Ve druhém pokračování své fotoreportáže z veletrhu v Norimberku se budu věnovat firmám, které vyrábějí předměty a materiály důležité pro tvorbu kolejiště. U těchto firem obvykle bývá na co koukat, protože jak nejlépe představit svoji produkci než na příkladech…

Faller

  Na expozici firmy Faller jsem se těšil, protože jsem zde chtěl nastudovat jejich car-systém. Autíčka tam na jejich panelech sice jezdila, ale stejně jako jindy firma nenechala do své kuchyně nahlédnout. Údajná patentová ochrana přední nápravy modelů autíček asi láká konkurenci, takže se právě tyto detaily na stánku firmy neukazují. Panely s modely domečků a stromečků v obou základních měřítcích (H0 a N) byly velmi pěkné.

[View with PicLens]

Vollmer

  Výrobky Vollmer nepatří k nejlevnějším. Jsou ovšem dokonalé a je jich dost na výběr.

[View with PicLens]

Heki

  Již dříve jsem byl poučen, že materiály pro imitaci trávy a rostlin od firmy Heki patří k nejlepším. Tak jsem si je nakoupil. Jelikož je ale firma balí do velkých sáčků, mám jich nesyslováno na tři životy. Na velkém diorámatu jsem studoval detaily, které lze z produktů Heki vymodelovat.

[View with PicLens]

Busch

  Také firma Busch je pojem v oblasti tvorby krajiny a nejrůznějších kolejových doplňků. Jestliže T-gauge se předváděly na hodně šikmé ploše, u Buschů měli kolejiště pověšené rovnou na kolmé zdi jako obrázek – a světe div se, na kolejišti jezdil vláček. Jak tam drží jsem nezkoumal. V tomto stánku mívají pěkně vymodelovaný důl.

[View with PicLens]

Noch

  Ve skutečnosti konkurenti, na veletrhu sousedé. Vedle stánku Busch sídlila firma Noch. Žlutě zářící design stánku Noch nelze přehlédnout. Hodně pěkné jsou jejich mosty a také mrňavé figurky. V tomto stánku se opět objevily výrobky japonské firmy Kato a také další japonské firmy Rokuhan, která vyrábí komponenty pro měřítko Z. Nejspíš spolu kamarádí…

[View with PicLens]

Preiser

  Bezpočet „panáčků a panenek“ ve všech měřítcích ukazovala firma věnující se figurkám. Ve svém oboru patří ke špičce. Od důkladné prohlídky maličkých modelů mne ovšem odpoutávaly tři sexy děvy s velkým poprsím, které tam pózovaly zřejmě dvornímu designérovi, jenž předváděl, jak se vytvářejí předlohy pro modely. Když jsem tam byl já, zrovna si tvaroval na jedné figurce kyprý zadek…

[View with PicLens]

Liliput

  Ještě jednou se vracím ke stánku firmy Liliput. Podle mne tam měli jedno z nejhezčích a nejpropracovanějších kolejišť v měřítku N ve stylu švýcarské horské železnice. K vidění sice bylo již loni, ale je zajímavé tím, že má vlastně dvě strany – přední a zadní. A každý modelově ztvárněný detail je perfektní. Smrčky sice vypadaly jako štětky na mytí flašek (tenhle typ stromečků přímo nesnáším, protože příroda je o hodně nápaditější…), ale jinak hodně inspirativní.

[View with PicLens]

Hack

  Nemohu zapomenout na stánek firmy Hack, nabízející konstrukčně velmi propracované mosty ve všech základních měřítcích. Jsou krásné, i když na naše poměry dost drahé.

[View with PicLens]

Pokračování příště…

Když jsem vkročil do haly č. 4A na norimberském výstavišti, měl jsem pocit, že jsem odtud včera odešel. Vše se mi zdálo na stejném místě, dokonce i tváře vystavovatelů, i rozmístění exponátů u jednotlivých výrobců bylo více než často stejné. To není jako u nás v prodejně, kde pod vlivem jakési přitroublé reklamní školy musím kvůli jedné konzervě leča prošmejdit všechny regály, abych ji našel. Registroval jsem nejen pramálo změn v rozložení stánků jednotlivých výrobců, ale i novinek se mi zdálo málo. A když, tak se musely hledal. Leč vidět Spielwarenmesse považuji za užitečné. Zvláště když se s užitečným spojí i příjemné, jako je setkání s přáteli…

  V předvečer odjezdu jsem se dušoval, že letos si do Norimberku vezmu jen doklady a pár euro do kapsy, do ruky maličký Panasonic a možná igelitku pro sem tam nějaký leták. Po několik let jsem tam totiž jezdil s ruksakem foťáků a odvážel si tunu prospektů. Ráno jsem ale vyměknul a cestovní batůžek si raději vzal. Večer jsem dřel domů s několika kily prospektů jako každý rok.
  Lámu si teď hlavu, jak zde popsat věci podstatné, které byly v Norimberku k vidění, a přitom být stručný… Nejlepší bude, když pár vět proložím nafocenými obrázky – ty mají větší vypovídací hodnotu než jakýkoliv text. Raději však úvodem zdůrazňuji tři věci, abych předešel kritice věčných nespokojenců: Zaprvé, popisuji jen to, co mne zaujalo, ne všechno, co bylo na veletrhu vystaveno. Za druhé, ze všeho co tam bylo k vidění vybírám – až na výjimky – jen věci vztahující se k měřítku N. Za třetí, přece jenom jakési stručné utřídění učiním, protože všechno se do jednoho článku nevejde. Začínám firmami nabízejícími modely vozidel a co s tím souvisí, v dalším dílu nabídku informace o firmách věnujících se stromečkům a domečkům a s různým se svezou i firmy elektronické.

Vstupujeme…

  Kupodivu naprosto první stánek, na který jsem narazil hned ve vstupním koridoru k hale č. 4A, kde jsou tradičně vystaveny železniční modely, byl stánek německého prodejce modelů DM-TOYS, od kterého jsem před pár dny koupil model Nohabky – ZDE.
  Kousek za ním pak byla na svém tradičním místě modelářská lahůdka – modely v měřítku 1 : 450 (T-gauge). Tentokrát si mladí Číňané z Honk-Kongu, sídlící v Británii, vymysleli hodně šikmou plochu, aby ukázali, že jejich modely s kolečky z neodymových magnetů zajistí dokonalou přilnavost kol ke kolejím, což je podmínkou pro kvalitní přenos napětí i u tak lehounkých modelů. Zdá se, že v nabídce firmy přibylo pár nových modelů.

[View with PicLens]

Hobbytrain

  Společnost Hobbytrain, která sdružuje několik výrobců, předváděla pěkné, leč již prezentované modely v měřítku H0 a N. Zaujaly mne soupravy pracovních vlaků.

[View with PicLens]

Hornby

  Podobně společnost Hornby je dnes sdružením několika výrobců. Ze všech nejvíce mne vždy imponují modely od firmy Arnold.

