V rámci odezvy na seriál článků z letošního norimberského veletrhu jsem zaregistroval zvýšený zájem kolegů o patinovací fixy Floquil™, které jsem našel ve stánku Shesto. Jak mne upozornili kolegové, tyto barvy byly prezentovány i jinými vystavovateli. Bohouš Partyk trošku zapátral na internetu a objevil několik prodejců v Americe. Našel i distributora pro Evropu, ale ten se nejspíš nebude bavit s koncovými zákazníky.

  Jak už jsem uvedl na jiném místě, patinovací fixy Floquil™ nejsou novinkou v pravém smyslu slova. Například firma Micro-Mark je nabízí už delší dobu, ale nezasílá je letecky. Když jsem o tom mluvil s Petrem Litomyským, sdělil mi, že vzorky těchto barev má již delší čas, ale prozatím nebyl schopen splnit jisté obchodní podmínky dodavatele, aby mohl tyto produkty dovážet a nabízet je v rámci svého e-shopu – ZDE. Prozatím tedy jen patinovací barvy Floquil™ několika slovy představím.
  Značka Floquil™ je na trhu přes 50 let. Jedná se o kultovní značku v kategorii hobby. Firma Floquil nabízí na americkém trhu bezkonkurenční výběr nejrůznějších odstínů barev pro modely železnic, které vychází z reality. Vynikají barevnou věrností, nicméně především v porovnání s barvami amerických a kanadských železnic. Kromě několika sad základních a doplňkových barev nabízí i tzv. patinovací barvy. Barvy jsou obvykle adjustovány v lahvičkách se šroubovacími víčky nebo v tlakových lahvičkách (spreje). Barvy se dají nanášet štětcem nebo se stříkají. Uvádí se, že mají neomezenou skladovatelnost. Když vyschnou, vytvoří pevný a trvalý nátěr na všech druzích povrchů – pryskyřice, vinyl, plasty, dřevo či kov.
  V této souvislosti drobná poznámka ke skladovatelnosti. Přesvědčil jsem se, že není „fix“, jako „fix“. Před asi 15 lety jsem si přivezl z Ameriky dva „fixy“ z produkce Sanford (tzv. průmyslový popisovač zn. Sharpie Industrial). Je téměř neuvěřitelné, že ačkoliv jej používám relativně často, píší stále! Obsahuje zřejmě velmi dokonalé barvivo a díky hrotu a těsnosti víčka nevysychá. Předpokládám, že „dlouhověkost“ těchto psacích prostředků spočívá ve složení použitých barev a v celkové konstrukci prostředku.
  Pokud hovořím o patinovacích barvách, tak je třeba si uvědomit jistý rozdíl v tom, jak u nás vnímáme a provádíme samotné patinování, především olejovými či práškovými (ale i jinými) barvami – blíže viz např. Houmr a jiní – ZDE. V angličtině se používá pro navození modelové představy stáří předmětů slovo weathering, což doslovně přeloženo znamená „zpočasování modelu“. U nás se podle všeho k vyjádření téhož více vžilo slovo patinování (také cizího původu, zřejmě od řeckého pathos = útrapa), pod kterým si představujeme ztvárnění předmětů změněných působením přírodních a jiných vlivů (např. opotřebování) v probíhajícím čase a tím navození stáří předmětů. Takže, jestliže firma Fluquil nabízí barevné sady „fixů“ (třikrát po třech odstínech) s tzv. patinovacími barvami, je to zajisté jen pro zjednodušení jinak velmi pracné metody patinování, při které se jednak používá mnoho různých druhů barev v bezpočtu všelijakých odstínů, a za druhé stejně nedefinovatelný počet všelijakých způsobů nanášení a stírání barev. Patinovací barvy Floquil™ jistě mohou být přínosem tehdy, když potřebujeme stejným odstínem „napatinovat“ kolejnice, jámu v točně, stěnu objektu, betonové nástupiště atd., protože se tím velmi zjednoduší práce. 
  V tomto ohledu jsou produkty Floquil™ užitečné. Patinovací barvy jsou adjustované v tubách s aplikačním hrotem, které připomínají u nás velmi dobře známý tzv. „zvýrazňovač“, jemuž nikdo neřekne jinak než „tlustý fix“. Tuba obsahuje 10 ml barvy (1/3 oz.). Před použitím se jednoduše s tubou zatřepe, sundá se víčko hrot se přitlačí na barvenou plochu a může se malovat. Po skončení práce se jednoduše nasadí víčko, čímž je zamezeno vysychání barvy. Barva je rychleschnoucí, takže patinování probíhá velmi rychle. Podle neověřené informace (převzaté z jednoho zahraničního diskusního webu) je vydatnost jedné tuby na cca 120 m kolejnic. Tentýž zdroj uvádí, že práce s těmito barvami je velmi rychlá a dokonalá. Je nutné při ní větrat. Ukázka z YouTube je ZDE.

   Výrobce připravil tři sady patinovacích barev pro modelové kolejiště, každou se třemi odstíny barev.
  První má katalogové číslo F3801 a obsahuje barvy určené pro patinaci kolejí – Rail Brown („železniční hnědá“), Rail Tie Brown (neznám český ekvivalent pojmu „železniční remízová hnědá“) a Rust (rezavá). Tyto odstíny (resp. jejich kombinace) umožňují imitovat různé barevné škály vznikající v reálných podmínkách železnice vlivem povětrnostních vlivů.
  Druhá sada má označení F3802 a obsahuje barvy určené k barevné úpravě stavebních objektů – Aged Concrete (vyzrálý beton), Weathered Black (zvětralá černá) a Roof Brown („střešní hnědá“). Tyto barvy bude vhodné aplikovat na staré okenní rámy, střešní podhledy, schody, betonové základy a různé stavební plochy apod.
  Třetí sada má označení F3803 a obsahuje tři základní barevné odstíny země – Earth (země – hlína), Mud (bláto) a Grime (špína). Tyto odstíny jsou určené pro aplikaci např. na podvozcích vozidel apod. 

  Patinovací barvy Floquil™ jsou určitě zajímavým prostředkem pro barevné „doladění“ modelového kolejiště. Umožňují velmi snadno navodit atmosféru způsobenou plynoucím časem, který se v realitě běžně podepíše na naprosto všech věcech, které nás obklopují. Pokud již někdo má barvy Floquil™ vyzkoušené, anebo zná možnost jejich nákupu, přivítám poskytnutí těchto informací.

Autor děkuje za poznámky a doplnění textu Bohouši Partykovi a Pavlu Mihulovi.

