stromů (čtyř od JTP a jednoho – borovice – vlastní výroby) jsem dokončil patinování plochy a objektů. Šlo mi o to, aby se všechno jakoby barevně „slilo“ do jednoho rázu.

Znovu jsem třeba patinoval „cementem“ některé betonové stojky budovy, okapová korýtka u paty stěn, kde jsem sem tam přidal „zelený mech“. Nakonec jsem se rozhodl patinovat i písčito-hlinité plochy postupně několika patinovacími prášky – „pilinami“, „prachem“, „mechem“ a „sazemi“. Velmi opatrně jsem nabíral patinovací prášky na špičky chlupů velkého štětce a tupoval jsem s nimi jednotlivá místa na ploše, a jak jen to šlo, roztíral jsem barevné prášky do šířky. Na několika místech mi zejm. „saze“ udělali flek. Nezbylo, než ho pěkně postupně zakrýt prášky jiných barev.

Trošku patinovacího prášku přišlo i na kmen mé borovice, protože barva kmene a větví byla oproti okolí příliš intenzivní.

Obr. 23, 24 – Pravá a levá poloviny diorámy po dokončení

Závěr

Zběžnou zkouškou funkčnosti osvětlení a činnosti přestavníku výhybky na N-kové koleji jsem prozatím skončil. Mám v úmyslu ještě dodělat automatické válečkové  podavače na obou stranách budovy pily, nadělat trochu více surového dříví i hotového řeziva pro oba sklady. A taky musím sehnat nějaký ten nákladní kamion s kládami a pár lidiček v montérkách v N-ku…

hlav, 22. 11. 2009