[View with PicLens]

Fleischmann – Roco

   Donedávna dvě stálice na modelovém trhu, které již ale také měly několikrát namále, jak se lze dočíst z referátů odborníků, nyní již pár let spolupracují. A snad se jim daří. V šedi průměru a okoukaných expozic bez inovace se mi jevil jejich společný stánek nový a na současnou zchudlou Evropu až bombastický. Rozhodně poprvé jsem viděl jejich zajímavě řešené kolejiště (v měřítku H0) vyrobené z plexi. Jistě, domů bych jej nechtěl, ale naopak na veletrhy se velmi hodí.

[View with PicLens]

Kato

  Ačkoli  modely japonské firmy Kato v měřítku N bylo možné spatřit ve stánku Hobbytrain anebo Noch, firma měla v Norimberku na svém tradičním místě svůj tradiční stánek s tradičními modely rychlovlaků. Ve vitrínce byly i všechny tři Nohabky, o kterých už byla řeč.

[View with PicLens]

Ladegüter Bauer 

Firma se zaměřuje na výrobu nejrůznějších nákladů převážených na vagonech. Těžko říct, jestli vystavovali věci známé z loňska, nebo zda nechali zrezivět jiné předměty, které pak navagonovali. Tak či tak si myslím, že s tímto zaměřením má firma velkou budoucnost. Jen kdyby ceny jejich vesměs hezky vypadajících nákladů byly přístupné také pro české modeláře. Inspirace je ale obvykle zadarmo. Hodně minut jsem studoval jejich moc pěkně vymodelovaný kamenolom (v H0).

[View with PicLens]

Modellbahn Union
 
V Německu sídlící firma prezentuje několik výrobců, zejm. z Japonska a Británie, např. TOMYTEC, TOMIX, DAPOL, MODENO a jiné. Zaměřuje se hodně na velikost T. Škoda. Měli na stánku moc pěkné bagry, jeřáby a další zemní stroje… Ale i moderní příměstské soupravy v měřítcích N a H0.

[View with PicLens]

Märklin

  Ačkoliv před matkou modelářských firem německou firmou Märklin je třeba se sklánět s úctou, minimálně za to, kolik let už vyrábí železniční modely ve velmi vysoké kvalitě, přece jenom popularita třech kolejnic není v našich podmínkách nikterak velká. To samé už  zřejmě pochopili i u Merkuru a nově přišli na trh vedle tradičních produktů také s kolejivem jen se dvěma kolejnice (viz dále). Märklin sice již před lety zakamufloval třetí kolejnici do maličkých puntíků na každém pražci, ale stejně… K Märklinu já osobně sice vzhlížím s úctou, ale je to pro mne něco jako asijské auto, které bych v životě nechtěl do garáže (tím neříkám, že japonská, či korejská auta jsou špatná, určitě ne; ale nejsou pro mne. Jako ten Märklin). Ale i tak jsem studoval jejich gigantické kolejiště v jednom z největších stánků na veletrhu, protože na něm měli řadu zajímavých vychytávek…

[View with PicLens]

Trix 

  Bratříkem Märklinu je jak známo Trix. Věru překrásné modely v sérii Minitrix nabízí tato firma modelářům. Radost se na ně dívat. Dokonalá a nápaditá expozice umocňuje zážitek. Modely jsou instalovány v takových dokonale nasvětlených boxech. Každý vytváří dojem uměleckého předmětu (což ostatně každé model je). Jen bacha na dekodéry Seletrix, které jsou u Märklinů/Trixů obvyklé. Ne ve všem se mají rády se systémy Lenz nebo Roco. Ale to je možná jen otázka mé nezkušenosti…

[View with PicLens]

Brawa

  Po pravdě řečeno, nic moc.

[View with PicLens]

Peco

  U tradičního výrobce v česku velmi rozšířeného kolejiva nebylo opravdu nic nového. A že jsem koukal seč mi síly stačily. Bohužel, ani náznak toho, že by se jim chtělo vyrobit „zrcadlově“ konstruovanou nedávno na trh dodanou trojcestnou asymetrickou výhybku – blíže ZDE.
  Letos neudělám stejnou chybu jako loni, kdy jsem drobné a pěkné doplňky upřel firmě Weinert, která v Německu zastupuje Angličany (jak mne opravil Dan Buchtela) a přisoudil je firmě Peco. Ale pokud někdo chce porovnat loňskou a letošní fotografii vystavované produkce firmy Weinert, stejně jako Peco, asi tam rozdíly nenajde. Škoda.
  Tak mne napadlo, že kdybychom měli prachy na účastnický poplatek, a dejme tomu spojili síly několika našich firem, např. v čele s Miniatur, tak bychom možná udělali díru do světa. Jen ať si někdo spočítá, kolik novinek přinesl na trh za loňský rok Jirka Šafář. Bohužel, česká kotlina je děsně maličká a modeláři jsou zde chudí. 

[View with PicLens]

NMJ

  Pod touto značkou se v Norimberku každoročně prezentují Norové. Mají překrásné modely, bohužel v měřítku H0. Neznám historii norských železnic, v roce 2000, když jsem se vydal na Nord cap, jsem sice filmoval příjezd vlaku na severní polární kruh, ale to je asi tak všechno… Že jsem u každého statku v Norsku viděl obytný přívěs, se kterým prý Norové každou volnou chvíli vyrážejí poznávat svoji překrásnou zemi, to je fakt. Že ale mají i přívěsy (na lyže?) za lokomotivy, to jsem nevěděl…

[View with PicLens]

Liliput

  Už v předloňském katalogu firmy Liliput, která se podle mne vždy orientovala na měřítku H0, jsem zaregistroval model soupravy FLIRT v N-ku. A to mne zaujalo. Jenže než je konečně dodali na trh, tak můj zájem opadl. V současnosti už firma nabízí ne tři, ale hned pět barevných verzí tohoto zdařilého modelu.

[View with PicLens]

Piko

  Co vyrábí nebo bude vyrábět firma Piko se tradičně v Norimberku nelze dozvědět. Gigantický černě laděný stánek, dvě či tři malá okénka a v nich jakési modely, katalogy přivázané na lanku. Už několik let stejné…

[View with PicLens]

Merkur

  Už loni se tato naše tradiční firma z Police nad Metují vypracovala v nomenklatuře veletrhu z kategorie hraček a plyšáků mezi opravdové železniční modely. Psal jsem o tom loni – ZDE. Letos jsme mohli u Merkurů s Petrem Litomyským obdivovat několik modelů vagonů se špalkovou brzdou. Co na tom, že předlohou jim byly vozy z Velké Británie. A taky už jejich vlaky umí jezdit jen po dvou kolejnicích. Hned vypadají více jak modely a ne jako hračky…

[View with PicLens]

IGB

  Neznám celkový sortiment firmy IGB (vlastně ani nevím, že tato firma existuje) a ani modelům v super-gigantickém měřítku nefandím, protože nemám zahradu a hlavně peníze na jejich nákup. Nicméně výjimku učiním několika snímky, jednak proto, abych udělal radost kamarádovi Mírovi, který si už dávno tyhle velké vlaky představuje na své zahradě, a jednak proto, že mi koupil v Norimberku pivo .