Foto hlav

Je zajímavé, že z celého článku o výrobcích nabízených firmou Micro-Mark – ZDE – nejvíce zaujala zmínka o „bodovacích kleštích“. K termínu použitém autorem jsme se já i kolega Jirka vyjádřili v diskusi. Není přesný, ale to není až tak podstatné. Víc než k polemice nad použitým termínem bych se v této stati rád zaměřil na technické informace k  vlastnímu principu tohoto pájení.

  Jak již z anglického označení metody vyplývá, jedná se o odporové pájení. To znamená, jak správně podotkl kolega Jirka, že ohřev vzniká průchodem proudu materiálem na nejkratší cestě mezi dvěma elektrodami. Nejvíce tepla vzniká v místě styku elektrod s pájeným materiálem. Tam se totiž kumuluje teplo vznikající na principu přechodového odporu v místě styku – viz „špatný kontakt“.
  Z podrobné prohlídky katalogu firmy Micro-Mark je patrné, že způsobů ohřevu metodou odporového pájení je díky několika různým držákům několik. Pro jemné práce je k dispozici „pinzeta“ s jemným hrotem 85075A. K dispozici je těchto „pinzet“ několik. Pro větší materiály je „pinzeta“ s karbonovými elektrodami 81527 (materiál obdobný uhlíkům k motoru – slinutý uhelný a měděný prášek). Pro silné materiály se používají přídavné uhlíkové elektrody potažené měděným povlakem 80420. Tyto elektrody jistě pamětníkům nápadně připomínají elektrody do obloukových lamp v promítacích přístrojích minulého století.
  Pokud si přeložíme průvodní komentář k jednotlivým přístrojům, tak se o principu odporového pájení dozvíme více. Ale pozor, v katalogu Micro-Mark je uvedena jedna nepřesnost, až nepravda.
  Mluví se tam totiž o tom, že při práci dochází pouze k ohřevu v místě mezi elektrodami a již sletované části nejsou tepelně ohroženy. To, že k ohřevu dochází pouze mezi elektrodami, je sice pravda, ale již se tam nemluví o tepelné vodivosti. Pokud nastavíme moc velký proud, tak díky vysoké teplotě a tepelné vodivosti mosazi (a zvláště pak mědi) může dojít k rozletování již pracně sletovaného modelu. Z toho je patrná nutnost věnovat pozornost nastavení velikosti „pájecího proudu“. A s tím je spojen problém správného zdroje a v neposlední řadě i volba vlastního postupu práce.
  Zdroj je nedílnou (ale velmi důležitou) součástí celé pájecí stanice. Jak již kolega Jirka podotkl, zkoušel použít jako zdroj nabíječku autoakumulátorů. Má plně pravdu v tom, že to není ten nejvhodnější zdroj. Hlavně proto, že má jinou charakteristiku regulace, než je potřebné pro dané účely. Potřebný zdroj pracuje na principu „proudového zdroje“ s omezením maximálního napětí, které je však malé – pouze několik voltů. Přesto je třeba dodržovat jistý postup při pájení.
  Z tohoto důvodu je stanice vybavena nožním spínačem – bůh nám nenadělil třetí ruku. Nejprve se pájený materiál upne – uchopí do pájecích elektrod – „pinzety“ -, a pak se teprve zapne proud, aby docházelo k ohřevu. Následně se přiloží pájecí pasta nebo drátový cín a nechá se dostatečně rozlít. Po sletování se materiály stále drží sevřenou pinzetu, ale uvolní se nožní spínač, čímž ohřev ustane a model se začne ochlazovat. Díky již zmiňované tepelné vodivosti se musí chvíli počkat, až se model ochladí – trochu ho „pofoukáme“.
  Kdybychom nejprve zapnuli zdroj a pak teprve sevřeli materiál, tak dojde k povrchovému poškození (vyjiskření) materilu jako při zkratu a na povrchu se vytvoří černé body – bradavičky. K tomu dochází proto, že nezatížený zdroj dává větší napětí. Stejně pak při ukončení práce, kdybychom rozevřeli ještě zapnutou pinzetu, tak nejen že by se nám mohl rozpadnout model, ale při rozevírání pinzety „pod proudem“ dochází k zvyšování napětí odlehčeného zdroje, a tím i k vytahování oblouku a k opalování místa styku. Oblouk se vytahuje i při malých napětích – což je dáno pouze izolací přechodu.
  Ohledně nápadu kolegy Jirky s použitím trafopáječky: Mám obavu, že by to tato páječka asi nevydržela. Má sice štítkový výkon 90 – 100W, ale už se nemluví o koeficientu „k“, což je časový úsek, po který lze plný výkon čerpat. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsem používal páječku při práci delší dobu, tak se pak kvůli vlastní teplotě nedala udržet v ruce. Pistolová páječka sice „dává“ na prázdno – bez hrotu – cca 0,3 – 0,5V, což by v některých případech možná stačilo, ale ve většině případů by to bylo asi málo. Vhodný zdroj se dá realizovat dvěma způsoby:
• střídavý zdroj – pouze transformátor (ale o to složitější způsob) spočívá ve speciálním složení vinutí, které zajišťuje proudovou charakteristiku výstupního napětí, hůř se však reguluje – bývá to často posuvem magnetického jádra transformátoru;
• stejnosměrný zdroj – je „klasická“ regulace výstupního proudu s omezením výstupního napětí a s vnitřním proudovým bočníkem.
  Ze všech těchto úvah je patrno, že je to na první pohled jednoduchý a pěkný způsob letování, ale jako u všeho – musí se to umět.

Ilustrační foto Micro-Mark

Když jsem nedávno prezentoval nový katalog americké firmy Micro-Mark (zima 2012) – ZDE, zmínil jsem se o přípravku, který zde sice není novinkou, naopak bych speciální mosazné svěrky označil za kvalitní „stálici“ v nabídce firmy. Už delší čas používám sedmi palcovou variantu svěrky ze čtyřdílné série. Nyní jsem si pořídil další dva páry nejkratší verze. A udělal jsem dobře. Hned jsem je mohl vyzkoušet na nejnovějším výrobku, který připravujeme s Pavlem Mihulou.

  Přesně obrobené mosazné svěrky (s vyraženým nápisem „Japan“) jsou v Micro-Mark nabízeny v délkách 12“ (#14256), 7“ (#60103), 4-3/4“ (#14257) a 3-3/4“ (#60396), tj. cca 304, 178, 121 a 95 mm za 21,95, 18, 85, 17,95 a 16,65 dolarů a jsou dodány vždy dva kusy svěrek.
  Mosazné svěrky jsou ideální pro stavitele modelových domečků a dalších objektů, kde je nutné dodržet pravý úhel přiléhajících stěn. Na podélné tyči obdélníkového průřezu se suvně pohybují dva přesně obrobené hranolky, z nichž jeden je k tyči přitahován šroubem s křídlovou hlavou (nejmenší varianta má šroub s drážkovanou hlavou); osa šroubu je kolmá k podélné ose tyče. Druhý šroub je instalovaný v dalším hranolku, který je nalisovaný na konci tyče; osa šroubu je rovnoběžná s podélnou osou tyče. Tato velmi jednoduchá konstrukce svěrky umožňuje bezpočet variant stažení dílů (pochopitelně v rozsahu délky tyče), které je třeba např. slepit v úhlu 90 st.
  Jak už jsem uvedl, přípravek jsem hned vyzkoušel při slepování prototypu nádražní budovy stanice Praha – Ruzyně (v měřítku N), na čemž pracujeme s Pavlem. Pomocí laseru jsme vypálili obvodové stěny, přepážky a střechy hned z několika druhů materiálů a momentálně zkoušíme, co bude vypadat lépe. Kdo zná trasu staré Buštěhradské dráhy ví, že stejně malebných staničních budov jako je ta v Ruzyni je na trati víc. Nejspíš ještě bude čas tento nový model důkladněji představit, asi až bude jak se říká vypiplán.
  Abych předešel případným dotazům a stále častější kritice kvelurantů, pro hloubavé kolegy poznamenávám, že model představuje stav někdy z 20. let min. st., jak byl prezentován v odborné literatuře, a také, že model ještě ani zdaleka není dokončen. V tomto příspěvku mi šlo o prezentování svěrek, ne modelu domečku…

Obr. 1 – Mosazné svěrky z nabídky Micro-Mark (v pozadí dvě nejmenší 3 3/4 palcové v popředí 7 palcová)

Obr. 2 až 5 – Ukázka instalování svěrek při lepení bočních stěn modelu

Obr. 6 – Rohy každého obdobného lepeného modelu je vhodné zesílit; je jedno jestli dřevěným nebo plastových hranolkem. V tomto případě jsem použil odřezky z Evergreenu profilu „L“

Obr. 7 – Ukázky jednotlivých zkušebních verzi modelu stanice Praha – Ruzyně (měřítko N)

Foto hlav

Honzíkovy vláčky už mnohokrát zadokumentovaly, že jsem elektrikářský elév. Za opovážlivé statě na toto téma (mnohdy laděné i do úrovně rad) jsem od některých o něco zkušenějších a vzdělanějších souputníků dostal i nevybíravý kartáč. Naopak moudří mužové mého věku, akceptující to, že někdo – po werichovsku – umí to, a ten zas tohle, mi věru velmi pomohli nahlédnout do tajů zmíněné profese. A zato je mám rád a velmi děkuji. A tak se nestydím popsat pro méně „chytré“ (jako já) doslova stupidní, dokonce bych řekl triviální postupy – jako například jak připájet vodiče k mikro-elektronickým součástkám.

  Chyby, které dělám sám, jistě dokáží vyprodukovat i mnozí další. Ne každý má ale tu odvahu se s tímto svěřit ostatním, a ne každý má v záloze kamarády, kteří poskytnou rady „jak na to“. Já to štěstí na kamarády mám a nestydím se o zkušenost podělit.
  „Mám špatné zkušenosti s připájením vodičů k mikro- vypínačům či přepínačům,“ napsal jsem jednomu z přátel po té, co jsem opět zlikvidoval jeden z poměrně drahých mikro-spínačů. A požádal ho o rady… Dodal jsem, že mám pocit, že jsem svým neumělým pájením zřejmě „vyžhavil“ střeva toho jemného zařízení, protože když teď přepínám geret (servo), tak tento si dělá co chce a je „citlivý“ na mrnění páčkou přepínače. Takže jsem v něm asi něco „pokur…“. Inu poptal jsem se, zda-li onen kamarád, co se tímto oborem dokonce celý život živí, má na pájení takovýchto součástek nějakou fintu.
  Kamarád napsal: „Ahoj Jene, nejsi první a ani poslední, který má tyto potíže.“ A popsal mi dva základní postupy, které by prý (podle jeho mínění) měly pomoci z potíží. Ještě dodal cosi jako omluvu, že to jsou rady pro blbce, ale jelikož se mezi ně počítám, tak jsem to velkoryse přešel a začetl se do rad Mistra:
 
1. Nejbezpečnější, co se týče tepelného poškození součástky, je pouze mechanické spojení. Rozumí se tím konektor s mechanickým, nebo letovaným spojem, nasouvaným na vývody součástek.
  Pro toto spojení však musí být vývody součástek uzpůsobeny. Jsou to často varianty „fastonů“. Toto spojení je vhodné právě pro domácí použití, protože na dobrý kontakt má vliv venkovní prostředí – oxidace. Málokdo si může dovolit používat zlacené konektory. „Problém nastane, když takový spoj rozpojíš a opětovně spojíš,“ píše kamarád. „Nikdy se totiž nestrefíš do původního místa spoje.“
  A rada? Po rozpojení je třeba místo pečlivě očistit, raději mechanicky, jak chemicky. Pokud se použije jakýkoliv chemický roztok, tak se musí na závěr očistit lihem, nebo lihem na „dětské pupíčky“ (tj. roztok lihu a benzínu – tento roztok zanechává minimum usazenin). Je však zapotřebí dodržovat základní fyzikální zákon – zákon gravitace. Vždy vše čistit tak, aby v žádném případě nenatekly čisticí tekutiny dovnitř součástky – proto je lepší mechanické čištění.

Obr. 1 – Ukázka připojení vodičů pomocí fastonu na kabal k přepínači

2. Gravitace je také příčinou potíží u pájení součástek, jako jsou přepínače nebo potenciometry.
  Pro průnik chemických roztoků (nezbytných pro spájení) stačí vzlínavost, natož pak zatékání vlivem gravitace. U těchto součástek je nejlepší pájení v té trochu nepohodlné poloze, tj. „pájení nad hlavou“. Z pájky totiž vytéká pájecí emulze (většinou roztok kalafuny) a po zatečení vytváří nevodivý povlak – rozpouštědlo vyprchá a kalafuna zůstane. Pak se musí součástka „vykoupat“ v lihu, aby se zateklá kalafuna rozpustila a vytekla tudy, kudy zatekla. Pájení by mělo proběhnout v co nejkratší době, a proto je nejprve potřeba pájené součástky – kontakt i vodič – pořádně očistit.

Poznámka: Mnohé součástky jsou sice galvanicky chráněny chromováním, ale chrom je špatně pájitelný – bývá to často u napájecích konektorů apod. Proto se musí očistit „až na kost“, tzn. na základní mosaz. Po očištění se musí hned pájet, tj. nečistit „do foroty“, jinak zoxidují.