[View with PicLens]

Stangel

  Jestliže jsem na začátku poznamenal, že v Norimberku jsem věnoval svoji pozornost pouze měřítku N, tak na závěr této první části udělám další výjimku a zmíním se o produktech polské firmy Stangel. Moc príma modely a vskutku pěkný stánek. Jen to měřítko… .
 
  V jiné části haly, kdykoliv jsem šel kolem, jeden pán stále plnil olejíček do kouřového generátoru velké a krásné parní lokomotivy v super-gigantickém měřítku, která popojela sem, a vrátila se tam, a přitom zafuněla a vypustila dým… V tomto rohu haly to smrdělo od toho „kadidla“ jak v kostele o Božím těle. Docela jsem litoval vystavovatele u vedlejších stánků. A doma bych to rozhodně mít nechtěl…

[View with PicLens]

Pokračování příště…

Celý rok jsme si slibovali, že uděláme takové malé modelářské posezení nad vláčky u Petra Mojdla a Pavla Tvrze. U Pavla jsem se párkrát zastavil, ale s ohledem na rekonstrukci domku se spíš mluvilo, jak jezdilo. U Petra jsem byl v sobotu poprvé a padla mi brada, jak se říká. Tušil jsem z našich debat, že je perfekcionalista, ale teprve na jeho kolejišti je vidět pravý význam toho slova. Každý detail, každý dokončený kousek kolejiště je dotažený do konce. Jen jsem si tak připadal jako na návštěvě v Guliverově říši. Oba pánové totiž modelují v gigantickém měřítku H0.

  Kolejiště Petra Mojdla je de facto ovál, kde napravo je dvojkolejná a na druhé straně jednokolejná trať, je tam několik kusých kolejí, také dvě smyčky a vlečky do asi čtyř průmyslových objektů. Tak se dá na kolejišti jezdit sem a tam a stále je co řešit. „Všechno co mi zde jezdí je digitalizované, ale naopak ovládání kolejiště je přísně analogové,“ vysvětluje Petr. Na ovládacím pultu je několik desítek páčkových vypínačů a přepínačů (všechny bez označení) a ovladač Roco. Podivuji se, jak se v tom lese páček může někdo vyznat. „Ne někdo, vyznám se jen já,“ směje se Petr a startuje Sergeje, který zaburácí svým typickým dvoutaktním motorem. Všechny čtyři mašiny na kolejišti mají zvukové dekodéry. Paní domu, když vidí zájem návštěvníků o dílo svého muže, nejdříve přinesla na ochutnání vánoční cukroví a potom dovolila předčasně představit Petrův vánoční dárek. Petr obřadně snesl na koleje překrásnou parní lokomotivu, která už zřejmě byla vytopená, protože hned po sáhnutí na ovladač zasyčela pára, naběhl kompresor a lokotka si odfoukla…
  Pěkné, moc pěkné modelové kolejiště. Odhaduji, že Petr má náskok tak 4 – 5 roků před mnou. „Ne tolik, ale stavím ho už víc jak tři roky,“ přiznává. Neodpustil jsem si poznámku, že na silnici procházející napříč kolejištěm by mohly jezdit náklaďáky od Fallera, načež se mi dostalo odpovědi, že jsem jak jeho tříletý vnuk, který prý také prohlásil: „A buš nejede?“ („buš“ = autobus).

[View with PicLens]

12►

Kolejiště Pavla Tvrze jsem už představoval – ZDE. To je to kolejiště, které je postavené ze styroduru. Hodně čtenářů Honzíkových vláčků tato konstrukce zaujala, což je patrné z počtu přístupů na článek. A to ještě neviděli (a neslyšeli) jako já, co všechno je pod kolejištěm.
  Pavel je zdatný amatérský elektrotechnik. Celou řadu nastudovaných el. obvodů si vyzkoušel nebo dokonce vymyslel a vyvinul sám. „Mám radost, když něco vymyšlené taky funguje,“ říká. Zatímco většina z nás má doma několik dálkových ovladačů na televizi, přehrávač DVD nebo rádio, Pavel má takové podobné zařízení zbudované pro zvedání a spouštění kolejiště, aby se mu pod ním lépe pracovalo. Během návštěvy nám několik předvedl zvedání a spouštění, až jsem nabyl pocitu, že ho to baví více pod kolejištěm, jak na jeho povrchu. „No, skoro je to tak,“ usmívá se mé poznámce. „Sednu si pod něj na stoličku a už kutím.“
  Svazky vodičů a všelijaké blikající LEDky potvrzují jeho slova. „Jen pro osvětlení domečků tady mám 14 vlastnoručně vyvinutých a vyrobených modulů, každý z nich mi postupně rozsvěcuje a zase postupně zhasíná po deseti světlech v domech a výkladních skříních,“ ukazuje a je patrné, že je na tento svůj výtvor náramně pyšný. Už mám doma několik DPS a všechny potřebné součástky ke stavbě jeho zhášeče, takže budu moci s radostí opustit výrobu podle nepovedeného návrhu z jakéhosi časopisu.
  Zajímavostí Pavlova kolejiště je kombinace měřítka H0 a H0e. I tady budou vlaky plně digitalizované (jako u Petra Mojdla), zatímco ovládání kolejiště H0 bude manuální s tím, že v jeho skrytých nádražích se staví cesta stisknutím jediného tlačítka. Další originalitou zde je, že jeden z jeho obvodů dovede digitalizovaný vlak zastavit na „odstavném“ místě ve „skryťáku“ (aby tam nedošlo k nějakému maléru), aniž by se tak dělo přes ovladač. Ale i po několika minutách (pokud se celé kolejiště nevypne) se po stisknutí jediného tlačítka na ovládacím panelu vlak znovu z tohoto místa rozjede. Této fintě se diví nejen amatéři jako jsem já.
  Koleje pro úzkorozchodnou tvoří relativně dlouhá dvojice propojených smyček a vlak po nich jezdí ve více méně automatickém režimu. „Nejsou lidi, kteří by mi pomáhali řídit tak složité kolejiště,“ stěžuje si nahlas jeho autor, zatímco jeho paní se usmívá mezi dveřmi… Nabídnutý dortíček ke kávě svědčí o tom, že je výborná kuchařka a chtít po ní, aby ještě Pavlovi přehazovala výhybky, je hloupost…

[View with PicLens]

Foto hlav

„Dědo, tak já už nechci být výhybkářem, ale mašinfírou v metru,“ komentoval dnešní návštěvu depa metra vnouček Honzík jen co jsme nasedli do auta a odjížděli ze Zličína. Reagoval naprosto stejně jako kdysi já, anebo každý jiný kluk v šesti letech, když ho něco výrazně zaujalo. Ostatně, i velcí kluci viděli na dnešní exkurzi věci, které ještě určitě neviděli, i když metrem jezdí Prahou už více jak tři desítky let. Jedna věc mne v depu metra překvapila a nešlo ji přehlédnout. Téměř absolutní čistota v halách i mimo ně, vše srovnané jako na vojně, jedním slovem pořádek.