A nyní rady:

  Protože při pájení musíš ohřát jak kontakt, tak vodič, aby cín „přilnul“, je tepelné namáhání delší. Proto nejdříve pocínuj vodič a až po té kontakt, a dokud je teplý, tak přilož pocínovaný vodič a zaletuj.
  U malých součástek se používá i „bodování“, např. v čipech IC. Je to postup užívaný u pájení tenkých drátků.
  Stále ale pamatuj na gravitaci! To znamená, pokud můžeš, pájej vždy vývody směrem dolů. Po dokonalém připájení všechno omyj lihem s benzínem. Ideální je toluen, nebo jeho páry, ale bacha s toluenem, abys nebyl u sousedů za feťáka… .
  Zatékání hlavně hrozí u „skládaných“ přepínačů. Pokud jsou přepínače „odlévané“, tak zatékání tolik nehrozí.
  Dále záleží na tepelné odolnosti  hmoty přepínače.
  Proti tepelnému poškození, pokud to konstrukce umožňuje, lze chránit součástku odvodem nežádoucího tepla pomocí pinzety, lépe tenkého peánu tak, že pájenou součástku uchopíš za vývod mezi jejím tělesem a pájeným místem. To se týká nejen mechanických součástek, ale mnohdy i elektronických.
  Můj přítel po internetu skončil rady větou: „Sice Ti mohu přát „Bůh Ti pomáhej“, ale s praxe vím, že se na Tebe vys… a stejně si musíš pomoci sám.“
  Naštěstí v tom nejsem sám, protože to platí i pro vás, přátelé!!

(Děkuji Jardovi Vorlíčkovi za rady.)

Lepení

  Ačkoliv neznám přesné chemické složení desek Vekaplan ¹⁾ a tudíž ani neznám doporučení výrobce, na lepení tohoto materiálu se mi osvědčilo vteřinové lepidlo Loctite (v balení 3 g). Ovšem poté, co jej u nás v drogerii zdražili na 35 Kč za tubičku, a ani jinde se nedá koupit levněji, přešel jsem na lepidlo Soudal „Cyanofix“ 20 g za 110 Kč.
  Lepidlo lepí dokonale a jak jsem napsal, lepený spoj se nedá utrhnout. Dokonce jsem zkusil i „retušování spoje“ dvou desek, čemuž říkám spojení dvou zbytků, které spolu dají potřebný rozměr. Lepený spoj je tak dokonalý, že prakticky není viditelná spára, takže ji není třeba tmelit. Stačí vzít slabý odřezek, matnou stranou jej nalepit na povrch, a po cca 10ti minutách odříznout a zabrousit. Po nástřiku základovou barvou se vše krásně schová.

Barvení

  Svoje modely z desek Vekaplan jsem dříve stříkal základovou „klasikou“ na auta, nesoucí označení „Motip“ nebo Plastikote“. Červená základovka byla v pohodě, ale špatně se pak překrývala povrchovou barvou (chtělo to přestříkat ji několika vrstvami). Ostatní odstíny této barvy bílá, černá a šedá nestály za nic. Leskly se a zalévaly detaily.
  Dnes stříkám základ stříkacím tmelem Mr. Surfacer 1000 od Günze a na povrch používám dle potřeby akrylovou nebo olejovou barvou. Např. na hlavní budovu pily jsem použil akrylovou barvu, kterou jsem nanášel pistolí. Na dřevěnou budovu jsem pak aplikoval olejovou barvu (štětcem), konkrétně umbru pálenou, samozřejmě ředěnou kobaltovým sikativem, který materiálu neublíží, ani když není opatřen základovou barvou. Takže barvit akrylem nebo olejem je rozhodně to nejlepší řešení.
  Acetonové barvy raději nedoporučuji. Mám za to, že i vteřinové lepidlo obsahuje rozpouštědlo na bází podobné složení acetonu, který nejspíš materiál naleptává. To lze využít při lepení (viz výše), ale acetonová barva by nejspíš poškodila povrch materiálu.
  Podotýkám jen, že Vekaplan je z výroby opatřen samolepící „igelitovou“ folií, kterou je třeba před lepením a barvením sundat.

________________________________________________

1) Nezávisle na sdělení autora jsem oslovil prodejce desek Vekaplan – CAD-PRO spol. s r. o., Hranická 93, 757 01 Valašské Meziříčí – http://www.cad-pro.cz/obchod.htm. Obratem mi na několik otázek odpověděla paní Marečková. Firma doporučuje lepit desky Vekaplan SF či K lepidlem na PVC (z čehož vyplývá, že materiál je vyroben na bázi polyvinylchloridu – PVC). Desky se řežou (tzv. formátují) okružní pilou s vidiovým kotoučem, nebo vodním paprskem. Není vhodné je řezat laserovým paprskem. Desky výrobce zasílá jak ve velkých formátech prostřednictvím zasilatelské firmy, tak nařezané na jakýkoliv formát podle přání zákazníka; tuto službu výrobce účtuje zvlášť.     

Text a foto Jan Kopecký; redakce textu hlav

Na trhu je nepřeberné množství všelijakých svěráků. Dobrých i velmi špatných (varuji před levnými výrobky z Polska a Rumunska nabízenými na všelijakých e-shopech). Od dávných dob nedám dopustit na značku York z Dobříše, nicméně mám pocit, že z výrobního programu se jim vytratily takové maličké pevné svěráčky s velmi přesnými čelistmi. Ostatně, firma se zaměřuje na svěráky pro zámečníky a nikoliv pro modeláře. Těm asi budou nejvíce vyhovovat svěráčky, které používají zlatníci, šperkaři či hodináři. Takovým špičkovým výrobkem je třeba svěrák od firmy  FOREDOM A-F37210 Mini Vise, Plastic. Ano, je z plastu (kromě utahovací šroubu), ale pro přidržení jemných součástek naprosto vyhovuje. A není drahý. Dá se pořídit za cca 400 Kč. Kdyby někdo trval na svěráčku kovovém, firma jej nabízí pod kat. č. A-F37200 Mini Vise, Metal jen o pár kurun dráž.

Foto hlav

Příjemně mne překvapila četná reakce pánů modelářů na článek „Aplikátor statické trávy z plácačky na mouchy“ –

  Děkuji za velmi cenné podněty a zkušenosti. Myslím, že dalším obdobným šílencům, jako jsem já, budou užitečné. Tady se mi zdají koncentrované a lépe moderované, než na diskusi.biz.
  Především bych v tomto dodatku rád důrazně upozornil na skutečnost, že tahle věc na statické nanášení trávy není legrace, ale elektrické zařízení! A na to je potřeba dát velký pozor. Jednak pro jeho provoz platí jistá obecná bezpečností pravidla. Rozhodně předělávání (třeba s cílem zvýšení výkonu) může být problém v případě neštěstí, ke kterému by hypoteticky mohlo dojít. To platí dvojnásob pro návody na napájení přímo ze sítě 230 V. To si může dovolit jen skutečný znalec elektrotechniky. Jak mi potvrdili odborníci, v provedení, v jakém si plácačky kupujeme, o nic moc nejde. Voltů je tam sice hodně, ale ampérů maličko (a jak známo – ampéry zabíjí), takže se „rána“ z neopatrnosti dá bez problému přežít. Ale to nemusí platit u lidí, co mají pod kůží kardiostimulátor, a pak jsou zde také zvídavé děti. Honza Jáchymstál má navíc podezření, že si tímto geretem odpálil čipové karty, které měl poblíž funkčního přístroje.

Podle doporučení přátel v diskusi jsem na svém aplikátoru dnes udělal následující změny:

1. Vyměnil jsem sítko, to nové má větší otvory. Znamenalo to sice ulomit tolik vychvalovanou krabičku od TetraMinu se zabudovaným jemným sítkem a do spodní půlky držáku přilepit tavným lepidlem sítko nové, k jehož držáku jsem připájel jeden z vodičů od ionizátoru.
2. Zkusil jsem přístroj provozovat s novými tužkovými bateriemi.
3. Zkusil jsem přístroj napájet 4,5 V ss z běžného zdroje, který jsem našel v šuplíku.

Výsledky:

Ad 1) – došlo k pozorovatelnému zlepšení vysypávání travních vláken jak 2 mm, tak 6 mm (stále mám ale jen materiál Busch). Pozn.: Až po upozornění kolegů jsem si všimnul, že vlákna tohoto výrobce jsou hodně kroucená a navíc jejich barva? – takovou jsem ještě v přírodě neviděl..
Ad 2) a ad 3) – v případě „tvrdého“ napájení bych řekl, že vysypávání trávy bylo lepší, ale jen o poznání; nevím, jak by to bylo s bateriemi po hodině práce, ale tuším…

Jenže:
- vysypávané travní vlákno vytvářelo takové dlouhé provazce, na jejichž konci se tvořily prapodivně propletené chuchvalce, kterým se rozhodně nechtělo přilepit se do lepidla;
- aplikátorem jsem musel šourat tak blízko nad povrchem, že jsem si občas štrejchl o povrch; nestalo se nic moc, jen jsem si lepidlem zanesl několik ok sítka;
- k určitému zlepšení flokování došlo, ale stejně se víc travních vláken povalovalo, než by trčelo ztopořených. Nepomohlo ani následné přejíždění sítka nad povrchem bez trávy.

  Z dlouhé večerní telefonické konfery s Martinem Krejčím (mnitka) pro mne vyplynulo několik velmi užitečných rad a doporučení. Výsledek jeho praxí ověřených zkušeností bych shrnul do rčení: „za málo peněz, málo muziky“.
  Teprve poté jsem si přečetl doporučení Honzy Jáchymstála a docela jsem byl překvapen metodikou, kterou používá. Tu jsem zatím nikde nečetl. Honza umí překvapit! Metodiku popisuje ve svém diskusním příspěvku níže. Opravdu k zamyšlení a vyzkoušení. Tak než ten svůj přístroj definitivně odložím (před M. Pintou jsem utrousil, že až vyměknu, tak ho hodím do popelnice, na což Martin pobouřeně odvětil, ať mu ho tedy pošlu, že ho rozpohybuje… ), tak to s ním ještě jednou zkusím. Ale až budu mít pořádná vlákna od MiniNatur.
  A ještě jeden detail. Cukřenky. Dneska jsem prolezl všechny možné velké obchodní domy v okolí (a že jich tady v metropoli máme), leč obyčejnou cukřenku se síťkou za dvacku jsem nesehnal. Bodejť by jo, když je prodávají v úplně normálním železářství (tvrdí Martin Krejčí).
  Někde na diskusi.biz jsem zahlédl vylepšení plácačky o elektromotorek s excentrickým závažím, který přístrojem třepe místo uživatele. Uvažuji, jestli bych k témuž nevyužil jistý gumový váleček růžové barvy, který se mi válí už roky v krabici a za prase si nemůžu vzpomenout, na co jsem ho používal. Musím se zeptat manželky…
  Tak vzhůru do tvůrčí vývojové činnosti a bacha na pecky od el. proudu.

Obrazová příloha

Obr. 1 – Upravený aplikátor statické trávy – došlo k odstranění krabičky od TetraMin s jemným sítkem a bylo připevněno a elektricky spojeno  nové sítko

Obr. 2 – totéž z jiného pohledu

 Obr. 3 – V označené části je výsledek dnešního flokování travními vláky od firmy Bosch vel. 2 a 6 mm. Hustota je výrazně vyšší než u včerejších experimentů, lež velké množství vláken se válí v lepidle a ne a ne se ztopořit

Obr. 4 – Totéž z blížšího pohledu

Obr. 5 – Jestli jsem tomu správně rozumněl, Martin Krejčí říká, že tohle není dobré. Vlákna se shlukují v jakési provazce, na konci se pak muchlají do zkroucených žmolků. A hlavně, nehodlají se přilepit do lepidla na ploše…

Foto hlav

  Faller car system lze instalovat do kolejiště, ale samozřejmě i zcela samostatně. V poslední době firma nabízí (viz veletrh v Norimberku) i dráhu, kterou lze sestavit z malých modulů, jenž se spojují podobně jako Puzzle. Běžně se ale pojezdová dráha vytváří z překližky.
  Přehled jednotlivých komponentů Faller car system lze nalézt na řadě modelářských webů či specializovaných modelářských e-shopů. Jedním z nich je například web Richarda Novotného – ZDE nebo ZDE.
  Vozidla jsou vybavena elektromotorkem, akumulátorem, vypínačem a zásuvkou na nabíjení akumulátorů. Otáčivý pohyb motorku je přes šnekový převod přiveden na zadní nápravu. Ve vozidlech je také jazýčkový kontakt, umožňující odpojení přívodu k motorku prostřednictvím externího magnetu nebo elektromagnetu, který se instaluje pod pojezdovou dráhu. Na přední nápravě pojezdu je instalován mechanismus, natáčející kola do zatáčky, a to díky malému permanentnímu magnetu umístěnému na plíšku, jenž magnet přitláčí k pojezdové dráze. V té je zabudován ocelový drát (struna), podle níž je vozidlo vedeno. 
  K systému, který firma Faller stále rozvíjí, patří kromě několika modelů vozidel různé doplňkové vybavení. Jednak to jsou komponenty elektrické, ale také doplňky dekorativní (dopravní značky apod.), ale i další. Jak upozorňuje Richard Novotný, „velmi elegantní je převoz kamionů po železnici, a na to je určena sada Faller Rollende-Landstrase. V základním setu je nájezd na vagon a další potřebné díly.“ Pokud jde o prvně jmenované komponenty, patří mezi ně např. „stop kontakt“ (zde se vozidlo samo zastaví – zastavení je založeno na principu rozpojení jazýčkového kontaktu ve vozidle magnetickým polem vytvořeným elektromagnetem instalovaným pod pojezdovou dráhou). Mají-li některá vozidla odbočovat z přímého směru, instaluje se el. odbočka (něco na způsob železniční výhybky). Dalším doplňkem je třeba „parkovací místo“ kde může vozidlo  stát, aniž by byl vypnut vypínač ve vozidle. Magnetické pole permanentního magnetu rozpojí jazýčkové relé a vozidlo zastaví. Silný elektromagnet naruší účinky permanentního magnetu, což vozidlu umožní z parkovacího místa odjet.. Samozřejmou součástí systému je zdroj pro nabíjení akumulátorů ve vozidlech.