  To jinde na železnici prostě vidět není. Možná i proto, že metro není železnice. Komentáře k fotkám jsem po odborné stránce nekonzultoval, vycházím jen z toho, co jsem si zapamatoval, takže možná všechno nebude v mém podání správně… (ale vím, že na chyby budu upozorněn v diskusi).
  V tzv. malém depu je soustředěna technika jako jsou „traktory“ (tak jim zde říkají), MUVky a další speciální stroje. Jejich čas obvykle přichází v hluboké noci, když se v tunelech metra provádí údržba a čištění. „Vysavač prachu“ je stroj na třech podvozcích. „Slouží k odsávání prachu z tunelů, ale nepoužívá se často kvůli provozním nákladům,“ vysvětluje náš průvodce. „Tady s tou mašinou se vrtají otvory do pražců a betonu pod nimi, kam se „zalepují“ šrouby,“ ukazuje na upravenou drezínu. „A tohle zařízení slouží k čištění výhybek od sněhu,“ říká u další drezíny, na které jsou připevněny dva maličké tryskové motory (kdo ví z čeho). V literatuře se objevuje snímek podvozku s proudovým leteckým motorem z nějakého vojenského MIGu. Tohle zařízení je ale sympatické svojí titěrností.
  Projížďka MUVkou po okraji depa a podél bývalé vagonky firmy Siemens ve Zličíně byla zážitkem pro malé i velké. Zajeli jsme také až na osudnou kolej, ze které před pár lety sjela do polí nová souprava metra.
  Většina výhybek v depu včetně návěstidel je řízena z jednoho místa ve velínu. Tam jsme se také podívali. Nicméně pár výhybek je obsluhováno ručně. To byla výzva pro kluky. Samozřejmě, první si to chtěl vyzkoušet Honzík, který se už před týdnem zajímal o výhybkářské řemeslo na nádraží v Krči. Ani tady se mu ale závaží nepodařilo uzvednout. Jeho starší kamarád byl úspěšnější.
  V hlavní hale depa stojí za sebou vždy dvě soupravy. Počet kolejí jsem nezaznamenal. Dozvěděli jsem se ale, že na trase B (Zličín – Černý Most) jezdí během běžného pracovního dne až 42 souprav současně. V neděli asi tak polovina, pokud ale není nutné nasadit „nákupní vlaky“, jako je tomu třeba v tomto předvánočním období. Největší fofr tady mají mezi čtvrt na sedm a sedmou hodinou ranní, když vrcholí ranní špička. A pak po ukončení provozu. Některé vlaky ale v noci nezajíždí do Zličína, ale zůstávají na Černém Mostě nebo v dalších stanicích na trati.
  Pár desítek metrů před halou končí napájecí (třetí, boční kolej). Mimochodem, asi mohu připomenout, že vozy metra jsou napájeny 750 V stejnosměrného napětí, přičemž plus pól je veden v boční zavěšené koleji, na obě pojezdové kolejnice je přiveden minus pól. Přirozenou otázkou tedy bylo, jak se dostanou vlaky metra do haly? „Buďto setrvačností, anebo jednoduše tak, že každý z pěti vozů má na podvozcích svoje napájení, takže i poslední vůz, dokud sběrač napětí na podvozku neopustí třetí kolej, bez problému utlačí celou soupravu (a mašinfíra na ovládacím panelu navíc vidí, který z vozů je pod napětím),“ vysvětlil průvodce. A jak vyjedou soupravy z haly? „K tomu slouží externí napájení, které představuje kabel se speciální koncovkou, která se nasune na konektor na podvozku,“ říká. V praxi to funguje tak, že odjezd každé soupravy z haly řídí technik, který má k dispozici pomocníka. Strojvedoucí je pochopitelně v kabině. Pomocník nejdříve odpojí tlakovou hadici, která i v depu doplňuje tlakový vzduch do systému brzd. Potom vezme jeden kabel, který je zavěšen na posuvném závěsném zařízení a napojí ho na třetí vůz soupravy. Poté technik otevře vrata a zapne z rozvaděče u vchodu napětí do kabelu. Strojvedoucí krokovou rychlostí vyjíždí se soupravou z haly, až se sběrače prvního vagonu „dotknou“ třetí koleje a souprava se tak dostane pod napětí. Technik vypne proud do pomocného kabelu a pomocník jej sejme z podvozku.
  Vidět vozy metra zespodu je zážitek nejen pro strojaře či elektrikáře. Takhle detailně si je nemůže prohlédnout ani sebevrah, který se pod tu ohromnou masu železa vrhne. Robusnost podvozku i karosérie je samozřejmě poplatná době a místu výroby, a to už je pěkných pár desítek let. Nic na tom, že původní sovětská „elektrika“ byla ze značné části nahrazena současnou „elektronikou“. Ostatně, ve Zličíně po chvilkách rekonstruují jednu původní sovětskou soupravu a tam jsou ty rozdíly na podvozku vidět na první pohled.
  Vrcholem exkurze (pro malé i velké) byla přítomnost na palubě vlaku metra při jeho přesunutí z haly do myčky. Z několika minut rozhovoru s jedním strojvedoucím bylo možné získat informace, které není tak jednoduché sepsat do několika řádků. Některé další informace jsou v komentářích k fotografiím.
  Těm co exkurzi připravili a zajistili patří velké poděkování.

*      *      *     

Dodatek, na jehož sepsání mne upozornili kamarádi…
Víte, že:
- vlaky metra mohou v tunelech jezdit rychlostí až 80 km/hod.? A také tak rychle jezdí!
- vlaky metra  vjíždí do stanice rychlostí až 60 km/hod.? Jen výjimečně se prý stane, že strojvedoucí soupravu neubrzdí a nezastaví na předepsaném místě (obvykle když to přežene s příjezdovou rychlostí); v tom případě se ozve hlášení s omluvou o technických potížích . Zabrzdit soupravu by prý i v takovém případě šlo s použitím druhé (tzv. špalkové) brzdy, ale pasažéři by se nejspíš pokáceli jako kuželky…; po takovém „maléru“ zastaví v příští stanici a čeká ho sepsání hlášení a pokuta;
- časomíra na začátku nástupiště neslouží cestujícím, ale strojvedoucím? Bohužel, cestující v metru nedostane informaci za jak dlouho mu přijede vlak (a já vždycky zuřím, když vidím tu časomíru), ale mašinfíra ví, i když si doma zapomene hodinky, jestli jezdí podle jízdního řádu. Nejspíš to bude relikvie z dob, když ještě v SSSR neměl každý občan hodinky…
- školení strojvedoucích trvá až 6 měsíců (tři měsíce teorie, pak řízená praxe);
- pro jejich výběr se vyžaduje středoškolské vzdělání elektro, strojařské nebo dopravní;
- podmínkou přijetí je velmi dobrý zdravotní stav, zvládnutí psychotestů a pochopitelně předepsaných zkoušek, které trvají tři dny!
- strojvedoucí metra mají díky různým technických parametrů a hlavně zabezpečovacím systémům jednotlivých tras pražského metra oprávnění k řízení souprav provozovaných na jednotlivých trasách;
- na stanovišti strojvedoucího metra nejsou pedály, jako např. u tramvaje (až na výjimku pedálu bdělosti); provoz (jízda vpřed a brzdění) se ovládá krátkou páčkou na řídícím panelu (de facto jsou jí ovládány motory), druhá obdobná páčka vpravo je pro ovládání (tzv. špalkové) brzdy;
- veškeré důležité informace vidí strojvedoucí na dotykové obrazovce, kde může přepínat různé informační bloky; tlačítkem ovládá otevírání a zavírání dveří, což je spojeno s hlášením cestujícím; jednotlivé hlášky jsou nahrané v paměti počítače;
- v průběhu směny mají strojvedoucí naplánované různě dlouhé přestávky na odpočinek, aby se v maximální možné míře zabránilo stereotypu;

[View with PicLens]

123456►

Foto hlav

… napsal Aleš Okša do diskuse k prvnímu dílu této minisérie obrazových reportáží ze setkání členů sekce N-scale Zababova v Blansku. Nevím sice, kde sebral informaci, že cit.: „na Slovensku nie je viac N-karov (viem asi o 2 – 3-och)“, protože dva členové Zababova z Bratislavy v Blansku byli. V této souvislosti vlastně ještě nezaznělo, že letos se v Blansku sešly skoro dvě desítky modelářských nadšenců, takže v přidělené místnůstce byl chvílemi „hustý“ vzduch, ale modelářsky velmi útulno. Prostě pohoda, klídek, tabáček…

  Do poslední obrazové reportážní sérii jsem zařadil některé účastníky sešlosti.
  Richard se trápil s naftovým zbrojením od firmy Třmínek. Pěkná věc, ale podle mého názoru v N-ku rozpracovaná do moc maličkých a obtížně zpracovatelných detailů. Kdo se na to ale cítí, klobouk dolů. Na své kolejiště jsem proto použil pro mne sympatičtější model od Ratio.
  Bob jen tak po chvilkách zhotovil hned dva kratičké moduly (zapomněl jsem, jak se jim říká). Koukal jsem mu po chvilkách přes rameno a žasnul s jakou grácií mu jde práce od ruky. Jo, když se to umí, tak je to brnkačka…
  Přijel se podívat i pan Lepieš, který se zabývá výrobou doplňků z leptů pro modelová kolejiště. Přivezl moc pěkný model Čmeláka (letadlo) vyrobený na zakázku a také několik svých výrobků. Vzájemná výměna zkušeností stála za to.
  Někteří pánové si přivezli kromě nářadí a materiálů i své manželky. Paní Krásová (výpravčí z Prahy-Krče), manželka výpravčího Krásy z Vršovic, se okamžitě zapojila do práce a zhotovila model z jednoho testovaného polotovaru. Sklidila za to pochvalu ostatních. Teď je už jasné, jak to u Krásů vypadá po nedělním obědě. Manželé se posadí za stůl, rozbalí si (každý své) nářadíčko, lepí si modýlky vláčků a přitom si povídají, jak jim jezdí vlaky…
  Ondro z Bratislavy (který na chvilku někde odložil manželku a synka) a Martin ze Štrasburku (kde pracuje) si něco povídali nad cizokrajnou modelářskou literaturou, kterou někteří kolegové přivezli. Našel jsem tam fůru inspirace do dalších let.
  Spisovatel Milan byl také doprovázen manželkou Věrou, která nám vařila kafe, pletla a vyprávěla nám o jakémsi asijském cvičení, jež provozuje a se kterým se dostala až do Kanady.
  Také čecho-američano-čech Ivan – který se tady narodil, pak odešel za oceán, kde postavil mnoho modulů a vybudoval kolejiště velkého (tedy amerického) formátu, aby to tam nakonec všechno zabalil (do kontejnerů) a vrátil se na stáří domů do Čech – se velmi intenzivně zapojil do našich modelářských diskusí. Jeho studnice zkušeností je nevyčerpatelná. Pravda, člověk se musí smířit s tím, že v Americe je všechno větší, lepší a dávno vymyšlené, ale tuhle mozkovou masáž už máme vžitou za posledních 20 let z médií, takže není problém se v nezbytném případě na chvilku „vypnout“. Nicméně, slyšet a mít možnost si udělat porovnání se stavem u nás je k nezaplacení…
  O tichém a pracovitém Michalovi už byla řeč v předešlých dílech seriálu. A také o tom, jak to vlastně bylo s přeříznutím jeho modulu…
  Pavel se celé čtyři dny poctivě věnoval modelařině. Pájel, piloval, lepil, předával know-how, stvořil přitom třeba kinematiky k vagonům, dokonce prý i nějaký vagonek, ale to mi nějak uniklo. Nováčkům (já) přivezl ukázat i některé své zdařilé výrobky z leptu. Akorát se mi zdály větší než ty, co mám doma. Že by to snad byla TT-čka?

  Musím ještě dodat, že s Pavlem jsme se cestou zpátky do Prahy zastavili ve Žďáru nad Sázavou podívat se na kolejiště budované v přízemí tamního kulturního domu Radkem Wimmerem a partou jeho nadšených modelářů. Od léta, co jsem tam byl s Honzíkem, je na žďárském kolejišti vidět značný pokrok. Ale to už jsem nefotil…

[View with PicLens]

12►

Foto hlav

Ještě že máme ty šikovné české ručičky, které umí – když je potřeba – dodělat to, co se nepovede zcela dokonale renomovaným výrobcům. Třeba takové výhybky PECO. To jsem tedy koukal, jak se dají jednoduše vykuchat a poopravit tak, aby se na nich nezastavil žádný vlak. Této vskutku originální operaci sice předcházela na diskusním fóru N-scale Zababova (naštěstí neveřejné) vcelku zbytečná slovní přestřelka mezi zastánci a oponentem, přestože tahle operace je už letitá a ověřená. Leč počítají se jen vyhrané bitvy…