  Vodicí strunu je možné na pojezdovou dráhu pokládat dvěma způsoby. Buď ji lze přilepit na plochu (překližku) a “silnici“ vytvořit následně pomocí tmelu, v němž se struna schová. Nebo se struna zapustí do drážky v podkladové desce (například překližka). Firma Faller k tomu vyvinula jednoúčelový nástroj.

  Jedná se frézku, která má kat. č. Faller 161669 a jejíž cena už poklesla pod 2000 Kč (např. ZDE). Jistě, jedná se o jednoúčelový nástroj, zajisté by byla ideálnější možnost jeho zápůjčky, ale tak daleko ještě bohužel nejsme… Dokonce ani ve velkých modelářských klubech nebude frézka plně využitá. Nicméně, jak na obrázcích předvádí Honza Merhaut, práce s ní je velmi jednoduchá a ničím jiným zřejmě nelze tak snadno do pojezdové dráhy z překližky vyfrézovat drážku. Dlužno dodat, že šířka rotačního nástroje je 0,6 mm, ocelová struna dodávané pro Faller car system má průměr 0,5 mm.

Obrazová příloha

Obr. 1 – Frézka Faller kat. č. 161669. Je třeba ji napájet dostatečně silným zdrojem  el. proudu o napětí 12 V (pro odběr 80 W)

Obr. 2 – V hlavě frézky je rotační nástroj s šikmo broušenými zuby. Tím pádem lze frézku po vyznačené linii „tlačit“ nebo „táhnout“, ovšem musí se samozřejmě pootočit o 180 st. tak, aby zubu byly v záběru

Obr. 3 – Pohon rotačního nástroje je realizován pomocí plochého řemene od motorku umístěného v těle frézky. Po stranách jsou vodicí kolečka, která definují hloubku frézované drážky

Obr. 4 – Detail hlavy frézky z jiného pohledu

Obr. 5 – Ukázka práce s frézkou…

Obr. 6 – … totéž v detailu

Obr. 7 – Do vyfrézované drážky se velmi snadno zasune tlakem nehtu ocelová vodicí struna a velmi dobře tam drží, není nutné lepení ani jiný způsob fixace

Obr. 8 – totéž v jiném pohledu

Děkuji Honzovi Merhautovi za podklady a konzultaci

Foto hlav

„Kam ti lidé na ty nápady chodí?!“ napsal mi můj druhý hodný švagr a přeposlal mi návod anonymně šířený po internetu. Je to jednoduše geniální nápad, pro který jsem okamžitě věděl uplatnění, i když autor ho vymyslel pro uskladnění především všelijakých sypkých potravin v ledničce či mrazničce.

.

  Jde o další možnost využití nezničitelných PET lahví, v tomto případě jejich uzávěrů. U nás doma se sice sbírají víčka, protože vnouček je nosí do školky. Na co, to jsem ovšem z něho nedostal. Ale sem tam nějakou PETku se mi podaří zachránit pro experimenty …
  Když se otevře v modelářské prodejně zakoupený igelitový pytlík třeba s drceným štěrkem, statickou trávou, drcenou foliáží atd., nastává problém, jak uchovat bez nebezpečí rozsypání nespotřebovaný zbytek materiálu. Možností je hodně. Sáček znovu přehnout a sešít kancelářskou sešívačkou. Sáček u vrchu stočit a opásat ho gumičkou nebo provázkem. K uzavření používat všelijaké plastové či kovové svorky. Přesypat obsah do sáčku se zipem. Přesypat obsah do skleněné nebo plastové nádoby. Atd.
  Vskutku elegantní způsob uskladnění sypkých materiálů spočívá ve využití uzávěru z PET lahve, jak je patrné z následující fotodokumentace. Vznikla poté, co jsem přemýšlel, jak uskladním právě otevřený sáček se statickou trávou.

Obrazová příloha

Obr. 1  – Není rozhodující, jestli se použije PET láhev velká, malá, tlustá, z čirého nebo barevného materiálu. Všechny totiž mají stejný uzávěr. Užitečná pro třídění může být barevnost víček.

Obr. 2 – Uzávěr se odřízne podle uvážení – může stačit jej oddělit jen pár milimetrů pod obrubou, nebo naopak využít i horní kulovitou část bandasky

Obr. 3 – My co vlastníme nástroje OLFA – možné koupit v N-šopíku ZDE – zajisté použijeme nůžky se zoubky

Obr. 4 – Takto nějak může být uzávěr připraven na další operaci

Obr. 5 – Podle množství materiálu, které hodláme skladovat, zvolíme velikost igelitového sáčku. V tomto případě jsem odřízl zip od sáčku velikosti 11 x 16 cm

Obr. 6 – Sáček se shrne to kornoutku a zespodu se prostrčí uzávěrem

Obr. 7 – Až se sáček naplní obsahem, uzavře se víčkem

Obr. 8 – Pro větší množství skladovaného materiálu se zvolí velký sáček

Obr. 9 – V tomto případě jsem do sáčku přesypal statickou trávu z originálního balení, vršek sáčku protáhl otvorem, pěkně rozprostřel okolo hrdla…

Obr. 10 – … nasadil a utáhl víčko. Hotovo.