  Výhybky PECO jsou nepochybně dokonalé výrobky, a právě proto se staly tolik oblíbené mezi našimi modeláři, kteří na nich oceňují především jejich modelovost. To platí více o velikosti v CODE 55, jak v CODE 80. ¹⁾
  Jde o to, že existuje vcelku reálná obava ze zkratu okolkem kol mezi jazykem a kolejnicí, s níž jazyk není právě ve styku. Právě o tom, zda-li to je pro provoz nebezpečné, se vedla ta vcelku zbytečná diskuse, protože navrch měly argumenty technické.
  Výhybka se upravuje přeříznutím dvou kolejnic tam, co je tzv. jazyk, a to před srdcovkou. Obě tyto „přeříznuté“ kolejnice se následně (pochopitelně zespodu) propojí vodičem s bočními kolejnicemi proto, aby byl zajištěn co nejlepší odběr proudu vozidlem (přes dvojkolí), především pak u dvou a třínápravových vozidel. Z tohoto důvodu se musí samostatně napájet srdcovka.
  Tu ale ve výhybce nelze napájet stabilně, kvůli polaritě, proto se její napájení ovládá přes (mikro)přepínač, který zajišťuje napájení srdcovky podle polarity definované postavením výhybky. Zdá se to složité, ale není tomu tak. Srdcovka se pak musí od ostatních kolejí odizolovat izolovanou (plastovou) spojkou, naopak vnější koleje se vodivě připojí k ostatním kolejím. Toto připojení srdcovky je obsaženo v „Doporučení“ Zababova (viz web), kde se navíc také doporučuje připojení srdcovky od přepínače přes žárovku 12 V/10 W. U digitálního provozu je to však podle mne nadbytečné, protože eventualitu poškození trakčního vozidla kvůli zkratu jistí sám digitální systém.
  Franta Krása, který už přeřízl bezpočet výhybek i leccos jiného se tak vžil do výkladu, že jeho destrukčnímu činění neušly ani po stole se povalující výhybky Richarda, který měl tím pádem velkou radost, že je nemusí ničit sám. Zatímco Franta šel na přeříznutí kolejí s diamantovým kotoučkem v mikrovrtačce Proxxon, Radek totéž pižlal žiletkovou pilkou. Výsledný efekt se mi líbil víc.
  Ještě je ovšem nutné zmínit, že přeříznutí kolejnic není konečná. Pak se ještě musí odřezat přebytečné pražce, vyštípnout pružinka – a když se to všechno nepovede, modelář musí znovu navštívit prodejce výhybek… Ale to se šikovným klukům ze Zababova nestává často. Shodou okolností u té výhybky Richarda se její dokonalé zničení povedlo, ale bylo to v rámci výzkumu a to se tak nebere…
  Podrobnější stať o úpravě výhybky PECO přineseme později.

_________________________________________________

1) Mimochodem, dovoluji si odbočit poznámkou, ve které bych rád připomenul, co to je ono „code“. Např. CODE 55 je 55 % z hodnoty CODE 100 (ve skutečnosti 1,4 mm), přičemž jednotka CODE je tisícinou palce (0,0254 mm), hodnota CODE 100 je tedy 2,54 mm. CODE 80 je pak 80 % z 2,54 mm, tj. 2,03 mm atd. Z čehož plyne ono známé a v tomto článku podstatné, že kolejnice v CODE 55 jsou nižší než ty v CODE 80. A to pochopitelně platí u všech měřítek. Ale zpátky k úpravě výhybky.

[View with PicLens]

12►

Foto hlav

„Nebojte se leptů“ – to je už nejspíš překonané úsloví pro vábení modelářů k metodě stavění modelů z vyleptaných mosazných či alpakových dílů. Na toto téma už toho bylo napsáno hodně, nicméně připomenout si pár zásad jak spojit kovové díly tak, aby u sebe držely a moc si přitom nepopálit prsty – to jistě nikomu neuškodí. Zvláště když je takové připomenutí okořeněno zkušenostmi Mistra.

  Radek Mende, ozbrojený systémem zvětšovacích skel před očima, předváděl pájení různých objektů, mimo jiné i mrňavých beden na šrot, které sám vyprojektoval a nechal vyleptat, a přitom šířil mezi ostatní svoje know-how. Ostatní poslouchali a koukali. Pak se karta obrátila.

  Při semináři byly vyzkoušeny i některé další metody pájení plechů, třeba pastou s horkovzdušným fénem. Odzkoušely se i všelijaké inertní vodičky a pasty (tavidla). Pojednáno bylo i o pájení těch mrňavých „blech skákavých“, zvaných SMD součástky. Prostě – klídek, pohoda, tabáček…

[View with PicLens]

Foto hlav

V sobotu jsem se byl podívat pod zem, kde budeme od roku 2014 jezdit auty. Stavba tunelového komplexu Blanka v Praze výrazně pokročila. Až budou tunely zprovozněny, tak si nikdo ani nevzdychne, že tahle gigantická stavba přinesla jistá dopravní omezení. Bohužel, více jak poděkování stavbařům se démonizovaly havárie, které takové projekty provázejí. Metrostav připravil Den otevřených dveří, a to jsem si nemohl nechat ujít – i když jsme spolu s dalšími 20 tisíci Pražany museli ujít trasu snad 2,5 kilometru dlouhou. A v šeru podzemí!

  Zájem lidí byl obrovský. Vždyť teprve podruhé za dobu stavby se otevřela pomyslná vrata do podzemí. Tentokrát na Letné, poblíž ulice U Vorlíku. Do podzemí se vstupovalo dvouproudovým vjezdem, který připomíná ulitu šneka. Dole mne ohromila mohutnost stavby. Výška i šířka jednoho tunelu se třemi jízdními pruhy je impozantní a človíček na betonové desce si připadá jak smítko. A to je ještě druhý stejně mohutný tunel pár metrů za betonovou stěnou, kterým se bude jezdit na druhou stranu. Ačkoliv návštěvníků prohlídky bylo skutečně hodně, do obřích rozměrů tunelu jsme se pohodlně vešli. „Tady jak vidíte ten obrubník, tak tam bude úroveň budoucí vozovky,“ odpověděl mi na dotaz muž v bundě s nápisem Metrostav na zádech. Dlužno dodat, že obrubník byl ve výšce hrudníku. „No a do této výšky (asi metr – pozn. aut.) se to dobetonuje,“ dodal informátor. Nedokázal jsem odhadnout, kolik náklaďáků s betonem to ještě bude. Je třeba ale vědět, že pod stávající podlahou je snad ještě další metrová vrstva betonu a pod ní se nachází technologický tunel přibližně 2 x 2 metry. Samozřejmě, profil tunelu se částečně zmenší po zástavbě technologií a směrových tabulí, ale i tak se mi zdá, že z auta vypadá třeba Strahovský tunel menší.
  Směr postupu je jasný, zabloudit se zde nedá. „Právě jsme pod vestibulem stanice metra Hradčanská. Támhle pod námi vedou tubusy metra,“ ukazuje další informátor. Prý protáhnout Blanku nad tubusy metra a nezničit vestibul stanice byl stavební oříšek. V tomto prostoru ale ještě nějaké kutání pokračuje pod železniční tratí vpravo od tunelu směrem do Dejvic. V duchu si říkám, jestlipak se počítá s lávkou přes koleje, která by vedla od autobusů na Hradčanské rovnou do nádraží Praha – Dejvice.
  Od Špejcharu až k odbočení na Petřiny je na povrchu značné převýšení. To samé kopírují tunely pod zemí. Když se jde tunelem pěšky, člověk to stoupání cítí. V autě to bude jiné.
  Na Prašném mostě je staveniště ještě otevřené. Je tady tedy možné vidět skutečnou hloubku, ve které pod povrchem procházejí tunely. Od Špejcharu až sem byly tunely budovány v odkryté jámě. V dalším úseku byl vrcholek zdejšího „kopečku“ proražen, počínaje zahradou objektu Ministerstva kultury. Právě tady došlo loni k onomu tolik mediálně zpopularizovaného závalu, ve kterém málem zůstal bagrista. Příčiny závalu byly objasněny, politici, co vyhrožovali sankcemi, už politiky nejsou, ražba tunelu byla dokončena a život běží dál.
  Jelikož ražba tunelů byla dokončena, bylo možné právě v tento den vyjmout z vitríny v betonové stěně tunelu sošku sv. Barbory, patronky všech horníků a tunelářů, a vrátit ji do kanceláře ředitele firmy do té doby, než se v Praze zase začne někde razit nějaký tunel. Měl jsem štěstí, že jsem se u tohoto ojedinělého aktu nachomejtnul a mohl ho zadokumentovat.
  Prohlídka tunelového komplexu Blanka končila na vrcholu stoupání, prakticky v křižovatce na Petřiny, kousek od Střešovické vozovny. V pozadí další části otevřené stavby byly vidět tunely zatím končící na úrovni ul. Myslbekova. Půl kilometru odtud bydlím a tak jsem opravdu s velkou radostí přivítal zprávu, že stavbaři vyhověli volání Pražanů a urychlili dokončení části ul. Patočkova mezi vyústěním Strahovského tunelu a ul. Myslbekova. Otevřena bude do konce roku. Hurá! Nebude se muset objíždět hotel Pyramida.
  Z podzemí nás pracovníci Metrostavu a dalších firem zúčastněných na stavbě vyprovodili výjezdem směrem do Dejvic. Děti si ještě mohli prohlédnout stavební stroje, jejich tátové si mohli pokecat s techniky (nebo řidiči?) těchto strojů.
  Já se vydal domů s pocitem, že všechny ty kecy o předražené a zbytečné stavbě jsou přinejmenším hloupé a slouží vlastně jen jako politikum. Za 10, 20 či 50 let si na tyto žvásty nikdo nevzpomene. Možná, že lidé s dobrou pamětí budou ještě několik let vyprávět svým dětem a vnukům nějaké dramatické historky ze stavby, které ovšem neprožili, ale dočetli se o nich v „poutavých reportážích“ našich žurnalistů. Historky o malérech, které se při tak gigantické stavbě nemohly nestat.
  Patřím k lidem, kteří těmto dopravním stavbám fandí, což už jsem několikrát vyjádřil. Takže jsem přesvědčen, že jestliže se v relativně krátké době nedokončí pražský okruh jak na jihovýchodě, tak na severu, nedokončí se opravy dálnic a nepostaví nové trasy, stejně jako nové železniční koridory, bude v dopravě zle.

[View with PicLens]

12►

Foto hlav
 

Lámal jsem si hlavu, jak stihnout v průběhu jednoho víkendu (pravda trošku delšího díky svátku Václavů) FREMO 2011, Hobby Model v Lipsku, Hobby Model v Praze-Letňanech a ještě e-Day v Praze-Nových Butovicích. Tohle nemůže být náhoda, ale spiknutí organizátorů všech těchto modelářských akcí proti modelářům a lidem fandícím tomuto hobby. Leč, jak už to tak chodí, život sám rozhodl, co se stihnout dá a co ne.

  Setkání modelářů z klubu Zababova spolu se zahraničními přáteli v rámci akce  FREMO 2011 proběhlo ve dnech 29. 9. až 2. 10. 2011 v Praze 6 ve škole na Norbertově. V pořadí to bylo již páté setkání modulářů velikosti N zde v Praze. Přijeli kolegové ze Slovenska a Německa. Tělocvična se začala plnit moduly už ve středu večer, ve čtvrtek bylo postaveno a pak už se jezdilo. Přepokládám, že vše bude jistě zaznamenáno na webu Zababova.
  Na Hobby Model do Lipska jsem se těšil celý rok. Tento prodejní veletrh mě ale byl nakonec letos zapovězen. Ani ne tak proto, že se postupně z nejrůznějších důvodů „odhlásili“ kamarádi, ale protože jsem ráno před odjezdem našel vykradené auto. Takže místo cesty do Německa jsem cestoval mezi policií a servisem.
  Sobotní návštěvu výstaviště v Letňanech a v podzemních garážích v Galerii Butovice jsem už stihnul i s Honzíkem, kterého mi ráno předala jeho máma i s baťůžkem se svačinou.

Model Hobby

  Bohužel, zase jsem si musel při 25minutovém stání ve frontě na lístek před PVA v Letňanech připomenout, že když dva dělají totéž, není to totéž. V Lipsku jsme sice loni najížděli na parkoviště u výstaviště dlouho, ale plynule. A fronta u pokladny nebyla větší než kdykoliv jinde tady u poklady s košíkem piv nebo rohlíků. Ne tak ovšem v Letňanech. Copak Honzíka jsem zabavil vysláním na skákadlo, ale sám jsem ve frontě trpěl spolu s ostatními namíchnutými návštěvníky. Několik stovek metrů dlouhé fronty k několika málo pokladnám – to naštve každého. Vrcholem všeho ovšem bylo, když jsem konečně dospěl až k pokladně, že zde „nepěstují“ lístky pro důchodce, což je diskriminační, ale co hlavně – dosti arogantní slečna za okénkem neměla drobné, když jsem chtěl zaplatit pětistovkou lístek za 150 Kč. Když mi řekla, abych si šel někam proměnit naproti do stánku, tak ve mně jednoduše bouchly saze a budu psát stížnost organizátorům. Bohužel, stejně nezvládnuté bylo i občerstvení zákazníků. Dvacetiminutová fronta na párek v rohlíku bylo dost i na vnoučka. Tak to bylo to špatné na Model Hobby, a nyní to lepší.
  První naše zastávka byla u stánku firmy SOMATY Benešov (ZDE), která nabízí špičkové japonské řezací nástroje OLFA (viz též N-šopík). Od manželů Matysových a jejich syna jsem v tom převelikém mumraji stačil zjistit, že novinkou na trhu je mj. modelářská pilka OLFA (CS-3). Kdo se trošku orientuje v modlářském nářadí ví, že pilky od některých výrobců jsou tak akorát na dekoraci dílny, naopak jen některé skutečně řežou. Takové jsou třeba pilky od japonské firmy Tamiya. Kupodivu tvarově naprosto stejný nástroj, pouze se žlutým držátkem, nabízí nyní i firma OLFA (a co nevidět jej budeme mít i v nabídce N-šopíku). Co je ale podstatné a rozdílné je to, že OLFA má k pilkám i náhradní pilové listy, a to za cenu, která je velmi příznivá!!