Závěrečné poznámky

  Lze ještě připodotknout, že víčko se díky materiálu sáčku nedá utáhnout tak, jako když utahujeme flašku se šumivou minerálkou. To dá rozum. Ale těsní dokonale, což lze ověřit tzv. „vodním testem“. Když se použije například mikrotenový sáček, jehož materiál je velice tenký, utahování jde samozřejmě lépe. Ostatně, autor nápadu doporučuje tímto způsobem (do mikrotenu) skladovat v mrazničce třeba zbytek nedělní polévky či omáčky.
  Dále, na zbytek horní části PET lahve, pokud ji neodstřihneme, si lze vhodnou (lihovou) fixou napsat poznámky (druh materiálu, výrobce…). Navíc zbytek horní části PET lahve chrání igelitový sáček proti poškození, když takovýto „kontejner“ hodíme někam do větší krabice…
  A konečně, při odebírání materiálu ze sáčku lze (je-li to nutné) zmenšovat jeho velikost a přečnívající okraje prostě odstřihnout.

Foto hlav

Tahle věc už byla na modelářských webech několikrát popsaná. Nemám důvod autorům „vynálezu“ i těm, co stavbu aplikátoru statické trávy vyzkoušeli, nevěřit. Já ovšem zatím spokojený nejsem. Takže – v tomto příspěvku nebudu až tak moc radit (jako obvykle), ale spíš bych rád za pomoci vážených čtenářů a zkušených bastlířů zjistil, proč mi ta věc funguje špatně, v parafrázi na známou repliku z filmu: „kde soudruzi udělali chybu…“?

  Podle návodu vyčteného někde na webu jsem asi před dvěma roky zakoupil zabíječ much vyráběný někde v Asii. Dodnes je mi divné, že se kvůli tomuto vražednému nástroji, prodávanému jak v kamenných obchodech, na všelijakých tržištích, i v e-šopech, nepřivázal jediný zelený aktivista třeba k soše Václava, jako to kvůli jinému broukovi dělá pár podplacených pseudo-ochránců světa na Šumavě. Z TV záběrů se mi zdá, že na Šumavě operuje stejná úderná brigáda gen. Bursíka, která docílila prokopání vrchu Valík u Plzně, údajně kvůli třem ještěrkám, pavoukovi Johanovi a lišce Ryšce, což v řádu miliard zaplatili daňový poplatníci (o čemž se psalo), ale už se nepsalo, že to bylo hlavně kvůli nutnosti přesunout trasu dálnice přes pozemky, které byly jistými lidmi z vlády včas zakoupeny právě s cílem spekulace s nimi. No, a na té Šumavě to bude nemlich to samé. Aktivisté s copánky spolu s najatými bezdomovci jistě nebrání brouka Pytlíka, ale něčí zájmy (a ten někdo dobře platí), a možná tam nepůjde ani tak o brouka, jako o to dřevo (ne?), co roste 70 let a dá se dobře prodat. Našim hrdinným novinářům zase řekli jejich chlebodárci jak mají psát, a tak všichni slyšíme ve zprávách pohádky na dobrou noc. A do toho ještě policie, které někdo za půl roku vyčte, že pomáhala a chránila dřevorubce, což se ukáže jako chyba, protože měla bránit kůrovce a tudíž třicet najatých lidiček, a zase bude několik dalších mužů zákona obětováno, aby se odvedla pozornost jinam. Už jsem se zase hluboce zamyslel a utekla mi nit… Takže zpátky k vražednému nástroji, který se snažím předělat na užitečný přístroj.
  Nikoliv proto, že by stavba mého kolejiště tak výrazně pokročila, tzn. že bych se musel věnovat zatravňování, nýbrž proto, že mi tahle plácačka na zabíjení much nedávno vypadla z jedné přecpané skříňky na hlavu, jsem pojal konečně plán pustit se do práce a stvořit podle cit. návodu aplikátor statické trávy. Do zařízení od NOCHa se mi moc investovat nechtělo, protože zatím selhal můj projekt nakoupit užitečné věci a půjčovat je „za babku“ modelářům skrze N-šopík – ZDE.
  Naštěstí jsem dostal i nápad (bezpochyby díky čerstvému přídělu ohnivé vody z Valach), jak to celé zařízení zrealizovat a dokonce jsem poměrně rychle dohledal i všechny komponenty užitečné pro stavbu přístroje, které jsem uchránil před vyhozením. Třeba takové kulaté krabičky od krmiva TetraMin pro akvarijní rybičky schovávám určitě více jak 30 let, když jsem ještě mlád a plný životního elánu zakotvil v jednom z pražských paneláků a opuštěnou přírodu Vysočiny jsem si tenkrát nahrazoval akváriem se 160 litry vody. Ani nevím, jestli se s tímhle TetraMinem ještě dnes rybičky krmí. Ty moje ho měly rády. Ale tenkrát i tlačenka a točeňák vypadaly zcela jinak, než jaké produkty si dnes kupujeme jako podřadní občané EU od našich nových přátel.

Z čeho jsem vyráběl aplikátor?

Na první sérii obrázků níže je vidět postup rozebrání plácačky, včetně upozornění na technický detail prezentující kvalitu práce asijského dělníka, dále postup úpravy krabičky od TetraMinu (čtenář zajisté omluví detailnost návodu), aby do ní šla zalepit polovina z čajníku, dalšího z nezbytných komponentů. Bližší popis je pod obrázky.

Dlužno tedy dodat, že na výrobu aplikátoru jsem použil:
- již zmíněnou elektrickou plácačku na mouchy (Made in Asie), napájenou dvěma AA bateriemi (3 V), mající na štítku napsáno výkon 2 W (nakoupeno v jednom nejmenovaném e-obchodě asi za 120 Kč),
- čajník (nebo jak se tomu říká), který bych popsal jako sklapovací, tvořený dvěma polovinami přitlačovanými k sobě pružnou rukojetí, kde jemná síťka je zalisovaná v pevném kruhovém rámečku (nakoupeno v OBI za asi 60 Kč),
- krabička od TetraMinu (větší) (nakoupeno před více jak 30 lety ve Zverimexu ),
- lepidlo dvousložkové Patex,
- hranolek plastového průřezu 4 x 8 x 55 mm,
- el. vodič průřezu 1,5 mm2 (1 m),
- špendlík na nástěnku.