Pilka od firmy Tamiya

Pilka od firmy OLFA, ke které lze dokoupit i náhradní pilové listy

  Dalším již dříve inovovaným výrobkem OLFA je nástroje na řezání plastů (menší má označení PC-S, větší PC-L), tentokrát s již lepšími ergonomickými rukojeťmi. Neumím si dnes už představit řezat jakékoliv plasty něčím jiným než tímto nástrojem (dosavadní typ nesl označení P-450). Dokonce s ním jde řezat i balza a další měkká dřeva, o vytváření drážek v těchto měkkým materiálech nemluvě.
  Zatímco jsem čerpal nové poznatky, přičemž jsem byl odměněn náprstkem velmi dobré slivovičky, Honzík pojal nabídku paní Matysové na ochutnání sýru, salámu a okurky jako svačinku a s chutí jedlíka se pustil Matysům do zásob. S kapsou plnou cukrovinek od paní Matysové pak odcházel se slovy: „..tady se mi líbilo“.
  Hned o kousek dál jsem narazil na stánek Rudolfa Hiesböka ze Ždírce nad Doubravou, který konstruuje a vyrábí špičkové modely letadel, ke kterým díly řeže většinou laserem (ZDE). Před časem jsme měli společné plány na výrobu železničních domečků, ale mezi tím se s tímto zbožím roztrhl pytel…
  Když jsem zmínil měkké dřevo: Všichni modeláři vědí, že velmi vděčný materiál je balza (já už ale také vím, že ještě lepší je v některých směrech limba). Při návštěvě stánku firmy STAR pila z Vavřiče jsem od pana majitele Jiřího Hvězdy dostal na vyzkoušení řezání laserem tzv. tvrdou balzu silnou jen 1 mm. Tak uvidíme…
  Nečekal jsem (po loňské zkušenosti), že v Letňanech budou i železniční modely. A byly. Vystavovaly a prodávaly zde věhlasné firmy jako Fleischmann, Roco, Auhagen, Noch, Herpa a jiné. Neříkám, že všechno od nich už mám, ale tentokrát jsem se opravdu jenom díval. Kromě Audi A1 od Herpa (v H0), kterou ze mne vyrazil vnouček, jsem nic nenakupoval, i když jsem měl „našetřeno“ díky neuskutečněné cestě do Lipska; jenže v Letňanech ještě zřejmě dlouho nebudou „hrabáky“ s nabídkou, jako je tomu v Lipsku.
  U Honzíka zřejmě přichází automobilové období, které dříve nebo později uchvátí každého kluka, a tak setrval dlouhé minuty u několika závodních drah s autíčky různých velikostí. Některé si i vyzkoušel v akci, když se mu podařilo probít se k ovladači. Modelářské skvosty byly mezi trucky a terénními auty.

Ze snímku je patrné, že oči by chtěly, ale kapsy jsou prázdné

  Letadel a vrtulníků mohlo být podle mne tak půl na půl. Na rozdíl od letadel je nejspíš většina vrtulníků z Číny. Měl jsem už před časem velké cukání pořídit si maličký vrtulník na dálkové ovládání, leč i tady jsem znovu odolal. Nevím ale, jestli před vánocemi nakonec nevyměknu.
  Lodě a ponorky byly také ke koukání, ale tento modelářský obor (byť jsem se mu kdysi chvilku věnoval) mi dnes nic moc neříká. Problémem je možná v absenci „moře“, které u paneláku nemáme.

E-Day

  Populární e-Day byl letos již po jedenácté. Tato jednodenní prodejní akce, jejíž hlavním motivem je soutěž plastikových modelářů, se uskutečnila v podzemních garážích Galerie Butovice v Praze 5. Sám tam chodím právě kvůli nářadí, lepidlům, barvám, všelijakým materiálům a doplňkům, které zde navíc obvykle mívají se slevou.
  Pod dojmem dopoledního nepovedeného začátku v Letňanech se mi naopak atmosféra v Butovicích zdála jako z jiného světa. Honzík byl nadšený, že u pokladny dostal na ruku náramek a dárek, já zase z toho, že vstupné bylo velmi slušné a děvčata u pokladny se chovala tak nějak normálně.
  Setkal jsem se zde s několika známými vystavovateli, maličko s nimi pokecal o těžkostech současného života, dokoupil jsem pár drobností, abych měl dobrý pocit, že jsem podpořil kapitalisty, co se věnují drobnému podnikání. Docela mi ke koloritu této akce korespondovala slova Jiřího Suchého, jenž řekl: „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.“ (Magazín Právo, 1. 10. 2011).
  Petr Litomyský mi ukázal zajímavé udělátko z Kanady fungující na principu kapiláry, sloužící k nanášení mikro-množství lepidla. V Modelboxu Václava Prantla jsem si koupil festovní kovový držák na žiletkovou pilku od Tamiya, u stánku Hauler jsme s Janem Sobotkou domluvili dodávku mých nových leptů, no a taky jsem poznal syna Dana Buchtely, který za tátu prodával, zatímco on byl na „výzvědách“.
  Honzík byl nadšený z výkladu nějaké pána (návštěvníka) zhruba mého věku, který bavil děti výkladem o zbraních u stánku, kde byly k vidění samopaly vz. 58, vz. 61 a jiné, maskáče, „atombordely“, plynmasky a další vojenská výstroj, což byla vlastně taková nostalgická vzpomínka na minulost. Jenže pro malé prcky to jsou věci nevídané…
  Rozhodně zajímavější byly modely ruských, německých, amerických a možná i jiných RC tanků v měřítku 1 : 16, které se projížděly po uměle vytvořeném tankodromu. Honzík tam vydržel koukat dost dlouho a nebýt válečné bitvy dvou křižníků ve vedlejším umělém bazénu, které vydávaly i zvukové efekty, asi by u tanků setrval déle. Po námořní bitvě jsem nevěřil svým očím, když křižník z vody vyndávali tři chlapi a dost u toho funěli. Jakoby snad vážil tunu .

Salva z děl na loď protivníka způsobila značně intenzivní zvukový efekt a opar z pyrotechnické slože nad bazénem

*    *    *   

  Když jsem Honzíka odvezl domů na Kladno a vrátil se do Prahy zpátky vlakem, který mne vyplivnul v Dejvicích, protože dál už teď nejezdí, nemohl jsem jinak a musel se už v nádražní restauraci odměnit za celodenní starost o vnoučka jedním oroseným pivečkem. Když jsem pak večer přijel domů, cítil jsem se udřený jak velryba, když přeplave Atlantik. Asi to bylo tou odpovědností při výchově mladé generace!

Obrazová příloha

Model Hobby Praha 2011

[View with PicLens]

12►

e-Day-2011

[View with PicLens]

Foto hlav