Demontáž plácačky

Obr. 1 – Po odšroubování několika šroubů s křížovou hlavou se podaří sundat polovina držadla (s víčkem pro bateriovou skříňku)

Obr. 2 – Pohled na uložení elektronického obvodu, kvůli kterému se nakupují tyhle plácačky a předělávají se na aplikátor statické trávy

Obr. 3 – Od zdroje el. proudu (dvě baterie AA) je obvod napájen přes tlačítkový spínač v rukojeti

Obr. 4 – Po odšroubování (jeden šroubek) vlastní plácačky tvořeném třemi vrstvami kovové síťky, mezi kterými se pečou lapené mouchy, je potřeba tenkým nástrojem (malý šroubovák) plastové díly plácačky rozdělat (jsou slepené špatným lepidlem, takže více méně drží pospolu jen díky plastovým čepům)

Obr. 5 – Po otevření plácačky lze očekávat překvapení v podobě nějakých přiskřípnutých vodičů apod. (označeno šipkou), což ale nemá praktický význam pro další přestavbu plácačky, protože červený a modrý vodič se odpájí z místa na desce plošného spoje (DPS) a na toto místo se připájí cca 1 m dlouhý nový vodič, na jehož druhém konci je připájen špendlík. Špendlík se zapichuje do materiálu napuštěného disperzním lepidlem, do kterého se sype statická tráva. Tenký neizolovaný drát, které vede ke střední síťce plácačky kde je připájen, se v tomto místě ucvakne a posléze se připájí na kovový rám upraveného čajníku

Obr. 6 – Odmontovaná rukojeť plácačky s krabičkou od TetraMinu, která bude sloužit jako zásobník statické trávy.

Úprava krabičky a čajníku, smontování

Obr. 7 – Dno krabičky je nutné vystřihnout a čistě zapilovat (a začistit jemným smirkovým papírem), aby se zde nezachycovala jemná vlákna trávy

Obr. 8 – Rovněž i víčko od krabičky se prostřihne a začistí. Do něho přijde vložit a zalepit upravená polovina čajníku

Obr. 9 – Celý čajník se musí nejdříve rozpojit uskřípnutím nýtků. Úprava čajníku spočívá ve zkrácení ramene pákového systému

Obr. 10 – Do dna víčka se dvousložkovým lepidlem zalepí polovina čajníku a následně i  krabička s upraveným dnem

Obr. 11 – Krabička se přilepí k přední části rukojeti plácačky, a to té, ve které není otvor bateriové skříňky. Mezi krabičkou a rukojetí je vložen distanční plastový hranolek velikosti 4 x 8 x 55 mm, aby bylo možné event. shora zašroubovat víčko na krabičku (to už ale nemám ), kdyby se měla v odloženém přístroji uchovávat statická tráva

Obr. 12 – Takto vypadá smontovaný aplikátor…

Obr. 13 – a takto se drží v ruce. Palcem lze ovládat  spínací tlačítko. Pravda, indikační žlutá dioda je zespodu, ale po natočení přístroje vidět je. A předělávat se s ní jinam? – bez komentáře…

Testy funkčnosti

Obr. 14 – Po doporučeném natření (cvičné) polystyrenové plochy mírně naředěným disperzním lepidlem (Patex) jsem nejdříve zkoušel nanášet trávu zn. Busch č. 7110 a poté 7371. Jedna tráva je krátká, druhá dlouhá. Špendlík byl zapíchnut do natřené plochy, do krabičky byla nasypána statická tráva a bylo stisknuto tlačítko, čímž byl přístroj uveden do chodu – dioda svítila (baterie byly kapacitně dostatečné – změřeno bez odběru cca 1,4 V)

Obr. 15 – Usilovným třepáním s čerstvě sestaveným přístrojem se mi dařilo trousit trávu na povrch, ale šlo to ztuha. Navíc tráva, která propadla sítkem, spíše polehávala, než by se vytvářel onen fyzikální efekt, na kterém je elektrostatické zatravňování založeno. Pravda, ze sítka sem tam nějaké ztopořené vlákno trčelo, ale byla to bída sama. Docela mi to připomínalo cosi ze života! A to samé se dělo s delšími travními vlákny, byť se zdálo, že „elektrické vycucávání“ vláken ze sítka směrem k natřené podložce probíhalo o poznání lépe

Obr. 16 – Ostatně, na obr. 15 a 16 je vidět, že výsledek = žádná sláva….

Místo závěru – dotazy a polemika

Dovolím si pokládat otázky (doplněné poznámkami), a opravdu prosím pány kolegy o rady:

1. Je možné, že použitý čajník má příliš hustou síťku?
Pozn.: výsledek na obr. 15 a 16 je de facto docílen až při použití jiného sítka užívaného v kuchyni, které jsem v zoufalství nejvyšším prostě naplnil troškou trávy, „natvrdo“ ho (elektricky) spojil s rámem zbastleného geretu, a protože toto sítko (průměru cca 70 mm) má viditelně větší otvory, trošku více trávy se mi podařilo vypudit…
2. Je možné, že energie potřebná k vyvolání efektu je malá? Nestálo by za to napájet DPS nikoliv bateriemi, ale zdrojem (trafo z 230 V na 3 V, nebo snad 4,5 V)?
3. Je možné, že použitá travní hmota Busch 7110 a 7310 není vhodná pro aplikaci statickou elektřinou?
4. Je možné, že lze zvýšit vodivost plochy natřené lepidlem? (viz popsaný postup)
5. Je možné, že v době testů byly zvýšené erupce na slunci a obvyklé fyzikální zákony nefungovaly?
6. Je možné, že za všechno může Kalousek?
7. Existuje ještě nějaký jiný důvod, proč mi ten krám nefunguje jak uvádějí návody kolegů?

  Byť s trochou nadsázky a letního humoru se opravdu snažím přijít s Vaší laskavou pomocí a radou na příčinu problému, proč mi flokovačka nepracuje jak by měla. To co jsem viděl na YouTube při aplikaci slavného NOCHova přístroje (a jiných) se mi (zatím) jeví jako lepší. Proč to nepřiznat? Ovšem za ty prachy? NOCHovka by snad mělo umět flokovat nejen trávu, ale i hřebíky!
  Jo, a ještě jeden detail musím připodotknout. Bedlivě jsem dbal rad nějakého zkušeného kolegy, který dříve psal o tom, že tahle vražedná zbraň na mouchy může vystrašit i dospělého chlapa, když dostane pecku v podobě el. výboje. A toho jsem se důsledně varoval, protože jsem právník a ne elektrikář. (Pinta o tom ví své…) Ne, že bych pracoval v azbestovém oblečku a seděl na nevodivé podložce… to rozhodně ne! Nicméně – když se nic moc nedělo ve věci přitahování travních vláken statickou elektřinou, mimoděk jsem brnknul špendlíkem o dno síťky ve chvíli, kdy jsem tisknul tlačítko. Prsklo to, vyletěl modro-fialový oblouk, rána jako když milostivá upustí připálený kastrol na dlaždičky, já se leknul, ovšem hlavně proto, že jsem si myslel, že jsem zničil čerstvě vyrobený přístroj. A vono ne! Všechno dál funguje. Všechno je zřejmě vyzkoušené na nějaké tučné a velké asijské mouše! Sláva bastlířům!

Foto hlav